Biologie v renesanci

BIOLOGIE V 14.-17. STOLETÍ

Renesancí nazýváme znovuobjevení krás antiky. Lidé se opět vrátili k poznávání pomocí rozumu, což způsobilo velký rozvoj přírodních věd, kterému pomohl i vynález knihtisku. Byly položeny základy biologických oborů jako samostatných disciplín. V 17. století došlo k dalšímu zlepšení fyzikálních přístrojů a zařízení, např. dalekohledu, mikroskopu a dalších. Historikové mluví o „vědecké revoluci“ a o nástupu „nové vědy“.

ANATOMIE A FYZIOLOGIE
Lidi začalo kromě jiného zajímat lidské tělo. Jedním z prvních byl malíř, filozof, básník, matematik, fyzik, a anatom Leonardo da Vinci (1452-1519). Zaměřil se především na praktické poznatky. Sám provedl pitvy více než 30 lidí a pozorování z nich zakresloval. Dokonce i britská královna má ve Windsoru jeho kresby průřezem souložícím lidským párem.
Dalším významným anatomem byl Andreas Vesalius (1514-1564). Tento bruselský rodák studoval v Paříži medicínu, když našel za hradbami města Lovaně oběšence visícího na šibenici. S radostí si tento vzácný nález odnesl domů a na základě studia a popisu mrtvoly získal slávu, dovršenou veřejnou anatomickou demonstrací na universitě v Padově. Celou pitvu zachytil malíř Tizian. Na padovské universitě se stal profesorem anatomie a chirurgie. Vesalius zpochybnil Galénovy představy, když dokázal, že dolní čelist tvoří jen jedna kost a ne dvě, že prsní kost se neskládá ze 7 částí, ale jen ze tří, a že synům Adamovým nechybí žádné žebro, takže se neví, odkud se vzala Eva. Své poznatky shrnul v Sedmi knihách o stavbě lidského těla, které byly ilustrované. Ve třiceti letech byl ale donucen vzdát se anatomie a přijmout místo dvorního lékaře v Madridu. Při pitvě nějakého španělského šlechtice se mrtvola pod nožem nečekaně pohnula a to přivolalo zájem inkvizice. Ta Vesalia odsoudila ke kajícné pouti do Jeruzaléma. Loď ale po cestě ztroskotala a anatom zemřel hlady na řeckém ostrově Zante. Stal se ale vzorem pro další vědce, např. pro Bartolomea Eustachia (1510-1574), objevitele Eustachovy trubice, a pro Fallopia (1523-1562), který zjistil, že existují vejcovody.
Pitvy se na mnoha místech stávaly společenskou senzací a atrakcí. Někdy i při universitách vznikala tzv. theatra anatomica, anatomická divadla, kde byly pro zábavu i vzdělání širokého publika vystavovány anatomické preparáty. Ke stejným účelům sloužily i veřejné pitvy, u nás první provedl v roce 1600 slovenský rodák Jan Jessenius (1566-1621), a to v Praze v Rejčkově koleji. Tento absolvent několika evropských universit, profesor chirurgie, anatomie a botaniky, rektor university ve Wittenbergu a v Praze se snažil získat místo dvorního lékaře Rudolfa Habsburského. Později tuto funkci vykonával u dvora Matyáše II. Za účast ve stavovském povstání byl roku 1621 sťat a rozčtvrcen.
Spolu s anatomií se začala zkoumat i fyziologie. Španěl Miguel Servet (1509-1553) objevil malý krevní oběh, popsal, jak krev proudí z pravé komory srdce do plic, kde se zbavuje sazí. Ve stejném roce ho ale reformátor Kalvín nechal upálit na vlastních spisech.
Začátkem 17. století došlo k dalšímu významnému objevu – student padovské university a později profesor londýnské university, William Harvey (1578-1657), pochopil na základě studia 70 druhů živočichů a lidského těla princip krevního oběhu. Popsal ho v knize Anatomická pozorování o pohybu srdce a krve u živočichů a vyvrátil tak Galénův názor, že se krev ztrácí v tkáních. Harvey si představoval, že krev se v těle zahušťuje a opotřebovává a v srdci se jí vrací původní dokonalost. Tento snědý, kudrnatý, nervózní, pohotový a mnohomluvný vědec zkoumal i zárodečný vývoj živočichů. Je mu připisován výrok „omne vivum ex ovo“ (vše živé z vajíčka), což je počátek teorie epigeneze, tj. názoru o postupném vývinu zárodku z nerozlišeného základu (druhou teorií byla teorie preformace – zárodek je dán, jen orgány se zvětšují). Jeho předchůdcem byl např. Volcher Coiter (1534-1576), který v Bologni studoval vývoj ptáků a lidského zárodku. V 2. polovině 17. stol. se pak rozšířily dvě teorie o oplodnění obratlovců: teorie dvojích semen, která vznikla už ve starověku a zastával ji např. Francis Bacon (1561-1626), zakladatel metodologie experimentální přírodovědy, postavené na pozorováních a pokusech, a René Descartes (1596-1650), který kladl důraz na racionální uvažování. Druhou teorií o oplodnění je tzv. ovismus, který tvrdí, že vše živé vzniká z vajíček.

