Alexander Dubček byl jednou z nejvýraznějších osobností slovenské historie. Právem je řazen vedle Ludovíta Štúra. Dokázal se vzepřít nastolovanému režimu a snažil se lidem zajistit lepší životní podmínky. Je škoda, že dnešní generaci už vůbec neví, kdo vlastně byl.
Alexander Dubček
Ve stejném domě jako před mnoha lety Ludovít Štúr se narodil i Alexander Dubček. Bylo to 27. listopadu 1921 v Uhrovci v okrese Topoľčany na západním Slovensku. Jeho otec byl dlouholetý komunistický funkcionář a také člen družstva Interhelpo, kvůli kterému žila celá rodina mezi lety 1925-38 v Rusku. Po návratu zpět vstoupil Alexander v pouhých sedmnácti letech do Komunistické strany Slovenska (KSS). Vyučil se strojním zámečníkem a pracoval v Dubnici nad Váhom.
Za druhé světové války se zapojil do protifašistického odboje a účastnil se nelegálních činností včetně Slovenského národního povstání (SNP), ve kterém byl zabit jeho bratr a on sám byl těžce zraněn. Do konce války pak působil v partizánských jednotkách na horách.
Od roku 1949 se věnoval už jen své politické kariéře. Zastával nejrůznější funkce ve straně od těch nejnižších až po tu nejvyšší. Do 1951 působil jako tajemník Okresního výboru KSS v Trenčíně. Poté povýšil na vedoucího tajemníka Krajského výboru v Banské Bystrici 1953-55.
V roce 1955 se stal členem Ústředního výboru KSS (ÚV KSS) a od roku 1962 byl v jeho předsednictvu. Po roce 1958 se stal členem také ÚV KSČ. V 60. letech byl poslancem Slovenského národního shromáždění a Národního shromáždění. S přibýváním důležitých funkcí potřeboval rozšířit své vzdělání, protože od vrcholného politika se očekává více než jen výuční list. Tudíž mezi lety 1955 a 1958 absolvoval studium společenských věd na vysoké škole v Moskvě.
Rok 1968 a po něm
Že měl Dubček velké sebevědomí se ukázalo od roku 1967, kdy začal mít spory s prezidentem
a generálním tajemníkem ÚV KSČ v jedné osobě, Antonínem Novotným. Ten byl zklamán, protože se mu v červnu téhož roku nepodařilo rozehnat Čtvrtý sjezd Svazu čs. spisovatelů, který poprvé velmi ostře vystoupil proti režimu. Po potlačení říjnové studentské demonstrace pod heslem „Chceme světlo!” raději odešel do ústraní a prohlásil, že je nemocný. V ÚV se pak objevil názor, že by měl být odvolán. Kvůli tomu se v prosinci opět chopil své funkce a chtěl se Dubčeka zbavit. To ovšem nebylo možné, protože Dubček měl podporu celého Slovenska a také velké části ÚV KSČ, ve kterém se vytvořily 2 tábory.
Díky svým vlivným funkcím začal Dubček na počátku roku 1968 prosazovat politiku důslednějšího řešení hospodářských, sociálních a národnostních problémů na Slovensku. Spor s prezidentem se vyhrotil v lednu, kdy byl Novotný odvolán z funkce generálního tajemníka a na jeho místo jmenován Dubček.
Okamžitě se snažil o reformu strany i společnosti, odstranění stalinismu ze strany, přiblížení se demokracii a vytvoření spravedlivé společnosti. Uvědomoval si nutnost nového programu odpovídajícího vědecké a technické revoluci. V žádném případě však nechtěl demokratický systém. Šlo spíše o vhodnou syntézu socialismu a demokracie. Vrcholem mělo být vybudování socialismu s lidskou tváří. Všechny tyto myšlenky se staly základem širokého reformního hnutí uvnitř strany zvaného Pražské jaro.
Strana začala připravovat Akční program. V něm se řešily nejdůležitější otázky, např. nutnost vytvoření federativního uspořádání, podpora vědy, zkvalitnění školství a hlavně spojenectví se Sovětským svazem místo našeho podřízení. V březnu byla dokonce zrušena cenzura. Novotný se s těmito snahami nemohl smířit a 21.3. odstoupil z funkce prezidenta. Na jeho místo byl zvolen Ludvík Svoboda. Následně vznikla nová česká vláda podporující reformy. V jejím čele stál O. Černík. Předsedou Parlamentu byl J. Smrkovský.
