Artemidin chrám v Efesu

CHRÁMY V ŘECKU
Z řeckého antropomorfního názoru vyplynulo, že tvar řeckého chrámu je vyvozován od vylepšeného NEGARA, tj. obydlí mužů egejské doby. Vlastně je to prapůvodní dům HEROA, tedy umocněného člověka. Tento nejstarší typ chrámu však není zachován. Od dob archaických se uspořádání chrámů rychle vyvíjelo, především vnější uzpůsobení chámu. V Řecku jsou poměrně dobře uchovány chrámy z období archaického, z doby klasické a helénistické.
V Řecku byl chrám považován za sídlo boha. Jeho starší dispozice je částečně převzata od Etrusků.
Řekové budovali chrámy obvykle na posvátném území, zvaném temenos či peribolos, které mnohdy bylo místem původního Hradiště – Akropole. Každé větší řecké město (polis) mělo své temenos, případně akropoli. Nejznámější a nejslavnější z akropolí je Akropole aténská. Kromě na těchto vyhrazených územích se budovali chrámy i na jiných vhodných místech, kde průčelí chrámů nebo celá hmota mohla svým uspořádáním co nejlépe upoutávat pozornost.
Chrám slouží k uctívání nejčastěji jednoho boha; takových byla v Řecku celá řada.
Tak jako nebyla žádná přesná pravidla o určení či zasvěcení chrámů přidělením určitého typu půdorysového uspořádání určitému božstvu, nebyla ani žádná omezení o použití architektonických řádů pro stavbu chrámu.
V Řecku bývaly chrámy často situovány tak, aby svou podélnou osou stály ve směru východ-západ, přičemž byl východ umístěn v kratší stěně obrácené zpravidla na východ.
Nejdůležitější bylo, aby se průčelí chrámu co nejvhodněji uplatňovalo. Proto je často chrám na pahorku, na náměstí apod.
Dispozice chrámů bývala nejčastěji podélná. Jejím jádrem je jednolodní, dvoulodní nebo třílodní
prostor, kde byla umístěna podoba (často socha) nebo symbol božstva. Chrám byl pozemským
obydlím boha a nikoli shromaždiště věřících, jak tomu bylo později u chrámů křesťanských nebo
v mohamedánských mešitách. Tento vnitřní prostor se z počátku moc neměnil. Prostor cely býval
v Řecku zastropen ploše a byl různě osvětlen: menší chrámy pouze dveřmi, větší otvorem ve stropě i
v zastřešení (tzv. hypaitros); Takový chrám se označoval jako hypetrální (podnebesný) chrám.
V některých případech byla před sochou božstva umístěna malá nádrž, prohlubeň v podlaze, do níž se dával olej. Světlo odražené od jeho hladiny osvětlovalo zespodu sochu a tím jí dávalo působivější vzhled.Tyto sochy (někdy značných rozměrů) byly mnohdy díly nejslavnějších sochařů. Bývaly z mramoru, ze slonovinové kosti nebo z jiných vzácných hmot a nezřídka pozlacené.
Použitím otevřených sloupových ochozů na všech stranách hlavní síně byl vytvořen zcela zvláštní architektonický útvar – peripteros. Nejsme ani uvnitř ani vně stavby. Takovému prostoru říkáme meziprostor - není to ani vnitřní, ani vnější. Vytváří neobyčejně vhodný přechod mezi hmotou a vnějším okolním prostorem. Proto byla periptos označován též jako vzdušný architektonický útvar. Ani tak vynikající architekti, jako byli Řekové, na tuto myšlenku nepřišli najednou. Cesta pravděpodobně vedla od otevřené předsíně před celou, vymezenou nejdříve ze stran prodlouženou zdí cely, potom otevřené i ze stran ( typ in antis a propylos). Nelze vyloučit, že přidání podobné otevřené předsíně i na zadní straně (tzv. amfiprostypos) mohlo již navodit myšlenku udělat sloupový ochoz kolem celé vnitřní hmoty. V průčelí mívaly chrámy sudý počet sloupů.

DIVADLO V ŘECKU
K uctění bohyně Démétry byly v Řecku konány náboženské hry – mystéria a dále se předváděly jakési výstupy kolem Dionýsova oltáře. Z těchto náb. her a úkonů se později vyvinula divadelní představení, pro něž se již od dob klasických budovaly samostatné stavby přímo v posvátném chrámovém okrsku nebo v jeho blízkosti.

