Počátky dějin Athén sahají do dávnověku, o němž nic jistě a jednoznačně nevíme a jehož mýty a ústní podání si protiřečí. Avšak osídlení těchto míst potvrzují pozůstatky z mladší doby kamenné, odkryté na svazích a při úpatí Akropole.
Mluví se o iónském obyvatelstvu země, jež zde tu a tam žilo a jehož pojmenování bylo odvozováno od praotce Ióna. To ale stojí v protikladu vůči pověstem a památkám, dokazujícím existenci různých předřeckých národů, především Pelasgů, žijících v Řecku již dlouho před Ióny a ostatními indogermánskými kmeny. Ti postavili nejstarší hradbu, Pelasgikon, jejíž stopy je možno ještě dnes nalézt jižně od Propylají a v jiných částech Akropole, a dali též prvotní jména horám a řekám Attiky, která se zachovala dodnes: Hymetos, Lykabetos, Illisos atd. V polovině 2. tisíciletí př. Kr. se objevuje význačný král Kekrops. Praví se, že pocházel z Egypta, ale také tato informace odporuje pověsti, představující jej jako člověka s hadím ocasem, na dotvrzení, že byl hrdinou Attiky. Attika byla tehdy rozdělena mezi 12 malých měst, z nichž nejdůležitějšími byly Kekropia (později Athény), Eleusis a marathonské Tetrapolis. Zdá se, že v těchto dobách (Kekropsových) místo kultu Poseidona nastupoval v této době kult bohyně Athény, podle které bylo město později přejmenováno.
Jeho nástupci a pokračovatelé, Pandion, Erechtheus, Aigeus a Théseus, byli významnými panovníky a značnou měrou přispěli k výstavbě a pokroku země. Obývali palác na Akropoli, kde byl později vystavěn Erechtheion a kde někteří z nich byli i pohřbíváni. Na nejvyšším městském pahorku, Akropoli, sídlil král, zvaný Anax, zatímco lid žil v blízkém okolí a na opevněném kopci hledal jen ochranu před nepřítelem. Jako pevnost sloužila Akropole nejen v mykénských dobách, nýbrž ještě další mnohá staletí a v těžkých dobách athénských dějin byla útočištěm obyvatel.
Z králů této epochy je za zakladatele města považován především Théseus, který jej osvobodil od krvežíznivého Mínoa, vládce Kréty, a proslavil se mnoha hrdinskými činy. Jemu se také připisuje sjednocení (synoikismos) menších sídel Attiky pod žezlem vládce Akropole. Po Théseově smrti království upadalo a za Kodrose,2 který padl jako hrdina při obraně Athén proti Dórům, definitivně zaniklo. Tehdy lid rozhodl, že nikdo není hoden stát se jeho nástupcem a místo království zavedl oligarchii.
Podobně jako jiné obory, také athénská filozofie 5.st. zaznamenala převratné změny v lidském myšlení, vyjadřuje úsilí o hlubší vysvětlení světa, nespokojenost s dosavadními odpověďmi na základní filozofické problémy. Řadu otázek však ještě spíše klade než aby je zodpovídala.
Prvním filozofem, jenž působil přímo v Athénách,byl Anaxagoras z Klazomen (asi 500 -428). Do Athén přišel okolo roku 460. Byl přítelem athénského státníka Perikla a básníka Eurípida. Kladl důraz na proměnlivost a mnohotvárnost bytí. Za základní stavební prvky všech věcí pokládal obrovské množství nekonečně dělitelných částeček jednotlivých přírodních látek, které nazýval semena (spermata). Svět vznikl z původní chaotické směsi působením rozumu (nús), který je nejjemnější látkou a principem všeho světového dění.
Sofisté - nejvýznamnější představitelé filozofie v 5. století v Athénách. Učili své žáky myslet, mluvit a jednat s ohledem na praktické vystupování na veřejnosti, především na politických schůzích a soudech. Sofistická dovednost mohla posloužit jak obžalovanému, tak žalobci, a bylo jí možno i zneužít. To ovšem ale vrhalo špatné světlo na sofisty, ale neměli bychom jejich špatnou pověst zvětšovat. Podvodů ve sporech a schůzích se totiž nedopouštěli oni ale jejich klienti. Sofistický způsob myšlení, kritizující omezenost prakticky neověřených spekulativních systémů předchozích řeckých filozofů, vynesl sofistům příliš mnoho negativních názorů na ně. Byli to muži činu, kritizovali plané teorie, ke kterým měli Řekové sklony. Musíme si uvědomit, že až na nějaké vyjímky neznala antika experimentální ověřování. Ale i sám Perikles vyžadoval, aby teoretická učení sloužila praxi a byla praxí ověřována.
Již první významný sofista Prótagoras z Abdér (481 - 411) o sobě tvrdil, že umí slabší důvod učinit silnějším, a že názoru, který vyplývá z jednotlivého pozorování, není zaručena ani absolutní ani trvalá platnost. Skutečnost se mění, na každou věc existují dva protichůdné názory. Jeho nejslavnější výrok "Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou"byl kritizován i Platónem a Aristotelem, kteří chtěli spojit vše v uzavřený řád. Prótagorova teorie antropocentrismu a obojetnosti věcí je zřejmá také z jeho praxe v athénském soudnictví a politickém životě. Ve své době byl velmi vážený, sepsal dokonce zákony pro obyvatele kolonie Thuriori založenou Athénami. V době peloponéské války musel z Athén uprchnout a zahynul při ztroskotání lodi.
