Bitvy 2. světové války

ANZIO - předmostí, na kterém se 22. a 23. května 1944 uchytily spojenecké jednotky při invazi do Itálie. Protože se nepodařilo využít momentu překvapení po vylodění, byli zde spojenci blokování dalších pět měsíců. Teprve průlom u Monte Cassina umožnil 5. americké armádě vypudit Němce z Albánských hor a otevřel tak jednotkám z Anzia cestu na Řím.
ARNHEM - 17. - 26. září 1944 provedli spojenci leteckou operaci, jejímž cílem bylo vytvořit předmostí na Rýnu, což by pak otevřelo cestu k rozhodnému postupu do Porúří a tím i k rychlému ukončení války. Samotný Arnhem měl být obsazen britskými silami, zatímco Američané měli mít na starosti mosty jižně od města. Naneštěstí však právě v době kdy Britové přistávali, se v Arnhemu nacházeli dvě divize pancéřóvých granátníků SS, které anglické vojáky obklíčily. Američané sice uchránili most u Nijmegenu, ale nepodařilo se jim zachránit most u Elstu. Přestože 21. září dorazily polské posily dal generál Montgomery o čtyři dny později příkaz k ústupu. Britské ztráty činily 1130 mrtvých a 6000 zajatých, německé 3300 mužů.
BAGRATION - (operace) - tak byla nazvána mohutná sovětská ofenzíva proti německé armádní skupině Střed (došlo k ní v červnu 1944). Sovětští odborníci ji považují za vůbec nejdůležitější operaci celé války na východní frontě. Německý polní maršál Ernst Busch byl předem informován o připravovaném útoku a žádal o svolení ustoupit a zaujmout lepší obranné postavení na řece Berezině. Hitler to však zamítl a přikázal, aby skupina setrvala na místě. Sovětská vojska se skládala ze 40 tankových brigád a z dalších podpůrných jednotek a výrazně tím jak v tancích, tak v dělostřelectvu převyšovala německé síly. Němci byli v prostoru Vitebska, Mogileva a Bobrujska obklíčeni a odříznuti a utrpěli obrovské ztráty. V průběhu čtyř týdnů Sověti zničili 25 německých brigád, vstoupili do východního Polska a postoupili o 725 km až k řece Visle.
BALATON - jezero, poslední větší ofenzíva německý vojsk za II. světové války na východní frontě. 5. března 1945 zaútočily 2. německá armáda a 6. pancéřová armáda SS na sovětský 3. ukrajinský front se snahou odvrátit hrozící sovětský útok a ochrání maďarská ropná pole. Němci postoupili o 32 km do hloubi sovětské linie, ale sovětský protiútok rozdrtil maďarskou 3. armádu, která měla chránit německé levé křídlo; to zůstalo obnažené a operace rychle skončila. Němci byli odraženi nazpět se značnými ztrátami: 40 000 mužů, 500 tanků a útočných kanonů.
BARBAROSSA - tak byl za II. světové války pojmenován plán na přepadení SSSR - došlo k němu 22. června 1941. Němci pro toto tažení uvolnili obrovské množství vojska rozděleného do tří armádních skupin. Armádní skupina Jih (velitel: polní maršál Gerd von Rundstedt) se skládala z 52 divizí, ze 3. a 4. rumunské armády, maďarských a italských sborů a z pěti divizí 1. pancéřového sboru, kterému velel generál Ewald von Kleist. Tato část německých armád útočila z jižního Polska jihovýchodním směrem na Kyjev. Armádní skupina Střed (velitel: polní maršál Fedor von Bock) sestávala z 42 pěších divizí a 9 pancéřových divizí: ta útočila od polských hranic severovýchodním směrem na Minsk a Smolensk. Armádní skupina Sever (pod velením polního maršála rytíře von Leeba) útočila z Východní Pruska přes Litvu a Lotyšsko na Leningrad v počtu sedmi pěších a tří pancéřových divizí. K dispozici bylo celkem 3300 německých tanků, 4 flotily Luftwaffe zajištovaly naprostou leteckou převahu.
S výjimkou jižního směru se na všech úsecích postupovalo velice rychle a do německých rukou padlo obrovské množství zajatců a vojenského materiálů. Většina sovětských letadel byla zničena přímo na letištních plochách. Přesto však - vinou Hitlerova vměšování - se posléze zpomalil postup na Moskvu a zimní kruté počasí začalo dřív, něž město mohlo být dobyto. Bitva o Moskvu se nezdařila, a to byl i konec operace Barbarossa: z německých plánů zbyly trosky. Hlavní příčinou neúspěchu bylo pozdní zahájení operace způsobené akcemi na Balkáně.
BATTLEAXE (operace) - krycí označení pro neúspěšnou britskou ofenzívu ve východní poušti severní Afriky (15. červen 1941). Cílem ofenzívy mělo být uvolnění Tobruku a znovuobsazení Kyrenajky. Ofenzíva byla vedena ve třech směrech: první směřoval na Halfaya Pass, druhý na Capuzzo, třetí do vnitrozemí na Hafid Ridge. Tankový útok na Halfaya ztroskotal na německé střelbě z 88mm děl, podobně i na Hafid Ridge, pouze útok na Capuzzo byl zčásti úspěšný. Německý protiútok o den později způsobil velké škody mezi britskými obrněnci - Angličané poté ustoupili na své výchozí pozice.
