19. století - politický vývoj

Svatá aliance
Spolek evropských křesťanských panovníků,proklamovaný 26.9. 1815 v Paříži tzv. Aktem Svaté aliance podepsaný ruským carem Alexandrem I., rak. císařem Františkem I. A pruským králem Fridrichem Vilémem III. a poté postupně všemi evropskými monarchy s výjimkou anglického krále, skandinávských panovníků a papeže. Svatá aliance vyjadřovala ideové spojenectví evr. Panovníků v období po napoleonských válkách, založené na principech legitimity, feudálního absolutismu a klerikalismu. Měla manifestovat jejich společnou odpovědnost za výsledky Vídeňského kongresu. Byla namířena proti revoluční demokracii a národně osvobozeneckým hnutím. Sama Svatá aliance neměla nikdy praktický význam, název Svatá aliance byl však přenesen na Čtyřspolek, spojenecký systém, vytvořený v listopadu roku 1815 v Paříži na zákadě dohody velmocí bývalé protinapoleonské koalice – VB, Rakouska, Ruska a Pruska, k nimž se roku 1818 připojila Francie. Tento spojenecký svazek, jehož hlavními reprezentanty byl rakouský kancléř Metternich a ruský car Alexandr I., měl být zárukou státu quo v Evropě po Vídeňském kongresu a stal se platformou diplomatické či otevřené vojenské intervence velmocí v zemích, v nichž byl feudální absolutistické režimy ohroženy revolučním hnutím. Hlavní roli při vytvoření Svaté aliance sehrál rakouský kancléř C. Metternich, který inicioval i následné kongresy koalice v Cáchách (1818), Opavě (1820), Lublani (1821) a Veroně (1822), které měly formulovat jejich společné stanovisko k hlavním mezinárodním politickým problémům, zde se také projevily velmocenské rozpory mezi jednotlivými členy aliance, zejména VB a Ruskem. Roku 1822 se začala rozkládat Neúspěch Svaté aliance vůči národním povstáním v Latinské Americe a otevřený britský odpor vedly postupně k rozpadu spojenectví. Svatá aliance zanikla v průběhu krymské války.

Německý spolek
Nástupnická organizace Římskoněmecké říše (962 – 1806) a rýnského spolku (1806 – 13) jako konfederace německých států, vytvořená 10. 6. 1815 na Vídeňském kongresu. K spolku patřily velmoci Rakousko a Prusko, království Bavorsko, Württembersko, Hannoversko, Sasko, řada menších knížectví a států a čtyři svobodná města (Hamburg, Brémy, Lübeck, Frankfurt nad Mohanem). Nejvyšším orgánem se stal spolkový sněm se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Konfederace měla společné ozbrojené síly a snažila se o koordinaci zahraniční politiky. Stal se oporou reakčních feudálních sil. 1848 byl rozpuštěn frankfurtským Národním shromážděním, obnoven roku 1850. Členy byli i zahraniční panovníci: britský král jako král hannoverský, nizozemský král jako vévoda lucemburský a dánský král jako vévoda holštýnský. Německý spolek byl zrušen po prusko-rakouské válce v roce 1866, kdy vznikl Severoněmecký spolek.

Severoněmecký spolek
Spolkový stát vytvořený a kontrolovaný Pruskem v období 1867 – 71 na území Německa severně od Mohanu; tvořilo jej 19 států a tři svobodná města. Severoněmecký spolek vznikl po vítězství Pruska v prusko-rakouské válce v roce 1866 a stal se jedním z předpokladů zformování jednotného císařství německého 1871.

