Adolf Hitler

ADOLF HITLER – „FANATIK NOVÉHO ŘÁDU“

Adolf Hitler patří k nejkontroverznějším postavám světových dějin minulého století. Hitler se jeví jako politik, jehož myšlení a jednání bylo v zásadě racionální, avšak můžeme u něj najít také prvky iracionality, kdy spíše spoléhal na svůj instinkt, který se však někdy ukázal jako mylný.
Miliony lidí ho slavili, vyvolával v nich naději a sny, pokládali ho za ztělesnění Boha.
Ale podléhali mu i inteligentní osobnosti z oblasti politiky, armády včetně představitelů duchovního života.
On sám vytvořil pro různé oblasti zahraniční, rasové, sociální, hospodářské a vnitřní politiky jasné a vnitřně logické představy cílů. Ovšem bylo by mylné si myslet, že po uchopení moci za těmito cíly takto postupoval a že uskutečňoval své cíle plánovitě a systematicky.
Častěji se situace vyvinula tak, že byl nucen využívat krizových situací a z nich vyplývajících příležitostí, aby krok za krokem určoval směr vlastními světonázorovými představami.

Adolf Hitler se narodil 20. dubna v roce 1889 v rakouském městečku Braunau na Innu. Jeho výsledky na základní školy byly slibné, ale vše se změnilo na střední škole, kde v některých předmětech vynikal, ale některé předměty sabotoval. To později vysvětlil ve svém díle Mein Kampf. Předměty, které ho nezajímaly jednoduše ignoroval a navíc nechtěl pokračovat ve stopách svého otce, jako úředník.
Těžce se podřizoval nějaké autoritě, ať už to byla autorita jeho otce nebo učitele, ale co
v žádném případě nechtěl, bylo stát se úředníkem. Snil o svobodném uměleckém životě. Štěstí se mu naklonilo v roce 1907 , kdy onemocněl těžkou chorobou a byl nucen nadobro opustit školu. Koncem roku 1907 se pokusil složit zkoušky na Všeobecnou malířskou školu
na Akademii ve Vídni, ale neuspěl. Byla mu rektorem školy doporučena spíše architektura, ale k přijetí na ni mu chyběla maturita.
Téhož roku mu zemřela jeho matka, což bylo pro něj tragickou ránou a nadobro se odstěhoval do Vídně. Zde bydlel v Mužském domově. Přes den maloval své akvarely, které pro něho prodával jeden jeho spolubydlící , večer , jak jen to bylo možné, navštěvoval opery Richarda Wagnera. K tomu mnoho četl a zabýval se o politické otázky. Jak sám Hitler tvrdil, ve Vídni věnoval pozornost především významu sociální otázky a že v těchto letech se stal jak ostrým protivníkem marxismu, tak i Židů. Z počátku sice byl nakloněn sociální demokracii, zvláště kvůli té skutečnosti, že se zasazovali o zlepšení životních podmínek dělníků, ale to,
že se nakonec stal ostrým nepřítelem marxismu, souviselo s jeho rostoucí nenávistí proti Židům.
Viděl nakonec v marxismu pouze nástroj židovstva, který se při vhodném využití sociálních
a hospodářských problémů doby pokusí získat dělnictvo pro své účely. Ve Vídni na konci století byl antisemitismus velice rozšířen, stejně tak, jako v jiných evropských městech. U nás to byla například tzv. Hilsneriáda z roku 1899, do níž se zapojila řada politiků, jako Masaryk a Baxa. Hitler opustil Vídeň roku 1913 a přestěhoval se do Mnichova. Toto své přestěhování odůvodňuje tím, že se chtěl vyhnout službě v rakouské armádě. Důvodem k tomu nebyl jeho pacifismus, ale touha být svým vlastním pánem. Ovšem povinnosti neunikl a v Mnichově roku 1914 obdržel pozvání k odvodu. Vzhledem k svým rétorickým schopnostem přesvědčil komisi, že nemůže vykonávat službu, a tak byl uznán neschopen služby a nebyl odveden.
To vše mu však nezabránilo v tom, aby se v roce 1914, dva týdny po vypuknutí války nepřihlásil jako dobrovolník k dělostřeleckému regimentu bavorské armády. Hitler byl statečný voják. V prosinci 1914 obdržel " Železný kříž II. třídy" a v srpnu 1918 " Železný kříž I. třídy". Válka poznamenala politické názory Hitlera a jeho současníků. V říjnu 1918 byl Hitler po otravě plynem odvezen do lazaretu v Pomořanech a zde slyšel o revoluci,
která 9. listopadu vedla k abdikaci císaře. Hitler byl zoufalý z porážky Německa, ale konce monarchie nelitoval.
