Vrchlický, Jaroslav - Zlomky Epopeje

Úvodní sbírka stejnojmenného cyklu.
Motto: básník-vykladač sbírá střípky z " epopeje žalu, krve, bídy " pro " záblesk lepší doby příští ". V Prologu touží zachytit rozbřesk dějin, antiku, ale i podněty bible, koránu i talmudu v širších spojitostech.
" Simfonie živlů " vyjadřuje znepokojení : Země, oheň, voda i vzduch jako my " povstaly z temna ". Jen člověka však v nitru mučí pocit : " Nic z ničeho jdu v nic ! " Tedy téma pro polemiku: Což neměly smysl činy statečných, kteří za cenu života a rizik posouvali lidský horizont ! " Převládají proto básně epickoreflexivní, historické jádro provází zamyšlení z pohledu člověka konce XIX. století.
Celá třetina ze 45 většinou rozměrných básní patří antice a zejména slunné éře řecké. Básník nonorenesančního vyznání radostně roztančil svůj verš v odrazech řeckého umění a mytologie. Hned zadní óda ke cti boha slune Hélia, hned božské Venuše, která tvoří lidské srdce, bez něhož není lásky ani citu pro lásku. Hold básnířce a kněžce lásky Sapfó vzdává Vrchlický zářivou "sapfickou slokou" napodobující časomíru, tak jako jeho dokonalé "alkajské strofy" pozdravují zakladatelské dílo starořeckých tragédů, které podle tradice potkala i tradická smrt. V mistrné básni Tanečnice dá básník roztančit vábivým nymfám, jejichž jména - jako ostatně vše z dávného Řecka - zná do detailů, které ani zevrubné slovníky antiky nezaznamenávají. - Ale už Řecko není jen radost a krása. Je i ponížení otroků, je i tyran : " ... jak velcí vy jste, jež on ve prach svalil, / jak malý od jest na svém trůnu " (Zajatci). I zde zuří šílenství bitevní vřavy ( Co zbylo z antické fresky ).
Jas řecké vzdělanosto pošlapal císařský Řím. V několika silných básních věnovaných impériu je stavěn pranýř krutosti, proradnosti, nadutosti, jíž se ve sbírce vyrovnají jen básně věnované asijskému Tamerlánovi. Úcta patří těm, kdo se nedají zlomit násilníky : Kaligula a Filon, Hadi v růžích, Střáž u Tamerlána, Spravedlnost, a ovšem známá báseň Spartakus s pointou, která je pojítkem díla : Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí !
Středověk je básníkovi dobou moci církve, viděné v kritickém světle. Bližší jsou Vrchlickému lidoví, blouzniví hledači pravdy, i když jejich sebemučivý asketismus mu je cizí ( Flagelanti, Eon z Hvězd, Abelard a Heloisa aj. ). - Z nové doby má obdiv k boji Vlámů za svobodu, odporná je praxe otrokářů a kolonizátorů (Civilizace, Ghazi). - A zpěvem naděje a lásky jsou závěrečné hymnické zpěvy věnované Čechám. Tradici svatováclavské, husitské, s blanickou vírou, že nezvítězíme " vytaseným mečem ", ale " až silou ducha budoucna val ztečem " ( Socha Bruncvíkova ).