V 5. stol.př.n.l. nabylo divadlo definitivnějšího uspořádání. Skládalo se ze tří téměř samostatných částí:
1. Orchestra, kruhová plocha s Dionýsovým oltářem. Zde za zpěvu provozoval své umění sbor
tanečníků. V některých divadlech oltář není.
2. Hlediště, teatron, bylo umístěno v terénu nálevkovitě rostlém nebo upraveném a obemykalo orchestru v úhlu o něco větším než 180°. Bylo okrouhlé, ale někdy mělo tvar přizpůsobený terénu. Bylo vybaveno sedadly, původně dřevěnými, později kamennými, a bylo rozděleno vodorovnými komunikacemi (diazomami) a schodišti paprskovitě vzhůru stoupajícími na díly (kerkides). Počet
míst byl různý.
3. Skéna, byla obdélná budova, která uzavírala výhled z teatronu. Vpředu byla vybavena pódiem vysokým 2,5 až 4 m tj. prosceniem čili logeiem, jímž přiléhal k orchestře. Plocha jeviště, proscenia, byla ze stran vymezena křídly skény – paraskénii. Původně byla skéna stan, kde se herci převlékaly a kde měli své rekvizity, později se stavěla ze dřeva a teprve od doby klasické byla kamenná. Řecké divadlo vždy dodržovalo zřetelné dělení na tři části.

ŘÍMSKÉ KNIHOVNY
Již od konce republiky vznikaly v Římě vůbec první veřejné knihovny. Po stránce architektonické je významná knihovna v EFESU
S narůstajícím zájmem o literaturu vznikli četné opisovny knih a knihkupectví (taberna libraria).

Iónská skupina si vytvořila dvě hlavní politická a kulturní střediska. Na evropském kontinentu Athény a v Malé Asii EFES.