BOTANIKA
Renesanční přírodovědné bádání zahrnovalo i botanické a zoologické poznání. Především bylo třeba utřídit množství dosud neznámých rostlin a živočichů přivážených ze zámořských cest. Botanikové, kteří se zatím věnovali výhradně využití rostlin v lékařství, zkoumají i morfologii, systematiku a fyziologii.
V 16. stol. byly podniknuty první cesty mimo Evropu za účelem poznávání přírody. Bylo zjištěno, že existují rostliny různého pohlaví a Prospero Alpino (1553-1617) se pokusil o umělé oplodnění datlovníku. Už na zač. 16. stol. jsou publikovány první popisy americké přírody, vědci o ní píší až od 80. let 16. století. Vznikají také 1. atlasy rostlin – herbáře. Jako první vydal ilustrovaný herbář Otto Brunfels (1488-1534). Tento obyvatel Bernu zobrazil rostliny věrně podle přírody. Postupně se atlasy rostlin stávaly oblíbené mezi širokou veřejností. K nejznámějším patřil Herbář italského autora žijícího i v Praze Pietra Andrea Mattioliho (1501-1577). V českém překladu ho s vlastními doplňky rostlin české přírody vydal roku 1562 Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600), autor spisu O pivě.
Průkopníkem oddělení botaniky od medicíny byl Adam Zálužanský ze Zálužan (1555-1613). Uvědomil si rozdíl mezi teoretickou a praktickou vědou a uvedl, že botanika je součástí přírodovědy. Při popisu rostlin se pokoušel i o určování pohlaví rostlin.
Dosavadní rozlišování rostlin podle barvy, vůně, užitku apod. odmítal pisánský profesor Andrey Cesalpino (1519-1603). Prosazoval použití objektivních znaků, vycházejících ze znalostí morfologie různých orgánů, hlavně semen, květů a plodů. Také studoval život rostlin a za základní principy považoval výživu, růst a rozmnožování. Za zakladatele botanické systematiky se považuje švýcarský lékař Gaspard Bauhin (1560-1624). Ve svém díle Pinax theatri botanici popsal 6 000 druhů rostlin, které roztřídil podle popisu listů, květů, pestíků a jiných orgánů. Rozlišil pojmy rod a druh. Skupiny druhů (rody) označil stejným slovem a druhy od sebe rozlišil 1-3 přídavnými jmény. Systém pak zdokonaloval např. pan Ray, který vycházel z morfologických poznatků Joachima Junga, nebo pan Tournefort. Význam pro rozvoj systematiky mělo i zakládání botanických zahrad. Zpočátku sloužily hlavně lékařským účelům, později vznikaly jako universitní instituce.
Vědci se zajímali i o poznání výživy rostlin. Francouz Bernard Palissy (1510-1590) upozornil na nutnost výživy solemi. Neříká, co soli jsou, ale rostliny je čerpají z půdy a proto je jejich nedostatek potřeba nahazovat hnojením. Bruselský alchymista Johannes Baptista van Helmont (1577-1644) se snažil zkoumat výživu rostlin experimentálně. Provedl pokus, kde několik let pěstoval předem zváženou vrbu v také zvážené zemině. Po dokončení pokusu zjistil, že rostlina je 30x těžší, ale hlína má hmotnost jen nepatrně menší. Protože neznal význam oxidu uhličitého a minerálních látek pro výživu rostlin, usoudil, že pro stavbu rostlinného těla má význam hlavně voda, kterou vrbu zaléval. V 2. pol. 17. stol. zjistil Edme Mariotte (1620-1684), že rostliny získávají živiny solemi rozpuštěnými ve vodě, kterou čerpají kořeny. John Woodward (1665-1728) pak experimentálně prokázal, že růst rostlin je závislý na množství minerálů ve vodě. Mehemiah Grew (1641-1712) zase popsal stavbu jednotlivých druhů tkání a zavedl pojem tkáň.