BITVA O ARDENY - 16. prosinec 1944 - 28. leden 1945: Hitlerův plán (s kódovým označením Wacht am Rhein, česky: Střáž na Rýně) na průlom amerických linií v Ardenách. Ofenzivě velel polní maršál Gerd von Rundstedt. Hitler hodlal izolovat spojenecké síly severně od koridoru, který měl být vytvořen náporem v Ardenách, čímž by vznikl německý klín. Spojenci ztratili 77 000 vojáků, Němci plných 100 000 vojáků včetně poslední silné rezervy - elitních pancéřových jednotek. Přestože americká vojska byla po několik týdnů obklíčena u Bastogne, německá protiofenziva neuspěla.
Němci použili v tažení tří armád: 6. pancéřovou divizi Seppa Dietricha, 5. a 7. pancéřovou divizi (včetně "trojského koně" v podobě jednotky anglicky mluvících Němců v amerických uniformách - velitelem byl Otto Skorzeny). Ofenziva byla zahájena 16. prosince na 113 km dlouhém sektoru fronty americké 1. armádě a 12. armádnímu uskupení (velitelem byl Omar Bradley). Němci zpočátku rychle postupovali, protože spojenci nebyli připraveni na takovou akci v úseku, který byl do té doby tak klidný, že si vysloužil pojemenování "fronta duchů". Špatné počasí navíc znemožňovalo leteckou podporu.
Němcům se však nepodařilo zmocnit se životně důležitých skladišť pohonných hmot, což spolu s urputnou obranou St. Vithu a Bastogne zvrátilo vývoj operace. Spojenci se rychle vzpamatovali z úvodního šoku: severně od "vypoukliny" generál Bernard Montgomery zastavil německý útok na řece Meuse a také na jižním úseku se Bradleyovým vojákům začalo dařit: generál George Patton prorazil 26. prosince německé linie a významně tím ulehčil městu Bastogne. Ke konci prosince se počasí zlepšilo, spojenci se mohli ukázat v plné síle a 3. ledna zahájili ofenzivu: 16. ledna byla "vypouklina" zlikvidována.
CASSINO - leden - květen 1944; série těžkých, nakonec však úspěšných spojeneckých útoků na silně opevněné německé pozice, které blokovaly další postup spojenců na Řím. Cassino se nachází v jížní Itálii, na úpatí hory Monte Cassino, asi 80 km severozápadně od Neapole. Ve dnech 17. ledna až 12 února 1944 zde opakovaně útočily: britský 10 sbor, americký 2. sbor a francouzský sbor - všechny útoky byly odraženy. Spojenci se domnívali, že se Němci opevnili v klášteře nad městem, 15. února jej proto bombardovali. Po tomto leteckém útoku sice měla 4. indická divize mírné úspěchy při dobývání kláštera a novozélandská 2. divize obsadila nádraží v Cassinu, ale o tři dny později je opět ztratila. Letecký nálet kombinovaný s mohutnou dělostřelbou 15. března celé město prakticky zničil: po třídenních urputných bojích bylo znovu dobyto jak nádraží, tak i hradní vrch. Závěrečná bitva začala 11. května 1944: 2000 děl bombardovalo německá postavení, polský 2. sbor izoloval klášterní vrch, Britové překročili řeku Liri a odřízli silnici na západ od Cassina, americké a francouzské jednotky zaútočili na jížní tok řeky. Německá postavení byla - navzdory urputné obrany - dobyta a 18. května se město i klášter ocitly v rukou spojenců. Tato dlouhá operace přinesla oběma stranám těžké ztráty.
DEN D - 6. červen 1944: den, kdy se spojenecké armády vylodily na francouzském pobřeží a zahájily tak operaci Overlord, invazi do Němci obsazené Evropy. Jako vyloďovací místa pro britský 1. a 30. sbor a americký 5. a 7. sbor bylo zvoleno pět pláží s krycím označením Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. Celé operaci předcházelo měsíc trvající bombardování, které mělo přerušit komunikace a zabrátnit, aby se do operačního prostoru mohly dopravovat posily. Zároveň s vyloděním probíhal silný letecký výsadek, který měl zajišťovat křídla a ničit důležité mosty a německá palebná postavení.
Invaze začala v 6.30 ráno a do půlnoci bylo na pobřeží 57 000 Američanů a 75 000 Britů a Kanaďanů s ohromným množstvím výzbroje. Celé pobřeží se proměnilo v jedinou souvislou frontu. Německé protiakce ztěžovaly jednak zničené komunikace, jednak nesmlouvavá velitelská struktura (vyžadující před každým vážnějším rozhodnutím osobní Hitlerovo stanovisko), jednak německé přesvědčení, že invaze je pouhým klamným manevrém a že hlavní invaze se uskuteční na jiném místě (u Pas-de-Calais), k čemuž silně napomohla chytrá akce spojenecké výzvědné služby. Spojenci během prvního dne ztratili 2500 mužů a 8500 bylo zraněno. Letectvo podniklo na podporu operace 14 000 letů a ztratilo 127 letounů.