Dne 18. ledna 1919 byla zahájena mírová konference v Paříži. Německo podepsalo pod ultimativním tlakem 28. června Versailleskou smlouvu. Ta předpokládala podstatné odstoupení území (13% říšského území ), reparace v dosud nestanovené výši, vydání válečné flotily a omezení výzbroje armády. V dohodě bylo Německo uznáno jako jediný viník války. V Německu nastalo rozhořčení a vyvolalo to bouři. Od 5. června 1919 byl Hitler odvelen
do objasňovacího kursu, v němž měli demobilizovaní vojáci získat určité principy
pro státoobčanské myšlení. Na těchto kursem přednášel ing. Feder, který svými idejemi ovlivnil Hitlera. Feder vysvětloval, že je to mezinárodní finanční židovstvo, které má za vinu neštěstí Německa.
Hitler se ocitl na konci první světové války desorientovaný. V armádě měl svoji úlohu, ale nyní neměl kam jít. Většina kamarádů se vrátila do svého zaměstnání, ale Hitler nebyl ničím vyučen. Reichswehr ho nasadila jako důstojníka do objasňovacího oddělení a v této funkci byl pověřen , aby navštívil shromáždění tehdy malé bezvýznamné skupiny, která se jmenovala "Německá dělnická strana".
SKRYTÁ HROZBA (1919-1924)
Tato Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei-DAP) byla roku 1919 tvořena nevýraznými silami. Jednalo se spíše o malou a nevýznamnou skupinu, kterou sotva kdo znal. Hitler se rozhodl vstoupit do této strany a již v listopadu byl jedním z hlavních řečníků strany. Pod jeho vlivem se prosadil názor, že strana se již nesmí scházet po hostincích, ale že musí vystoupit s vlastní agresivní propagandou a musí získat především široké masy dělnictva.
Dne 24. února roku 1920 se konalo první velké shromáždění strany, která se od tohoto dne jmenovala " Národně socialistická německá dělnická strana."(Nazionalsozialistiche Deutsche Arbeitpartei-NSDAP). Před 2000 posluchačů byl vyhlášen program obsahující 25 bodů, které zpracoval předseda strany Drexler a Hitler. Požadoval semknutí všech Němců na základě práva na sebeurčení národů do jednoho velkého Velkoněmecka, zrušení Versailleské smlouvy, získání kolonií, zvláštní zákonodárství o cizincích pro Židy, případně pro jejich vyhoštění .
Vedle národních a antisemitských hesel hrála v Hitlerových řečech důležitou roli také propagace sociálně politických požadavků.. Zaměňování nacionalistických a socialistických hesel našlo u mnoha posluchačů odezvu. Stále více lidí spojovalo NSDAP především
se jménem Hitler. Ve straně mu bylo nabízeno předsednické heslo, ale on odmítal, viděl svoji úlohu především v propagandě. V červenci 1921 Hitler neočekávaně vystoupil ze strany
a stanovil ultimativní požadavky, na nichž závisel jeho návrat.
Hitlerovi podmínky byly stranou přijaty. Na shromáždění NSDAP dne 29. července vysvětlil Hitler, že hnutí stojí na radikálně revoluční půdě a že řešení pro Německo nemůže přijít
od parlamentu, nýbrž od revoluce. Hitler si přestavoval v těchto letech revoluci ještě jako násilný akt. V názoru, že Německo může být obnoveno pouze převratem, ho posilovala bavorská zemská politika na podzim roku 1923.
V roce 1923 došlo v říši k rozporům mezi Bavorskem a Berlínem. Trio, von Kahr, generální státní komisař, generál von Lossow a policejní plukovník von Seisser usilovali v zemi
o pravicovou diktaturu nebo o odtržení Bavorska. V té době byl vydán zákaz orgánů NSDAP, který byl v Mnichově ignorován. Jednotky Reichswehru byly ovšem povinny poslušností
k místní, tedy bavorské výkonné moci a toho využil Hitler. Stáhl jednotky SA z Bavorska
do Mnichova a během schůze, kterou konal Kahr pro své příslušníky 8. listopadu, vtrhl
do zasedací místnosti a sdělil jim, že začala národní revoluce a že bavorská vláda je sesazena. Tato revoluce byla ovšem již 9. listopadu poražena a Hitler se musel po nezdařilém puči zodpovídat před soudem za velezradu.
