1. křížová výprava

Křížové výpravy byla vojenská tažení vyhlášená katolickou církví jako Svatá válka proti nekřesťanům nebo pohanům. Nejúspěšnější byla 1. křížová výprava, která bývá také označována jako Výprava chudiny.

I.křížová výprava byla vyhlášena 27.listopadu 1096 papežem Urbanem II. Stalo se tak u francouzského města Clermont. Urban II. sem svolal obrovské shromáždění, na které pozval všechny biskupy. Zde v plamenném projevu vyzval papež posluchače, aby se v Kristově jménu vydali na východ a zachránili Svatou zemi z moci tureckých vetřelců. Vyprávěl detailně o příšerných krutostech, jichž se prý dopustili turečtí nevěřící na nevinných křesťanech. Papež zapůsobil na dav tak přesvědčivě, že lidé jako jeden muž křičeli „Deus Vult!“ – „Bůh to chce!“. Neexistují však žádné důkazy, že by krutosti, o kterých Urban vyprávěl, měla reálné opodstatnění. V 11. století navštěvovali křesťanští poutníci svatá místa stejně jako dřív. Umožňovala jim to snášenlivost muslimů, kteří byli pány Jeruzaléma od roku 638. Papežova dramatická výzva byla ve skutečnosti odpovědí na prosbu byzantského císaře Alexia I. Komnéa o posily, které by podpořily jeho obranu proti nájezdům seldžuckých Turků. Ti totiž roku 1071 porazili byzantské vojsko u Manzikertu a odměnou za vítězství jim připadla velká část Malé Asie. Mocná Konstantinopol, chráněná mohutnými zdmi, byla náhle zranitelná. Urban Alexiově požadavku vyhověl ještě z jednoho důvodu. Doufal, že tak zacelí roztržku mezi římskými katolíky a pravoslavnými a sám se postaví do čela sjednocené církve. Ti se tímto spojili proti společnému nepříteli a počali sestavovat mocné vojsko.

Následné události běželi v rychlém sledu. Kazatelé jako Petr Amienský nebo Gautier Chuďas jezdili od vesnice k vesnici, aby naverbovali co nejvíce vojáků. Nalákali tak asi 20 000 lidí, kteří si za svůj symbol zvolili kříž a nazvali se podle něho křižáky. Někteří se přidali proto, aby unikli dluhům nebo krutým pánům, trestu smtri, jiní jen hledali dobrodružství.

Alexius očekával, že dostane vojsko složené z ukázněných, profesionálních vojáku v čele se šlechtici. Ve stejném počtu však k němu směřovali špinaví a otrhaní venkované, kteří v životě nedrželi zbraň v ruce. Cesta do Konstantinopole neproběhla bez potíží. Jídlo a zásoby brzy došli, a tak křižákům nezbylo nic jiného než loupit a drancovat. Z jejich pochodu se stala loupeživá cesta. 12. července konečně dorazili do Sofie, odkud byli eskortováni do Konstantinopole. Tam dorazili 1.srpna. Další vlny křižáků dorazili vzápětí.

Když Alexius z křižáckých vůdců vymámil přísahu věrnosti, rychle vojska vystrnadil do pohraničních oblastí, o něž se vedli boje. Pomohl jim s dobývání Níkaie, hlavní seldžucké pevnosti v Malé Asii. Horkem a nemocemi vyčerpaní křižáci se plahočili dále do Sýrie, kde oblehli mohutně opevněné město Antiochii. Ta měla pro křižáky zvláštní význam, neboť přestože byla ovládána Turky, většinu jejího obyvatelstva tvořili křesťané. Křižáci, jejichž morálku podkopala úplavice, nekonečné a marné obléhání a stále častější dezerce, se už málem vzdali, když někdo připravil plán, jak využít zrádného tureckého strážce ve Věži dvou sester, jež byla součástí vnějšího opevnění. Ten ve stanovený čas spustil z věže žebřík. Po něm vyšplhalo několik křižáků na hradby a vyzvalo obyvatelé města, ať otevřou brány. Jimi pak křesťanští bojovníci vpadli dovnitř a rozpoutali obrovský masakr, po kterém Antiochii dobyli.Podpořeni vítězstvím se odtud křižáci hnali na Jeruzalém. Ten jim padl do rukou

15. července roku 1099. S poraženými neměli dobyvatelé žádné slitování. Masakrovali ženy i děti a ty, které se stačili schovat v synagogách a mešitách, upálili zaživa i s budovami. To bylo tedy vítězství.

Výsledkem první křížové výpravy byl vznik čtyř malých křesťanských státních útvraů na pobřeží Středozemního moře. Byly jimi Jeruzalémské království, hrabství edesské, knížectví antiochejské a hrabství tripoliské. Další křižáci pak spěchali k jejich obraně. Mnozí patřili k rytířským řádům, jako byli templáři, vojenské bratrsvo založené ve 12. století na ochranu poutníků do Svaté země a na ochranu hranic křesťanského světa.