DĚMJANSK - letecký most, jímž se udržovalo při životě 100 000 příslušníků německé 16. armády, která se v tomto městě (vzdáleném cca 370 km severozápadně od Moskvy) dostala za sovětšké ofenzivy v lednu 1942 do totálního obklíčení. Vojáci byli zásobováni a doplňováni výhradně letecky: bylo dopraveno přes 65 000 tun zásob a 30 000 vojáků a více než 25 000 zraněných a mrtvých evakuovánno. Byl to první letecký most takovéhoto rozsahu - dokázal udržet vojsko v bojovém stavu až do května 1942, kdy německý protiútok otevřel obklíčenému vojsku cestu ven.
DIEPPE - za II. světové války, v srpnu 1942, zde spojenci provedli velice neúspěšný přepad. Námořní přístav Dieppe (asi 300 km na severozápad od Paříže) ovládali Němci. Místně omezený spojenecký přepad měl v první řadě vyzkoušet možnosti obojživelné vyloďovací techniky a prověřit německou obranu; hlavně však měl uchlácholit Stalina, který naléhal na otevření druhé fronty v Evropě. Přepad skončil katastrofálním neúspěchemn, přinesl spojencům těžké ztráty a na čas vyvolal napětí ve vztazích mezi Británií a Kanadou. Je však třeba říci, že přinesl i cenné poučení o možnostech vylodění na nepřátelských pobřežích, což pak bylo využito při vlastní invazi v Den D.
18. a 19. srpna se přepadu zúčastnilo 5000 kanadských vojáků a 1000 příslušníku přepadových oddílů, tzv. komandos. Cílem bylo osm pláží: na čtyřech byli vysazeni komandos, kteří měli zneškodnit boční pobřežní baterie, ze zbývajících čtyř měl být podniknut vlastní útok na Dieppe. Kromě oddílu komandos na pravém křídle, kterému se podařilo umlčet německé pobřežní baterie, vše ostatní dopadlo špatně. Němci byli v dokonale chráněných postaveních, které bylo nesnadné dobýt, a byli na útok dobře připraveni, takže vojáci a tanky se nedostali ani na jejich předpolí. V devět hodin ráno už bylo jasné, že se akce nezdařila, a byl vydán rozkaz ke stažení - trvalo však další tři hodiny, než byli poslední přeživších evakuováni. Kanaďané přišli o 215 důstojníků a 3164 vojáků, komandos o 24 důstojníků a 223 mužů, Královské námořnictvo o 81 důstojníků, 469 námořníků a 34 lodě. Letectvo ztratilo 107 letadel. Němci naproti tomu měli pouze 345 mrtvých a 268 zraněných.
EBEN EMAEL - II. světová válka: v květnu 1940 provedli němečtí výsadkáři odvážný pokus zmocnit se této důležité pevnosti. Eben Emael se nacházel na strategicky důležité spojnici Albertova kanálu a řeky Maas (severně od Liege), střežil životně důležitou křižovatku a všeobečně byl považován za nepřekonatelný útokem přes řeku či kanál. 10. května 1940 na pevnost zaútočilo ze vzduchu 85 výsadkářů, kteří seskočili na vrchol pevnosti a speciální trhavinou vyřadili z činnosti střeleckou věž. Dovnitř do pevnosti však nepronikli, protože byli doslova přišpedleni k zemi křížovou palbou z ostatních pevnůstek. Následující den němečtí vojáci překonali ve člunu kanál, aby pomohli výsadkářům, kteří měli kupodivu nízké ztráty (6 mrtvých a 15 raněných). Pevnost pak kapitulovala. Padáky byly rychle uklizeny, takže ještě po řadu let přežívala domněnka, že útok byl proveden přes kanál
EL ALAMENIN - v roce 1942 za II. světové války se zde, v západní poušti severního Egypta, odehrály dvě rozhodující bitvy, jejichž výsledkem bylo vítězství Britů nad vojsky Osy vedenými polním maršálem Erwinem Rommelem.
1. - 27. červenec 1942: 8. britská armáda pod velením generála Sira Clauda Auchinlecka odrazila nápor německých a italských vojsk. Ani jedna strana nemohla tvrdit, že zvítězila, Britové však měli strategickou výhodu krátkých zásobovacích cest a mohli se proto konzolidovat rychleji než Němci.
23. říjen - 4. listopad 1942: generál Bernard Montgomery provedl klamný útok směrem na jih se snahou výtáhnout tak do tohoto prostoru co nejvíce vojenských sil Osy, aby pak hlavní útok na severu mohl vytvořit dva koridory hustými minovými poli, což by umožnilo britským obrněným divizím těmito průchody projít. Postup však byl velice pomalý a Montgomery se proto rozhodl změnit taktiku a přejít na způsob, kterému říkal "rozkouskovaná bitva": neustále stupňoval důraznost útok, odlamoval část po části z Rommelovy frontové linie a ponechával Rommela v nejistotě o svých úmyslech. 26. října přešla 9. australská divize do útoku podél pobřežní silnice a nalákal proti sobě vojska Osy. Montgomery okamžitě zahájil nový útok hlouběji na jihu a přinutil k odpovědi německé obrněné síly: rozpoutala se mohutná tanková bitva. 3. listopadu zůstalo Rommelovi na bojišti pouze 30 použitelných tanků a následujícího dne se začal stahovat. Podařilo se mu osvobit se a uniknout, protože Britové nemohli kvůli silnému dešti a nedostatku pohonných hmot dostatečně rychle postupovat.