Po této porážce Hitlerova revoluční koncepce ztroskotala, zjistil, že násilnou cestou nemůže postupovat. Jeho závěrem bylo, že se strana musí dostat k moci legální cestou. V této době to vypadalo, že nezdařený puč je koncem strany, která vykazovala 55 300 členů a byla zakázána. Ačkoli byl Hitler odsouzen k pěti letům vězení, kde zpracoval svůj programový spis Mein Kampf, byl již 20. prosince 1924 propuštěn na podmínku.
Hitlerův světonázor
1) Sociálně darwinistický princip věčného boje: Základním principem pro lidskou existenci
je zápas silného se slabým a z toho vyplývající přirozený výběr
2) Národní princip: Středem veškerého snažení a jednání musí být vlastní rasa, případně vlastní národ , což můžeme nazvat nacionalismus.
3) Vůdcovský princip: Dějiny jsou tvořeny pouze jednotlivými vyvolenými osobnostmi, zatímco masa je hloupá a neschopná k diferencovanému myšlení a rozhodování. Základem lidské existence, tedy národa je životní prostor, v němž za normálních podmínek vzrůstá počet lidí. V určité chvíli vývoje tento prostor nestačí uživit národ, čímž přestává být zajištěna výživa národu.
Všechny tyto teoretické představy ho vedly k závaru, že budoucnost Německa může být zajištěna jen tehdy, pokud bude připraveno bojovat za rozšíření svého životního prostoru. Věřil, že Německo právě tento prostor dobude válečnou cestou v Rusku. Z tohoto důvodu začal rozvíjet zahraničně politicko-spojeneckou koncepci. Ponaučen z první světové války, věděl, že se musí zabránit vedení války na dvou frontách.
Proto požadoval, aby Německo zapomnělo na staré hranice s Itálií a Anglií a uzavřelo s nimi spojenectví. Podle Hitlera pro zbabělé a slabé národy nebylo místo na zemi a musejí
ve věčném boji silných proti slabým podlehnout. Sám ve své zemi chtěl Hitler zrušit buržoasii a nahradit ji novou elitou z řad dělnictva. Jeho cílem bylo vytvoření revoluční elity, kterou nazval historická minorita.

CESTA K MOCI ( 1925- 1932)
Po jeho propuštění z věznice byla situace nepříznivá jak pro něj, tak pro jeho věc. Začala fáze ve vývoji Výmarské republiky. Do roku 1923 vytvořily politické zmatky, zahraničně politická situace Německa a v neposlední řadě inflace příznivou půdu pro radikální propagandu komunistů a národních socialistů.
Zákaz NSDAP a jejich novin, pokus o vykázání Hitlera z Německa netrvaly dlouho, v roce 1925 by v Bavorsku zrušen výjimečný stav. Avšak byla sebrána Hitlerovi jeho nejmocnější zbraň,dostal zákaz veřejných projevů. K Bavorsku se přidaly další země a po další dva roky nemohl Hitler přednášet své projevy ve většině zemí říše.
V roce 1928 při volbách do Říšského sněmu dosáhli národní socialisté pouhých 2,6 % hlasů, což bylo 12 křesel ve sněmu.V těchto letech byla NSDAP malou stranou, které by nikdo nedával větší pozornost, ale Hitler v ni věřil. V té době se snažil o rozšíření svého působení
a navazoval kontakty s nacionalistickými skupinami . Stoupání vzrůstu NSDAP začalo vlivem nastupující krize v roce 1929 Mezitím ve straně nastaly problémy, Otto Strasser, člen strany, který se ji pokus rozdělit. Hitler ho odstavil jako zrádce socialismu v zájmu pracujících
a revoluce.