I. internacionála
Mezinárodní sjednocení stran a spolků v rámci dělnického hnutí vycházející z pojetí, že dělnictvo má společné zájmy, jež překračují národní a etnické hranice, a že jen díky akcím mezinárodní solidarity může dělnická třída dosáhnout ekonomické emancipace a zničení třídní nadvlády. Navazuje na předcházející dělnické organizace, zejména Svaz komunistů. Počátky internacionálního myšlení v dělnickém hnutí v 1. třetině 19. stol.; impulsem revoluční otřesy v letech 1830 – 48. Založena 28.9. 1864 v Londýně. Vypracováním ustavujícího manifestu, Inaugurální adresy, byl pověřen Karl Marx, který spolu s Bedřichem Engelsem byl i hlavním činitelem Mezinárodního dělnického sdružení. Jeho úkolem bylo dát I. Internacionále vědeckou teorii a program, navazovat a rozvíjet vzájemné spojení a spolupráci dělnických organizací jednotlivých zemí na základě proletářského internacionalismu. Mělo historický podíl na probojování revolučního marxismu proti proudhonismu (směr v dělnickém hnutí v 19. století, který chtěl dosáhnout ideálu rovnosti a spravedlnosti vzájemnou pomocí svobodných sdružení drobných výrobců, vyhlášením veškerého vlastnictví za krádež. Spoluzakladatel anarchismu. Nazván podle Francouze P. J. Proudhona), lassallismu (směr v německém a rakouském dělnickém hnutí, nazvaný podle německého socialisty Ferdinanda Lassalla (1825 – 1864), anarchismu, blanquismu (utopický socialismus) a tradeunionismu (angl. odborové hnutí). Roku 1871 podpořilo Pařížskou komunu, po její porážce, kdy nastala ostrá perzekuce dělnického hnutí, bylo sídlo I. Internacionály přeneseno do New Yorku. Podpořila masový rozvoj mezinárodního dělnického hnutí. Roku 1876 byla rozpuštěna, neboť nesplnila svůj historický úkol a jeho forma již byla zastaralá.

II. internacionála
Mezinárodní organizace sociálně demokratických stran v období masového rozmachu dělnického hnutí, založena roku 1889 v Paříži. Ustavující kongres se konal 14. 7. 1889 v Paříži při příležitosti 100. výročí pádu Bastily, 2. kongres v Bruselu 1891, 3. v Curychu 1893, 4. v Londýně 1896 (poté sílily reformní tendence), 5. v Paříži 1900, 6. v Amsterodamu 1904, 7. ve Stuttgartu 1907, 8. v Kodani 1910 a 9. v Basileji 1912, kde byl přijat protiválečný „basilejský manifest“. Neměl žádný účinek. 1. světová válka dělnické hnutí rozdělila, řada socialistů se stala členy vlád.
Na jejím založení se významně podílel Bedřich Engels. Pod jeho vlivem i působením dalších revolucionářů navazovala II. internacionála zpočátku na revoluční odkaz I. Internacionály, šířila marxismus v dělnických hnutích, organizačně upevnila tato hnutí a 1. májem 1890 položila základ tradici dělnického Svátku práce. Po smrti B. Engelse (1895) v ní převládl revizionistický a oportunistický směr, představovaný např. E. Bernsteinem, K. Kautským a V. Adlerem, který orientoval sociálně-demokratické strany na parlamentarismus a reformy-byl odmítán třídní boj a program sociální revoluce. Začátkem I. světové války se II. internacionála rozpadla na sociálšovinisty, centristy a internacionalisty. Roku 1919 byla obnovena pravicovými sociálními demokraty, hovoříme o Bernské internacionále, roku 1923 splynula s centristickým Mezinárodním pracovním společenstvím sociálních stran v Socialistickou dělnickou internacionálu.

Dvojspolek
Spojenecká smlouva mezi Rakousko-Uherskem a Německem podepsaná 7. 10. 1879 ve Vídni. Byla namířená zejména proti rozšiřování ruského vlivu na Balkáně a Předním východě. Na ni navázaly 1882 smlouvy R-U –It. a něm.-It. namířené především proti Francii. Přistoupením Itálie 20. 5. 1882 vznikl Trojspolek.
Členské státy se zavázaly, že nepřistoupí k jakýmkoli dohodám namířeným proti některému z nich a že si poskytnou vzájemnou vojenskou pomoc v případě napadení kteréhokoliv z nich třetí mocností. Itálie, finančně závislá na VB a lehce napadnutelná britským lo´dstvem, si ovšem vymínila zproštění tohoto závazku v případě, že by útočníkem byla VB. Smlouvy,na kterých byl Trojspolek založen, byly obnoveny 1887, 1891, 1902 a 1912. Vedoucí postavení v Trojsplku mělo Německo, usilující o nové rozdělení světa, získání kolonií, nových zdrojů surovin a odbytišť a střetávající se přitom především se zájmy hlavních koloniální velmoci – VB.
Jako protiváha Trojspolku byla roku 1891 vytvořena fr.-rus. spojenecká koalice a 1904 (fr.-brit.)-07 (brit.-rus.)aliance VB, Ruska a Francie – Dohoda (Trojdohoda). Měla umožnit obranu zejména proti výbojnému Německu. Za 1. světové války se Dohoda rozrostla v koalici 25 států, které bojovaly proti centrálním mocnostem. Evropské mocnosti tak byly rozděleny do dvou imperiálních nepřátelských táborů a byla připravena cesta ke světové imperiální válce. Po vypuknutí 1. světové války vyhlásila Itálie neutralitu, 1915 však přešla na stranu Dohody a vyhlásila válku svým bývalým spojencům – Německu a R-U (tzv. centrální mocnosti). Trojspolek se tak definitivně rozpadl. V důsledku vstupu Turecka roku 1914 a Bulharska roku 1915 do války na straně cenrálních mocností se současně zformoval nový vojensko-politický blok – Čtyřspolek.