EFES, Řeky zvaný Efesos, byl podle archeologických a historických dokladů již v 8.-7. století př.n.l. velkým výstavním městem. Dříve než v evropském Řecku se tu rozvinul a upevnil otrokářský výrobní způsob s dělbou práce mezi zemědělci a řemeslníky, s výrobou pro trh, s obchodem a peněžním hospodářství. Začaly se rozvíjet politické instituce, a také věda a umění, které dosáhly svého největšího rozmachu v „klasické době“. V 7. století př.n.l. tady vypuklo i velké revoluční hnutí, které se rozšířilo po celém řeckém světě a vedlo ke svržení moci rodové aristokracie a k vytvoření pokročilejších vládních systémů – tyranidy a potom demokracie.
Tyrannis byla přechodnou formou mezi aristokracií a demokracií. Jejím charakteristickým rysem byl výkon státní moci jedním člověkem. I když se tato vláda někdy zvrhla v tyranii dnešního slova smyslu, byla historicky pokročilejší a v mnohých městských státech významně přispěla k přípravě půdy pro antickou demokracii. Tato demokracie ( démos = lid; kratos = vláda) zabezpečovala ve svých klasických formách účast všech osobně svobodných občanů na rozhodování o politických otázkách a na tvorbě práva. Antická demokracie byla demokracií pouze pro svobodné a zároveň neomezenou diktaturou proti nesvobodným, proti otrokům. Otroci nebyli počítáni mezi lid a podle práva ani mezi lidi. Byli jen „mluvícími nástroji“, podobně jako například voli byli „nástroji vydávající zvuk“ a motyky nebo vozy „ němými nástroji“.
Efes byl původně královstvím a vládl v něm rod, odvozující svůj původ od Androka. Poslední král byl zbaven moci v polovině 7. století př.n.l. povstáním. Po jeho vyhnání byla nastolena tyranida. Pro politické zřízení Efesu je příznačné, že jeho zákony si kolem roku 600 př.n.l. přijel prostudovat Solón, jeden ze „sedmi řeckých mudrců“, aby podle nich sestavil svůj proslulý zákoník v Athénách.
Za tyranidy rostl Efes do velikosti a krásy. V trojúhelníku mezi vírným Kaystrem, stinným Pionem a strmým Koréssem („Slavičím vrchem“) vznikaly široké třídy a výstavné budovy. Střed města tvořil tři čtvrtě kilometru dlouhý a půl kilometru široký námořní přístav. Když nánosy Kaystru posunuly mořské pobřeží na západ, vplouvali do něho lodi dvěma (později třemi) kanály. Jako každé město měl Efes dvě náměstí vydlážděná mramorem, divadlo pro 25 000 diváků, odeon (s dokonalou akustikou pro hudební vystoupení), svůj stadión (s nádhernými bronzovými metami), gymnázia a palaistry (zařízení sloužící tělesné výchově a sportu) a nad městem svou akropoli. Největší a nejnádhernější jeho stavbou, jež představovala vrchol architektonického umění a sochařské výzdoby, byl, třetí div světa, Artemidin chrám.
„CHRÁM ARTEMIDY EFESKÉ je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem.“
Tak začíná Filón popis stavby, o které se v antice tvrdilo, že je nejnádhernější na světě. Pak přechází ke srovnání: Giganti, kteří zaútočili na bohy, nedosáhli svou odvahou takové slávy jako stavitelé tohoto chrámu svým uměním, Atlás, který držel nebeskou klenbu neměl takovou sílu jako základy na nichž stál…Právě Artemidin chrám – ale to se už z Filónovy knihy nedozvíme. Uprostřed této věty končí poslední strana, jež se zachovala.