Většina Němců však brala tento a jiné vnitrostranické konflikty pouze jako okrajovou záležitost. Mezi volbami v květnu 1928 a září 1930 vzrostl počet nezaměstnaných v Německu ze 6% na 13,5%. Světová hospodářská krize se v Německu čím dál tím více zostřovala. Hospodářská krize se rozšiřovala v krizi státní. V důsledku hospodářské deprese klesly příjmy z danía naopak stouply výdaje na pojištění nezaměstnaných. Vláda velké koalice pod vedením říšského kancléře Hermanna Mullera se rozpadla 27. března1930. tím padla poslední vláda Výmarské republiky. Později Hindenburg rozpustil Říšský sněm a stanovil na 14. září 1930 nové volby. Výsledek voleb do říšského sněmu bylo možné přirovnat k zemětřesení. NSDAP rozmnožila svůj podíl hlasů z 2,6% na 18,3%, což bylo 107 křesel ve sněmu a stala se tak druhou nejsilnější stranou před SPD. NSDAP se tak stala přes noc významnou součástí německé politiky.
Otázkou je jak byla strana financována. Byly to především příspěvky členů a taky několik významných velkoprůmyslníků, kteří Hitlera podporovali i dary. K těm nejpřednějším dárcům patřil například Fritz Thyssen nebo " Bismarck uhelných dolů Emil Kirdorf. Ovšem důležitější než peníze velkomprůmyslníků byl fanatismus,připravenost k obětem, idealismus
a fantazie členů strany.
Rok 1932 přinesl vyhrocení hospodářské a politické krize. Nejvážnějším problémem byla nezaměstnanost, která podle statistik překročila v únoru 1932 šestimilionovou hranici, ale přitom skutečně postihla podle odhadu 7,6 milionů lidí, což je 38 % dělníků a úředníků.
V témže roce končilo Hindenburgovo sedmileté úřední období. Hitler se rozhodl kandidovat. V prvním volebním kole do říšských prezidentských voleb dosáhl Hitler 30,1% hlasů.
Ve druhém volebním kole se mu podařilo tento počet ještě jednou zvýšit. Hindenburg sice zvítězil s 53% hlasů ,ale Hitler měl za sebou 13,4 milionů voličů. Těsně po volbách dostali národní socialisté nový úder, byly zrušeny SA s SS. Bylo třeba donutit prezidenta Hindenburga ustoupit. Několik málo dní před rozhovorem prezidenta a Hitlera byly staženy kolem Berlína SA s automatickými zbraněmi a čekaly na rozkaz k úderu. 13. srpna požadoval Hitler od prezidenta celou moc. Ten však jeho požadavky odmítl.
UCHOPENÍ MOCI (1933-1934)
Intriky z ledna 1933 vedly k tomu, že Hindenburg jmenoval Hitlera říšským kancléřem. Tak se dostal Hitler legálně k moci a začal se zbavovat nepohodlných lidí. Začal nejprve proti komunistům, Příležitost tomu poskytl požár Říšského sněmu 27. února. Byla to práce holandského anarchisty Marina van der Lubbe, který tím chtěl vyburcovat dělnictvo z pasivity Ovšem Hitler věděl , že ho většina dělníků nebude posuzovat za jeho idee, ale za to , jak se mu podaří splnit slib snížení nezaměstanosti. A to se mu podařilo, od února do listopadu klesla nezaměstnanost z 7,7 milionů na 5,2 milionu. Dne 12. listopadu se Hitler odvážil splnit první slib své politiky. Nechal vystoupit Německo ze Společnosti národů. Avšak po opojení
z nadšení roku 1933 následovaly problémy roku 1934. v té době narůstala ostrost kritiky z řad zklamaných aktivistů SA a právě tak zklamaných konzervativců. Pod vlivem vyhrocující se situace se Hitler rozhodl vystoupit proti oběma stranám, a to jak proti SA, tak proti pravé opozici. Třídenním vraždám padlo za oběť 89 osob (Noc dlouhých nožů). Mezi nimy byli vůdce SA Rohm a vůdci pravicové opozice, kancléř Schleicher, Gregor Strasser. Dne 2. srpna zemřel říšský prezident Hindenburg. Již 1. srpna dal Hitler vydat zákon, jímž spojil úřad prezidenta a říšského kancléře. Událostmi v roce 1934 Hitler vyřadil opozici a stal se tak samovládcem.