FALAISE GAP (česky Falaiská díra) - srpen 1944; porážka německých vojsk, která uvízla mezi postupujícími spojeneckými vojsky. "Díra" vznikla v prostoru mezi Argentan a Falaise, jihovýchodně od francouzského města Caen. Kanadská 1. armáda a britská 2. armáda postupovaly jižně od Caen, zatímco americká 1. a 3. armáda po průlomu z Normandie útočily východním a severním směrem. Tato dvě pohybující se uskupení hrozila uzavřít v pasti německou 7. armádu, 5. pancéřovou armádu a pancéřovou skupinu Eberbach, ponechavše jim jako ústupovou možnost pouze úzkou skulinu mezi oběma městy. Němci byli vystavěni dělostřelecké palbě ze tří stran a leteckým útokům zeshora. "Díra" se nakonec 19. srpna uzavřela - zůstalo jen omezené hnízdo odporu, ale i to bylo o dva dny později převálcováno. Německé ztráty byly obrovské - odhaduje se, že z původních 80 000 vojáků se útěkem zachránil 20 000, 10 000 jich bylo zabito a 50 000 se vzdalo. Spojenci se zmocnili 567 tanků a samohybných děl, 950 kanonů a 7500 vozidel.
GUADALCANAL - za II. světové války, v letech 1942 - 1943, uskutečnili Američané na Guadalcanalu, největším ze Šalamounových ostrovů, řadu důležitých operací zajištující kontrolu nad touto oblastí.
Pozemní akce: poté, co objevili, že Japonci zřizují na ostrově letiště, Američané zde 7. spna 1942 vysadili 1. námořní divizi. Ta se snadno vypořádala s nevelkou japonskou posádkou a pak dokončila stavbu letiště - 20. sprna už zde přistála první US letadla. Japonci ve snaze zmocnit se opětovně letiště sem vyslali silnou výpravu, která zahájila letecký i námořní útok na pobřeží. Za neustávajících bojů obě strany pracovali na obranných zařízeních. 8. prosince dorazili příslušníci 14. amerického sboru a významně pomohli přetíženémmu námořnictvu: Japonci byli z ostrova vyhnáni. 7. února 1943 byl celý ostrov prohlášen za bezpečný. Padlo 1600 Američanů, 2400 jich bylo zraněno, 12 000 hospitalizováno kvůli různým nemocem. Japonské ztráty byly větší: 14 000 mrtvých v boji, 9200 zemřelo na následky hladu či nemocí, 1000 padlo do zajetí.
Námořní akce: zatímco probíhaly pozemní boje, snažily se obě strany posilovat svá vojska ze vzduchu i z moř a zároveň bránit druhé straně, aby činila totéž. Nepřetržitě tudíž docházelo ke vzájemným střetnutím, navíc se odehrály dvě velké námořní bitvy.
První bitva začala 12. listopadu 1942, když do uvedeného prostoru Japonci vyslali 2 bitevní lodě, křížník, 14 torpédoborců a transportní lodě s 13 500 vojáky na palubě. Do cesty se jim postavilo 5 amerických křížníků a 8 torpédoborců. Bitva probíhala dosti živelně poblíž ostrůvku Savo: byly potopeny 4 US torpédoborce, 2 křížníky byly silně požkozeny a posléze se rovněž potopily a také zbytek plavidel byl značně poškozen. Japonci přišli o jeden křížník a 2 torpédoborce, se zbytkem lodí odpluli. Rozhodli se odložit akci o 24 hodin, až budou mít k dispozici více křížníků schopných ostřelovat letiště. Poté, co připluly další 3 křížníky a 2 torpédoborce, byla zahájena palba na letiětě: 18 amerických letadel bylo zničeno, ale vlastní letištní plocha příliš neutrpěla. Na zpáteční cestě byla japonská plavidla dostižena americkým letectvem - z 11 plavidel jich 7 bylo potopeno.
Druhá bitva následovala vlastně ihned poté. Japonci nařídili nové bombardování letiště a 14. a 15. listopadu se pokusili na ostrov vysadit další posily. Kolem půlnoci se setkaly se dvěma americkými bitevními loděmi a čtyřmi torpédoborci. Následoval neurovnaný souboj, v němž byly tři americké torpédoborce potopeny a jeden poškozen. Silně poškozena byla i bitevní loď South Dakota. Americká šestnáctipalcová lodní děla však krutě trestala i Japonce a přinutila transportní lodě i torpédoborce, aby plnou rychlostí opouštěly nebezpečné místo - díky tomu se vylodilo pouze 2000 japonských vojáků. Třeběže všechny tyto akce vlastně skončily nerozhodně, přesvědčily Japonce, že je nerozumné posílat do záhuby další a další vojáky kvůli jednomu ostrovu. 7. února 1943 Japonci celý ostrov evakuovali.
CHARKOV - II. světová válka, 1941 - 43: řada bitev mezi sovětskými a německými vojsky o vládu nad Charkovem, čtvrtým nejdůležitějším městem SSSR. 24. října 1941 Charkov bez vážnějších problémů obsadila německá 6. armáda. V květnu 1942 se sovětský front 640 000 vojáků a 1200 tanků pokoušel Charkov získat zpět, ale dvě německé armády Rusy sevřely z obou stran a odřízly hlavní čelo: do zajetí padlo 250 000 vojáků, zbytek byl zničen. Po bitvě u Stalingradu Sověti Charkov v únoru 1943 dobyli, ale hned 15. března o něj znovu přišli. Definitivně bylo město osvobozeno sovětskými jednotkami vedenými generálem Rodionem Malinovským v srpnu 1943 poté, co selhala německá ofenziva u Kurska.