Nestál na efeské akropoli, ale na údolní pláni, asi tři kilometry od severovýchodní brány města. Nepatřil dokonce ani pod svrchovanost efeské vlády, ale tvořil samostatnou politickou jednotku, jakýsi ministát s vlastní vládou, které představovalo kolegium kněží. Jeho území bylo nedotknutelné a neutrální. Kdo sem vstoupil beze zbraně v ruce, měl právo neporušitelného azylu.
Jak vypadal Artemidin chrám v nejstarších dobách nevíme. Víme jen tolik, že asi v 8. století př.n.l. stála nedaleko místa, kde jsou dnes jeho zbytky, nevelká svatyně s dřevěnou sochou bohyně; našlo se zde asi tisíc bronzových, slonovinových, jantarových, stříbrných a zlatých ozdob a mincí. Nejpozději začátkem 7. století př.n.l., byla tato svatyně přestavěna a zvětšena.K její třetí přestavbě a výstavbě došlo ve druhé polovině 7.století.př.n.l. Tyto etapy jsou však jen předhistorií vlastního Artemísia. Efesané se rozhodli vystavět úplně nový chrám na novém místě. Pozvali si dva proslulé stavitele z Kréty: Chersifrona z Knóssu a jeho syna Metagena, ale je dost možné, že Metagenés přijel do Efesu později. Ještě jeho syn a vnuk mohli ve stavbě pokračovat. Stavba začala někdy v polovině 6. století př.n.l. a trvala celých 120 let!
Sto deset metrů dlouhý a padesát metrů široký byl tento příbytek bohyně Artemis, lemovaný po všech stranách dvouřadým sloupovím, uprostřed kterého stála vlastní svatyně. Dvakrát osm sloupů dosahujících výšky 18 metrů zdobilo jeho průčelí, dvakrát osm se jich skrývalo vzadu, dvakrát dvacet jich bylo na stranách. Vlastní chrám byl třídílný. Osm sloupů neslo přední dvoranu, osmnáct hlavní síň (naos čili cellu) a čtyři zadní místnost, jeden stál za sochou bohyně v celle. I s vnitřními tam bylo 125 sloupů. Především nebyly z vápence, ale z mramoru, objeveného právě při zahájení stavby na nedalekém kopci. Tento lom ležel od stanoviště pouhých „8000 dvoujkroků“, tj. asi 5,3 km, ale doprava dříků obrovských sloupů, z nichž každý vážil přes dvacet tun, byla přesto velkým technickým problémem. Chersifrón však přišel na geniální nápad. Dříky sloupů dal po všech stranách obložit silnými fošnami, které zapustil na koncích do pevných trámů. Uprostřed těchto trámů dal udělat čepy a celou tuto „bednu“ opatřil velkými a širokými koly, v nichž se mohly čepy volně otáčet. Válec muselo táhnout spřežení snad několik desítek býků. Na staveništi vznikl pak nový problém. Šťastně dopravené sloupy byly tak vysoké, že „jejich vztyčení přesahovalo lidské síly“, ale mohutné jeřáby tažené býky je přece jenom zvedly a postavily na určené místo.
Druhou zvláštností těchto iónských sloupů byla jejich forma, a hlavně výzdoba hlavic. Efeský chrám byl první monumentální řeckou stavbou, u které se vystřídal přísný dórský sloh s lehčím a ozdobnějším iónským slohem. I když prvky tohoto nového stylu byly známi již v Aiolii, jeho uplatnění a rozvinutí v Efesu bylo takovou novinkou, že starověk položil vznik tohoto slohu do Efesu a považoval Artemidin chrám za místo jeho zrodu.