ZAHRANIČNÍ POLITIKA
Hitler nastoupil se slibem, že odstraní Versailleskou smlouvu a že Německo znovu dovede
k národní velikosti. V červenci 1932 byly na lausennské konferenci prakticky odbourány reparace a v listopadu Německo donutilo velmoci si zajistit rovnoprávnost ve zbrojení. Dne 17. listopadu 1933 měl Hitler projev v Říšském sněmu, v němž se odvolal na životní práva národů a přihlásil se k mírové smlouvě. Další důležitou věcí bylo uzavření desetiletého německo-polského paktu o neútočení dalším triumfem Hitlerovi politiky bylo získání ve volbách Sárské oblasti. Dva měsíce po sárském hlasování informoval Hitler zahraniční vlády o budování německé Luftwaffe a 16. března oznámil znovuzavedení všeobecné branné povinnosti, jakož i zrušení vojenských podmínek Versailleské smlouvy.
Tehdy na tom byl po mocenské stránce asi tak, jako Napoleon po Slavkově a Jeně - samozřejmě beze slávy, kterou by sklidil díky vítězstvím ve velkých bitvách, jež řídil osobně z koně.
V červenci 1936 Hitler dával německému generálnímu štábu pokyny k vypracování vojenských plánů okupace Rakouska. Operace dostala název "Případ Otto". O rok později 24. července 1937, tyto plány doplnila zvláštní směrnice. 5. Listopadu se Hitler svěřil se svými plány náčelníkům ozbrojených sil. Německo potřebuje další "životní prostor" a nejlépe jej najde ve východní Evropě: v Polsku, Bělorusku a na Ukrajině. Bude to však znamenat velkou válku a také vyhlazování národů, které v těchto končinách žijí. Německo musí počítat
se dvěma zarytými nepřáteli , Anglií a Francií, jimž je německý kolos uprostřed Evropy trnem
v oku. Aby Německo mohlo těžit ze svého předního postavení, které získalo zbrojní výrobou
a horlivým patriotismem, jejž v zemi živí a představuje nacistická strana, musí rozpoutat válku při nejbližší vhodné příležitosti a vypořádat se se dvěma zřejmými protivníky dříve,
než se stačí připravit k boji.
Dne 12. března 1938 vpochodovaly německé jednotky o Rakouska a vůdce podepsal rakouský anšlus. Skutečnost, že Anglie, Francie a Itálie jeho postup připustily, povzbudily Hitlera,
aby se začal zajímat o sudetoněmeckou otázku. Opět argumentoval porušením principu práva na sebeurčení. V současně probíhající propagandě bylo stále znovu ujišťováno, že když bude sudetským Němcům uznáno právo n a sebeurčení, nebude mít Německo žádné další teritoriální požadavky. 29. září došlo k Mnichovské konferenci. Účastníky byli Hitler, Mussoliny a hlavy vlád Anglie a Francie, Chamberlain a Daladier. Konference učinila závěr, že Československo má do 1. října předat Sudety Německé říši. Za to mělo obdržet od velmocí záruku pro existenci zbytku svého státu.
Koncem října nechal Hitler rozšířit Ribbentropem návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Jádrem byl požadavek navrácení Gdaňska Německé říši. Zdálo se, že tato metoda praktikovaná vůči Československu má být použita i na Polsko. To se začalo mobilizovat, ale 31. března došlo k anglickému vyhlášení záruk pro Polsko. Hitler se rozhodl zajistit si hranice na východě. Po přetrhání polsko-německých vztahů došlo ke sblížení
s Ruskem, z něhož měl později vzniknout pakt mezi Hitlerem a Stalinem.. cílem Německa bylo zesílit tlak na Polsko a narušit jednání západních mocností se Sovětským svazem.
V polovině srpna se rozhodl Hitler do měsíce napadnout Polsko. Celé snažení bylo zaměřeno na to, aby bylo Polsko izolováno a bylo zabráněno vpádu západních mocností. Tomu sloužilo uzavření německo-sovětského paktu o nenapadení z 23. srpna. Rozhodující pasáž zněla:
"V případě, že jedna ze stran uzavírajících smlouvu by se měla stát předmětem válečných jednání, ze strany třetí moci, nebude druhá ze stran uzavírajících smlouvu podporovat tuto třetí moc."