ZOOLOGIE
V 16. a 17. stol. se osamostatnila i zoologie. Švýcarský lékař a přírodovědec Konrád Gesner (1516-1565) vydal 5dílný spis s Dürerovými ilustracemi Příroda živočichů. Boloňský profesor Ulysse Aldrovandi (1522-1605) sestavil monumentální zoologickou encyklopedii o 7 000 stranách. Tyto spisy obsahovaly množství konkrétních poznatků, ale i popisy vymyšlených tvorů, např. jednorožce. Také rozdělil živočichy do 10 tříd. Velkého pokroku v třídění obratlovců dosáhli na konci 17. století Ray a Willoughby.
První vědecké popisy živočichů na základě vlastního zkoumání publikovali v pol. 16. stol. Francouzi Pierre Belon (1517-1564) a Guillaume Rondelet (1507-1556), kteří na svých cestách poznali živočichy Středomoří, Blízkého východu a holandského pobřeží.
Ve 2. pol. 17. stol. studují vědci anatomii živočichů, např. lidoopů. Anatomií hmyzu se zabýval Marcello Malpighi (1628-1694), který vydal monografii o bourci morušovém. Je to první anatomická studie bezobratlého. Kromě toho prováděl rozsáhlé mikroskopické výzkumy a popsal mikrosrukturu částí rostlin a vlásečnice v plicích. Niels Stensen (1638-1687) objevil svalový charakter srdce a vajíčka u živorodých ryb. Reiner de Graaf (1641-1673) prokázal vajíčka u savců a studoval jejich vývoj po oplodnění. Byly provedeny pokusy o krevní transfuzi u psů.

VYNÁLEZ MIKROSKOPU
Pro podrobné zkoumání organismů měl velký význam vynález mikroskopu. Ten první, jehož základem byly čočky, sestrojili roku 1590 otec a syn Jensenovi, brusiči skla a diamantů. Pro potřeby biologie ho pak využil čalouník, později optik z Delftu, Antonio van Leeuwenhoek (1632-1723). Svými 247 mikroskopy objevil oběh krve v kapilárách, živorodost mšic, jako první spatřil svoje spermie, našel v krvi červené krvinky. Jednoho dne si setřel povlak ze zubů a v něm pod mikroskopem objevil malá zvířátka, která byla „četnější než obyvatelstvo Nizozemí a neustále se půvabně pohybovala sem a tam.“ Byly to bakterie tvořící shluky a řetězce. Lékaři si mysleli, že tato zvířátka se rodí z hnijícího masa, stejně jako že hnijící maso plodí červy (tzv. teorie samoplození). Jednoho dne Francesco Redi (1626-1697) syrové maso zakryl, zamezil tak přístup mouchám a odstranil tak „červy“, vlastně larvy much.