Další sofista, Gorgias (483 - 375), přišel do Athén ze Sicílie. Své svérázné názory vyjádřil ve třech hlavních zásadách : 1) nic není, 2)i kdyby něco bylo, nemůže to člověk poznat, 3) i kdyby to bylo možno poznat, nelze to nikomu sdělit a vysvětlit. Tento jeho pozoruhodný postup ukazuje vyspělost i nedostatečnost logického myšlení té doby. Sám Gorgias nepochybně chápal absurdnost svých tezí. Šlo mu o to, ukázat nedostatky tehdejší logické argumentace a tehdejší filozofie. I tak byl považován za otce skeptiků.
Ostatní sofisté nebyli nějak zvlášť významnými osobnostmi. Prodikos z Kóu vykládal náboženství , které vzniklo z pocitu vděčnosti za užitek z přírodních sil, hlavně v zemědělství, kde tvrdá práce nezaručuje dobrou úrodu, záleží na počasí, zda jim bohové přejí či ne. Naopak Kristias (455 -403), jeden z třiceti athénských tyranů po peloponéské válce, vykládal vznik bohů jinak. Tvrdil, že bohové vznikly , aby lidé nečinili zlo ani potají a báli se trestu i tehdy, když je lidský trest nepostihl. Athénský rodák Antifón kritizoval náboženskou přípravu k posmrtnému životu, že ubírá z času stanovenému k pozemskému životu. Rozlišoval přírodní a lidské zakony, považoval za nepřirozené rozdíly rodu či sociálního postavení. A podobně jiný sofista, Alkimidés, prohlašoval, že "bůh dal všem svobodu, nikoho neučinila příroda otrokem".
Sókratés (asi 469 - 399 př. n. l.), další velmi známý řecký filozof. Tradičně je považován za ideál myslitele, který svým mravním zásadám a touze po pravdě plně podřídil a nakonec i obětoval svůj život. Byl prvním filozofem athénského původu. Nenapsal žádný spis, filozofii rozvíjel především v besedách se svými přáteli a žáky. V politickém životě se omezoval na plnění běžných občanských povinností, ale neváhal projevit svůj nesouhlas s názory a příkazy, které nepokládal za správné. Kritikou běžné morálky, některých politických institucí i vad athénské demokracie, která procházela v poslední čtvrtině 5. stol. př. n. l. krizí, si znepřátelil řadu spoluobčanů. V roce 399 př. n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a neoprávněně odsouzen k trestu smrti. Protože byl přesvědčen, že občan musí plně respektovat zákony státu, odmítl využít možnosti útěku z vězení a podrobil se rozsudku. Sókratovy názory i životní osudy jsou známy výhradně ze svědectví současníků, zejm. jeho žáků Platóna a Xenofónta, z nichž každý vylíčil svého učitele poněkud odlišně. Platón ve svých dialozích Sókrata idealizoval a jeho ústy často vyjadřoval vlastní názory. V Xenofóntově podání je Sókratés nejen filozofem, ale i praktickým mužem, který svou radou pomohl mnoha spoluobčanům v nesnadných situacích. Svou myslitelskou orientací se Sókratés výrazně odklonil od tradice řecké přírodní filozofie, soustřeďoval se na poznání lidského, nikoli božského, a hlásil se tím k heslu delfské věštírny: " Poznej sebe sama." Podle jejího výroku byl prohlášen za nejmoudřejšího člověka, interpretoval v tom smyslu, že se liší od ostatních lidí pouze tím, že si uvědomuje svoji neznalost (“vím, že nic nevím”). To ho však nevedlo k filozofické skepsi, nýbrž k přesvědčení, že člověk může poznat dobro a tím i získat základ pro naučení se ctnosti, která je předpokladem štěstí. Cestou k tomu je především poznání sebe sama a ujasnění si základů etických pojmů (jejich přesné definování), zejm. pojmu ctnosti. Jeho vedení dialogu spočívalo v promyšleném kladení otázek, jejichž zodpovídáním se v myslích spolubesedníků postupně rodilo poznání (nazýval tuto metodu “porodnickým uměním”). Při vyvracení nesprávných tvrzení používal jemnou ironii. Racionální pojetí etické problematiky výrazně ovlivnilo názory jeho žáků, později i celých filozofických škol. Hlavní Sókratův myslitelský přínos však spočívá ve filozofickém vyjádření práva jednotlivce na vlastní morální rozhodování, na kritiku sebe sama i celé společnosti.
Dalším významným filozofem byl Platón. Působil v Athénách, výrazně ovlivněn Sókratem. Asi 387 př. n. l. založil athénskou filozofickou školu AKADÉMII. Všechna díla (kromě několika Listů a proslulé stylizované Obrany Sókratovy) mají podobu dialogů. Většinou jsou vedeny Sókratem jako tlumočníkem Platónových myšlenek. Měly být podnětem k vlastnímu filozofickému zamyšlení, ne systematickým vyjádřením Platónových názorů. Rané dialogy (např. Lachés – o statečnosti, Gorgiás – o filozofii a rétorice) vznikaly pod přímým vlivem Sókratovým; Platón v nich usiloval zejména o přesné vymezení etických pojmů. Ve vrcholném období rozpracoval učení o ideách (Faidón, Faidros, Parmenidés) a o společnosti (Ústava); pozdější práce tyto myšlenky doplnily (Zákony, Tímaios).