Dórský sloh charakterizuje větší prostota a masívnost, iónský větší ozdobnost a vznosnost, což se projevuje zejména tvarem sloupů a kládí. Dórský sloup je v poměru ke své výšce širší, iónský je štíhlejší; dórský má nehluboké podélné žlébky (kanely) sousedící ostrou hranou, iónský má žlábky hlubší a od sebe oddělené úzkým páskem. Dórský sloup nemá patku a nahoře končí hlavicí se zaoblenou poduškou a čtvercovou krycí deskou (echínem a abakem); iónský má patku v podobě zaoblených kotoučů a hlavici s charakteristickým dvojitým převislým závitem (volutou), ukončenou nízkou krycí deskou. Kládí, tj. část stavby spočívající na sloupech, má spodní břevno (architráv) u dórského slohu nerozdělené a u iónského rozdělené na tři mírně přečnívající pásy. Vlys, který leží nad tímto břevnem, je u dórské stavby vyzdoben čtvercovitými poli, v nichž se střídají desky se třemi svislými zářezy (triglyfy) a desky s reliéfní výzdobou (metopy); u iónské stavby je vlys nečleněný a zpravidla vyzdobený pravidelným reliéfem. Korintský sloup se objevil až v 5. století př.n.l. a rozšířil se teprve v poklasické a římské době.

Vrátím.li se opět k Artemidinu chrámu, 26 z jeho mramorových sloupů bylo nad patkami vyzdobeno téměř dvoumetrovými reliéfy, což bylo v řecké architektuře ojedinělé. Se stejným uměním jako tyto sloupy (columnae caelatae) byla vytvořena i reliéfní výzdoba tympanonu, trojúhelníkového štítu nad předním i zadním sloupovím. Vrchol tohoto štítu dosahoval výšky 25 metrů od země a nad ním se vznášelo obrovské mramorové sousoší, o němž se už jen dohadujeme, že představovalo Artemidu s lukem a jelenem uprostřed družiny nymf. Na rozích střechy byly čtyři mramoroví býci v nadživotní velikosti. V samém srdci chrámu, v celle, stál oltář s cedrovou sochou bohyně.
Sochařskou výzdobou představoval chrám vrchol. Zachovala se zpráva o soutěži na bronzovou sochu raněné Amazonky. Efesané k ní vyzvali Feidia, nejproslulejšího tehdejšího sochaře a uměleckého vedoucího výstavby athénského Parthenónu a dalších neméně známých staveb, dále slavného athénského sochaře Fradmona a konečně Polykleita z Argu, který zvítězil.
A když někdy koncem 5. století př.n.l. architekti Paionios Efeský a Démétrios celou stavbu dokončili, stál tu chrám, který byl skutečným divem světa.
Neznáme přesný počátek jeho stavby. Víme jen, že trvala 120 let, ale od kdy je máme počítat, v tom se historikové rozcházejí o několik desetiletí. Snad jako náhradu za tuto nepřesnost zaznamenali antičtí spisovatelé naprosto přesně jiné datum související s Artemidiným chrámem, a to datum jeho zničení. „Té noci, kdy se narodil Alexandr Veliký, byl chrám zapálen,“ píší téměř všichni ve shodě (Cicero k tomu dodává: „…to asi nebyla Diana doma.“) A Alexandr Veliký se narodil, jak víme, 21.července 356 př.n.l.
Jméno muže, který tento hrozný čin spáchal, mělo zůstat z rozhodnutí efeského sněmu, „jehož se zúčastnil všechen lid“, navždy vymazáno z lidské paměti – jako trest, že ho spáchal jedině proto, aby se stal nesmrtelným. V úředních spisech se proto o něm mluvilo jako „o jednom šílenci“, což bylo nepochybně rozumné. Dodnes se označují jménem žháře efeského chrámu chorobní ctižádostivci, kteří se neštítí zločinu, aby se nějak proslavili.
Když Alexandr Veliký vtáhl do Efesu, nařídil chrám obnovit a pověřil svého dvorního architekta Deinokrata, aby vypracoval příslušné plány. Deinokratés se omezil na překreslení původního projektu, protože na něm neměl co zlepšit. Efesané dali obnovit i poškozené sloupy a pozvali Práxitela, aby vyzdobil oltář…Žádný bůh starých Řeků se nemohl pochlubit takovým chrámem – ani Apollón v Delfách, dokonce ani Zeus nebo Héra v Olympii!
Zjištění, že i ve městě s tak nádhernou stavbou, jakou bezpochyby Artemidin chrám byl, měla hospodárnost ve stavebnictví prvořadý význam, je pro nás stejně zajímavé jako poučné. A vlastně důležitější než přesné zjištění stavebních nákladů na celý chrám. Efesané je ostatně nikdy neprozradili.
Víc jak půl století skvěl se chrám v plné kráse a nádheře. Zástupy kněží a kněžek konaly tu bohoslužby. Davy poutníků z celého řeckého světa sem přicházely obětovat Panenské bohyni. Každý římský místodržitel provincie Asie se musel před nástupem svého úřadu poklonit Artemidě a nesměl se dotknout žádného zločince, který se uchýlil do azylu jejího chrámu.
Pak přišli Gótové a chrám zpustošili. Efesané jej prý ještě obnovili, ale už předtím se proudy poutníků obracely jinam: do kapličky jiné „Ctihodné panny“, kde nakonec povstal větší – ovšem jen rozměry větší chrám než Artemidin. A dekrety dvou císařů, Theodosia I. „O uzavření pohanských chrámů“ z r. 383 a Theodosia II. „O jejich zbourání“ z r. 426, vynesly rozsudek smrti i nad přeslavným chrámem Artemidy Efeské. Jeho vykonavatelem a dovršitelem se stalo zemětřesení, které proměnilo chrám v trosky.