KCHALKIN GOL - drtivé vítězství Sovětů v srpnu 1939 nad japonskou kwantungskou armádou na hranicích Mandžuřie a Vnějšího Mongolska, asi 645 km na severozápad od Charbinu. Byla to vůbec nejhorší porážka, jakou kdy japonská armáda utrpěla - na Západě se o ní téměř neví, protože v té době byla pozornost upřena na Polsko.
Hranice mezi Mongolskem a Čínou vede většinou souběžně s tokem řeky Kchalkin, ale v uvedeném místě jde napříč přes klikatící se meandry na mandžurské straně v délce asi 65 km. V květnu 1939 se japonská kwantungská armáda rozhodla vyzkoušet mongolské hranice a ověřit, jak vážně to Sověti myslí se smlouvou o vzájemné pomoci, kterou nedlouho předtím podepsali v Vnějším Mongolskem. Japonci proto překročili hranici a okupovali velký výběžek: vlastní hranici pak přemístili až k řece. To se stalo 11. května. Mongolské pohraniční hlídky si vyžádaly pomoc a mongolský jízdní pluk zahnal okupanty zpět. O tři dny později to Japonci zkusili znovu, tentokrát s větším počtem vojáků a s leteckou podporou: opětovně se zmocnili uvedeného výběžku. Sovětská pěchota, která byla nedaleko, se dostavila na sporné místo; během jednoho měsíce obě strany stále přiváděly do prostoru nové a nové vojáky a linie dotyku se stále měnila.
Na začátku června zde Japonci měli už 40 000 vojáků, 135 tanků a 235 letounů. Sověti pověřili vyřešením konfliktu generála (později maršála) Georgije Žukova: k dispozici měl 12 500 mužů, 135 tanků a 225 letadel. Zaměřil své úsilí na pouhé zatlačování Japonců na všech místech, kam pronikli - to je však jen vydražďovalo k ještě většímu usilí, takže záhy měli na místě 80 000 mužů, množství tanků a obrněných vozidel, dělostřelectvo a 450 letadel. Žukov měl v polovině srpna 35 pěších divizí, 20 jizdních pluků, 500 děl, 500 tanků a 600 letadel. 20. srpna Žukov zahájil kruhový útok, kterému předcházelo letecké bombardování a dvouhodinových dělostřeleckých přepad. 31. srpna byla celá 6. japonská polní armáda obklíčena a prakticky zcela zničena: zabito nebo zajato bylo na 50 000 vojáků.
KRÉTA - II. světová válka, květen 1941: úspěšná, ale draze zaplacená operace, při níž se Němci zmocnili ostrova Kréty. Po evakuaci z Řecka hájilo Krétu na 32 000 Britů a dalších vojáků Commonwealthu spolu s 10 000 řeckých pěšáků - neměli však dostatek dělostřelectva a transportních vozidel. Němci měli naprosto leteckou převahu a mohli bombardovat ostrov podle své libosti - což také 20. května udělali. Němci vysadili na řadu míst parašutisty, rozpoutaly se tuhé boje. Pokusu vylodit posily zabránilo anglické námořnictvo. Němcům se podařilo obsadit letiště Maleme a mohli pak dopravovat posily a zásoby letecky. 28. května padlo rozhodnutí, že ostrov nelze dále hájit, a začalo se s evakuací.
Na 3600 britských vojáků bylo zabito, 12 000 jich padlo do zajetí - Němci měli 6000 mrtvých a raněných a přišli o 220 letadel. Těžké ztráty na mužstvu i plavidlech utrpělo Královské námořnictvo, z německé 7. vzdušné divize zbyla na konci bitvy pouhá polovina. Hitler byl těmito ztrátami tak otřesen, že zakázal jakékoliv další letecké operace takovéhoto rozsahu.
KURSK - za II. světové války, v červenci 1943, tanková bitva mezi Sověty a Němci. Šlo o největší tankovou bitvu v historii - Kursk rovněž znamenal zásadní obrat v tažení na východní frontě. Na jaře 1943 se sovětská fronta vmáčkla mezi Charkovem a Orlem do německé linie. Němci připravili ofenzivu, která měla tuto výduť přištípnout a zarovnat frontu: sovětská výzvědná služba se zavčas o tomto plánu dozvěděla a varovala velení, které se rozhodlo německý útok přestát a pak přejít do protiútoku. Pro tento strategický plán připravili 20 000 děl, miliony min a šrapnelů, 3300 tanků, 2560 letadel a 1 337 000 vojáků. Němci nasadili 10 000 děl, 2280 tanků, 2500 letadel a 900 000 mužů.
Bitva byla zahájena 5. července za hustého deště. Severní polovina německých vojsk postoupila o 16 km do zmíněného výběžku, pak byla zastavena. Střetnutí v jižním úseku vyvrcholilo 12. července: 700 německých tanků zde bojovalo s 850 ruskými tanky.
