Bitva u Stalingradu

ÚVOD:
Téma Bitva u Stalingradu jsem si vybral s mnoha důvodů, mezi něž patří hlavně fakt, že jsem v září 1999 město sám navštívil. Jen málokdo tak bude moc učinit, neboť cestování do Ruska je čím dál tím více složitější. Zajímám se o druhou světovou válku, proto jsem výlet do Volgogradu uvítal (dříve Caricyn, později Volgograd, po roce 1917 Stalingrad a od devadesátých opět obyvatelé zvolili v referendu název Volgograd). Kdybych město nenavštívil, určitě bych se pro toto téma nerozhodl, ale takhle jsem si mohl na celou bitvu a její okolnosti udělat vlastní názor, jelikož informace před revolucí mohli být zkreslené a nyní bohužel taky, jako vyjádření zloby k bývalému Sovětskému Svazu. Prošel jsem si všechny významné památníky a místa ve Volgogradě a lépe si představil jakým peklem museli Němečtí a Ruští vojáci projít. A jiné označení než „peklo“ si Bitva u Stalingradu nemůže vysloužit.

Samotný Volgograd má nyní 1 300 000 obyvatel, což je „pouze“ o 400 000 víc než v době bitvy.
Rozlohou je velký asi jako Břeclavský okres a délkou jako celá Jižní Morava, což se možná zdá přehnané, ale na ruské poměry jde o zrnko písku v jedné velké hromadě.
V době Bitvy o Stalingrad byly zničeny všechny budovy ve městě, kromě jedné, tudíž všech 900 000 obyvatel přišlo během bitvy o střechu nad hlavou. V závěrečné části bitvy při střetu Rudé armády s Německým wehrmachtem na Mamajevově kopci došlo k nekrvavějšímu boji v dějinách lidstva vůbec. Na onom kopci nyní stojí na počest mohyla představující Matku Rus a výškou převyšující sochu svobody.

Když se Němcům nepodařilo vyhrát ruskou válku hned v roce 1941, doufali, že nový nápor v létě 1942 jim přinese konečně vítězství. Jejich plán byl skromnější, než ten z předchozího roku a měl jen dvě hlavní útočné linie – z Charkova do Stalingradu a z Krymu na Kavkaz – zatímco plán z roku 1941 měl tři, které se zastavily před Leningradem, Moskvou a Sevastopolem. Nicméně nové tažení na Východ bylo i tak velkolepé a ambiciózní, protože se týkalo asi 78 divizí Osy – celkem téměř dvou miliónů mužů. Jejich účelem bylo odříznout Stalinovi jeho životně důležité zásobovací trasy vedoucí přes Kavkaz a podél Donu a Volhy, a tím jej prakticky odříznout jak od kavkazských ropných nalezišť, tak od západní pomoci přicházející přes Írán. Kdyby se podařilo dosáhnout těchto cílů, výsledkem by nepochybně bylo konečné rozhodující vítězství, protože Rusové by patrně neměli jinou možnost než žádat o předčasný mír.
Když se nacistům nepodařilo dosáhnout těchto cílů, byli o nic méně rozhodně seznámeni s dosud nepředstavitelnou myšlenkou, že možná válku nevyhrají. Jejich 6. armáda o síle 300 000 mužů byla úplně zničena u Stalingradu, přičemž další obrovské ztráty utrpěly i mnohé podpůrné formace materiálně technického zabezpečení. Říše se oděla do smutečního a poprvé připustila, že její hospodářství musí být zcela zaměřeno na válku. Propaganda dr. Goebbelse zaujala nový, střízlivý tón, zatímco na frontě se stalo zjevné, že pohrdaná Rudá armáda přece jenom pár věcí o moderním způsobu vedení války ví.