Navzdory vyhlášení záruk Polsku, Anglie a Francie z počátku nezasáhly, když Hitlerovi armády napadly Polsko. A hned 17. září vpochodovala ruská armáda do východního Polska. 28. září podepsali sovětský ministr zahraničních věcí Molotov a jeho německý kolega Ribberntrop společné německo-sovětské prohlášení a tajný dodatečný protokol, kde bylo rozdělení sfér zájmů, dojednané mezi oběma státy. Začala válka
VZESTUP A PÁD (1939-1945)
Jeho triumf spočíval na poli politickém a diplomatickém a vděčil za něj pouze sám sobě, svému úsudku a své odvaze. Hitler si byl naprosto jist prohnilostí francouzského politického režimu a věděl, že infekce zasáhla už i francouzskou armádu. O pacifismu a degenerovanosti Británie nepochyboval. Až přijde řada na Polsko, přijmou oba rozdrcení této země jako holý fakt a zachovají se asi tak, jako před rokem v případě Československa. Již několikrát
se Hitlerův instinkt ukázal jako správný, kdežto námitky a obavy generálů jako chybné
a neopodstatněné.
To znamenalo, že co se týče zbrojení musí být po všech stránkách daleko před spojenci. Pozemní armáda dozrávala každým měsícem. Vnitřní rozklad ve Francii a nedostatek pevné vůle v Británii byly příznivými faktory, které působily ve prospěch Německa. Věděl, že k vítězství nikdy nevede přílišná jistota.
Historikové i ti, kdo nemusí, žít ze dne na den , to mají snadné. Prostě jen prohlásí,
že by mohl mít v rukou celý svět, kdyby se tehdy neukvapoval, počkal ještě dva tři roky, než jeho síly ještě více vzrostou, a pak teprve udeřil. Ale tak tomu ve skutečnosti nebylo. Hitler
se rozhodl pospíšit si a vést válku dokud byl ještě na vrcholu svých sil.

Francie je vyřízena
Od listopadu 1939 bylo západní německé tažení do Francie několikrát odloženo. Jako definitivní datum útoku určil Hitler 10. květen. "Podivná válka" skončila. O půl šesté ráno 10. května 1940 překročila německá vojska překročila nizozemské, lucemburské a belgické hranice.
Důvody a smysl západního tažení, realizovaného pod krycím názvem "Fall Gelb", objasnil vrchní velitel branné moci v provolání plném patetických frází a historických reminiscencí. Boj, který právě vypukl, měl podle Hitlera rozhodnout o osudu německého národa pro příštích tisíc let.
Šest týdnů, během nichž se Francie zhroutila, bylo vyplněno jekotem stuk a drtivými údery pancéřových svazů. Pro drtivou většinu obyvatel západního světa znamenalo německé vítězství absolutní šok.

Anglie vzdoruje
Svět zděšen německým vzestupem se náhle Hitlera zalekl. Ten chtěl uzavřít s Británií mír,
ale unikla mu ona závratná proměna, k níž došlo ve Velké Británii i celém světě: nechápal jak se ti, kteří tak usilovně prahli po míru, mohli přes noc změnit v neúnavné bojovníky, jimž šlo jen a jen o vítězství. Hitlerovi se nepodařilo Británii udusit ani přemoci. Bylo jasné, že ostrov vydrží až do konce. Bez převahy na moři a ve vzduchu se německé armády přes kanál
La Manche dostat nemohly.
Německý pokus pokořit britský národ a zlomit jeho válečné úsilí a odhodlanost bombardováním také nevyšel a blesková válka stála mnoho sil. S oživením operace "Lvoun" bylo tedy třeba ještě mnoho měsíců vyčkávat, ale týden co týden britské armády sílily
a rozrůstaly se co do výzbroje, takže invaze by byla stále náročnější a problémy s přepravou stále větší. Ani tři čtvrtě milionu mužů by v dubnu a květnu 1941 nestačilo. A kde by Němci tehdy vzali tolik lodí, bárek a speciálních vyloďovacích plavidel, která by na tak velký úder přes moře potřebovali ?
Zbýval už jen rok, aby britské letectvo předčilo co do počtu letounů německou luftwaffe. Záleželo jen na továrnách v Británii a Spojených státech a na výcvikovém zázemí pro piloty
v dominiích, především v Kanadě. Stejně jako Napoleon v roce 1804 upustil nyní i Hitler
od útoku na Britské ostrovy, alespoň dokud bude hrozit nebezpečí z východu. Nyní měl pocit,
že se musí nejdříve vypořádat s Ruskem a až potom nasadit všechny síly na invazi do Británie.
Puzen stejnými pohnutkami a ideály jako Napoleon, když pochodoval se svou velikou armádou z Boulogne k Ulmu, Slavkovu a Friedlendu, upustil Hitler od své touhy a potřeby zničit Velkou Británii.
