Mezi 5. a 10. stoletím se na značné části Evropy prosadily feudální vztahy a vznikly a upevnily se raně feudální státy. Dva největší z nich , říše byzantská a říše franská, byly ohrožovány nebezpečnými útoky Arabů. Arabové přináleželi k semitské jazykové skupině a obývali odedávna poloostrov Arabský, stepi mezi Sýrií a Eufratem a jižní Mezopotámii. Vcelku nehostinná Arábie jim neposkytovala dostatek stálé výživy, a proto již v předchozí době se několikrát přemístili do bohatých sousedních krajů .V severní Arábii byli kočovníky, kteří se živili chovem ovcí a velbloudů a lupem. Dělily se na drobné kmeny beduínů, které neustále mezi sebou zápasily. Základem jejich společenského života byly rodové svazky , ale v polovině 1. století našeho letopočtu vznikala již rodová a kmenová šlechta, která vlastnila velká stáda a otroky a podrobovala si chudší příslušníky rodu. V jižním úrodném Jemenu se Arabové živili zemědělstvím a obchodem, který se ubíral po velké karavanní cestě mezi Středozemním mořem a Habeší, Indií a východní Asií. Na této důležité obchodní cestě vyrůstalo významné tržiště Mekka. Stalo se zároveň náboženským střediskem všeho arabského obyvatelstva, které sem putovalo k posvátnému prameni Zem-zem a k svatyni Kaabě, v níž mezi stovkami model byl nejvíce uctíván meteorit zvaný „černý kámen“. Město i se svatyní ovládali bohatí rodoví velmoži, kteří drželi v závislosti i okolní stepní kameny.
Počátkem 6.století se částí obchodní cesty dočasně zmocnili Habešťané a Íránci. Poklesem obchodu byli postiženi arabští kupci. Zároveň vzrostl počet kočovných kmenů, kterým tím byla ztížena obživa. Zlepšit a zabezpečit životní podmínky mohlo pouze sjednocení arabských kmenů. Tuto potřebu vyjadřovalo a zároveň uskutečňovalo nové arabské náboženství islám.
Zakladatelem nové víry , která smetla staré kmenové bohy , byl malý kupec z Mekky, Mohamed . Znal náboženské představy židovské a křesťanské a začal vzrušeně hlásat víru v jediného boha , posmrtnou odplatu za ctnost a hřích a odsuzovat modloslužebnictví. Znelíbil se tím vládcům Mekky , kteří se obávali , že nová víra by mohla ohrozit hlavní zdroj jejich blahobytu , pouti do Kaaby. Mohamed se musil s malou skupinou svých stoupenců uchýlit před jejich nepřátelstvím do města Jatribu , nazvaného pak Medína. Jeho odchod , hidžra (roku 622) , je začátkem mohamedánského letopočtu.
Arabské slovo islám, které v přesném překladu znamená “naprosté odevzdání se vůli boží“, je zároveň jméno věhlasného náboženství, které vzniklo v 7.století našeho letopočtu a vyznává ho dnes téměř 600 miliónů stoupenců, muslimů ( z arabského moslem, pravověrný). Islám se díky bojovnosti svých prvních přívrženců rychle rozšířil do světa. Pozoruhodným způsobem dokázal sjednotit velmi rozdílné národy od Indonésie přes východní a severní Afriku až po Španělsko.
Jenom výboji svaté války se počáteční rychlé šíření islámu vysvětlit nedá. Přispěla i značná jednoduchost pravidel a rituálů, vyhlášených Muhamedem v základním díle islámu, koránu.
Muhamed, podle muslimů časově poslední velký prorok po Abrahámovi, Mojžíši a Ježíšovi, se narodil kolem roku v Mekce v Arábii. Když dosáhl čtyřiceti let, vyvolil si ho Alláh (Bůh), aby hovořil jeho jménem. Zjevení jsou shrnuta do 114 kapitol, súr, které dohromady tvoří korán.
Islám do značné míry navázal na učení a některé tradice starších monoteistických náboženství - judaismu a křesťanství.
Sunna (arabsky tradice) je souhrn pozdějších textů ze 7.-9.století, líčících Prorokův (Muhamedův) život a jeho skutky. Doplňuje korán a na jejím základě je uspořádána muslimská společnost.