Všechny tyto opravdu významné důsledky vznikly z toho, co nám dějiny připomínají jen jako „jednu jedinou bitvu“ u Stalingradu. Ale bylo asi blíž pravdě pohlížet na tuto událost spíše jako na „časově velmi dlouhé období intenzivního válčení na samém vrcholu válku, rozprostřeného po většině aktivních úseků ruské fronty“. Operace probíhaly v kruhové oblasti s průměrem větším než 500 mil; od Voroněže na severu k Sevastopolu a Rostovu na jihu a od Charkova na západě až ke Groznému na východě – a trvaly téměř celý rok. Německé plány byly v podstatě hotovy 28. března 1942 a boj se už přiblížil ke Stalingradské oblasti 17. července, avšak konečná kapitulace 6. armády přišla až 2. února dalšího roku a až 24. března jarní tání ukončilo boční a týlové operace se Stalingradem související. Celá událost se stala jedním z největších a nejdůležitějších střetů armád v celé 2. sv. válce, a tak by bylo dosti zavádějící ji posuzovat jen jako další z řady bitev.
Na počátku nebyl hlavním cílem Němců Stalingrad, ale maximální zničení sovětských jednotek, po něm pak mělo následovat dobytí kavkazských ropných polí a komunikačních tras. Samotný Stalingrad byl na počátku cílem třetího řádu, i když, jak se události vyvíjely, jeho význam rostl. Hitlera se postupně zmocňovala osobní posedlost tímto městem, které bylo samozřejmě Stalinovým městem, odkud sovětský vůdce osobně zahájil brilantní útok k ústí řeky Donu v roce 1920. Hitler byl také v této době ve stavu akutního stresu do té míry, že by nedovolil vyhnout se tomuto město nebo je odejít, ani z něj ustoupit. S tím, jak se strategické zprávy postupně zhoršovaly, Hitler se stáhl do své ulity, odmítal činit rozhodnutí, která by znamenala změnu operačního plánu – vskutku se zdá, že změna se u něho rovnala porážce. Je významné, že mezi 7. a 23. listopadem roku 1942 – přesně na vrcholu stalingradské krize znásobené operací „Pochodeň“, kdy bylo nejvíce zapotřebí provést změnu koncepce – odjel ze svého hlavního stanu, aby si „odpočinul“ ve svém venkovském sídle v Berchtesgadenu.
Hitler byl vynikající impulsivní vůdce, schopný úspěšně porušovat tradiční válečná schémata, ale nikdy se mu nedostalo technického výcviku životně důležité schopnosti zvládat několik souběžných mezinárodních krizí – a nejvíc se tato jeho neschopnost projevovala, když vítězící nepřítel si trvale troufal odporovat. Hitlerova nepružnost, pokud jde o Stalingrad, je ilustrací jeho neobratnosti jako mezinárodního operačního velitele a jasně také vysvětluje, proč se po celý rok manévry takových jednotek mohly soustředit na malou oblast s betonovými troskami a sutí uprostřed města. Také vysvětluje, proč pouhý lokální vojenský nezdar se mohl nemilosrdně stát katastrofou o rozměrech otřásajících světem.
Je ironií osudu, že první fáze německých operací v roce 1942 probíhaly dokonce lépe, než se očekávalo, protože Stalin byl posedlý obranou Moskvy a odmítal věřit hojným důkazům včetně ukořistěné kopie celého plánu – že primární cíl leží někde jinde. Když konečně 12. května zahájil velký útok jižně od Charkova, byl tento útok rychle zachycen a zlikvidován agilními manévry německých tankových jednotek. Poté se wehrmacht pustil do čištění Krymu od hnízd odporu, až byla v červnu otevřena cesta pro rychlý nápor směrem na východ, přičemž hlavní čelo tvořila Listova skupina armád A a Bockova (později Weichsova) skupina armád B kryla její severní křídlo.
Až v červenci se začaly v německých operacích objevovat trhliny a zdržení. Bylo jich zpočátku málo, ale postupně rostly do té míry, že se hlavního stanu zmocňoval zřetelný pocit nejistoty. Probíhaly spory o to, zda má být Voroněž primárním cílem, a pak také o to, jestli má být hlavní síla armády namířena podél jižní trasy směrem k ropným polím. Hitler prohlásil, že chce postupovat na co nejširší frontě, ale tím se každopádně armáda příliš roztáhla do šířky a byla zranitelná vůči přepadům nepřátel ze zálohy před centry obrany, zejména ve složitém horském terénu na Kavkaze. Nicméně až do své směrnice č. 45 z 23. července stále považoval Stalingrad pouze za druhotný cíl ke krytí jeho severního křídla. Avšak v srpnu začal přesunovat centrum své pozornosti směrem k tomuto městu, právě v době, kdy se zdálo, že sovětské jednotky se začínají pod tlakem rozpadat, ale také v době, kdy německá útočná čela narážela na obtíže způsobované ubýváním jejich zásob.