10. července se ovšem západní spojenci vylodili na Sicílii a Hitler trval na stažení části jednotek ze SSSR a jejich převedení do Itálie. Ve stejný den Sověti rozpoutali masivní ofenzivu severně od kurského výběžku. 17. července Hitler bitvu u Kurska ukončil - německé vojsko, které v prostoru ještě zbylo, si s odchodem mělo poradit, jak umělo.
KYJEV - II. světová válka: německé vítězství nad sovětskou armádou a obsazení Kyjeva, hlavního města Ukrajiny ležícího na řece Dněpru, asi 800 km jihozápadně od Moskvy. V červenci 1941 změnil Hitler svůj názor na strategii operace Barbarossa a nařídil generálu Heinzovi Guderianovi, aby se stočil na jih a pomohl polnímu maršálu Gerdu von Rundstedtovi vyčistit Ukrajinu místo přímého postupu na Moskvu. Poslušen rozkazu Guderian přivedl svou armádu od Kyjeva a poté, co se setkal s Rundstedtovými vojsky, účinně odřízl sovětský jihozápadní front, který měl chránit Kyjev. Sovětské jednotky byly rychle obklíčeny a Němci zahájili postupnou likvidaci této "kapsy" - zajali 665 000 vojáků a zmocnili se 900 tanků a 3719 děl. Ačkoliv šlo o mimořádné vítězství, odvedení Guderianových vojsk způsobilo, že dřív než se němečtí vojáci mohli znovu vrátit na původní místo, začala zima. Kyjev zůstal v německých rukou až do listopadu 1943, kdy jej osvobodil 1. ukrajinský front.
LENINGRAD - blokáda (dnes Sankt Petěrsburg) - se zahájením operace Barbarossa, německého vpádu do SSSR, je spojeno obléhánní Leningradu. Němci se k městu přiblížili 1. září 1941 a byli připraveni je dobýt. Hitler však nařídil obléhaní, chtěl se Leningradu zmocnit nekrvavou cestou. Během jednoho týdne byly odříznuty veškeré pozemní spoje a město se stalo terčem dělostřeleckého a leteckého bombardování. Před koncem roku 1941 umíralo v Leningradu 300 lidí denně; situace se nepatrně zlepšila v zimě, když zamrzlo Ladožské jezero a nákladní auta mohla dopravovat potraviny po ledových trasách. Obyvatelstvo po celou dobu obléhání pracovalo v muničních továrnách, kopalo zákopy a vykonávalo služby spojené s frontovou linií.
Oblehání skončilo 27. ledna 1944, kdy postupující sovětská vojska zatlačila Němce za hranici dostřelu děl. Odhaduje se, že během 900 dnů blokády zahynulo na 1 000 000 lidí, ať už vinou nemocí, hladu či nepřátelské činnosti. Lenningrad byl později vyznamenán titulem "Město hrdina" za překonání blokády.
LEYTE - záliv - nejmohutnější námořní bitva v dějinách: ve dnech 17. - 25. října 1944 na sebe útočilo 216 amerických válečných lodí a 2 lodě australské na jedné straně a 64 japonských válečných lodí na straně druhé. Když Japonci v roce 1944 zjistili, že se Američané hodlají vylodit na Filipínách, připravili u Leyte, což byl ostrov východně od filipínského soustroví, dokonalou námořní past. V blízkosti Leyte nastražili jako vnadidlo čtyři letadlové lodě - dvě mohutné japonské flotily pak měly rozdílnými trasami připlout z filipínských ostrovů a ve chvíli, kdy Američané zaberou na návnadu, provést obchvat.
Celá tato operace sestávala z řady jednotlivých akcí, konečným výsledkem všech však bylo zničení japonského loďstva: Japonci přišli o 500 letadel, 3 bojové lodě, 4 letadlové lodě, 10 křížníků, 11 torpédoborců a 1 ponorku. Američani naproti tomu ztratili 3 lehké letadlové lodě, 2 torpédoborce, 1 doprovodný torpédoborec a 200 letadel. Zatímco zuřila tato námořní bitva, generál Walter Krueger vylodil na ostrově Leyte americkou 6. armádu - 25. prosince 1944 byl celý ostrov zajištěn.
MIDWAY - II. světová válka: v červnu 1942 zde Američané dosahují rozhodujícího námořního vítězství nad Japonci. Šlo o jednu z nejvýznamnějších bitev v Pacifiku - během jediného dne se zbortila japonská letecká převaha; od této bitvy se Japonci už pouze bránili. Ostrov Midway leží severovýchodním směrem od Havajských ostrovů - v květnu 1942 hodlali Japonci rozšířit své územní zisky obsazením Aleutských ostrovů a ostrova Midway.
Japonský útok zahrnoval dva úkoly: napadení Aleut mělo přilákat americkou flotilu na sever, což by uvolnilo ruce japonským vojskům na Midwai. Američanům se však podařilo dešifrovat japonské námořní kódy, takže mohli dopravit své lodě k Midwayi a překvapit zde Japonce. Obě strany přešly k letecký útokům: Američané potopili japonskou letadlovou loď a další dvě poškodili tak těžce, že je posádky musely opustit. Zbývající osamělá letadlová loď se ještě pokusila o výpad, při němž potopila americký Yorktown, ale o den později ji další americký atak poškodil tak silně, že musela být potopen. Protože Japoncům již žádná letadlová loď ani letadlo nezbývala, opustili místo bojů a ustoupili.
