Adolf Hitler

Lhaním, efektními projevy i chladným kalkulováním si Hitler – který se kdysi v Vídni živil vším možným – podřídil celé Německo, které se pak pod jeho vedením vydalo za vidinou světovlády.

Braniborskou branou a pak ulicí Unter den Linden proudily k mohutné budově říšského kancléřství nesčetné kolony mužů v uniformách. Dlažba duněla pod ráznými kroky okovaných bot a vysoko zdvižené pochodně působily dojmem ohnivé řeky. Ve večerních hodinách 30. ledna roku 1933 prožíval Berlín nejvýznamnější pompézní slavnost svých dějin. Téhož dne v poledne složil Adolf Hitler přísahu do rukou polního maršále Paula von Hindeburga, německého prezidenta a pětaosmdesátiletého hrdiny 1. světové války, a stal se tak novým německým kancléřem.
Po řadu let nacistická propaganda velebila Hitlera jako „führera (vůdce) příštího Německa“, jako muže, který smyje hanbu mírové smlouvy podepsané po 1. svět. válce ve Versailles a který dovede zemi na zasloužené vysluní. Nacionální socialisté se dočkali. „Malý český frajtr“, jak Hitlera kdysi nazval Hindenburg, stál nyní vedle prezidenta na balkonu kancléřství. Hodinu za hodinou hrály vojenské kapely ryčné pochody,ostrým zimním vzduchem se nesly výkřiky „Heil Hitler!“. Nekonečné řady příslušníků SS a SA-manů v hnědých košilích a hákovým křížem na rukávě zdravily zvednutou paží.
Hitler, který se kdysi živil ve Vídni jako nádeník, nikdy neskrýval opovržení vůči demokracii a výmarské republice, která povstala z trosek poražené německé říše po abdikaci císaře Viléma v roce 1918. Jmenovat takového člověka kancléřem bylo hazardérstvím, avšak nacionální socialisté měli v německém říšském sněmu nejvíce křesel. Konzervativní politikové,kteří se uvolnili vstoupit do Hitlerovy koaliční vlády, přesvědčili sami sebe, že nacistického vůdce zkrotí praktické vykovávání důležitého úřadu.
První příležitostí, kdy mohl německý národ vyslovit názor na novou vládu, se měly stát volby do říšského sněmu, stanovené na první týden v březnu. Těsně předtím se však nacistům dostalo zdánlivě nečekané podpory.
Dvacátého sedmého února večeřel Hindenburg se svými spolupracovníky v pánském klubu naproti budově říšského sněmu. Náhle si povšiml, že z ulice probleskuje jakási záře. Všichni se rozeběhli k oknu. Velká zasklená kupole budovy svítila jakoby v záři reflektorů a k noční obloze stoupaly plameny a oblaka kouře. Když Hitler dostal telefonickou zprávu o požáru, byl právě na návštěvě u šéfa své propagandy Josefa Goebblelse a poslouchal s ním gramofonové desky. Za pár minut se oba dostavili na místo požáru a okamžitě prohlásili, že se jedná o žhářství, kterým prý chtěli komunisté dát signál k zahájení „rudě revoluce“.
Zatímco Hitler sledoval, jak se budova říšského sněmu mění v ohořelé zdi, jeho pobočník Hermann Göring – jeden z nejlepších německých letců v 1. svět. válce, nástupce barona von Richthofena jako velitel stíhací eskadry „Létající cirkus“ a nyní předseda říšského sněmu – zvolal: „Všichni komunističtí funkcionáři musí být zastřeleni!“ Druhý den, když ještě doutnaly trosky, přesvědcil Hitler Hindenburga, aby vyhlásil nouzový stav. Byly zrušeny občanské svobody a policie dostala plnou moc k zatýkání a držení ve vazbě bez soudu.
Tehdy byly zatčeny a uvrženy do vězení tisíce komunistů a liberálů včetně poslanců říšského sněmu. Jeden mladík byl zatčen, obviněn ze zapálení budovy sněmu a odsouzen.
Později se však začalo šířit podezření, že požár byl ve skutečnosti dílem ozbrojeného komanda nacistické strany, které jednalo na výslovně příkazy Goebbelse a Göringa.
Nacisté zahájili zastrašovací kampaň. Zároveň se pokoušeli voliči přesvědčit, že jedině oni dokáží uchránit německý lid před komunistickým povstáním. I přesto se jim ve volbách, které se konaly 5. března, nepodařilo získat většinu hlasů. Dostali však 44 procent, daleko více než kterákoli jiná strana, což vyneslo Hitlerovi postavení, jež potřeboval ke zničení demokracie v Německu a zavedení diktatury.
Hitler byl mistrem politických inscenací. Nařídil, aby se nový říšský sněm poprvé sešel v starém posádkovém kostele v Postupimi, v nejposvátnější připomínce bývalé velikosti pruské říše a místě, kde byl hrob Bedřicha Velikého. Hitler měl smysl i pro historickou symboliku: slavnostní obřad stanovil na 21. března, začátek jara a výročí dne, kdy v roce 1871 Bismarck zahájil zasedání prvního říšského sněmu sjednocené německé říše. Všechno mělo nasvědčovat jednotě starého Německa s novým. Domy starého města pokrývaly prapory s hákovým křížem i staré říšské červenobílé vlajky. V kostele se sešli jak staří armádní důstojníci v císařských uniformách, tak příslušníci SS a SA v černých a hnědých košilích.
Hindenburg vyjádřil touhu, aby „starý duch tohoto slavného svatostánku“ Němce „osvobodil od sobectví a stranických svárů“ a spojil tak národ v „hrdém a svobodném Německu“. Hitler před prezidentem poklekl a poděkoval mu za obnovení cti a hrdosti vlasti. O dva dny později říšský sněm velkou většinou 441 hlasů ku 94 schválil Zmocňovací zákon, který zrušil ústavu a dal Hitlerovi neomezenou moc. Německá demokracie dodýchala. V létě roku 1933 již byly rozpuštěny všechny německé strany s výjimkou Národní socialistické a v prosinci byla formálně posvěcena nerozborná jednota strany a státu. Tu dále zdůraznilo zavedení povinnosti zdravit „Hitlerovým pozdravem“ při zpěvu státní hymny.
V červnu roku 1934 již byla Hitlerova diktatura tak pevně v sedle – a německy národ s ní tak smířený -, ze veřejnost téměř nereagovala na smutně proslulou „noc dlouhých nožů“. O jednom krvavém víkendu dal Hitler zavraždit stovky potenciálních protivníků včetně mnoha starých soudruhů, kteří mu dopomohli k moci.