Islám je náboženství bez kněží. Náboženští představitelé, imámové, pouze řídí motlitby. Ve všem ostatním věřící za své skutky odpovídá přímo Alláhovi, protože mu korán a sunna přesně diktují, jak se má chovat.
Muslim musí přísně dodržovat pět základních pravidel zvaných „pět sloupů islámu“. Prvním je vyznání víry, šaháda : „Není jiného Boha kromě Alláha a Muhamed je jeho prorok,“ druhým povinnost odříkat každý den pět neměnných motliteb, salát. Povinná almužna, zákat, se postupně stala církevní daní. Saum je naprostý půst, dodržovaný od východu do západu slunce po celý měsíc ramadán (9.měsíc muslimského lunárního roku) a po celou tuto dobu doprovázený i pohlavní zdrženlivostí. A konečně každý věřící, který na to má prostředky, musí alespoň jednou v životě vykonat pouť do posvátného města Mekky (hadždž).
Takovou roli jako islám nehraje v životě věřících žádné jiné náboženství. Jeho vliv se neomezuje jen na duchovní oblast, protože boží poselství, tlumočené lidem prostřednictvím Muhameda, se týká i politického a administrativního uspořádání společnosti. Muslimské státy podléhají zákonům tzv. „koránového práva“.
Po celá staletí byl hlavou muslimského světa kalif, Prorokův nástupce a potomek některého z jeho druhů. Jako absolutní vládce měl moc nad náboženstvím, politikou i armádou, nad poddanými pak právo života a smrti. Vládnout mu pomáhali ministři ( vezíři ), vládci provincií ( ommálové) a soudci ( kádíové ), kteří rozhodovali menší pře, protože ve vážných případech se každý mohl odvolat ke kalifovi - nejvyšší spravedlnosti.
Přísné hierarchicky uspořádané instituce, které po staletí islámský svět stmelovaly, dnes ve většině muslimských států přestaly existovat, protože je postupně nahradily systémy lépe uzpůsobené modernímu světu.
Jiná situace je u koránového práva, které se od doby svého vzniku prakticky nezměnilo. Jak název naznačuje, je založeno na koránu a sunně, kde jsou do nejmenších podrobností určeny všechny právní i správní aspekty muslimské společnosti, např. politická hierarchie, rodinné vztahy, sňatky, rozvody atd.
Korán a sunna zkrátka ovládají všechny sféry lidské činnosti, a protože posvátné texty nikdo nesmí upravovat, brzdí politický a sociální rozvoj všech zemí, kde se bezvýhradně dodržují.
Pozoruhodný rozmach islámu v prvních stoletích existence měl za následek nesmírně plodné míšení četných kulturních, hospodářských a vědeckých tradic. Nejrůznější národy , spojené islámem nebo ovlivněné stykem s ním, vytvořily novou a mocnou kulturu, jejíž zlatý věk klademe do 8.-9.století.
Muslimský svět ovládl severní Afriku a Orient a tak sehrál roli prostředníka mezi Indií, Čínou a západní Evropou. Jeho hlavní město Bagdád křižovaly obchodní cesty, karavany a obchodní lodě chrlily na súky (trhy) bohatství z celého světa.
Arabští, perští a turečtí řemeslníci budovali nádherné stavby, zdobené keramikou a mozaikami, tkali překrásné koberce a hedvábné látky, iluminovali rukopisy, umělci skládali básně a vyprávěli pohádky Tisíce a jedné noci. Filozofové a spisovatelé objevovali, obohacovali a šířili dědictví antického Řecka, Indie a Persie.
Mnoho slov z islámského světa obohatilo ostatní jazyky. Kromě termínů algebra a alchymie např. slova admirál, alkohol, almanach, cifra, kabel, káva, matrace, otoman aj.
Velké říše kolem Středozemního moře a na Středním východě si během staletí už zvykly na vpády sousedních arabských kmenů. I když dělaly nepříjemnosti, tyto vpády se díky politické nejednotnosti Arabů nestaly vážnou hrozbou. Situace se však na počátku 7.století se vznikem islámu dramaticky změnila.
