První polovina 17. století byla vyplněna nejdříve Bílou horou a poté válečnými roky dlouhé třicetileté války (1618 - 1648). Žoldnéřská armáda tehdy podlehla v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 císařskému vojsku. Královská falcká rodina, se zimním králem Fridrichem Falckým, uprchla ze země. V Praze pak kat Mydlář 21. června 1621 setnul hlavy prvních z 28 odsouzených, když jeden už před popravou spáchal sebevraždu. Tato poprava na Staroměstském náměstí se stala největší likvidaci politických oponentů v historii 17. století. Prohra na Bílé hoře, poprava vůdců stavovského povstání a vydání Obnoveného zřízení zemského (1627) uvrhly české země do podřízeného postavení v habsburské monarchii. Uzavřením Vestfálského míru roku 1648 zůstala značně zbídačená zejména střední Evropa. Z českých zemí v té době odešlo hodně vynikajících osobností. Po krušných 7 letech ukrývání se na severomoravském panství svého přítele Karla staršího ze Žerotína odchází tehdy ze země i Jan Amos Komenský, který až do konce svého života vždy hájil u politiků a mocnářů tehdejší Evropy české zájmy. Z umělců odešel vynikající malíř a grafik Václav Hollar, když novým zázemím se mu stal Londýn. Do exilu odcházela řada učenců, politiků, pedagogů a umělců. Odhady uvádějí, že v první velké vlně emigrace, tehdy po Bílé hoře, odešlo ze země do exilu více jak 200 tisíc lidí. Čísla nemusí být konečná, stejně tak víme, že toto nebyla zdaleka poslední vlna emigrace v dějinách naší země.
KAREL ŠKRÉTA - nejdříve exulant, pak zakladatel barokní malby u nás
Do dramatických poměrů počátku 17. století se roku 1610 v domě U černého jelena v Týnské uličce na Starém Městě pražském narodil Konrádovi Škrétovi syn Karel, pozdější spoluzakladatel tradice novodobého českého malířství. Škrétům tehdy patřil predikát vladyků, říkali si přídomkem Šotnovský ze Závořic. Byli usedlí v Praze a také v Kutné Hoře, kam přišli z jihočeské Olejnice. Karel záhy ztratil otce (1613) a o dorůstajícího chlapce pečovali jeho strýcové. Dostalo se mu znamenitého vzdělání v Týnské škole. Jeho talent k malování se projevil už v dětství. Po Bílé hoře spolu se svou matkou a sourozenci emigroval v roce 1628 do saského Freiberku, jednoho z velkých středisek českých exulantů. Zde se zdržel sotva rok nebo dva a vydal se kvůli malířství do slunné Itálie. V Itálii 5 let pilně studoval tamní mistry a zdokonaloval se v malířských technikách. Roku 1634 se dostal do Věčného města, do Říma. Škréta našel v Itálii sám sebe, přišel do styku s velikou a bohatou italskou malířskou kulturou. V Římě se dostal do společnosti zaalpských malířů, Němců, Nizozemců a Vlámů. Studoval hlavně Raffaela a Michelangela. Spor s královskou komorou o zabavené jmění doma ho přiměl v roce 1635, aby se po konverzi ke katolické víře vrátil přes Salcburk zpět do vlasti. Zkušenosti z Itálie doma zúročil a stal se zakladatelem barokní malby u nás. Maloval oltářní a závěsné obrazy, portréty a výjimečně i mytologická témata. Známý je jeho Svatováclavský cyklus pro augustiniány v Praze. Nejen svými obrazy, ale i výchovou následovníků se zasloužil o vyvedení země z úpadku a zkázy třicetileté války. Se jménem Karla Škréty jsou nejvíce spjatá díla a stavby v Praze. Jeho poslední kresbou z roku 1673 je návrh titulní strany knihy o Čechách. Zemřel 1.srpna 1674 a je pohřben v kostele sv. Havla na Starém Městě v Praze.
28. prosinec 2012
4 267×
534 slov