Kdy vznikl hitlerismus?

Adolf Hitler se narodil v roce 1889 v městečku Braunau na rakouské straně hranic s Bavorskem jako syn obyčejného celníka. Prvních 25 let života strávil bezcílně. Byl zatrpklý, neboť jej dvakrát odmítla přijmout vídeňská Akademie výtvarných umění, a živil se příležitostnými pracemi, například klepáním koberců. Teprve ve Vídni, těsně před 1. světovou válkou, se Hitler zaměřil na Židy jako na příčinu všeho zla v Evropě. Tomuto předsudku však tehdy podléhali i mnozí jiní.
I když to za války nedotáhl dál než na svobodníka, byl nadšeným vojákem a obdržel dvě vyznamenání za statečnost. V roce 1918 mu u Yprů bojový plyn poškodil zrak. Když se z tohoto zranění zotavoval, dospěl k rozhodnutí , že se stane politikem.
V roce 1920 Hitler vstoupil do nepatrné Německé dělnické strany a rychle se stal jejím vůdcem. V roce 1923jí dal nový název – Národní socialistická německá dělnická strana, zkratkou nacistická – a vytvořil SA, bandu ostrých hochů, většinu válečných veteránů, kteří šířili nacismus kopanci a údery holí v Mnichově, jenž se stal prvním centrem Hitlerovy strany. Pokus o svržení bavorské vlády, který měl být předehrou útoku na Berlín, však skončil fiaskem. Za účast v neúspěšném povstání musel Hitler strávit rok 1924 ve vězení. Rudolfu Hessovi, dalšímu nespokojenci , který se později stal zástupcem vůdce nacistické strany, tam nadiktoval svůj spis Mein Kampf (Můj boj). V této knize chaoticky nakupil své teorie a předsudky, jež posbíral z různých zdrojů, špinil demokracii a opovržlivě s e vyjadřoval o Židech a Slovanech. Nijak se netajil tím, že hodlá pro panskou německou árijskou rasu dobýt Lebensraum (životní prostor) ve východní Evropě. Prozatím si vzal z mnichovského fiaska ponaučení a rozhodl se, že zničí demokracii parlamentní cestou. Shromáždil skupinu oddaných stoupenců, k níž patřili lidé jako Goebbels, později dramaturg inscenovaných propagandistických akcí a sjezdů strany v Norimberku, Göring, Ernst Röhm a chovatel drůbeže Heinrich Himmler.
Hitler podnikl řadu rychlých cest po celé zemi a zahlcoval národ demagogickou rétorikou a sliby, ze na troskách starého Německa vybuduje novou a mocnou říši.