Tvrdil, že existuje pouze říše ideí – základ světa. Duše (myšlení) prochází od narození stavem rozpomínání se. Existují tři druhy ideí – pudové, emocionální a racionální. Tudíž i tři druhy lidí – dělníci, vojáci a umělci a nakonec filozofové či státníci, jelikož ti se chovají racionálně. Taktéž nejlepší vláda podle Platóna je vláda aristokratická.
Idea, původně vzhled, podoba; významný filozofický pojem zavedený Platónem; v různých filozofických systémech chápán různě, u Platóna opravdové věčné a neměnné jsoucno; forma, rodový pojem, který je základem všech proměnlivých věcí. Platónskou ideu poznáváme naší myslí v procesu rozpomínání se na svět idejí, který naše duše kdysi spatřila; odtud též idea jako pojem a představa, jež není odvozena ze zkušenosti, nýbrž je dána předem a zkušenost teprve umožňuje (aby člověk mohl poznat kruh, musí mít i. kruhu). Ideje jsou hierarchicky uspořádány, nejvyšší je idea dobra.
Akadémie, filozofická škola založená kolem 387 př. n. l. Platónem v Athénách; nazvána podle předměstí, jehož ochráncem byl hérós Akadémos. S filozofií se žáci seznamovali při přednáškách Platóna i dalších členů Akadémie, kteří zde mohli rozvíjet a přednášet vlastní názory (Aristotelés). Dějiny Akadémie mají tři hlavní etapy: v období staré Akadémie (Speusippos, Xenokratés) se škola přidržovala zejm. dogmatických prvků ve filozofii svého zakladatele, důraz se kladl na filozofický význam matematiky a na další pýthagorejské motivy v Platónově učení. V období střední Akadémie (Arkesiláos) byly zdůrazňovány skeptické momenty Platónovy filozofie. Tato tendence vrcholila v počátcích nové Akadémie, zvl. u Karneada, jehož učení se stalo jedním z hlavních teoretických základů celého pozdního skepticismu. V 1. stol. př. n. l. došlo v Akadémii k ústupu od skeptické orientace a postupně zde převládlo eklektické přejímání názorů různých filozofických škol. V posledních fázích vývoje v ní pod vedením Prokla převládl NOVOPLATÓNISMUS, který původně vznikl mimo vlastní rámec školy. V roce 529 n. l. byla císařským výnosem Akadémie zrušena.
Proti Platónovu rozumovému poznání světa se staví Aristoteles. Ten preferuje zkušenost Podle něj rozum při narození je prázdný (tabula rasa) a postupně zkušeností poznává svět. Zavedl pojem Organon – uvažování je pouze nástrojem. Jeho spisy se dají rozdělit na čtyři části: 1, Logické, 2, fyzické, 3, metafyzické, 4, etické, politické, estetické a o rétorice. Přišel s názorem geocentrismu, že vše ve vesmíru se otáčí kolem Země. V metafyzice tvrdí, že vše je ze dvou substancí – látka a forma. Například u sochy – látka je materiál a forma tvar. Možná by se na to dalo vztáhnout i problém těla a duše. Dokonalá je pouze forma bez látky, tudíž Bůh a zároveň první hybatel. Věci se dějí proto, aby naplnily svůj účel. Asi v roce 335 před n.l. založil v Athénách Aristoteles vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion nebo také škola peripatetická (vychází to z názvu krytého sloupořadí - peripatos - kde se žáci učili, nebo slova peripatein = procházet se, neboť Aristoteles se údajně se svými žáky při výuce procházel). Svým zaměřením se škola celkem dost lišila od Platónovy Akadémie. Lykeion se stalo vědeckým střediskem a to především díky badatelskému a učitelskému úsilí Aristotela. Na svou dobu byla zajímavé hlavně tím, že byla vybavena kvalitní knihovnou a využívala také učební pomůcky, např. preparáty rostlin a živočichů. V Lykeiu strávil Aristoteles zbytek života. Během 13 let, které strávil v Athénách vznikla naprostá většina jeho spisů, často spíše poznámkového charakteru. Život velkého muže skončil velmi špatně. Po smrti Alexandra Velikého ho obvinili z bezbožnosti a byl uznán vinným. Vedení školy odevzdal svému žákovi Theofrastovi a odešel do vyhnanství do Chalkidy na Euboiu. Zde také v roce 322 před n.l. umírá.
Co se týče sofistického učení,Aristoteles ho charakterizoval negativně, soudil, že sofistům nešlo o skutečné poznání pravdy. Sofista je podle něho ten, kdo má prospěch ze zdánlivé, nikoli skutečné moudrosti. Tohoto hlediska se drží i většina moderních výkladů dějin filozofie. Ale sofisté formulovali nové otázky, kriticky se vyrovnávali s primitivními představami předchozích filozofů. Přispěli k rozvoji logické i dialektické struktury myšlení. Mnoho sofisty vyřčených otázek vyřešili svým způsobem filozofové dalšího století.
