Oscar Wilde, vlastním jménem Fingal O’Flahertie Wills, původem Ir, narozen v Dublinu, otec lékař a literát, matka literátka (vydávala své básně pod pseudonymem Speranza). Roku 1895 udělal Wilde osudovou chybu: zažaloval otce svého přítele pro pomluvu. Jeho odpůrce byl však osvobozen. Nakonec byl Wilde svým přítelem zrazen a nařčen z homosexuality. Byl odsouzen ke dvěma letům káznice s nucenými pracemi. Po propuštění z vězení odjel do Paříže, kde žil pod cizím jménem(Sebestien Melmoth). Zemřel předčasně v chudobě a zbědovanosti v jednom pařížském hotelu. Je pochován na hřbitově Pére Lachaise.
Lze odpustit člověku, když dělá něco užitečného, pokud se tomu neobdivuje.
Když dělá člověk něco neužitečného, lze ho omluvit jen tehdy, když se tomu nesmírně obdivuje.
Veškeré umění je zcela neužitečné.
DĚJ : Hl. hrdinou je Dorian Gray, dvacetiletý mladík neobyčejné krásy. Dorian se v ateliéru Basila Hallwarda, kterému stál modelem, seznámí s cynickým lordem Henrym Wottonem. Henryho Dorian velmi zaujal, a tak se rozhodne na něm uplatnit svou teorii „ovlivňování“, upozorní ho na jeho krásu a mládí a na pomíjivost, s níž jsou spjaty. Dorian okouzlen vlastním obrazem, vysloví přání zůstat navždy mlád : změny jeho těla i duše má zaznamenávat obraz. První proměna obrazu nastane poté, co Dorian opustí mladou herečku Sibylu Vaneovou, která kvůli němu spáchá sebevraždu. Další proměny nastávají, když Dorian začne „okoušet všechny stromy světa“. Obraz je zamčen na půdu, aby se na něj Dorian nemusel dívat, jen čas od času přijde svůj nespoutaný život s obrazem konfrontovat.
Dorian žije dvojím životem – navštěvuje nejvybranější společnost, ale zároveň je hostem i v nejhorších doupatech. Hallwarda, jemuž jedinému svěří tajemství, ubodá k smrti. Pod vlivem sílících výčitek svědomí se rozhodne polepšit. Když však obraz jeho úmysly zaznamená jako pokrytectví, v záchvatu vzteku jej probodne. Sluhové nacházejí před portrétem mladého Doriana ohyzdného starce, jehož podle prstenů identifikují jako Graye.
Klíč ke správnému výkladu svého románu dal autor sám svým výrokem : „Když se Dorian snaží zabít své svědomí, zabíjí sám sebe.“
Děj románu, zasazený do Anglie na sklonku století, je rozdroben četnými náladovými popisy přírody, karikaturistickými skicami příslušníků anglické společnosti a hlavně rozsáhlými konverzačními pasážemi, v jejichž dialozích je používáno paradoxů a aforismů. Ústředním tématem je rozpor mezi požitkem z krásy a morálkou. Myšlence o utváření života podle zásad umění je podřízen i Dorianův milostný život, zejména vztah k Sibyle. V okamžiku, kdy Sibyla přestane hrát, tj. formovat sama sebe v umělecké dílo, ztrácí Dorianovu lásku. Dorian povyšuje estetický prožitek nad život,Je zde také hezky promítnut Dorianův proměnlivý postoj k portrétu a skrze něj i k sobě samému. Tento vztah se z počátečního okouzlení sebou samým postupně proměňuje v sebeopovržení.Posláním obrazu je reflektovat hrdinovo pravé „já“. Příběh v podstatě pojednává o nepodplatitelnosti lidského svědomí. Je to román spíše problémový než dějový.
Lord Henry Wotton sice imponuje svým intelektem, ale vystihuje jen časově omezenou estétskou pózu Wildovu, která vrcholila kolem roku 1890, a jíž se Wilde o několik let později veřejně zřekl.
Jako výchozí situace proODG posloužily Wildovi některé literární motivy, které se tradovaly v jeho vlastní rodině od roku 1820. Tehdy totiž strýc Wildovi matky Charles Robert Mauthurin vydal hrůzostrašný „gotický“ román Věčný poutník Melmoth, ceměný svého času i Balzakem. (Umírající lakotný strýc pošle mladého Melmothe do odlehlého pokoje, ve kterém už dlouhá desetiletí nokdo nebyl, a tam Melmoth objeví portrét svého předka, který si úmluvou s ďáblem vymohl věčné mládí. Teprve před smrtí náhle zestárl a jeho tvář prozradila celou tíhu a zločinnost jeho stopadesátiletého života.) Wilde se s pýv¨chou hlásil k mauthurinovské tradici.
Na počátku předmluvy Wilde píše : „Cílem uměleckého díla je zjevit umění a zatajit umělce.“ Přes toto prohlášení ve prospěch neosobního umění prozrazoval toho román o svém tvůrci tolik, že roku 1894, když byl Wilde souzen pro morální přestupek, mohl být ODG citován jako svědectví proti Wildovi. Wildovi totiž nešlo o to svou osobnost z díla vyloučit, Ale stylizovat ji, tedy zatajit ji pózou. Jeho matka svou pózu definovala slovy „hřích je nejsladší věc na světě“, její syn tuto myšlenku později přetvořil „hřích je jediná věc v životě, pro kterou vůbec stojí za to žít“.
14. březen 2008
6 290×
672 slov