Co byla „noc dlouhých nožů“

Na jaře roku 1934 začal Hitler dostávat zprávy SS a gestapa, podle nichž se jej vůdcové SS chystali svrhnout. Zprávy byly vymyšlené, ale Hitler jim uvěřil. Počet příslušníků SA a Röhm a někteří další vůdcové SA hovořili o nutnosti další, čistě socialistické revoluce. Navrhovali také, aby SS a SA připadly pod jednotné ministerstvo obrany, jehož šéfem se měl stát Röhm. Hitler a jeho stoupenci dospěli k názoru prudce zasáhnout.
Třicátého června vyvlekli důstojníci SS Röhma s postele a odvezli ho do vězení, kde mu dali možnost sebevraždy. „Jestliže mne Adolf chce zabít, ať to udělá sám,“ odpověděl opovrženě. Toto přání mu dva důstojníci SS splnili. Oné noci a následujícím víkendu bylo zavražděno mnoho dalších vůdců SA i Hitlerových politických odpůrců. Nikdo neprotestoval. V říšském sněmu hájil Hitler čistku v řadách SA poukazováním na Röhmovu homosexualitu. „Noc dlouhých nožů“ však nejvíce prospěla Hitlerovi tím, že uklidnila důstojnický sbor, jehož podporu tolik potřeboval. Umírající Hindenburg poslal telegram: „Zachránil jste německý národ před velkým nebezpečím,“ stálo v něm. „Kdo se chce zapsat do dějin, musí umět prolít krev.“

Jak Hitler využíval své moci?

Hitler se stal říšským kancléřem v lednu roku 1933, necelé tří měsíce poté, co získal ve volbách podporu pouze jedné třetiny Němců. V příštích pěti letech si brutálním způsobem upevnil moc tím, že rozdrtil veškerou, často jen potenciální opozici. Mohl se pak vychloubat, že nezná „žádného státníka na světě, který by mohl s větším právem než já tvrdit, že je zástupcem svého lidu“.
Do roku 1937 se Německu podařilo snížit počet nezaměstnaných na šestinu. Vedle odvodů a budování zbrojního průmyslu zahájil Hitler rozsáhlý program veřejných prací, zvláště stavbu silnic a dálnic. Z malého vojska o 100 000 mužů, jemuž scházely moderní zbraně, vytvořil mohutnou a bojeschopnou armádu. Opětovné vyzbrojení Německa představovalo porušení vesailleské smlouvy a bylo políčkem do tváře Británie a Francie. Hitler šel od úspěchu k úspěchu: v roce 1936 jeho armáda obsadila demilitarizované Porýní a v roce 1938 Německo zabralo Rakousko a části československého pohraničí. Západní mocnosti se zmohly jen na nesmělé protesty.
Zároveň nacisté vystupňovali fanatickou protižidovskou kampaň. Na obzoru se objevily hrůzy „konečného řešení“.