Aristotelův přínos pro vědy i filosofii je obrovský a dodnes velmi dobře patrný. Za jeho patrně největší skutek je považováno vytvoření formální logiky, kterou pokládal za předpoklad vědecké a filosofické činnosti. Díky Aristotelovi přišly na svět také první zákony logiky a popis logických kategorií. Vypracoval též učení o dělení pojmů, soudu, úsudku,definici a generalizaci. Jádrem Aristotelovy filosofie je jeho nauka o jsoucnu, která vzniklá přetvořením Platónovy teorie idejí. Aristoteles tuto teorii nejdříve silně kritizoval a pak ji přetvořil. Liší se od Platónovy popřením existence idejí odloučených od vnímatelných věcí. Ke vzniku konkrétních věcí je podle Aristotela třeba látka, tvar, účel a hybná příčina (za nejvyšší hybnou příčinu považuje Aristoteles boha). Tento dokonalý základní hybatel je také podmínkou správného řádu ve světě. Prvotní hybatel vše uvádí do pohybu, ale sám se nepohybuje (je totiž absolutní dokonalost,což se s jakýmkoliv pohybem ve filozofii neshoduje).
Kultura je velmi rozsáhlý pojem. Obzvláště kultura řecká. Pod tímto slovem si lze představit velmi mnoho: divadlo, malířství, sochařství, tanec, architektura, písemnictví.
Vlastní architektura Athén neexistuje, Athény jako jedno z řeckých měst používalo typicky řeckou architekturu. Dosáhla svého zlatého věku již v 6. st. vytvořením dvou řádů, dórského řecké pevniny a iónského řeckého východu, uměleckým přetvořením principů starší dřevěné architektury do monumentality. Jak říkal Goethe, krása a pravda byly v Řecku sestrami, které stále chodily spolu a málokde to platí tak, jako u řecké architektury. Řecké stavby jsou do svého okolí otevřeny schodovitými stupni a sloupořadími, která dovolují pronikání světla a vzduchu volně až k jádru stavby. Mezi nejznámější řecké sochaře patří bezesporu Myrón, Polykleitos a Feidias. Myrón pochází z boiótských Eleutherai, ale Athény se pro něj staly druhou vlastí. Ve svých dílech dával přednost bronzu před mramorem, jeho nejslavnější jsou Diskobolos a Athéna s Marsyou. Athéňan Feidias nejvíce proslul svou sochařskou výzdobou výzdobou Parhenónu. Dál vytvořil pro Delfy skupinu soch oslavující vítězství nad Peršany, Athénu pro Pellené na Peloponnésu a Apolóna Parnopia pro Akropoli, sousoší Periklova otce Xanthippa a básníka Anakreonta a další.
Na nejvyšším a nejstrmějším místě svaté skály zvedá se Parthenón jako vrchol řecké antické kultury, neboť tento památník je nejen dílem některého umělce nebo století, nýbrž výplodem celého národa, celé jedné kultury. Nespočetné generace rozvíjely své zkušenosti, než se jim podařilo své tvůrčí síly vyjádřit postavením chrámu bohyně Athény. Dnešní Parthenón není prvním chrámem, vybudovaným na tomto místě. Jak je možno poznat ze základů, byl antický chrám, zničený Peršany ještě před jeho dokončením r. 480 př.Kr., rozměrově menší, než nynější. Proto bylo učiněno mnoho pokusů a změn, než roku 447 př. Kr. byli stavbou pověřeni Perikles, Iktínos a jejich spolupracovník Kallikratés, stavitelé chrámu Athény Niké. Ačkoliv oba byli velcí umělci, zdá se, že hlavním vedoucím stavby byl Feidias, který byl s Periklem úzce spřátelen, byl jeho uměleckým poradcem a který také vytvořil veškerou sochařskou výzdobu památníku. Budova byla dokončena r. 438 a při panathénajských hrách onoho roku dostali Athéňané první sochu své bohyně, zhotovenou ze zlata a slonové kosti. Zbývající výzdoba byla ovšem hotova teprve roku 432. Parthenón, tedy panenský stánek bohyně Athény, tvořil zpočátku jen přibližně krychlový prostor za cellou,16 kde byla přechovávána i státní pokladna. Od 4. st. se toto pojmenování rozšířilo také na ostatní prostory budovy. Musíme proto Parthenón považovat nejen za náboženský, ale i politický a kulturní symbol, poněvadž, jak z pohřební Thukididovy řeči vyplývá, Perikles chtěl, aby se Athény prosazovaly hlavně svou duchovní převahou.
Parthenón je postaven výhradně z bílého pentelského mramoru. Je 69,51 m dlouhý a 30,86 m široký. Má celkem 46 sloupů o výšce 10,45 m. Jejich průměr není po celé délce stejný. Krátce nad základnou se začínají rozšiřovat, ale směrem k hlavici se zeslabují. Vypadá to, jako by poněkud podléhaly velké tíží, kterou nesou, a zároveň tomuto zatížení živě odolávaly. Toto rozšíření se nazývá enthasis a právě jemu je připisován největší podíl souladu, pružnosti a oživení budovy.
Osy sloupů nejsou kolmé. Všechny jsou nakloněny do středu, zvláště čtyři nárožní, jejichž sklon činí 7%. Jednak je tím zabráněno dojmu, vznikajícímu u mnoha velkých staveb, že jejich vrchní část zdánlivě vybíhá do volného prostoru, na druhé straně tím stavba získává větší stabilitu a úspěšněji odolává případnému zemětřesení.