Mohamedovým nástupcem se stal jeho tchán Abú Bakr, první kalif (následník). Po potlačení protiislámského povstání Abú Bakr politické a náboženské sjednocení Arabů dokončil. Za dalších dvou kalifů, Umara a Uthmána (Usmána), začala výbušná expanze Arabů, v jejímž průběhu Byzantská říše ztratila bohaté a lidnaté provincie - Sýrii, Palestinu, Egypt a Libyi, a Sásánovská říše v Persii byla zničena úplně. Po Uthmánově smrti vypukla občanská válka mezi přívrženci kalifa Alího , Mohamedova zetě, a přívrženci Mu'áviji, příslušníka Uthmánovy rodiny Umajjovců. Po zavraždění Alího v roce 661 se stal kalifem Mu'ávija, zakladatel umajjovské dynastie. Po Mu'ávijově smrti se Alího syn Husajn pokusil získat kalifát pro sebe, v bitvě s Umajjovci u Karbaly v roce 680 však padl. Poté co se islám rozdělil na své dvě hlavní větve: sunnitskou (podle sunny, „Mohamedovy tradice“),která získala většinu, a šíitskou(podle ší'aťAlí, „strany Alího“).
Za prvních Umajjovců arabská expanze pokračovala a v roce 715 byl islámský kalifát , který se rozkládal od řeky Indu a Střední Asie až k Pyrenejím, vůbec největší stát, jaký svět kdy poznal. Zmocnit se Byzantské říše a evropského Západu se však Umajjovcům po neúspěšném obléhání Konstantinopolu v roce 677 a 717 a po porážce s Franky u Poititers v roce 732 nepodařilo.
Kalifové byli vůdci jak v náboženském , tak i politickém ohledu. zatímco první kalifové byli voleni, Umajjovci zavedli dědičné následnictví, odvolávající se na božské povolání a vyžadujíce naprostou poslušnost. Tím, že převzali byzantskou byrokracii, se jim podařilo vybudovat administrativní systém schopný ovládat říši světového rozměru. Jelikož tuto říši už nebylo možné řídit ze vzdálené arabské Medíny, Mu'ávija přenesl v roce 661 sídlo říše do Damašku. Za Umajjovců začala úspěšná arabizace podrobených národů prostřednictvím jeho přestoupení k islámu, zavedení arabštiny jako společenského jazyka, a vzájemných sňatků. Arabové sami byli naopak ovlivněni perskou a byzantskou civilizací, které si podmanili. Jedním z nejvýznamnějších kulturních výkonů umajjovského období byla stavba prvních mešit jako středisek islámského náboženského života.
Na prudkém rozvoji Arabů v 7.století se podílela celá řada činitelů. Před vznikem islámu bylo hlavním prostředkem k získání společenského postavení a bohatství vítězství v mezikmenových půtkách. Po sjednocení Arabů díky Mohamedovi se jejich válečnická tradice obrátila navenek, k výbojům proti sousední Byzantské a Sásánovské říši.Spojené arabské armády, početnější a účinnější, se rychle zmocnily nových území, protože obě sousední říše byly na arabskou invazi zcela nepřipravené.Pokud jde o Sásánovskou říši, byla po porážce Byzancí zmítána občanskou válkou, a po arabském vítězství u Nehavendu v roce 642 se organizovaný odpor rychle zhroutil. Také Byzantská říše měla své vnitřní problémy. Monofyzitské křesťanské obyvatelstvo Sýrie, Palestiny a Egypta, které prožilo léta pronásledování ze strany Cařihradu, Araby vítalo jako osvoboditele. Také Vizigótské království ve Španělsku se zhroutilo vinou vnitřních rozbrojů. K tomu je třeba připočíst okolnost, že arabští vojáci byli motivováni Mohamedovým slibem, že kdo v bitvě padne, přijde rovnou do ráje.
Jestliže barbarskými vpády v 5.století zhroucení klasického světa začalo, pak arabské výboje znamenaly konečný rozchod s minulostí. výsledkem bylo sjednocení celého Středního východu, severní Afriky a Španělska pod novým náboženstvím, se společným jazykem a kulturou. Jen málo z toho, co tenkrát Arabové pro islám získali, od té doby zase ztratili.