OBJEVENÍ EFESU
Když sem přijel roku 1863 anglický architekt J.T.Wood, našel jen páchnoucí močály s miliardami komárů, za kterými se táhla neproniknutelná džungle křoví. Zapálil ji a v kouři praskajícího ohně, v němž se škvařili vypasení hadi, kteří nestačili uprchnout, vystoupil na polozřícenou věž v Lýsimachově hradě, aby se rozhlédl. Na západě spatřil pruh modrého moře s bahnitým předmostím, z něhož vystupovaly zříceniny velkého města.
Wood se v tomto bludišti trosek vyznal – přinejmenším si to myslel. Prostudoval topografii středověkého Efesu lépe než kdo jiný. Přicházel na místa staré kultury, o které věděl celý svět, aby nalezl nejznámější dílo řecké architektury. Netušil však, že bude potřebovat celých sedm let, než najde místo, z něhož efeský chrám zmizel.
Jaký to musel být diletant v tom pravém slova smyslu, když vydržel celkem jedenáct let dřiny v pekelném vedru uprostřed močálů a den co den přerýval se skupinkou tureckých nádeníků „rumiště velké jako jedenáct golfových hřišť“! Wood byl velice vytrvalý .
Z antických pramenů věděl, že chrám stál „v háji pod Pionem ve stínu velké hory“. Ale na jaké straně? Po měsících marného kopání narazil na základy velké stavby. Když je odkryl, zjistil, že tvoří polokruh akustické síně efeského odeonu. Krátce nato objevil zbytky dlážděné silnice, jež kdysi spojovala Efes s Magnésií. Sledoval ji potom severozápadním směrem a dostal se ke křižovatce, u níž objevil základy velké budovy. Jedna cesta vedla k moři tj. do středu Efesu, druhá na sever ke svahům Pionu. Rozhodl se pro tuto druhou. Nakonec se Wood prokopal k troskám velkého divadla. Na jednom kameni našel pak nápis – se slovy: „K chrámu“. Okamžitě se obrátil tím směrem a v roce 1869 narazil na mramorové schody. Na schody, o nichž později zjistil, že vedly k terase Artemidina chrámu!
Dva roky ještě trvalo, než byla odkopána šestimetrová vrstva bahna a pod ní se objevil půdorys chrámu. Obdélník měřil 110 krát 55 metrů a v jeho půdě byly zbytky mramorových sloupů. Po dvanácti stoletích osvítilo slunce opět místo, kde stál Artemidin chrám.
Wood prozkoumal Efes s důkladností, která se stala v archeologii zákonem až mnohem později. Našel „Androklův hrob“, odkryl pozůstatky hradeb z Augustovy a Hadriánovy doby, vykopal zasypanou část lýsimachovského opevnění, zjistil půdorys hlavního náměstí, prozkoumal trosky gymnázií, stadiónu, antických i křesťanských staveb. Vykopal nepřeberné množství drobných úlomků i velkých hlavic sloupů, rozbitých sošek pohanských bohů i křesťanských svatých, mincí – a mimo jiné i jeden velice zajímavý a cenný nález: spodek chrámového sloupu s reliéfní výzdobou, na němž zjistil jméno osoby, která ho věnovala. Jméno lýdského krále Kroisa.
Roku 1874 se vrátil Wood z Efesu a britská veřejnost ho přijala s poctami, jakých se dostává jen objeviteli neznámých nebo velmi známých věcí. Trosky za Ajasolukem zůstaly pak dlouho opuštěné, protože zájem se obrátil na jiné město na západním pobřeží Malé Asie, na Homérovu Tróju. Také říše Chetitů, která se kdysi rozkládala od Karchemiše na Eufratu až po Egejské moře u Efesu, poskytovala víc nadějí na archeologické triumfy. Objevy v Efesu, které Wood vydal roku 1877, zůstaly do konce století jedinou novověkou prací o starověkém Efesu.
Francouzi, Angličané, Němci,Italové a dokonce i Rusové se objevili na archeologické scéně. Jen jedna tehdejší velmoc se stále neprosazovala – Rakousko-Uhersko. Koncem století si však ve Vídni uvědomili, že prestiž mocnářství vyžaduje, aby se Rakušané zapojili do řady archeologických prací. Ale kam se vypravit? Do Egypta? Tam už byly Francouzi, Angličané a Němci tam už „všechno“ bezpečně zaregistrovali. Do Babylónu? Tam už se Němci dostali také: archeologové v Babylóně a inženýři na trase plánované železnice z Berlína do Bagdádu. Do Ninive, do Aššuru? Do Řecka, do Tunisu? Všechno bylo obsazeno a rozděleno jako kolonie. A tak byl momentálně volný jen Efes.
Po dlouhých přípravách byl roku 1896 vyslán dvorní rada Otto Benndorf, muž s vynikajícími vědomostmi, a kromě toho – bezmála šedesátník, spolu s Rudolfem Heberdeyem jako organizačním vedoucím výpravy právě do Efesu. Ve Smyrně se k nim připojil německý inženýr a skvělý archeolog Karl Humann, který žil v Turecku od roku 1864.
Rakouská expedice pracovala v Efesu dva roky a kopala zejména v oblasti Lýsimachova „Nového města“, kde doufala v největší nálezy z raně křesťanské doby. Pátrala také po Práxitelově oltáři z Artemidina chrámu. Ale marně. Její archeologická kořist byla však nakonec poměrně bohatá, protože rakouští badatelé – vesměs pánové v poměrně pokročilém věku – vytrpěli v tamějších terénních, klimatických a zejména hygienických podmínkách hotové peklo. Druhá rakouská expedice v letech 1898 – 1913 přivezla další nálezy, které stačily k založení zvláštního Efeského muzea ve vídeňském Hofburgu.
Angličané se do Efesu také ještě vrátili a to roku 1904. Výpravu britského muzea vedl David G. Hogarth, který už kopal na různých místech Malé Asie. Spojoval v sobě přednosti „diletanského“ Wooda, „pedantského“ Benndorfa a organizační schopnosti Homanna. Navíc měl smysl pro práci v kolektivu nejrůznějších specialistů. Soustředil se především na Artemidin chrám. Jeho Vykopávky v Efesu, z roku 1908, jsou vedle rakouských Výzkumů v Efesu dodnes posledním slovem o Artemidině chrámu.
Za první světové války, která v Malé Asii skončila až roku 1923, velké archeologické práce v troskách Efesu přestaly. A když byly obnoveny (opět Angličany, později Rakušany) žádný rýč se už nezabořil do půdy, kde stál tak slavný chrám. Přesto se Franzi Miltnerovi podařil roku 1956 významný objev. V troskách efeské radnice našel skvělou, téměř dvoumetrovou pozlacenou sochu ortygijské Artemidy. Chrám ho však rovněž už nezlákal ani nikoho z jeho nástupců. Co se dalo na jeho místě nalézt, se našlo, co se dalo odkrýt, bylo odkryto. A proto není důvodu se tam vracet.