MOSKVA - za II. světové války, od října 1941 do ledna 1942, se Němci bez úspěchu pokoušeli dobýt Moskvu, hlavní město SSSR. Moskva byla nejdůležitějším cílem německého plánu Barbarossa - to, že město dobyto nebylo, znamenalo těžkou porážku německé vojenské strategie.
Po překonání řady narychlo zbudovaných obranných linií postupovalo německé 2. pancéřové uskupení od jihu, přičemž 3. pancéřové uskupení a 9. armáda provedly obchvat poslední sovětské obranné linie a stáčely se na sever. Celkový postup byl umožňován rychlými úspěchy německých jednotek a stálou hrozbu, že se Sověti dostanou z obklíčení - pouze v polovině října se postup mírně zpomalil nástupem zimního počásí a prodlužováním německých zásobovacích tras. V té době byla většina obyvatel Moskvy evakuována - ti, co zůstali, vytvářeli oddíly domobrany, byli narychlo vycvičováni a vyzbrojováni a umisťováni do poslední zákopové linie. Mezitím Sověti omezenými protiútoky Němce zadržovaly; pak ovšem Němci znovu zdokonalili svůj zásobovací systém a 16. listopadu zahájili mohutný útok na Moskvu. Během jediného týdne postoupili až do vzdálenosti 25 km od středu města. 5. prosince však další postup zastavila krutá zima a nedostatek pohonných hmot. Předstunuté německé hlídky byly v té době již na kraji moskevského přeměstí. V té době byl hlavním velitelem obrany Moskvy jmenován maršál Georgij Žukov: s několikatisícovými posilami sibiřských vojáků zahájil 6. prosince soustředěný protiútok. Do 15. ledna 1942 Sověti zahnali Němce o 160 km zpět na západ a Moskva byla zachráněna.
RAPIDO - řeka, II. světová válka: draze zaplacený americký útok na německé linie podél italské řeky Rapido, protékající jihozápadním směrem skrz Cassino, kde se spojuje s řekou Garigliano. Obě řeky představovaly nejtěžší překážku v německé Gustavově linii. První pokus o překonání toku byl podniknut 20. ledna 1944 a skončil neúspěchem (1000 mrtvých a 600 raněných) - tato akce je známá jako bitva u Krvavé řeky. Druhý pokus podnikli Američané 24. ledna severně od Cassina v místech, kde je řeka mělčí. Američanům trvalo dva dny, než se jim podařilo vytvořit předmostí, přes které pak překročily řeku další jednotky a probily se přes Gustavovu linii.
ROSTOV - II. světová válka, listopad 1941: sovětská vojska porážejí Němce v bitvě u Rostova, města na řece Donu poblíž Azovského moře. Byl to první vojenský neúspěch Němců po jejich vpádu do SSSR. Na sklonku roku 1941 sovětská 9. armáda bránila Rostov proti útoku německé 1. pancéřové armády, v jejimž čele stál generál Ewald von Kleist. Po těžkých bojích Němci město 21. listopadu dobyli. Díky silným mrazům Don zamrzl do takové hloubky, že Sověti mohli řeku překročit v plné síle po ledu a vybudovat dvě předmostí, z nichž pak přešli do protiútoku. Další jednotky postupovaly po křídlech a ohrožovaly německé zásobovací trasy. Polní maršál Gerd von Rundstedt, Kleistův nadřízený, nařídil město opustit - Kleist ustoupil zpět na příhodnější obrannou linii. Hitler však Rundstedtovi nařídil odvolat rozkaz a zůstat na místě. Rundstedt na svou funkci rezignoval, což byla pro německou armádu velká ztráta.
SEVASTOPOL - II. světová válka, rok 1942: vítězství německých ozbrojených sil nad sovětskými vojsky. Němci postoupili až ke Krymu v listopadu 1941 - izolovali jej a pak opustili, aby se soustředili na hlavní cíle - Moskvu a Leningrad. V květnu 1942 začali město obléhat: dopravili sem supertěžké dělostřelectvo včetně 800 mm Gustavova děla a 540mm a 600mm samohybných houfnic. Do bojů se zapojila i bombardovací letadla a začala fungovat námořní blokáda. 7. července zahájila německá pěchota za podpory tankového vojska počáteční útok. Po těžkých pouličních bojích Sověti 23. června přikázali svým vojáků, aby se stáhli dovnitř města. Obráncům však docházela jak potrava, tak munice - 30. června Němci vtrhli do středu města. Ještě před jejich příchodem však Sověti zahájili evakuaci a podařilo se jim odvést většinu vojáků v malých člunech, dřív než Němci dokončili 3. července okupaci města. Sevastopol zůstal v německém držení až do dubna 1944, kdy jej Sověti dobyli zpět.
SMOLENSK - II. světová válka, Německá vojska dobývají město a dopravní spoj Smolensk, vzdálený 400 km západně od Moskvy. Smolensk byl po napadení SSSR v roce 1941 důležitým cílem německé armádní skupiny Střed. S pomocí obkličujícího tlaku armádní skupiny Sever Němci zajali 310 000 sovětských vojáků, zmocnili se 3200 tanků a 3000 děl. Toto triumfální vítězství ovšem zároveň způsobilo zdržení armádní skupiny Střed v jejím útoku na Moskvu a dovolilo Sovětům zorganizovat obranu Moskvy. Němci drželi Smolensk až do 25. září 1943, kdy jej Sověti dobyli.