Protože tyto čtyři opticky izolované sloupy by jinak vypadaly tenčí než ostatní, mají větší průměr a byl i zmenšen jejich odstup od sousedních sloupů. Také ostatní linie Parthenónu nejsou naprosto rovné. Stupně podesty na delších stranách poněkud vybočují a střed podlahy je o 11 cm vyšší. Toto zakřivení se přenáší na celou budovu, i na střechu. Tak byl korigován optický klam, že dlouhé horizontály se uprostřed zdánlivě prohýbají. Kromě toho tak byl vyřešen i problém dešťové vody, která nyní odtéká ven a neshromažďuje se už na podestě a jejich stupních.
V architrávu nad sloupy jsou patrné čtvercové otvory. Tam bylo zavěšeno 22 pozlacených perských štítů, pocházejících z kořisti Alexandra Velikého po bitvě u Granika r. 334 př. Kr. Na architrávu byly připevněny vlysy s triglyfy a metopami. Dřevěnou střechu pokrývaly mramorové tašky.
Z množství ozdobných skulptur, doplňujících architektonickou strukturu chrámu, totiž 92 metop, dvou štítů a iónského vlysu, zbyly jen některé, značně poškozené části. Většinou se nalézají v Britském muzeu a jen několik v Akropolském muzeu. Na metopách východní strany jsou znázorněny scény z bojů bohů s giganty, v nichž důležitou roli hrála bohyně Athéna
Na jižní straně jsou scény boje kentaurů, t.j. boje thesalijských Laphitů s kentaury, kteří nesnesli množství vypitého vína a na svatbě krále Laphitů Peiritha ztropili výtržnost (pokusili se unést přítomné ženy). Tohoto boje se zúčastnil i athénský hrdina a přítel krále Laphitů, Théseus.V metopách západní strany jsou znázorněny scény z boje Thésea s Amazonkami, které obléhaly město. Metopy severní strany znázorňují výjevy z trojské války.Tyto motivy nacházíme i na jiných památkách, v případě Parthenónu však nabývají zvláštního významu. Znázorněním vítězství svých předků nad netvory a útočníky oslavili Athéňané i svá poslední vítězství u Marathonu a Salaminy nad asijskými vetřelci. Jejich symbolika je zřejmá: je to vítězství krásy, zákona, demokracie a kultury nad šeredností, barbarstvím a tyranií.
Styl všech metop není stejný. Většinu skulptur vytvořil bezpochyby Feidiás. Je zcela přirozené, že na zhotovení tak velkého díla se nepodíleli jen jeho žáci, nýbrž i nezávislí umělci, z nichž každý měl svůj vlastní styl. Všechny skulptury musely být v antice velmi působivé svou barevností.
Ze soch zdobících oba štíty chrámu se po mnohých pohromách zachovaly jen málokteré. Ve východním štítu bylo zobrazeno zrození bohyně Athény. Podle pověsti měl Zeus jednou strašné bolesti hlavy a když jej Héfaistos do hlavy udeřil, vyskočila z ní, k překvapení přítomných bohů, Athéna v plné zbroji. Zeus ji posadil proti sobě na svůj trůn a mezi ně sestoupila Niké, aby nově zrozené bohyni podala věnec. Na levé straně pozoruje Dionýsos vycházející sluneční spřežení, na pravé straně skupina Aphrodité a její matky Dioné měsíční spřežení, které zachází. Všichni líně leží v olympském klidu, jako by nic nevěděli o příhodě, odehrávající se uprostřed. Tato příhoda se udála na Olympu, kde bohové sídlili.
Příhoda západního štítu se však udála v Athénách na Akropoli. Zde se setkali Poseidon a Athéna a oba bohové se snažili dokázat, že jsou hodni ochraňovat město. Obě postavy ovládají střed štítu, hrdé, plné života a pohybu. Poseidon třímá svůj trojzubec, Athéna kopí. Uprostřed stojí posvátný olivovník, který městu nabídla Athéna, a mezi nohama Poseidonovýma je možno rozeznat pramen, který vytryskl po úderu trojzubcem o skálu. Athéna svým olivovníkem zvítězila a dala proto městu i své jméno. Vlevo a vpravo stály vozy, jimiž bohové přijeli. Následovali poslové bohů, Hermés a Iris, rodiny Kekropsova a Erechteova. V rozích obraz doplňovali dva ležící muži. Z těchto skulptur nezůstala na svých místech žádná a ve štítech se dnes nacházejí jen kopie. Originály jsou uloženy v Britském muzeu v Londýně. Z nepatrných zbytků, které se nacházejí v Akropolském muzeu, je nejúplnější vynikající skupina Kekropsova s jeho dcerami.
Opakem báječně mužné obrovitosti dórského Parthenónu je attický, téměř žensky elegantní Erechtheion.
Jeho architektu, pravděpodobně Mnésiklovi, se podařilo vyřešit těžký problém, vyplývající z nerovností terénu a množstvím zde uctívaných božstev. Proto Erechtheión nebyl chrámem, zasvěceným jen nějakému kultu jednoho boha, nýbrž nejposvátnějším místem celé Akropole, domem četných božstev a hrobem mytických panovníků předhistorických Athén. Mnésiklés dokázal navzájem všechny tyto prvky spojit tak obratně, že vzniklo dílo mimořádného souladu a architektonické krásy.