LÉKAŘSTVÍ
Pokrok neminul ani lékařství. Medicína se vyučovala na samostatných fakultách universit, z nichž nejznámější byly např. v Salernu, od 13. stol. v Montpellier, kde studoval medicínu i budoucí papež Jan XXI., který zahynul tak, že na něj spadl strop, od 16. století i fakulta v Leydenu poblíž Haagu.
Už roku 1546 veronský lékař a básník Hieronymus Frascatorius (1483-1553) napsal, že epidemie, které tehdy kosily lidstvo, vznikají asi z neviditelných semínek. Semínka se šíří tak, že jsou unášena vzduchem, větrem, pitím ze stejného poháru, souložením s nemocnou ženou, šatstvem, mincemi a dalšími předměty. Mýlil se jedině v tom, že semínka jsou ve skutečnosti živými organismy.
Evropu a nejen ji postihovaly morové epidemie. Poprvé se mor objevil poblíž Taškentu, odkud se rozšířil do Indie, Arménie a Turecka, pak se dostal na Krym a odtud janovskými loděmi na Sicílii. Odtud se roku 1348 rozšířila do celé Evropy. Lékaři používali jako ochranu proti nákaze dlouhé černé kožené kabáty, rukavice a masky se zasklenými průzory a vonnými silicemi v náústku, zatímco pacienti zpívali žalmy. Choroba dostala jméno černá smrt, protože mrtvoly byly kvůli krvácení do kůže černé. Mor měl 2 formy, bubonickou, kdy mízní uzliny natékaly a rozpadaly se, a plicní, která se přenášela vzduchem a vedla vždy k smrti. Onemocnění přenášely blechy na krysách. Během Velkého londýnského moru roku 1665 byli pacienti léčeni např. sušenou ropuchou a viržinským hadím kořenem. Bez milosti byli vybíjeni psi, protože se věřilo, že mor přenášejí, epidemii ukončil až o rok později požár Londýna.
Další záhadnou nemocí byly kurděje, nemoc z nedostatku vitaminu C, které postihovaly mořeplavce. Námořníkům otekly a krvácely dásně, vypadávaly zuby, dělaly se modřiny, otékaly klouby, krvácelo z nosu, zvraceli krev, byli malátní a nakonec umírali. Bylinkář a chirurg britského krále Jakuba I. John Gerarde (1545-1612) už na konci 16. stol. propagoval bylinu na léčbu kurdějí. Šlo o bíle kvetoucí rostlinu z rodu křížolistých, rostoucí na břehu moře. Později se z této trávy vařilo pivo. Mořeplavci jako prevenci jedli kokosové ořechy, citrónovou šťávu, kyselé zelí a mrkvovou marmeládu.
Po roce 1450 nastal rozvoj střelných zbraní. Ty způsobovaly různá zranění komplikovaná popálením a znečištěná částečkami olova. Jejich léčba byla spolu s léčbou syfilis hlavní pracovní náplní renesančních lékařů. Tak byly položeny základy moderní chirurgie. Už v pol. 16. stol. napsal britský válečný chirurg Thomas Gale (1507-1586) v knize Výtečné léčení střelných ran, že kulka není dostatečně horká na to, aby zaručila sterilitu rány. Za otce moderní chirurgie se považuje původně lazebník, Ambroise Paré (1510-1590). Tehdy bylo běžným ošetřením střelných ran polévání vroucím olejem. Jedné noci roku 1537 Parému olej došel a snažil se ho nahradit směsí vaječného bílku, oleje a terpentýnu. Ráno shledal, že všichni takto ošetření pacienti jsou naživu a dokonce nemají ani horečku a bolesti. Ti, kteří dostávali olej, měli rány oteklé. Od té doby od oleje upustil a do směsi přidal ještě červy, kteří požírali částečky mrtvé kůže a svalů a hnis, dále sádlo a výtažek z lilií. Před vědomostmi z knih dával přednost poznatkům získaným u pacienta. Jeho zásluhou se upustilo od kastrace při operaci kýly u mužů. Byl v podezření, že je hugenot, ale o Bartolomějské noci byl ušetřen. Karel X. podotkl: „Nebylo by rozumné, aby byl zavražděn člověk, jenž vydá za tisíc jiných.“
Existovala i plastická chirurgie. Její počátky leží na začátku našeho letopočtu v Indii, kde byl každému záletníkovi uťat nos. Škoda se napravovala přenesením části kůže z čela nebo z tváře vykrojené do tvaru listu. Operaci vylepšil na konci 16. století Gasparo Tagliacozzi z Bologne (1546-1599). Vzal kožní lalok paže, přišil paži k nosu a když se transplantát ujal, oddělil paži od nosu. Představitelům církve se toto umění nijak nelíbilo, a tak dali Gaspara po smrti vykopat z hrobu a pohřbít do neposvěcené země.

PRAMENY:DR. S. ROSYPAL: PŘEHLED BIOLOGIE (SPN PRAHA, 1987)
A. VLČEK, L. KAMENÍKOVÁ: POKROKY VE FARMACII 3 (AVICENUM PRAHA, 1982)
P. DOSTÁL, Z. ŘEHÁČEK, V. DUCHÁČ: KAPITOLY Z OBECNÉ BIOLOGIE (SPN PRAHA, 1994)
R. GORDON: PODIVUHODNÉ DĚJINY LÉKAŘSTVÍ (MELANTRICH, 1995)
P. HORA-HOŘEJŠ: TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ 3 (BARONET, 1994)
J. FOLTA, L. NOVÝ: DĚJINY PŘÍRODNÍCH VĚD V DATECH ( MLADÁ FRONTA, 1979)