Werich, Jan - Fimfárum

Charakteristika kováře v pohádce Fimfárum z knihy Fimfárum

Po přečtení knihy Fimfárum, kterou Jan Werich napsal roku 1960, Jiří Trnka ilustroval a v roce 1963 vydalo nakladatelství Československý spisovatel, jsem usoudil, že svou práci věnuji stejnojmenné pohádce Fimfárum, která se mi velmi líbila nejen svou tematikou, ale i neobyčejnou vtipností, kterou se tato pohádka velmi liší od těch ostatních.

Autor této knihy, Jan Werich, se narodil roku 6. února 1905 v Praze. Od roku 1914 studoval spolu s Jiřím Voskovcem na reálném gymnáziu v Praze, v Křemencově ulici. Poté studoval práva, ale studia nedokončil. Byl to jeden z nejvýznamnějších českých autorů pohádek, ale rovněž známý herec, dramatik, esejista, prozaik a autor písňových textů. Od roku 1927 se s Voskovcem věnoval divadelní činnosti. V létě téhož roku se stal členem Osvobozeného divadla. Účinkoval ve filmech jako například: Peníze nebo život (1932), Pudr a benzin (1932), Hej Rup! (1934), Císařův pekař a pekařův císař (1951) a Byl jednou jeden král (1955). Divadelní hry, které napsal spolu s Voskovcem, jsou např.: Ostrov Dynamit, Sever proti Jihu, Caesar, Osel a stín, Kat a blázen, Těžká Barbora a další. V letech 1956-61 byl ředitelem divadla ABC. Zemřel 31. října 1980 v Praze.

Ilustrátor této knihy, Jiří Trnka, se narodil roku 1912 v Plzni. Byl významným českým výtvarníkem, ilustrátorem, scénáristou a režisérem animovaných filmů. Roku 1945 založil studio „Bratři v triku“. Nakreslil filmy jako například: Zasadil dědek řepu, Zvířátka a Petrovští, Pérák a SS. Režíroval loutkové filmy Špalíček, Bajaja, Císařův slavík, Staré pověsti české, Dva mrazíci, Osudy dobrého vojáka Švejka, Sen noci svatojánské a další. V roce 1967 byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, ale těžká nemoc mu práci znemožnila. Zemřel roku 1969 v Praze.

Nyní už ale k samotné pohádce Fimfárum a k charakteristice kováře. Kovář měl velmi pohlednou ženu, která však brzy ztratila lásku ke kováři a začala se stýkat s prvním lokajem krále. Lokaj se královi svěřil, že mu kovář velmi překáží a že vše, co král udělá, kovář kritizuje, což samozřejmě nebyla pravda. Že prý by bylo dobré udělit mu nějaký trest. Lokaj i král se shodli na tom, že kovář dostane za úkol ukovat řetěz tak dlouhý, aby se s ním dal třikrát obmotat celý zámek. Když se kovář svěřil své nevěrné ženě, co dostal za úkol, žena mu dala lano, ať prý se jde do lesa oběsit. Kovář svou ženu poslechl, což od něj vůbec nebylo rozumné. Na kovářově místě bych nejdříve zkusil řetěz ukovat, ať to stojí, co to stojí. Kovář však hloupě věřil své hloupé ženě. V lese ho potkal čert, jenž mu pomohl řetěz ukovat.

Druhý den se král s lokajem dohodli, že mu dají následující úkol: přes noc musel přelít vodu z řeky do zámeckého parku. Kovář se opět svěřil své ženě a ta mu poradila, aby se šel raději do řeky utopit. Jeho přístup k tomuto úkolu se mi opět zdál velmi zbabělý. Naštěstí ho zastavil vodník, který mu velmi ochotně pomohl vodu přelít. Myslím si však, že mu za to kovář nebyl dost vděčný, protože tušil, že si král s lokajem budou stále vymýšlet těžší a těžší úkoly. Řekl bych, že byl kovář velmi zbabělý, hloupý a se vším si dělal zbytečné starosti.
Jelikož už král s lokajem nevěděli, jaký mu uložit úkol, lokaje napadlo, že kovář dostane za úkol najít a přinést předmět, který se jmenuje Fimfárum. Tato věc podle lokaje neexistovala. Doma kovářova nevěrná a hloupá žena kovářovi dala pušku na zastřelení a ten ji (jako vždy) přijal s povděkem a šel se k rybníku zastřelit. Tam ho spatřil vodník a když mu kovář vše pověděl, vodník mu řekl: „Čerti vědí, co je to Fimfárum. Ale když čerti, tak ty jednoho znáš. Jestli je dnes pátek, hraje se strašidlama ve mlejně mariáš. Zkus se ho zeptat.“ Kovář poděkoval a šel do mlýna za čertem. Ten mu Fimfárum, proutek, který při švihnutí změnil lidi v kámen, nejdříve chtěl vyměnit za duše tří zlých lidí, ale pak od svého rozhodnutí ustoupil. Dal mu Fimfárum zdarma. Kovář šel domů a vylezl na půdu. Tam odsud chvíli sledoval kovářku s lokajem, jak si užívají. Po chvíli mu došla trpělivost. Švihl proutkem a kovářka a lokaj zkameněli. Myslím si, že to byl pro ně zasloužený trest; pro kovářku za její nevěru a pro lokaje za jeho zbytečné úkoly. To byl první statečný a odvážný čin zbabělého, silného a hloupého kováře, který si se vším dělal zbytečné starosti. Další den šel za králem švihl proutkem a král rázem zkameněl také.
Autor v této pohádce nepoužívá pouze spisovné tvary slov, ale také tvary hovorové (např. letěl místo běžel, syčet místo šeptat) a nespisovné (např. šlajsna – propust na jezu, pozdějc – později, prej – prý), což dodalo pohádce jistou originalitu oproti ostatním pohádkám.

Závěrem bych rád podotkl, že se ani nedivím, že pohádky z této knihy byly zfilmovány. Pohádka Fimfárum však nebyla jediná hezká pohádka v této knize. Ku příkladu velmi úsporná pohádka psaná pouze pomocí jednoslabičných slov s názvem „Chlap, děd, vnuk, pes a hrob mě též velmi pobavila. Zajímavé na této pohádce je hlavně to, že autor (podle mého názoru) nejdříve střádal nápady a poté teprve začal povídku psát. Dokazuje to fakt, že jsem v pohádce nenašel slovo, do kterého by se Jan Werich nějak nutil. Všechna slova jsou totiž naprosto přirozená. Dokonce jednoslabičné pohádce autor přizpůsobil i slova jako například ´řekl´ nebo ´křikl´ na ´řek´ a ´křik´. Nejvíce mě však pobavil konec této pohádky, kde stálo:
„Ko Nec“