Kosmas byl kanovníkem Pražské kapituly. Byl to člověk veselý, jedl vše, co mu kdo dal, ale pokud jde o literaturu, byl dost vybíravý. Měl zálibu v latinských spisech a pohanských bájích. Nejraději četl to, co skrývalo v sobě nějaké zvláštní kouzlo. Kosmas měl rád staré i nové příběhy. Proto si často zval do svého domu chasníky, mnichy, žebráky a naslouchal jejich vypravování a vše si zapisoval. Žil se svou ženou Božetěchou v dobré pohodě, i když se někdy hádali a škorpili. Na jaře 1114 začali Kosmu navštěvovat čtyři lidé. Při jejich návštěvě je Kosmas vždy pohostil a počal naslouchat jejich vypravování. Tyto starce poznal na břehu řeky. Prvý byl pohan zvířecího výrazu, za moru přišel o celou rodinu. Druhý, chromý zajatec, ve válce mu byla uťata ruka. Třetí stařec kdysi proslul jako nevyrovnatelný lučištník, ale na své stáří už jen sotva chodil. A poslední byl otrok, jemuž se podařilo uniknout. Všichni tito lidé byli chuďasi, a proto byli rádi, že za vypravování dostali od Kosmy aspoň trochu jídla. Jednání Kosmase s chuďasi však bylo proti kanovnictví, protože kanovníci měli pohany spíš pronásledovat. Ve stejném domě jako Kosmas žil i magister Bruno. Byl to knihomol, všechen svůj čas trávil opisováním latinských legend, modliteb a Písma. Kosmas a Bruno se nenáviděli. Zesměšňovali jeden druhého: „Kosmas odpověděl až už byla důvěřivost magistrova nesnesitelná: „ Osočuji tě z hnidopišství, pravím, že okusuješ pero jako uzdu. Pravím, že znám kněze, který se jmenuje Šibíř, a že z jeho prstu platí za víc než tvá umazaná hrstička.“ Šibíř byl pražský kněz, mimo básně, vína a světla u krbu se o nic nestaral. Ten také zasahoval do sporů Kosmy a Bruna. Tehdy začala paní Božetěcha postonávat. Kosmas vyhnal všechny starce z domu. Obveseloval svou ženu, snažil se ji uklidnit. Ona však brzy zemřela. Kosmas, Bruno a Šibíř se sešli a usmířili se. Kosmas zatím dopsal svou kroniku Dějiny nejstarší doby. Jeho přátelé dílo zhodnotili kladně. Ještě pak všichni společně vyřešili správnou trať ohledně Sázavského kláštera. Bruno upřímně řekl Kosmovi: „Kosmovi pak pravím, že jsem ho vždycky miloval, a že s pýchou a s nesmírným štěstím jsem naslouchal slovům jeho knihy. Když totiž psal a když si svým hřmotným hlasem přeříkával větu za větou, stával jsem s nastraženým uchem a tiskna si pěst na srdce, naslouchal jsem celé hodiny jeho slovům. Říkám to proto, aby mi byl poskytnut podíl na šťastném díle. Chci je slyšet. Chci, aby vzrůstalo. Chci, aby bylo dovedeno ke zdárnému konci. Vaše hádky mě oddalují. Vaše přátelství mi dovolí, abych setrval."
23. srpen 2007
4 180×
416 slov