Na tomto posvátném místě byli uctíváni Gaia (matka Země) a Hefaistos, Athéna a Poseidon. Zde žil a byl pochován Erechtheus, který si podrobil Eleusis, přinesl do Athén kulturu a později byl přirovnáván k Poseidonovi. Jako už Kekrops, byl i Erechtheus zobrazován od pasu s hadím tělem, aby tím bylo zdůrazněno, že byl na půdě Attiky zrozeným hrdinou. V Erechtheionu stála kultovní socha Athény, vyřezaná ze dřeva olivovníku (xoanon), o níž se říkalo, že přišla z nebe. Zde také přebýval posvátný had. Kromě toho tam byly posvátné hroby Kekropse a Pandrososy, živitelky Erechtheovy. Zřízení tohoto památníku patřilo do celkového plánu Periklem navrhovaného obnovení Akropole a bylo zahájeno r. 421 př. Kr. Potom během tažení na Sicilii bylo přerušeno a pak až r. 406 dovedeno do konce stavitelem Filoklem. Vnější tvar této pravoúhlé budovy s četnými zvláštnostmi není přesně znám, protože mnohé části byly v 6.stol. během jejího přebudování na kostel zbořeny. V každém případě je jisté, že východní portikus se šesti štíhlými iónskými sloupy o výšce 6,80 m byl vstupem do chrámu Athény Polias. Poslední sloup vpravo se nyní nachází v Britském muzeu.
Nad sloupy se táhne vlys z tmavého mramoru z Eleusis, na němž jsou umístěny reliefy z bílého mramoru. Několik málo zachovaných kusů však nedovoluje rozeznat zobrazené téma. V celle se nacházela velice stará socha Athény ze dřeva olivovníku, posvátného stromu této bohyně. Proto se také říkalo, že nebyla zhotovena lidskou rukou, nýbrž že přišla z nebe, aby poctila Kekropsovo město. Během obřadů panathénají byl kultovní obraz pokrýván posvátným závojem. Před obrazem bohyně hořel věčný oheň v pozlacené lampě, kam se čerstvý olej doléval jen jednou za rok. Vznikající kouř byl odváděn bronzovou palmou. Všechny tyto věci byly Kallimachovým dílem, který byl proslulý svou snahou po dokonalosti a pozorností, kterou věnoval všem detailům.
Co ale nejvíce přitahuje pozornost, je vnější vzhled chrámu, skládajícího se ze dvou sloupů na každé straně a čtyř sloupů v průčelí. Kdekoliv zrak spočine, bez přestání musí obdivovat krásu architektonických ozdob: bohaté zdobení iónských sloupů, střechy, stropu a především mohutné dveře, ozdobené rosetami a palmetami (ve starověku bylo všechno ještě polychromováno, s doplňky z pozlaceného kovu). To všechno přispělo k tomu, že severní průčelí Erechtheionu se stalo nejcennějším klenotem attické architektury, dosahující na konci 5. st. př. Kr. svého vrcholu. Ve střeše se nachází otvor, který nebyl zakrýván, neboť podle jedné pověsti jej způsobil Zeus svým bleskem, podle jiné verze Poseidon svým trojzubcem během jedné ze svých rozepří s Athénou. A skutečně, na podlaze na příslušném místě jsou vidět tři prohlubně, které mohly zanechat hroty trojzubce. Sem přinášeli věřící bohaté nápojové oběti.
Vpravo od průčelí nacházejí se dveře do kaple nymfy Pandrósy, místa, kde Pallas věnovala městu Athénám svůj dar: olivovník. Strom, který dnes vidíme, byl na začátku 20. st. zasazen na tomtéž místě, kde stál původní, který shořel při perském vpádu. Nejpůvodnější a nejobdivuhodnější architektonický výtvor je síň panen s korami 20 na jižní straně proti Parthenónu. Jsou to proslulé karyatidy, které své pojmenování dostaly v římské době, asi proto, že připomínaly krásu dívek z města Karyai v Lakónii, předvádějící kultovní tance k Artemidině poctě.
Druhou sochu zleva odcizil lord Elgin a byla nahrazena sádrovým odlitkem. Její absence rozčilovala Athéňany do té míry, že dědečkové vyprávěli vnoučatům pohádku o karyatidách, které v noci pláčou pro ztracenou sestru. Dnes je všech šest karyatid Erechtheionu nahrazeno kopiemi. Originály jsou uloženy v akropolském muzeu, aby byly ochráněny před poškozením znečištěným vzduchem. Nápad, nahradit sloupy sochami koré, není nový: známe je z pokladnice sifnosských v Delfách. Není ale jasné, proč byly použity právě v této části budovy. Patrně to nějak souvisí s Kekropsem, jehož hrob se tu nacházel.
Vázové malířství: základem vázového malířství Athén v 5. St.byl objev tzv. červenofigurové techniky. Nejvýznamnější osobností mezi těmi, kdo novou techniku objevili, byl autor pracující u hrnčíře Andokida, tzv. Andokidův malíř. Z jeho rukou pochází řada váz ,zvaných "bilinguální", tj. z jedné strany černofigurové a z druhé strany v červenofigurové technice. Vrcholných výsledků však dosáhla až trojice malířů z k. 6. st., Eufronios, Euthymidés a Fintias. Každý z nich měl trochu jiný styl a projev. Na malovaných vázách se vyskytují nejrůznější témata: dějiny Řecka, příroda, božstvo, milenecké dvojice a další.