Proti reformním názorům stáli nejen konzervativní komunisté, ale i SSSR, Polsko, Bulharsko
a Maďarsko. Dubček násilné potlačení Pražského jara odmítl a nenechal se zastrašit neustálými výhružkami. Všechny dopisy a hrozby zveřejňoval, čímž si získal podporu obyvatel.
V červnu byla vydána výzva Dva tisíce slov. Jejím autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Shrnul v ní všechny dosavadní reformy a nabádal lidi, aby sami přispěli ke zlepšení situace tím, že začnou tlačit na státní moc. Toto vystoupení velmi pobouřilo SSSR. Byl to nejvážnější signál toho, že Svaz a jeho příznivci ztrácí moc nad Československem.
Svaz se stále snažil přesvědčit Dubčeka, aby reformy odvolal. Stále však diktoval podmínky, místo aby poslouchal Dubčekovy argumenty, např. při jednání v Čierné nad Tisou. Mezitím se sovětské vojsko připravovalo na invazi. 3. srpna pak byly tajně v Bratislavě na záchodě předány zvací dopisy. Proběhlo to bez vědomí Dubčeka, vedení strany a prezidenta. Iniciátory sovětské invaze byli tzv. zvatelé a to např. Kolder, Indra, Švestka, Jakeš a samozřejmě Biľak, který se naposledy neúspěšně pokusil Dubčeka přesvědčit 19.8.
O den později vedení strany opět projednávalo přípravy zasedání 14. sjezdu KSČ. Po 23. hodině vstoupily na území Československa sovětské tanky. V ranních hodinách se tanky dostaly až do Prahy. Dubček a jeho příznivci ještě stačili napsat prohlášení Všemu lidu Československé republiky a předat ho rozhlasu. Odsoudili tím invazi a považovali ji za porušení mezinárodního práva. Lidi vyzvali k zachování klidu a nekladení odporu. Načež byli Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel zatčeni a odvezeni do Ruska.
Dubček byl okamžitě postaven před Brežněva, ale výborně odolával jeho argumentům. Znovu označil intervenci za chybu. Několikrát pronesl odbojnou řeč, která Brežněva rozzuřila natolik, že se jednání muselo přerušit. Nakonec podlehl nátlakům a byl nucen podepsat tzv. Moskevský protokol o normalizaci poměrů v Československu.
Zpět do Prahy se mohl vrátit až 27. srpna. Prohlásil, že se nedá zastrašit a bude nadále pokračovat v reformách, tentokrát ale pozvolněji a bude usilovat o obnovení národní svobody.
K moci se dostali konzervativní členové KSČ. Opět byla zavedena cenzura, potlačovány jiné politické názory a začala se budovat tzv. normalizace. Skupina kolem Dubčeka se začala rychle zmenšovat. On sám byl vystaven velkému nátlaku, proti Smrkovskému byla rozpoutána kampaň a musel odstoupit. Dubček se snažil co nejvíce omezit moc konzervativců. Stal se velmi nebezpečný, protože měl stále dost příznivců a autoritu u lidí, mohl by vyvolat další reformní hnutí, a proto se hledala záminka pro jeho odvolání.
Tou se stala hokejová krize na jaře 1969. Po prvním finálovém vítězství Československa nad SSSR 2:0 na mistrovství světa ve Švédsku 21.3., se bujaré oslavy proměnily v masové demonstrace. Protože se finále hrálo na dva vítězné zápasy, daly se očekávat další manifestace. Proto Biľak nechal stáhnout hlídky VB z Prahy a dal rozvést hromady dlažebních kostek do centra města. 28. března čs. tým opět vyhrál a následných nepokojů se zúčastnilo kolem půl milionu lidí v celé republice. Veškeré emoce se obrátily proti sovětským vojákům. KSČ také dosadila do čela davů své členy, kteří podněcovalo dav k házení dlažebních kostek.
Vše se pak obrátilo proti Dubčekovi. Ten si uvědomoval velký tlak na svou osobu a snažil se co nejvíce podpořit svého kolegu Gustava Husáka. Proto se 12. dubna 1969 rozhodl na svou funkci prvního tajemníka rezignovat a na jednání 17.4. se zasadil o Husákovo zvolení do této funkce. Netušil však, že ho Husák již zradil a tajně jednal s Moskvou. .