Dne 7. srpna 4. tanková armáda generálplukovníka H. Hotha se dostala od jihu na vzdálenost 30 km od Stalingradu. A tehdy přijela Paulusova 6. armáda od západu, aby zahájila hlavní útok 23. srpna. Došlo k masovému leteckému bombardování, které zničilo většinu předměstí a pomohlo Sovětům stáhnout se na jejich druhou – neboli střední – obrannou linii. V důsledku německého bombardování středu města se velké továrny a byty změnily ve snadno bránitelnou suť. Odpor byl úspěšně improvizován a zahrnoval dalekosáhlé verbování obyvatel a přesun mnoha pravidelných jednotek od jejich úkolů do města. Vznikl systém, kterým se dařilo přivádět v noci do města z druhého břehu řeky Volhy pramínek mužů a zásob. Energické vedení zajišťoval také od 23. srpna generálplukovník Andrej Ivanovič Jeremenko. Ve spolupráci se stranickým komisařem Nikitou Chruščovem. O tři týdny později byl tento tým doplněn jmenováním generálporučíka Vasilije Ivanoviče Čujkova do funkce velitele 62. armády – té armády, která pak nesla hlavní tíži bojů blízko ve městě.
V době Stalingradské bitvy byly sovětské jednotky stále ještě velmi neefektivní při koordinovaných manévrech a nevěděly nic o jemnější taktice vedení bitev. Jejich zuřivě a opakované protiútoky, které měly vyhnat vetřelce ze Stalingradu měly jen nepatrné úspěchy, když pomineme účel čistě obětní, spočívající v zachování tlaku zdržovací války. Nicméně se jim podařilo hájit obrannou linii a změnili bitvu v brutální boj v podstatě dům od domu v němž byla německá technika a pohyblivost prakticky k ničemu. Trumfem Rusů se stala jejich odvaha a vytrvalost pěšího vojska, ale byla to karta, kterou mohli hrát pouze v takovém případě – který tehdy nastal – kdy rychlé nápory a odrážení útoku motorizovaných jednotek ve stepi se změnily ve zdlouhavý boj ve městě.
Koncem prvního týdne v září Hitler utrpěl krizi důvěry, když si uvědomil, že jeho ofenzívě se nepodařilo hladce prorazit přes nepřítele. Teprve 19. září dospěla k Volze 4. tanková armáda, a teprve 18. října se 6. armádě podařilo obsadit traktorový závod. Továrna Barikády následovala 23. září a brzy poté také polovina továrny Rudý říjen. Ale přes velké nápory útočníků 14. října a 11. listopadu se nikdy nepodařilo zničit houževnatou obrannou linii – tehdy rozdělenou na tři izolované úseky s řekou velmi těsně za zády. Führer strašlivě zuřil a vyměnil celou řadu svých generálů, ale nemohl udělat nic, čím by postup vpřed urychlil.
Zatímco tyto události probíhaly ve zjevné „frontové“ bitvě o Stalingrad, sovětský štáb potají pokračoval v přípravě plánů na zahájení paralelní boční bitvy – velkolepé dvojí obklíčení, které by zahnalo 6. armádu do obrovského izolovaného prostoru a vedlo by pak k jejímu úplnému zničení.