O nástěnném malířství nás informují fresky z etruských hrobek a jedna keramická deska nalezená na Akropoli. Mnozí malíři spolupracovali se sochaři a polychromovali mramorové desky, ale jiní se zabývali především nástěnným a deskovým malířstvím. Jejich díla se nedochovala, známe je jen ze zmínek antických autorů, kteří obrazy obdivovali. V 5. st. tvořil Apollodór Athénský, začal se systematickým stínováním, Zeuxidus z Heraklie a Parrhasius z Efesu. Ale za největšího malíře 5.st. byl považován Polygnótos z Thasu.
Řecká divadla se zřizovala pod širým nebem (s využitím přirozeného svahu) a skvělá akustika zaručovala slyšitelnost i v zadních řadách. Část svahu byla odkopána tak, aby hlediště mělo něco přes půlkruh v půdorysu. Původní athénské Dionýsovo divadlo stálo na severním svahu Akropole a v pátém st. Bylo ještě dřevěné. V tomto divadle z 5. století př. Kr. byla uváděna mistrovská díla Aischylova, Sofoklova, Euridova a Aristofánova. Za vlády Lykurga ve 4. století př. Kr. byla dřevěná sedadla nahrazena kamennými a hlediště dostalo dnešní podobu, skéna však v následujících staletích doznala mnoho změn. Šířka hlediště je 100 m, hloubka činí 90 m. Má 78 řad sedadel, rozdělených dvěma ochozy (diazómata) na tři zóny a pojmulo 17 tisíc diváků. 67 mramorových sedadel v první řadě bylo určeno předákům (prytanům), zákonodárcům (archontům) a kněžím a uprostřed stál trůn pro kněze Dionýse Eleutherea.
Za Římanů se divadlo změnilo dvakrát: poprvé za císaře Nera v 1. století po Kr. a potom za archonta Faidra ve 3. století po Kr. Proskénium se zvětšilo o část orchéstry, která nyní získala tvar půlkruhu. Na zadní straně jeviště byla zřízena skvostná dvoupatrová skéna a, jak víme z dochovaného projevu řečníka Chrysostoma (1. st. po Kr.), zábradlí kolem mramorovými deskami dlážděné orchéstry, které mělo diváky chránit před gladiátory a divou zvěří. Příležitostně se zadní část ochranného prostoru uzavírala, orchéstra se naplnila vodou a pořádaly se tu veslařské závody.
Skulptury před jevištěm znázorňovaly scény z dionýsovských pověstí. První zleva představovala zrození boha: Dia, sedícího před Hermem s nemluvnětem, po stranách s démony kuréty, tančícími válečný tanec pyrrhiché. Následuje Íkaros, obětující bohu kozu: vedle stojí jeho dcera Érigoné s fenou Mairou. Vpravo byl zobrazen Dionýsos se satyrem, potom Silén v póze Atlase, dále následují bohové a hrdinové, kteří uctívali Dionýse dole u akropolské skály.
Stupňovité hlediště obklopovalo kruhovou orchestru, kde se pohyboval kolem Dionýsova oltáře chór - sbor- před jevištěm (proskénion) odděleným od budovy pro herce.
Athénčtí úředníci - archón eponymos a archón basileos - připravovali divadelní představení už dlouho před svátky, kdy se hrálo. Nejdůležitějšími svátky byly "velké dionýsie", ale představení se konala také o druhém Dionýsově svátku, o lénajích. Na posvátném místě u Dionýsova chrámu tančili ženy- bakchantky- své tance. Velké dionýsie,jarní svátky konané v březnu po zahájení mořeplavby, byly lákadlem i pro mnoho cizinců. Trvaly pět dní: prvního dne se uváděly dithyramby, zpívané kultovní hymny na počest Dionýsovi, dalšího dne komedie a v dalších třech dnech tragické trilogie, po nichž následovalo ještě satyrské drama.
Chorégové, vybíráni z bohatých občanů, museli na své útraty vydržovat a vypravit sbory pro tragédie a komedie. Ti básníci, kteří se chtěli zúčastnit soutěže, byli vybíráni archontem, a ten musel ještě navíc uvést důvod svého výběru. Každý básník byl vlastním režisérem, ale při cvičení chóru se často dával zastupovat "učitelem chóru", neboť to byla obtížná část příprav. Chór totiž nejen mluvil, ale také tančil a zpíval za doprovodu flétny, takže šlo spíše o jakýsi muzikál. Tragédie se v Athénách předváděly od roku534, ale původně s jedním hercem (druhý byl přidán v Aischylově době a třetí za Sofoklem). Komedie byly připojeny k tragédiím v osmdesátých letech 5. st.
Zahájení druhých dramatických představení při lénajích,patří až do Periklovy doby.Představení měla soutěžní ráz a připouštěly se k nim jen nové kusy, takže díla athénských dramatiků byla psána původně pro jediné provozování. Porota, která rozhodovala o vítězi se skládala z deseti členů (po jednom zástupci z každého athénského kraje vybraní losem).