Ostré obrysy obdélníku, vykopané Woodovými a Hogarthovými dělníky, rozmazal už plevel. Jeho plochu pokrývá nános písku, který deště mění v bláto. Od meandrů Kučuku se blíží rychlostí jednoho metru za rok podzemními cestami močály, a můžeme si vypočítat, kdy na tento bohy opuštěný kousek země opět nebude svítit slunce.

„Všechno se mění ve svůj protiklad…Vlhké se stává suchým, suché vlhkým, nesmrtelné smrtelným, smrtelné nesmrtelným…“ tak zní slavný citát z Hérakleita, který připadal tolika učencům temný…

POUŽITÁ LITERATURA:

Doc.Ing.Arch.Dr. Bohuslav Syrový CSc. a kolektiv:Architektura – Svědectví dob (přehled vývoje
stavitelství a architektury), SNTL , Praha 1974

Doc.Ing.Arch.Dr. Bohuslav Syrový CSc.: Architektura – Naučný slovník, SNTL, Praha 1961

Doc.PhDr. Raul Trojan CSc.
PhDr. Bohumír Mráz : Malý slovník výtvarného umění, SNP, Praha 1990

Dr. Vojtěch Zamarovský: Za sedmi divy světa, Albatros, Praha 1990

MALÝ SLOVNÍČEK:

AMFIPROSTILOS – typ antického chrámu se sloupovími předsíněmi ve předu i vzadu
ANTA - z řečtiny
Zesílené ukončení čela zdi architektonicky vyjádřené zpravidla
s patkou a hlavicí, tvarované podle potřebného architektonického řádu
(Anta dórská, iónská nebo korintská). Vznikla na prodloužených
bočních zdech megara, které tímto způsobem uzavíraly předsíň ze
stran; tak vznikl chrámový typ – in antis
CELLA - latinsky – komora, buňka v úle, síň chrámová se sochou
naos (řecky) ústřední místnost v římském antickém chrámu
U Řeků se tato místnost jmenovala NAOS
DIAZOMA - řecky DIA = skrze; ZOMA = opasek
též KATATOMA
vodorovná komunikace v hledišti antického divadla
DISPOZICE - z latinského DISPOSITIO = uspořádání, rozvrh, osnova
Uspořádání, rozvržení, půdorysný rozvrh stavby
DOBA KLASICKÁ - 1. Historické období považované později za dokonalé a vzorné
Bývá také označováno jako období antických kultur
HYPAITROS – otvor ve stropě i střeše antického chrámu, odsud hypetrální chrám
(z řec.HYPO = pod; AITHEROS = vzduch)
tj. podnebesný chrám, jehož cela je částečně nezastropená a nezastřešené,
tedy proti nebi otevřená. Způsob otevření byl v podstatě dvojí: buď byl jeden
otvor nad prostorem nebo byly dva podélné otvory nad ochozy. (Vždycky
bylo počítáno s odvodem dešťové vody.)
IN ANTIS - z latiny
Mezi výběžky, typ půdorysu řeckého antického chrámu, jehož průčelí je
vytvořeno zpravidla dvěma sloupy mezi prodlouženými zdmi cely. Čela zdí
jsou ukončena ANTAMI.
KERKIDES – latinsky i řecky CUNEUS;plur. CUNEI
Segmentový stoupající díl hlediště antického divadla.
NAOS – řecky obydlí
Též neos, vnitřní prostor, loď, cela starožitného chrámu.
ORCHESTRA – z řečtiny
Též KONISTA, okrouhlá jevištní plocha řeckého antického divadla, kde byl
umístěn oltář, kolem něj se odehrával děj.
PERIPTEROS – z řečtiny
též NAOS (oikos) PERISTILOS (peripteros), půdorysný typ antického
chrámu s ochozem vytvořeným jednou řadou sloupů kolem celé stavby.
PROSTYLOS – typ chrámu se sloupovým průčelím pouze na vstupní straně.
TEATRON – z řeckého THEÓ = dívat se
Hlediště řeckého divadla.
SEMINÁRNÍ PRÁCE Z DĚJEPISU