Anarchismus
Výraz označující doktríny, které jako svůj bezprostředně závazný ideál pokládají dosažení společenského zřízení prostého vlády jednoho člověka nad druhým. Anarchismus jako konkrétní politická teorie vznikl v pozdním osvícenství. Nejvýznamnější teoretikové klasického anarchismu: W. Godwin, M. Stirner, P. J. Proudhon, M. A. Bakunin, P. A. Kropotkin a S. G. Nečajev (1847 – 1882). V současnosti anarchismus postrádá politický vliv, nicméně ovlivnil představy Nové levice a tzv. alternativních skupin. Základní rysy anarchismu: a) antiinstitucionalismus (odmítnutí institucí jakožto prostředků politického, hospodářského a společenského donucování; instituce brání volnému sdružování vyspělých a svobodných lidských individualit); b) antiideologičnost (odmítnutí všech ideologií, neboť jsou pouze „nadstavbou" stávající moci); c) federalismus (opravdu lidská společnost povstane ze svobodné úmluvy mezi jednotlivci); d) antielitismus (odmítnutí revoluce zosnované elitou, a to jak „revoluce svrchu", tak i marxistické „revoluce zdola", s následnou diktaturou proletariátu, neboť všechny takové revoluce nezbytně vedou ke zřízení vlády člověka nad člověkem). – Strategie anarchismu sahá od teorie evoluce k teorii jednorázové revoluce, taktika od učení o nenásilnosti přes víru v nezbytnost násilné revoluce až k „propagandě činu", tj. k aktům individuálního teroru.

Marxismus
Filozofický a ekonomický systém vycházející z děl K. Marxe a F. Engelse; vznikl ve 40. letech 19. stol. jako filozofie praxe. Kriticky a tvořivě navázal na německou klasickou filozofii, anglickou politickou ekonomii a francouzský utopický socialismus. Marxismus je ucelenou teorií přeměny reálných poměrů ve společnosti, především změnou vlastnických vztahů pomocí revolučně vedeného třídního boje; cílem je dovést proletariát k revoluci nastolující beztřídní společnost, osvobozující člověka od společenského útlaku a rozvíjející jeho schopnosti a síly. Člověka chápe jako „souhrn společenských vztahů“, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce. Dějiny interpretuje jako postupný vývoj, jehož hybnou silou je třídní boj. Tradičně se marxismus dělí na marxistickou politickou ekonomii, marxistickou filozofii (materialismus dialektický a materialismus historický) a tzv. vědecký komunismus – teorii přechodu k beztřídní společnosti a jejího budování a rozvoje. Jednostranným absolutizováním a zvulgarizováním původního marxismu, zejm. názorů na třídní boj, vznikl leninismus (marxismus-leninismus). Některé teoretické proudy vyšlé z marxismu obohatily evropskou myšlenkovou tradici. Jde zejména o marxistickou antropologii (H. Marcuse, částečně E. Fromm, v Čechách Z. Kalandra), marxismem ovlivněný existencialismus (J.-P. Sartre v jedné fázi svého vývoje), ideologii frankfurtské školy aj. – Marxismus výrazně ovlivnil dějiny konce 19. a celého 20. stol. Filozofickým přínosem marxismu bylo obrácení pozornosti k jevům, které dosud stály na okraji teoretického zájmu (materiální faktory v dějinách, význam práce jako předmětné praktické činnosti, třídní vztahy aj.).