Středem všech dějů byly nyní spíše vztahy mezi nacistickým Německem a sovětským Ruskem. Stalin se snažil, jak nejlépe mohl Hitlera uspokojit a věrně s ním spolupracoval, ale - abychom mu nekřivdili - zároveň dával dohromady všechny síly, které se mu v kolosálním sovětském Rusku podařilo sehnat. On i Molotov posílali při každé příležitosti do Německa vřelé gratulace k vítězství.
Z Ruska do říše tekl vydatný proud potravin a surovin. Také vstupovaly do hry názorové neshody ohledně Finska a Rumunska. Sovětské vůdce šokoval pád Francie, neboť znamenal pád druhé fronty, po jejímž obnovení záhy poté volali. Tak náhlý kolaps rozhodně nečekali. Ve skrytu duše počítali s tím, že se na západní frontě obě strany navzájem vyčerpají.
A najednou žádná západní fronta nebyla!
Postupně však dospěli i v Kremlu k poznání, že Británie vydrží vleklou, ba nekonečnou válku, během níž se může stát cokoliv, jak ve Spojených státech, tak v Japonsku. Stalin si stále více uvědomoval, co mu hrozí, a chtěl získat ještě více času. Nicméně je pozoruhodné jaké výhody Stalin obětoval a jaké riziko podstupoval, jen aby udržel přátelské vztahy s nacistickým Německem. V období od září 1940 až do okamžiku německého vpádu v červnu 1941 se vskutku choval lhostejně, jako lstivý, ale věci neznalý obr.
Zničující válka na východě
V červnu 1941 Hitler udělil na válečné poradě ústní rozkazy, jimiž značnou měrou ovlivnil chování německé armády k ruským vojákům a lidem a dal podnět k mnoha násilnostem.
Zanedlouho začala nacistická vojenská operace Barbarossa v Sovětském svazu. Zpočátku se vyvíjela slibně, přesto však nedosáhla toho roku stanovených cílů. Následujícího roku sice německé jednotky postupovali dál, přesto došlo na konci roku k obratu u Stalingradu. Rok 1943 byl bodem obratu ve válce, toho roku se začala válka pro třetí říši vyvíjet nepříznivě, změna na východní frontě nenastala ani po nacistické ofenzívě u Kurska.
Strategická chyba
V jisté fázi se Hitler dopustil zásadní strategické chyby ve vedení války. Vzhledem k odklonu Itálie, vítěznému postupu Ruska a očividným britsko-americkým přípravám na operaci přes kanál La Manche měl tedy soustřeďovat a budovat mocnou německou armádu jako centrální zálohu, neboť jen tak by mohl využít nejen vojsk, ale i výhodného postavení, které zaujímal, včetně vnitřních linií a znamenitých komunikací. Hitler vlastně upředl pavučinu a na pavouka zapomněl. Pokoušel se udržet všechno, co získal. Značné síly marnil na Balkáně a v Itálii,
ač mu muselo být jasné, že z hlediska hlavního tažení žádnou významnou roli sehrát nemohou.
Ale centrální záloha o síle třiceti či čtyřiceti mobilních divizí špičkové kvality soustředěná
v centru říše vybudována z jednotek stáhnutých z Balkánu, Itálie či Norska by se mohla stát strategicky velmi účinná. Mohl se například napřesrok pustit do boje s Brity a Američany, řekněme do dvou týdnů po vylodění v Normandii a nasadit proti nim odpočaté jednotky
v přesile. Bylo zbytečné vynakládat úsilí v Itálii a na Balkáně. To, že nakonec z neznámých pohnutek učinil, nutno chápat jako promarnění poslední příležitosti.
Mussolini slavil 29.července šedesátiny. Avšak již pětadvacátého začaly do Hitlerova hlavního stanu přicházet z Říma znepokojující zprávy. Večer se všichni dozvěděli,
že Mussolini rezignoval či byl sesazen a že král nominoval jako jeho nástupce Badoglia. Tehdy se zrodily plány na záchranu Mussoliniho, obsazení Říma a všemožnou podporu italského fašismu. Byly vypracovány plány na uchvácení italského vojska, obsazení klíčových pozic v celé Itálii a zastrašení italských posádek na Balkáně a v Egejské oblasti.