Autoritu umajjovské dynastie postupně v 8.století podkopal konflikt mezi Šíity a Sunnity, obnovení kmenových půtek mezi Araby, a nespokojenost mezi konvertity k islámu v nově obsazených zemích, kteří se stavěli proti daňovým zvýhodněním a politickým výsadám Arabů.vzpoura začala v roce 747 v provincii Chorásán, a v roce 749 povstalci provolali za kalifa Abú al-Abbáse ze sunitské abbásovské rodiny.Jeden z mála, kteří to přežili, Abd al-rahmán(vládl 756-788), uprchl do Španělska a zmocnil se v roce 756 vlády v Córdobě. Vznikem jeho nezávislého emirátu začala politická fragmentace arabského světa. Abd al-Rahmán musel po několik let čelit vnitřní opozici, což křesťanskému obyvatelstvu Asturie umožnilo získat nazpět Galícii a opřít své království o pevnou územní základnu: Frankům se totiž podařilo dobýt zpět Narbonne. Abbásovský kalifát utrpěl v roce 789 další ztráty, když idrísovští emírové z Maghribu odmítl jeho politickou a duchovní autoritu a založili šíitský kalifát. V roce 800 získali nezávislost také aghlabští emírové v Ifrikii (Tunisko).
Přes všechny tyto ztráty však s Abbasovci začal „zlatý věk“ islámské civilizace. Nesmírné bohatství, získané mimo jiné i díky hindúkušským dolům na stříbro, kalifům umožňovalo realizovat rozmáchlé stavební projekty a štědře podporovat vědu a umění.V roce 763 bylo sídlo kalifátu přeneseno z Damašku do Bagdádu, a během čtyřiceti let se z Bagdádu stalo patrně největší město tehdejšího světa a ohnisko světové kultury. Domácí arabská a islámská kultura si osvojila perské literární formy, řeckou filosofii a vědecké myšlení , a dosáhla záhy vynikajících výkonů v mnoha oborech intelektuální produkce.Středověká Evropa vděčí právě arabským učencům za většinu znalostí z astronomie, zeměpisu, lékařství, matematiky a dokonce i řecké filosofie. Abbásovské období se také vyznačovalo náboženskou a rasovou snášenlivostí: přísné dodržování islámu nebránilo v toleranci vůči jiným náboženstvím, a Arabové už nezaujímali žádné privilegované postavení.
Vrcholu svého rozkvětu dosáhla Abbásovská říše za Hárúna ar-Rašída; záhy po jeho smrti však vypukla občanská válka mezi jeho syny. Moc jednotlivých provinčních emírů vzrůstala na úkor moci kalifovy, a v roce 868 dosáhly Egypt a Palestina, ovládané túlúnskou dynastií, nezávislosti.Odtrhly se také východní provincie pod vládou tamějších domácích dynastií - perských Saffárovců a Sámánovců. V roce 899 Abbásovci ztratili po povstání šíitské sekty Karmatů Arábii, a v roce 866 znovu získala nezávislost také křesťanská Arménie. Kolem roku 900 se situace Abbásovců nakrátko zlepšila; v roce 905 získali zpět Egypt a Palestinu, a pomohlo jim také to, že sunnitský Sámánovský emirát zabral šíitský saffárovský emirát, zdroj stálého neklidu. Už v roce 914 však Fátimovci, kteří se v roce 909 zmocnili vlády v Ifrikii, napadli Egypt, a v roce 1000 představovali vůdčí islámskou mocnost. Kolem roku 913 se Persie zmocnili Bújovci (Buvajhové), kmenový svaz obývající Dajlam. V roce 945 pak dobyli Bagdád a zbavili tím Abbásovce jejich územního panství. I když kalifát trval dál jako duchovní instituce, byl sunnitský kalif pouhou loutkou, zatímco skutečnou moc měli v rukou šíitští Bújovci.