Socialismus
Myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revoluce (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení. Historické formy socialismu: a) raný (družstevní a utopický socialismus; viz též družstvo, utopie); b) vědecký (marxismus); c) reformní (revizionismus, demokracie sociální, Fabiánská společnost); d) socialismus křesťanský; e) leninismus; f) nacionální socialismus; g) neomarxismus (frankfurtská škola, nová levice). Z latinského socius, společník, spojenec.
socialismus křesťanský
Myšlenkové hnutí snažící se smířit poselství evangelia s úsilím o sociální rovnost. Vesměs zaměřen protimarxisticky. Vyhranil se v pol. 19. stol. ve Velké Británii, ve Francii a v Německu, významný impuls získal v roce 1891 vydáním papežské encykliky Lva XIII. (* 2. 3. 1810, † 20. 7. 1903). Rerum novarum.

Revizionismus
Úsilí po opravě (revizi) ideologie a politického programu, obvykle směrem ke snížení jejich politického radikalismu. Termín používán zejm. komunistickou ideologií pro označení snahy revidovat revoluční myšlenky marxismu a leninismu (namířeno zejm. proti E. Bernsteinovi); revizionismus je chápán jako pravá úchylka od pravověrného revolučního názoru.

Reformismus
Úsilí o reformu; politický, popř. hospodářský program nebo postoj založený na přesvědčení, že proklamovaného cíle (zejm. vybudování spravedlivé společnosti) lze dosáhnout nikoli radikálním (revolučním) převratem, ale proměnou společnosti zvnitřku. Reformismus vznikl jako reakce na francouzskou a americkou revoluci v 18. stol.; v Anglii v 19. stol. vyvíjel tlak na parlamentní reformy, které by umožnily širší přístup k moci vzrůstajícím průmyslovým městům, dosud v parlamentě nezastoupeným. Pozice reformismu zastávala též většina představitelů sociální utopie. Termín užíván zejm. pro hnutí 19. stol., avšak sociální a politické reformy byly prosazovány i ve 20. stol. (v ČR ekonomická reforma po roce 1989).

Nacionalismus
Postoj jednotlivce, hnutí nebo státu, který vidí v prosazení zájmu svého národa hlavní cíl politiky. Směřuje k dosažení suverenity národa (právo na národní sebeurčení) ustavením národního státu. Vychází z pojmu státního národa nebo kulturního národa, pokud stát nezahrnuje veškeré příslušníky daného národa (německý romantismus 19. stol.). V období formování moderních národních států 19. stol. byla nacionalismu obvykle přisuzována pozitivní funkce (vznik národního vědomí). Po ustavení národního státu se nacionalismus někdy změnil v obhajobu agresívní politiky určitého národa (viz též šovinismus). Pojem nacionalismus je používán od druhé pol. 19. století.

Imperialismus
Obecně činnost státu za účelem rozšíření svého mocenského prostoru na cizí země, a to jak sousední, tak i vzdálené; cílem je vznik velkoříše: a) tzv. starý imperialismus, např. říše Alexandra III. Velikého, římská říše, svatá říše římská ap.; b) tzv. imperialismus klasický (1880 – 1914), vojenská, hospodářská, politická, kulturní a náboženská expanze některých evropských mocností, USA a Japonska do zámoří za účelem získání přímé moci. Expanzivní politika států osy ve 30. a 40. letech v Asii, Africe a Evropě je pozdním projevem tohoto imperialismu; c) při „imperialismus neformálním“ hospodářsko-technologická převaha (tzv. strukturální síla) jednoho státu (např. USA, Německo a Japonsko) de facto zaručuje politickou moc nad státy jinými, formálně nezávislými. Imperialismus praktikovaný Sovětským svazem je kombinací klasického a neformálního typu imperialismu.

sociálně demokratické strany
Politická uskupení obhajující sociální práva občanů. Sociálně demokratické strany prosazují větší míru přerozdělování společenského produktu s cílem odstranit hmotný nedostatek. První sociálně demokratická strana byla založena na principech učení K. Marxe v Německu v roce 1869. Tzv. erfurtský program 1891 Sociálně demokratické strany Německa se stal vzorem pro další strany. V Dánsku byla sociálně demokratická strana založena v roce 1878, ve Velké Británii 1883, Norsku 1887, Rakousku 1889, USA 1897, v Rusku 1898 atd. V zemích jižní Evropy přijímala častěji název Socialistická strana, např. ve Francii, v Itálii a ve Španělsku. Největší politický úspěch získala sociálně demokratická strana ve Švédsku, kde byla dominantní stranou od 30. let a prosazovala koncepci státu blahobytu.