Na počátku padesátých let se zdálo, že se vše vrací jakoby k starým dobrým časům Františka I. Po vyřešení nejakutnějších vnitropolitických problémů vzniklých v letech 1841-49 přišel opět čas rodinných záležitostí. Mladý císař - tak rozhodla jeho matka arcivévodkyně Žofie si měl vybrat nevěstu.
V případě Josefa I. se hledalo v nejbližším urozeném okolí. Bavorští Wittelsbachové se měli po dvaadvacáté stát manželskými partnery vídeňských Habsburků. Matka Františka Josefa hledala především v rodině své sestry Ludviky a jejího manžela. V úvahu přicházela devatenáctiletá Helena zvaná Nené. Leč chladné matčiny úvahy měly být významně pozměňovány samým Františkem Josefem. Sestry nastrojily v létě 1853 neformální setkání obou rodin v letním sídle Habsburků v Bad Ischlu. Zde se poprvé setkal František Josef s mladší sestrou Heleny, šestnáctiletou Alžbětou zvanou Sissi. I přes protesty Františkovy matky se do Sissi zamiloval a o rok později v dubnu 1854 se konala svatba a Sissi se stala císařovnou.
František Josef jako jeden z mála Habsburků si ji vybral skutečně sám. A tím okamžikem začala veřejnosti skrytá tragédie manželství, které se do dnešního dne stalo podkladem pro stovky románů. V Hofburgu a blízkém Laxenburgu vypukl zničující psychologický a posléze i mocenský boj mezi císařem, mladou císařovnou a tetičkou - císařovou matkou. Tento boj neměl vítěze, ale jen šťastně unikající. Matka Františka Josefa Žofie se projevila jako tvrdá domácí vládkyně. Nechápající Alžbětu urážely způsoby tety, které musela vykat, a vůbec nechtěla vzít na vědomí, že k tomu měla Žofie jisté oprávnění, neboť v nebezpečných revolučních dobách byla právě ona "jediným mužem" v Hofburgu, který zachoval chladnou hlavu. Nyní když nebezpečí opadlo, ve své roli pokračovala. Alžběta se stala na vídeňském dvoře stala oním pověstným ptáčkem ve zlaté kleci, v níž neměla ani právo vybrat jména svým dětem, natož právo na jejich výchovu. Jediným soukromím, kam Žofiina moc nezasahovala, byla pouze císařská ložnice, kde vídala ve sporu s matkou naprosto nerozhodného císaře.
Alžběta nejdříve prosila Josefa aby s touto situací něco udělal, ale Josef matku do patřičných mezí nevykázal. Alžběta posléze unikala do svého nitra skrze skutečné nebo i simulované nemoci a od poloviny šedesátých let přešla k tvrdému prosazování své vůle i na úkor svých dětí. V roce 1865 skončil tento boj neformálně vítězstvím Alžběty a všeobecným ústupem Františka Josefa před svojí ženou.
Do té doby přivedla Alžběta na svět tři děti v pořadí Žofie, narozena v roce 1855, Gisela, narozena 1856 a Rudolf, narozen 1858. Žofie v dětském věku zemřela. Dne 27. srpna 1865 předala Alžběta císaři protest proti drsné vojenské výchově malého Rudolfa. Nekompromisní požadavky František přijal.
Do politiky zasáhla Alžběta výrazně jen jednou a stálo jí to skutečně za to. Nikdy se netajila obdivem uherské šlechtě. Byla stejně nezkrotná jako ona. V roce 1867 významně přispěla k přesvědčení císaře, aby rozdělil říši. Odměnila se mu za to čtvrtým dítětem, které porodila v dubnu 1868 na Budínském hradě. "Uherské dítě" Marie Valerie, vychovávané v uherském jazyce, se stalo nejoblíbenějším potomkem podstatě rozvedených rodičů.
Alžbětu nudil dvorský život. Utíkala před ním a někdy i sama před sebou do Uher, na Riviéru či na daleké ostrovy v oceánu. Zdržovala se jen tam, kde se cítila svobodně. Její cesty trvaly měsíce a předem je s nikým nekonzultovala. Milovala rychlé koně a odvážné muže typu hraběte Gyuly Andrássyho, který byl prvním ministerským předsedou v Uhrách. Později, když nemohla ze zdravotních důvodů jezdit na koni, tajně veršovala ve stylu poezie Heinricha Heina. Když neveršovala, starala se především sama o sebe. Od dvaadvaceti let držela přísné odtučňovací kúry, které jí zachovávaly žokejskou váhu do 50 kg. Koupala se v mléce; žloutkování a následné mytí a rozčesávání dlouhých vlasů bylo služebnictvem nenáviděno. Jestliže v šedesátých a sedmdesátých letech platila za nejkrásnější panovnici Evropy, pak v osmdesátých letech se z ní stala vyzáblá podivná žena, která vzbuzovala spíše soucit než obdiv.
Druhý zásadní přelom v Alžbětině životě znamenala tragická smrt syna Rudolfa v zimně roku 1889. Z tohoto šoku se již nevzpamatovala. Po jeho smrti ztratila všechnu životní sílu. Z hrdé, krásné ženy se stala černě oděná paní která svými rozmary trápila své okolí. Poslední léta života strávila v milovaném Řecku, kde bloudila ve stopách bájného hrdiny Achilla a na ostrově Korfu nechala zbudovat nákladný zámek Achilleion.
V depresích způsobovaných střídavě fyzickým vyčerpáním těla při dlouhých túrách a nesmyslným hladověním myslela už jen na smrt. Z tohoto zvláštního stavu mezi životem a smrtí ji v podstatě vysvobodil italský anarchista Luigi Lucheni, který vlastně z nedostatku lepší příležitosti probodl pilníkem císařovnu, když spěchala do ženevského přístavu a nevnímala okolí. Takto vlastně náhodou skončil už tak zvláštní život císařovny Sissi.
28. prosinec 2012
9 869×
751 slov