STALINGRAD - II. světová válka, srpen 1942 - leden 1943: sváděly se zde jedny z nejtěžších bojů mezi Sověty a Němci. Obléhání Stalingradu bylo obludné tažení: obě strany měly obrovité ztráty, civilní obyvatelstvo Stalingradu nezměrně trpělo, nicméně bránilo své město s obdivuhodnou statečností.
Stalingrad byl město na řece Volze (dnes: Volgograd) - vzhledem ke svému průmyslovému významu se stal důležitým cílem německé armádní skupiny B během tažení v roce 1942, jehož cílem byla okupace kavkazské oblasti. Výrazně posílené město začal generál Friedrich Paulus, velitel 6. armády, atakovat okamžitě po příchodu svých jednotek, aniž čekal, až do prostoru dorazí celá armáda. Sověti se tak mohli soustředit na menší prostor a ničit nepřítele část po části - generálnímu útoku by se však zřejmě ubránit nedokázali. Paulus zastavil tyto rozdrobené útoky, počkal na příchod 4. pancéřové armády a 19. srpna 1942 přešel k prvnímu velkému útoku. Počáteční postup předměstkými částmi města probíhal hladce, ale v husté zástavbě se změnil v krutý boj o každý dům - tato fáze trvala dva měsíce a žádná ze stran nezískala výhodu.
Jakmile se Sovětům podařilo Němce zabrzdit, začali připravovat obrovský protiútok. Maršál Georgij Žukov, pověřený velením, shromáždil 1 milion vojáků, 13 500 děl, 894 tanků. Tato masa se dala do pohybu 19. listopadu, smetla obě křídla 6. armády a obklíčila ji. Sověti rovněž odrazili německé pokusy ulehčit Paulusovu situaci a dokončili zkázu 6. armády, která se 31. ledna 1943 vzdala - do rukou Sovětů se dostalo 1 500 000 německých vojáků, 3500 tanků, 12 000 děl a minometů, 75 000 motorových vozidel a 3000 letadel. (Poznámka: Tyto údaje jsou najisto nepravdivé a zavádějící!!!!! )
TARAWA - II. světová válka, listopad 1943: draze zaplacený americký útok na Japonci držený atol v Gilbertových ostrovech, sestávájících z velkého počtu malých ostrovů spojených korálovým útesem. 20. listopadu na atol zaútočily 2. americká námořní divize a 27. pěší divize, které použily pro vylodění obojživelné remorkéry, jež měly vojáky dopravit na břeh. Vinou měnícího se příboje narazila druhá vlna na útes, vrhla vojáky na břeh a způsobila jim četná zranění. Letecké útoky předcházející vylodění a dělostřelecká podpora byly špatně koordinovány, japonská obrana naproti tomu velice účinná, takže trvalo plné tři dny tvrdých bojů, než se podařilo ostrov obsadit. Američné měli 1000 mrtvých a 2100 raněných.
TOBRUK - (dnes Tubrug) - II. světová válka: celá řada střetnutí a bojů mezi Brity a vojsky Osy se odehrávala v tomto libyjském přístavu, vzdáleném necelých 100 km západně od hraničního města Bardíyah. Město okupovali v roce 1941 Italové, v roce 1941 je obsadili Britové v průběhu operace Battleaxe, od dubna do prosince 1941, je pak neúspěšně obléhali Italové. V červnu 1942 padl Tobruk do německých rukou, když polní maršál Erwin Rommel zatlačil britské vojsko do Egypta, což urychlilo vystřídání generála Sira Claude Auchinlechka generálem Bernardem Montgomerym ve funkci hlavního britského velitele. Montgomery znovu Tobruk obsadil po druhé bitvě u El Alameinu a v britských rukou pak už zůstal až do skončení války.
WAKE - II. světová válka, prosinec 1941: draze zaplacené vítězství Japonců nad Američany - vítězství nevyvažovalo utrpěné ztráty: zatímco o život přišlo 120 amerických vojáků, Japonci ztratili dvě válečné lodě, jednadvacet letadel a 820 mužů. Wake byl malý ostrůvek vzdálený plných 3200 km na západ od Havaje - v roce 1941 na něm byla posádka 525 amerických námořníků, malé letiště s dvanácti stíhačkami a rádiová stanice.
Japonský nálet 8. prosince zničil osm letadel - 11. prosince Japonci připluli: dva křižníky, čtyři torpédoborce a čtyři transportní plavidla. Námořníci na ně zahájili palbu z pětipalcových pobřežních obranných baterií - těžce poškodili jeden křižník, k explozi přivedli jeden torpédoborec, zapálili jednu transportní loď a poškodili všechny zbývající. Japonci se stáhli zpět - pronásledováni čtyřmi zbývajícími americkými stíhačkami, z nichž jedna zasáhla bombou torpédoborec a výbuch hlubinných min odtrhl celou zadní část. Tato neobyčejně statečná obrana vrátila Američanům po fiasku u Pearl Harboru nesmírně potřebnou sebedůvěru. Japonci se znovu objevili v daleko větším počtu 25. prosince: obranné linie byly zaplaveny japonským vojskem a Američanům nezbylo, než se vzdát.