V komedii i v tragédii hráli muži i ženské role, vesměs v maskách. Masky se zprvu vyráběli z kozí kůže a působili neobyčejně výrazným dojmem. Herci nosili dlouhé oděvy a střevíce s vysokými podpatky - kothurny, aby se zvýšila jejich postava. Hráli slovem, gesty a pohyby, masky nedovolovaly užití mimiky. Tento "athénský divadelní festival" byl opravdovým maratónem. Kdo chtěl vidět všechna představení, seděl v divadle od rána do večera každý den a shlédl celkem 15 - 17 kusů. Ženy nemohly být herečkami, ale představení se účastnily a seděli pravděpodobně na nejvyších stupních.
Tragédie vznikla především z dithyrambů, zpěvů na Dionýsovu počest. Líčili určité události z mýtů a byly později provázeny hercem. Autorů nejvýznamějších tragédií 5. st.bylo hodně, ale zachovala se nám díla jen tří nejslavnějších : Aischyla, Sofokla a Euripida.
Aischylos pocházel z urozené rodiny v Eleusině. Bojoval u Marathonu i Saslaminy. Na sklonku života opustil Athény a zemřel v sicilské Gile. Napsal asi 80-90 dramat, avšak dochovalo se jen devět. Např. Prosebnice, Peršané, Sedm proti Thébám, Upoutaný Prométheus a ze všech nejslavnější, dodnes hraná trilogie Agamemnón, Obětující ženy a Eumenidky.
Sofoklés se narodil v Kolónu u Athén. Dostalo se mu pečlivého vzdělání a brzy se pokoušel o hereckou kariéru. Neuspěl, tak začal psát drama. Brzy se stal nejpopulárnějším dramatikem, zvítězil dokonce nad Aischylem. Napsal 120 her, dochovalo se jen sedm. Aiás, Antigona, Élektra, Oidipús král, Trachiňanky, Oidipús na Kolónu, aj. Zavedl do tragédie třetího, někdy i čtvrtého herce, omezil vystoupení sboru a rozšířil dialogy.Neskládal trilogie, každé jeho drama je samostatné. Jeho hry vynikají dramatickým smyslem. Odvozuje děj z charakteru svých hrdinů, rád proti sobě staví osoby charakterově odlišné. Jeho básnická mluva není tak vznešená jako Aishylova, ale je vzletná, přirozená a svěží.
Euripides je o patnáct let mladší než Sofoklés. Stojí již velkou částí svého díla v novém světě. Sofokles sám charakterizoval rozdíl mezi nimi: "Zatímco já líčím lidi jací by měli být, Euripidés je předvádí takoví jací jsou." Euripidovi se dostalo všestraného vzdělání, vynikal ve zpěvu, tanci i v atletice, maloval a věnoval se studiu filozofie. Vypráví se o jeho přátelství se Sókratem, a že Sókrates chodil do divadla jen na jeho představení. Z jeho her je nejznámější Médea, Faidra, Ifigénie v Aulidě, Ifigenie Taurská, Trójanky, Élektra aj. Mýtické příběhy obměňoval proměňoval hrdiny a hrdinky v prosté smrtelníky. Ukazoval lidské nitro tak, aby líčením jeho dramatických zvratů mocně dojal diváky. Právem ho nazval Aristotelés nejtragičtějším dramatickým autorem, neboť jeho realismus ukazoval lidskou povahu se všemi jejími slabostmi. Objevil pro řeckou literaturu ženské povahy, ženské nitro.Předvedl ženy mocných a zhoubných vášní, jako Médeu a Faidru, ale také ženy oddané a obětavé. Láska je téměř vždy hybatelem jeho hrdinek.Mnozí z jeho mužských hrdinů byli špatného charakteru, ale rád předváděl nevinně trpící mladíky jako kladné hrdiny. Euripides je první dramatik, který se odvážil na jeviště s otevřenými problémy odpovědnosti, vlády, křivdy, nadvlády, rovnoprávnosti, postavení žen, které se u něj stávají v plném smyslu samostatnými osobnostmi.
Komedie vznikla z výjevů pořádaných při veselém průvodu na Dionýsovu počest,kómos. Při tomto průvodu se nosil fallos, symbol plodnosti a samého boha, zpívaly se písně erotického rázu a předváděly se krátké frašky. Antická komedie neměla na počátku dramatický děj, herci měli vycpaná břicha a zadky. Obleky herců, jejich obscénní a groteskní žerty byly dědictvím orgiastických slavností na počest božstva plodnosti. Urpostřed komedie byla zařazena tzv. parabasis, kdy herci opustili scénu, sbor odložil masky, zpíval písně k tanci a ústy svého náčelníka pronášel žertovné projevy. Komedie někdy zesměšňuje mytologické příběhy, jindy paroduje tragédii, zabíhá do filozofie, náboženství, literatury a jiných oborů. Zbožnost se mísí s pornografií, vážnost s nevázaností, krása s ošklivostí. Z četných autorů si získali vážnost Kratinos, Eupolis a Aristofanés. Kratinos měl v komedii stejný význam jako Aischylos pro tragédii. Pozdvihl komedii na vyšší uměleckou úroveň a spojil ji s politickou satirou.Aristofanes byl nejslavnější komik 5. st. Věnuje se problémům války a míru, které odrážejí odpor části lidových vrstev, zejména venkovských, proti vojenské konfrontaci se Spartou v době peloponéské války.Z nejznámějších to jsou Vosy, Oblaka aj. Dalším tématem jsou ženy, usilující o mír, např. díla Lysistraté a Ženský sněm.Jeho hry provázejí půvabné lyrické písně.
28. prosinec 2012
6 937×
5458 slov