Vzestup moci Bújovců byl provázen současným úpadkem Sámánského emirátu. Jeho severní oblasti obsadili v 90. letech 10.století karachanští Turci, zbytku se zmocnil Mahmúd z Ghazny, turecký žoldnéř, který se vzbouřil a u Mervu Sámánovce porazil. Mahmúd potom napadl bújovské emiráty a severní Indii. Jako bojovný muslim považoval výboje proti hinduistickým královstvím za svatou válku a záměrně ničil hindské chrámy. Ghaznovský emirát byl první z říší, které Turci na Středním východě založili, jeho úpadek však nastal velmi rychle poté, když byl v roce 1037 napaden ghuzskými Turky, vedenými příslušníky seldžuského klanu.Po počátečních svízelích se umajjovskému emirátu ve Španělsku podařilo zabezpečit vlastní postavení, a v roce 929 Abd al-Rahmán III.(vládl 912-961) se prohlásil sám za kalifa. Jeho sebedůvěru se zdálo opravňovat dobytí Maghribu v roce 973, jakož i značné úspěchy, kterých v boji proti křesťanům na severu dosáhl jeho vojevůdce Almansor (al-Mansúr). V roce 1008 však vypukla občanská válka, kalifát se zhroutil, a muslimská moc ve Španělsku už nikdy nedosáhla někdejší síly. Navzdory převážně nepřátelským vztahům ke křesťanským sousedům bylo muslimské Španělsko spolu se Sicílií hlavním zprostředkovatelem přejímání plodů arabské kultury křesťanskou Evropou.
Všechna půda i zavlažovací zařízení patřily kalifovi a za jejich užívání odváděli drobní rolníci nájem. Kalif pak dával svým oblíbencům štědré dary ze svého pozemkového vlastnictví. Tak vedle vojenské šlechty vznikala pozemková šlechta, která pozvolna splývala s domácí statkářskou šlechtou, přijímající ochotně islám. Drobní rolníci se stávali postupně poddanými a proti těžkým platebním povinnostem se bránili dlouhotrvajícími povstáními. V arabské říši se vyvíjel rovněž feudalismus, jehož zvláštními znaky bylo státní vlastnictví půdy a zavlažovacích zařízení a otroctví, které se však pro nedostatek otroků omezilo ponejvíc na domácí služby.
Arabští dobyvatelé nezasahovali rušivě ani do městského hospodářství, založeného na řemeslné výrobě a obchodu. Stará města, jako Alexandrie a Antiochie, překonala rychle válečné pohromy a všude vznikala podobná nová města jako, jako Káhira, Bagdád a Kordova. Všechna tato města byla ve vzájemném styku a jejich rozličné výrobky byly předmětem dálkového obchodu mezi Evropou, Indií a Čínou. Trvalým dokladem arabského prostřednictví ve světovém obchodě jsou arabské názvy některých plodin (káva, thé, šafrán) a o vysoké úrovni tkalcovského řemesla svědčí označení Damašku, baldachýnu, mušelínu a podobně.
Nesmírná kořist a neustálý růst bohatství způsobili¨y, že prostí Arabové stále více oceňovali příjemnosti života poražených a přijímali jejich způsoby. Také kalifové přenesli své sídlo do syrského města Damašku a později do Bagdádu v Mezopotámii, kde si po perském a byzantském vzoru zřídili přepychový dvůr, zmítaný pletichami a závislý na tělesné stráži z cizích, obvykle tureckých otroků.
Hospodářský rozmach a rozhlednost arabské říše byly však rovněž příčinou jejího rozkladu. Arabští místodržící, jejíchž moc plynula z bohatství, se musili při svých potížích spoléhat na vlastní síly. Kalifát byl nadto oslabeném vnitřními spory a tak od 9.století se říše rozpadala na samostatné státy, kalifáty, a emiráty (marocký, tuniský, egyptský, bagdádský aj.). V 12. století se zmocnili Bagdádu seldžuští Turci a ve 14.století osmanští Turci, kteří se stali novými šiřiteli islámu.
Rozsáhlost území, dědictví kulturně vyspělých zemí a hospodářský blahobyt podnítily arabskou vzdělanost. Arabská říše měla nadto po několik století společnou vládu, společný spisovný jazyk a v převážné části i společné náboženství.To vše umožňovalo snadný styk a volný pohyb od Atlantského oceánu až po Čínu a z toho se vyvíjela duchovní pospolitost, která přetrvala i pozdější politický úpadek.
Arabská vzdělanost navazovala vědomě na řeckou vědu a techniku a čerpala vydatně i ze znalostí Persie, Indie a Číny. V Bagdádu, kde se setkávali učení Peršané, Židé, Řekové i učenci ze vzdálenějších zemí, ale i jinde, byla soustavně překládána stěžejní dílna řecké vědy. Tuto práci podporovali kalifové i arabští velmoži. Podpora dvora a bohatých úředníků i obchodníků byla od samého začátku pro arabskou vědu příznačná. Vtiskla jí světský a městský ráz. Islámští učenci nejdříve sbírali a pořádali dosavadní vědomosti a pak všechny tyto podněty rozvíjeli bystrým rozumem.