Generál Georgij Žukov a generálplukovník Alexandr Vasilevskij už navštívili 2. září frontu s instrukcemi, aby prozkoumali širší možnosti protiofenzívy. Protože Stalin již nyní věděl, že může uvolnit své velké rezervy z Moskevské oblasti, byl schopen uvažovat o operacích mnohem ambicióznějších, než by v této fázi Němci považovali za možné. Jeho dva generály zejména zajímalo to, že zjistili, že řeka Don po obou stranách Stalingradu je zajišťována spojenci Osy pochybné kvality, kteří by pravděpodobně nebojovali tak udatně jako Němci ve městě samotném. Na sever od Stalingradu ležela maďarská 2., italská 8. a rumunská 4. armáda a na jih rumunská 3. armáda. Žádná z těchto formací nebyla posílena německými jednotkami, jak si to někteří velitelé přáli. Žukov a Vasilevskij si proto brzy uvědomili, že dobře připravené útoky proti těmto slabým článkům na koncích nepřátelského řetězu by mohly chytit do smrtelné pasti silnější články v jeho středu. Začal vznikat tajný a složitý plán s kódovým označením „Uran“.
Přespřílišná sebedůvěra nacistů v Rusku dostala poslední zaslouženou ránu v podobě totálního úspěchu této tiché sovětské koncentrace sil čítajících 1 000 000 mužů, 1 500 tanků, 6 000 děl a 10 000 minometů. S použitím různé řady metod k oklamání, dezinformaci a k zajištění bezpečnosti, které jsou známy pod společným názvem maskirovka, se Stalinovým generálům podařilo umístit pět armád u Jihozápadního a Donského frontu na sever od města a dvě armády u Stalingradského frontu na jihu, aniž by vzbudily větší poplach v Hitlerově hlavním stanu. Dokonce i Rumuni věděli, že se na ně něco velkého chystá, ale jejich varování byla na vyšších místech odmítána jako „přehánění“. Když pak ale konečně 19. listopadu propukla bouře, ukázalo se, že i Rumuni podcenili nebezpečí.
Dvě rumunské armády, na něž dopadl počáteční úder, byly téměř okamžitě rozmetány a na obou stranách Paulusovy armády tak zanechaly široké trhliny v linii Osy. Německý 48. tankový sbor sice vyvíjel určitý odpor na severu, stejně jako 24. motorizovaná divize na jihu, ale 23. listopadu – „po pěti dnech, které vyhrály válku“ – si už dvě útočné čelní linie podaly ruce u Kalačova mostu a dokončily tak obklíčení 6. armády. V následujících dnech se usilovně snažili o posílení vnitřní fronty proti případnému pokusu o průlom a současně přiváděli další jednotky dál na jih a západ, aby tak rozšířili šířku koridoru proti výpadům zvnějšku.
V jistém smyslu se sovětské obavy z průlomu ukázaly být nadměrné, protože Hitlerovou bezprostřední reakcí na obklíčení bylo, že nedbal na Paulusovy žádosti a zakázal jakýkoliv pokus o ústup – což bylo rozhodnutí psychologicky v souladu s téměř současným odmítnutím Rommelovy žádosti o evakuaci jeho armády z Afriky al-Alamejnu a po vylodění v operaci „Torch“. Hitler se spoléhal na beznadějně přehnaně optimistického (a špatně informovaného) Göringa, který ho osobně ujišťoval, že luftwaffe zajistí dodávky pro 6. armádu, a svévolně tak ignoroval potřebu znovuotevřít nadzemní týlové spoje. To však nijak neměnilo skutečnost, že prostě neexistoval dostatečný počet dopravních letadel pro takový úkol, že ta, co byla k dispozici, se střetávala s nesmírnými obtížemi, a to jak kvůli počasí, tak sovětské letecké obraně. Výsledkem bylo, že minimální potřeba 6. armády činila asi 600 tun zásob denně, vzduchem se však k ní podařilo dostávat jen asi 100 tun. Paulusovu velení začal docházet válečný materiál, což ještě více stěžovalo případný průlom, a to právě v té době, kdy se stával stále naléhavějším.
