Bohové starověkého světa

Na starověkém Blízkém východě a ve Středomoří se zrodilo velké množství různých bohů, rituálů a náboženských směrů.
Paradoxně to byl malý, politicky nevýznamný národ – Izraelité, jejichž víra měla nejdéle trvající vliv.
V Sumeru vznikla města pravděpodobně jako obřadní střediska kolem roku 5 000 př. n. l. a později se vyvinula ve vzkvétající komunity. Prvním velkým náboženským eposem byl Gilgameš, sepsaný kolem r. 2 000 př. n. l.. Zřejmě je ale mnohem starší.

SÍLA BOHŮ

Sumerské náboženství bylo zřejmě založeno hlavně na potřebě usmiřovat nelítostné bohy a bohyně poskytováním velkorysých obětí. Bázlivý postoj věřících byl pravděpodobně spojen s rovinou, otevřenou povahou krajiny, která byla zranitelnou vůči pohromám, jako jsou záplavy nebo invaze nepřátel. Kněžská kasta, která pro sebe monopolizovala vědomosti a znalosti, podporovala zcela určitě příslušnost vůči bohům, v jejichž jménu své úřady vykonávala.

Nejprve mělo každé město svoje vlastní božstvo, později se některá z nich stala populárnějšími a byla seskupena v panteonu(chrámu), který si nárokoval věrnost celé země. Vytvořila se tak rodina či celá hierarchie bohů. Takový vývoj byl typický pro mnohé kultury.

Typický byl rovněž způsob, jakým se panteon rozšiřoval, aby se vyrovnal s novými kulty, nebo dokonce i s novou politickou realitou. Dobře známým př. je „ povýšení “ boha města Babylonu MARDUKA na vedoucí místo v panteonu, když se Babylon stal dominantní silou v Mezopotámii.

Podobné změny se odehrávaly i ve star. Egyptě, jehož náboženství existovalo přes 3 000 let a bylo značně komplikované. Jeho 2 000 bohů nabralo formy všech známých bytostí. Mezi ně patřili např. ANUBIS se šakalí hlavou, kočka BASTET, THOTH s hlavou ibise a ostatní, reprezentovaní kravami, brouky a dokonce i hrochy.

Kněžská kasta byla velice mocná, stejně jako tomu bylo v Sumeru. Nadvláda krále neboli faraona byla však jasněji vymezena, neboť on sám byl bohem, jelikož ztělesňoval na zemi boha HÓRA, který měl hlavu sokola. Bůh jménem AMON se spolu se svým městem Thébami stával ještě důležitějším, až nakonec splynul se slunečním bohem RE a stal se hlavním božstvem jménem AMON-RE.

Jiné příběhy se týkali boha OSIRISE, který byl zavražděn a potom vzkříšen úsilím své ženy ISIS a svého syna HÓRA. Osiris se stal v egyptském náboženství velmi důležitým jako soudce mrtvých. Měl totiž moc udělit či odepřít věčný život. Život Egypťana byl z větší části přípravou na smrt.

OLYMPŠTÍ BOHOVÉ

Řečtí bohové byly hodně poplatní egyptským a asijským vlivům, nicméně přesto získaly velmi odlišnou podobu. To bylo velmi důležité, protože od 4.stol. př. n. l. se řecké ideály spolu s jazykem a kulturou rozšířily na Blízký východ. Později Řeky ovládli Římané, ale sami byli ovládnuti řeckou kulturou. Ta se rozšířila po celém Středomoří a později až do Galie a Británie, kde římští vojáci stavěli chrámy bohu JUPITEROVI a bohyni FORTUNĚ.

Mezi nejznámější řecké bohy patří král bohů ZEUS, bohyně moudrosti ATHÉNA, bůh války ÁRES a bohyně lásky AFRODITÉ. Římané pojmenovaly své ekvivalenty JUPITER, MINERVA, DIANA, MARS a VENUŠE. Char. rysem řeckých bohů byla jejich lidskost, s výjimkou jejich zvláštních schopností a jejich nesmrtelnosti. Řekové své bohy často polidšťovali.

Bohatství obětin vykopávaných od Británie po Írán dokazuje, že bohové i bohyně byli bráni nesmírně vážně jako zosobnění sil, které hýbají světem.

NÁB. POZDNÍHO STAROVĚKU

Svět pozdního starověku se hemžil místními kulty, „mysteriozními“ náboženstvími, které slibovaly svým zasvěceným spásu a nesmrtelnost, a bohy z Egypta a z Východu, jejichž uctívání se rozšířilo až do samotného Říma. Římané si často stěžovali na tuto tendenci rozšiřování orient. náb., ale jejich politika ji přímo podporovala. „Hlad“ po víře byl nakonec uspokojen křesťanstvím, což bylo náb., které se nejdříve rozšířilo v provincii Judea, jejichž obyvateli byli Židé neboli Izraelité.