V matematice nahradili neohrabané římské číslice indickými (arabskými), použili symbolu nuly, osvojili si algebru a rozvinuli trigonometrii, důležitou pro vyměřování, a astronomii. V astronomii pokračovali v řecké tradici pozorováním nebeských těles, což později vedlo k rozhodujícím objevům. Zeměpisné znalosti rozšířili uspořádanými střízlivými zprávami zejména o Asii a severní Africe. V lékařství sledovali působení podnebí, hygieny a životosprávy a zabývali se odborně léčením očních chorob, což je přivedlo k založení optiky. Zhotovovali zvětšovací čočky, a to krystalové (berrylus = brýle) i skleněné. Příprava léků vedla mimo jiné i k rozvoji chemie tím, že byl zdokonalen destilační přístroj. Chemické změny Arabové zkoumali pokusem. Nové technické postupy a přístroje přivodili zvětšenou výrobou sody, kamence, zelené skalice a ledku, kterých bylo používáno zvláště v textilní výrobě, a které se staly vývozním zbožím. Arabští učenci se také seznámili s řeckou filosofií, hlavně s Aristotelovým učením. Jejich přední filosof a lékař Ibn Sína (lat. Avicenna, 11.století) chápal přírodní dění materialisticky a jeho nástupce Ibn Rušd (lat. Averoes, 12.století) rozlišoval převážně vědění a víru a stal se tak původcem učení o dvou pravdách, což otřáslo důvěrou v náboženské zjevení.
Nejméně vděčila arabská vzdělanost řecké literatuře, protože jejich vlastní tvořivost, zejména v lyrickém básnictví, vyrůstala ze starých domácích kořenů. Na epiku, povídky a pohádky, působila spíš Indie, odkud bylo přejato a zpracované mnohé z toho, co je známo z proslulé sbírky Tisíc a jedna noc.
Vynikající úrovně dosáhla architektura, která slučovala vzory západní (pyrenejské) s východními (syrskými a perskými). Zdá se, že Arabové přijali v technologii použití oblouku a konstrukce kopulí od Peršanů. Vedle rozsáhlých paláců byly stavěny hlavně mešity (muslimské chrámy) , jejichž ústřední částí byl veliký dvůr a modlitební skříň s výklenkem směřujícím k Mekce, s místem pro uložení koránu a kazatelnou. Hlavním znakem arabského slohu je podkovový a kýlový oblouk (tzv. oslí hřbet). Arabská architektura se šířila zároveň s islámem, a proto podléhala místním vlivům. Nejpůvodněji se rozvíjela na poloostrově Pyrenejském a v Egyptě, kde byla vytvořena osobitá špičatá kopule a štíhlé minarety, věže, odkud vyvolávači (muezzinové) svolávali věřící k motlitbám. Arabské sochařství a malířství brzdil opor islámu proti zobrazování lidské postavy, a proto se hojně uplatňovala ornamentika, proslulá bohatým rozvíjením geometrických tvarů arabesek.
Arabská kultura, i když od 12.století začala pozvolna upadat, silně ovlivnila vynikající vzdělanost křesťanského feudalismu a je zprostředkujícím článkem mezi ní a antikou.
Kvetoucí středověk vystřídalo dlouhé období politického, hospodářského a kulturního úpadku arabských národů a jejich zaostávání za Evropou.
V 11.století byli Arabové (v Evropě zvaní také Saracéni, Mauři apod.) vypuzeni ze Sicílie, v 15. století ze Španělska. Od 15. století byly arabské země pod nadvládou Turků a v 19. století upadly do politické a hospodářské závislosti na evropských velmocích (Británii a Francii). Byla to doba koloniálních říší. V průběhu 20. století si však arabské národy postupně vymohly svobodu a vytvořily samostatné státy. Dnes patří k tzv. rozvojovým zemím (“zemím třetího světa“), které musí řešit těžké hospodářské, sociální i politické problémy, ale usilují o vyrovnání své technické zaostalosti za vyspělími zeměmi.
Arabské státy se k řešení svých problémů sdružují v politické organizaci - Lize arabských států.
28. prosinec 2012
15 026×
3226 slov