Strana pak Dubčeka jmenovala předsedou Národního shromáždění. Tato funkce byla ale naprosto bez vlivu, protože parlament měl prázdniny a Dubček byl nucen pobývat mimo Prahu. 22.8.1969 byl povolán do Prahy k jednání o přijetí tzv. pendrekového zákona, který by legalizoval zásahy proti demonstrantům a přinesl by nekontrolovatelné pravomoci soudcům. Věděl, že jeho schválení zabránit nemůže, tak zákon podepsal, ale okamžitě toho litoval. Skončily tím veškeré pokusy o vybudování demokratického socialismu.
V říjnu byl Dubček odvolán z funkce předsedy Federálního shromáždění. A v prosinci hlavně kvůli manželce a dětem přijal místo velvyslance v Turecku. Musel se také vzdát členství v ÚV KSČ. V Turecku byl stále sledován. Moc dobře věděl, že se chce strana zbavit a donutit ho k emigraci. Stejně tak to věděly ostatní státy, které mu nabídly azyl. Byly to například Spojené státy, Kanada nebo Austrálie. On však všechny nabídky odmítl, protože chtěl zpět do vlasti. Začátkem června 1970 v noci tajně opustil velvyslanectví a odletěl maďarským letadlem. Jeho útěk byl ale prozrazen a v Budapešti už na něj čekalo Husákovo auto. Byl odvezen do Prahy a tam vyloučen z KSČ. 24.6. pak byl zbaven funkce velvyslance.
Následně byl degradován z plukovníka na vojína a vyloučen ze všech organizací. Žil v Bratislavě a pracoval u lesníků. Byl neustále sledován příslušníky StB. Stal se nejhlídanějším domácím vězněm Husáka.
Návrat do politiky
Po dlouhé pauze napsal v roce 1974 kritický dopis Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě. V něm odsoudil totalitní režim a kritizoval potlačování lidských práv. Dopis byl uveřejněn v zahraničním tisku.
V roce 1987 postkytl rozhovor italským novinám Unita a vrátil se do politiky. Opět byl pod přísným dozorem StB. V lednu 1989 protestoval proti zadržení Václava Havla. Po 17. listopadu se účastnil vlny protestů proti režimu a zapojil se do jeho odstraňování. Poprvé veřejně vystoupil na manifestaci před Justičním palácem v Bratislavě 22.11. Bylo mu 68 let a veřejnost ho vřele přijala. O dva dny později poprvé vystoupil i v Praze na Václavském náměstí, kde dav dvou set tisíc lidí skandoval „Dubček na Hrad!”
V prosinci se stal kandidátem na funkci prezidenta republiky a vážným konkurentem Havla, protože měl podporu všech slovenských organizací. Jedna z nich, Veřejnost proti násilí (VPN),
se ocitla v rozporu, zda podpořit Dubčeka či Havla, protože nechtěla přijít o podporu. Nakonec se dohodla s Havlem, že ho bude podporovat jen do svobodných voleb, kdy bude zvolen nový prezident. Tím byla de facto stažena Dubčekova kandidatura. „Václav Havel i já jsme kandidáty na místo prezidenta. Je to pro mne velká čest. Chci říci, že nemůžeme a ani nestojíme s panem Václavem Havlem proti sobě, ale vedle sebe. (...) Za sebe řeknu - vyhrát by měl pouze jeden. A to lid této země (...)” Havel na oplátku potvrdil úzkou spolupráci s Dubčekem a snahu prosadit ho do funkce předsedy FS. Do této funkce byl Dubček jmenován 28.11.1989 a setrval v ní do roku 1992.
Po dlouhé době si konečně vysloužil uznání. Snažil se o přechod na tržní hospodářství a pluralismus.
V březnu 1992 vstoupil do Sociálně demokratické strany Slovenska a stal se jejím předsedou. V září téhož roku měl autonehodu. 7. listopadu pak těžkým zraněním podlehl. Jeho rakev byla převezena do Bratislavy, kde byla vystavena v Národním divadle. Lidé tam nosili květiny. Smutečního aktu v divadle se účastnili čs. politikové a představitelé 50 států a organizací. Posmrtně pak Dubček získal doktoráty slavných universit v Bologni, Madridu, Washingtonu, Bruselu, Dublinu a Bratislavě.
Závěr
Myslím, že jsem názorně poukázala na nejdůležitější události v Dubčekově životě a na jeho výrazný vliv v době Pražského jara i v roce 1989. Tento vskutku neobyčejný Slovák se v dobrém smyslu slova zapsal do společné československé historie.
Seznam použité literatury
Benčík, Antonín - Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi, Praha 2001
Lidová demokracie, ročník 45, 20.11.1989
22. červenec 2007
9 897×
1755 slov