Nicméně Hitler přesto měl v úmyslu vysvobodit obleženou 6. armádu od západu a jmenoval pro tento úkol polního maršála Ericha von Mansteina jako velitele nové skupiny armád „Don“. Avšak tento úkol profesionálního vojáka byl nesmírně stěžován třemi hlavními faktory. Za prvé jeho volnost rozhodování vážně narušovala Hitlerova neústupnost a ustavičné zasahování, a to i do nejmenších detailů. Za druhé měl velmi malé rezervy, se kterými musel čelit obrovskému počtu nových jednotek, které, jak se zdálo, Stalin náhle stvořil ze vzduchu. Podařilo se mu sice shromáždit pro osvobozovací operaci – Hothovu „Zimní bouři“, která začala 12. prosince – 11 divizí, ale to nestačilo. A za třetí byla Mansteinova pozornost ustavičně odchylována od Stalingradu samotného k záchraně skupiny armád A od potencionálně ještě strašnějšího obklíčení na Kavkaze. Jak rostla sebedůvěra Sovětů, začali se jejich plány rozšiřovat od samotného Stalingradu k Rostovu, který byl cílem operace „Saturn“, jejímž účelem bylo odříznout všechny německé jednotky dál na východ.
Mansteinovy se nakonec podařilo, ale až na poslední chvíli, přesvědčit Hitlera, aby dal souhlas ke stažení skupiny armád A z Kavkazu od začátku prosince. Ohroženým jednotkám s ochranou několika mohutných mobilních obranných akcí podél řeky Čir se nakonec z pasti podařilo vyklouznout dřív, než sklapla. Nezmizela tím však oprátka kolem Stalingradu a bitvy u Čiru spíše odpoutávaly německé zdroje od pokusů o vysvobození. Zásoby paliva a munice 6. armády se tenčily a jejich pohyblivost se v souladu s tím také snižovala, až nakonec dosáhla bodu, kdy už se nemohla hýbat, aby se z obklíčení dostala. Mužstvo našlo v troskách města alespoň nějaké přístřeší a uprostřed zimy nebylo nijak lákavé odvážit se do otevřené stepi. V řadě hněvivých hádek mezi 18. a 20. prosincem proto Paulus trval na tom, že se jeho armáda nemůže pohnout, ale až do velikonoc svou pozici udrží. Severní izolovaný prostor byl definitivně rozdrcen 31. ledna a v jižním ustaly boje 2. února. Když se blížil konec, povýšil Hitler Pauluse na polního maršála- v naději, že spáchá sebevraždu, protože dosud žádný německý polní maršál nebyl zajat živ – ale Paulus povýšení přijal, zároveň ignoroval Hitlerův náznak a přešel do zajetí se zbytky svého velitelského sboru.
Bitva o Stalingrad skončila a došlo k dramatickému znovuzrození sovětské vojenské moci, která svým způsobem přetrvala až dodnes. Stalinovy zásobovací trasy a ropná naleziště byly zachráněny od tankových útoků, a co je asi nejdůležitější ze všeho – brutálním způsobem byla německému lidu dána na vědomí totalita války. Třetí říše vstoupila do svého posledního stadia.

ZÁVĚR:
2. února 1943 se poslední německé jednotky ve Stalingradu vzdaly. Z celkového počtu 280 000 německých vojáků bojujících ve městě je 90 000 zajato a na 40 000 mužů ( počty v celém průběhu bitvy byly samozřejmě mnohonásobně větší) , hlavně vážně zraněných, je evakuováno. V neúspěšné zásobovací operaci ztratila Luftwaffe 500 dopravních letadel a utrpěla další značné ztráty na materiálu. Sověti později oznámili, že z města odstranili mrtvoly 147 000 německých a 47 000 sovětských vojáků. Se zajatci nezacházejí příliš vlídně, pouhých 5 000 z nich se vrátí do Německa, poslední až v roce 1955. Velkou zásluhu na úspěchu celé operace ve Stalingradu má Čujkov, hlavně díky svému dynamickému velení a vlastní taktice pouličních bojů. Dominantní vliv na širší strategické plánování operace měl Žukov. Tak skončila nejvýznamnější bitva druhé světové války.

Použitá literatura:
Svět ve válce 1939 – 1945 ( Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight a Gary Sheffield ) Nakl. Svojtka a Vašut 1994

Druhá světová válka: Den za Dnem (Donald Sommerville) Nakl. Mustang 1995

Stalingrad (v Ruském originále CTAHPA) 1994

Použité barevné amatérské fotografie: vlastní produkce.
Barevné přílohy: Brožurky prodávané ve Volgogradě.