U konce svých sil
V polovině dubna roku 1945 už nemohlo být o pádu hitlerovského Německa nejmenší pochyb. Útočící armády svíraly zemi z obou stran a mezera mezi nimi se den ode dne zužovala. Hitler ještě 20. dubna uvažoval, že opustí Berlín a usadí se v opevněních
v Bavorských Alpách. Toho dne uspořádal poradu s předními nacistickými vůdci. 22. dubna 1945 učinil Hitler své poslední rozhodnutí: zůstane v Berlíně až do konce. Hlavní město záhy obklíčili Rusové a fuhrera tím připravili o všechny šance. Zbývalo mu jen poslední: připravit uprostřed trosek města svou vlastní smrt. Oznámil nacistickým pohlavárům, kteří s ním zůstali, že hodlá zemřít v Berlíně. Jelikož si Goring Hitlerovo rozhodnutí vyložil jako abdikaci, požádal o svolení, zda smí formálně vystupovat jako fuhrerův nástupce. Jako odpověď přišlo okamžité propuštění ze všech jeho funkcí.
Adolf Hitler ke konci války byl ve velmi špatném psychickém i fyzické stavu. Není přesně jasno, zda to bylo zapříčiněno Parkinsonovou nemocí nebo vlivem užívání velkého množství silných léků, které užíval v hypochondrických záchvatech. Dalo by se říci, že on sám byl dítětem štěstěny. Z bezvýznamného malíře akvarelů, se základním vzděláním, se stal člověk, který převrátil ve 30. a 40. letech svět naruby.
Hitler učinil poslední vůli 29. dubna 1945 v časných ranních hodinách. Ta končí větou: "Především zavazuji představitele národa a celou jeho družinu k pečlivému dodržování rasových zákonů a nemilosrdnému odporu proti světovému traviči všech národů, mezinárodnímu židostvu." Dorazili zprávy o Mussoliniho smrti, kterého spolu s jeho milenkou znetvořili italští partyzáni. Všechno bylo až s podivem přesně načasováno. Ještě třicátého Hitler v klidu poobědval se svojí družinou, po jídle podal všem přítomným ruku
a pak se vzdálil do svého pokoje. O půl čtvrté třeskl výstřel.
Členové fuhrerova osobního štábu vešli dovnitř a spatřili jej ležet na zemi s revolverem po boku. Zastřelil se ranou do úst. Eva Braunová (Hitlerová), s níž se oženil v těchto posledních dnech, ležela bez známek života vedle něho. Otrávila se kyanidem. V jednom kráteru po bombě na zahradě říšského kancléřství jsou obě mrtvoly spáleny s 200 litry benzínu. Hitlerova kremace probíhala za stále silněji slyšitelné ruské kanonády, jakoby na znamení pochmurného konce Třetí říše. Nekonal se tedy žádný smělý útok Adolfa Hitlera přímo do nepřátelské palby. Žádná obrana do posledního náboje na schodech k říšskému kancléřství. Žádná dramatická hrdinská smrt. Hitlera, který si svět a život vždycky uměl představit jen jako operu, nic bombastického již nenapadlo.

JAKÝ BYL HITLER DOOPRAVDY?

Rozšířená pověst o šíleném řečníkovi naprosto neodpovídá skutečnosti; Hitler se vždy dokonale ovládal. Každé vystoupení nacvičoval s důkladností profesionálního herce. Pro jednání s cizinci se mu však tato fáma náramně hodila, tito si zhluboka oddychli, když zjistili, že se s ním dá mluvit normálně. Všechny jeho "projevy šílenství byly totiž pečlivě naplánovány. (Roku 1920 řekl, že jeho cílem je "nejenom klidné porozumění",
ale i "probuzení a vybičování vášní"). Své projevy se učil nazpaměť (paměť měl výbornou; přesto používal ještě poznámek), nacvičoval je před zrcadlem a stranický fotograf ho musel fotit, aby mohl podle fotografií studovat své pohyby, v sálech vždy zkoumal akustiku a cílevědomě volil čas příchodu, aby přišel vždy o něco později, ale ne příliš. Je zvláštní,
že nepropagoval televizi, když si uvědomíme, co s ní mohl dokázat. Později, když už byl vysokým politikem, se snažil hrát roli bohem seslaného proroka a nakonec ve svých projevech mluvil o politice málo, zato hlavně a vydatně o filozofii. Jeho hlavní politická metoda byla stále stejná a jednoduchá: pomocí zdánlivě otcovské péče přesvědčit občany, aby se vzdali své svobodné vůle ve prospěch sociálních výhod.