Nepokoje zaviněné novými daněmi, vyvrcholily16.prosince 1773
“bostonským pitím čaje“ (někdy též "Bostonký čajový dýchánek") / Boston Tea Party / .
Několik bostonských občanů přepadlo v převlečení za Indiány tři lodě Východoindické společnosti a vyhodilo přes palubu 342 beden s čajem. Obyvatelé Bostonu tak protestovali proti zavedení čajové daně, o níž rozhodl britský parlament bez schválení zástupců kolonií. Tento útok na majetek Východoindické společnosti vyvolal v Anglii velké pobouření. Londýn se rozhodl uzavřít bostonský přístav až do uhrazení škody a do Nové Anglie vyslal válečné lodě. Opatření Velké Británie proti bostonským občanům se stala signálem k všeobecnému odporu severoamerických kolonií proti mateřské zemi.
Celá událost se dle očitých svědků odehrála asi takto :
Čaj , který měl být zničen, byl naložen na třech lodích, které kotvily v přístavu Boston. Tyto byly obklíčeny ozbrojenými válečnými loděmi .Jejich komandanti veřejně vysvětlili, aby se rebelové do 17. Prosince 1773 vzdali , jinak proti nim použijí děla. 16. den prosince roku 1773 se uskutečnilo setkání občanů hrabství Suffolg.Sešli se v jednom Bostonském kostele , aby se domluvili, jak budou dále postupovat. Ujednotili se v názoru, že budou informovat guvernéra a dále čekat na jeho zprávu. Teprve potom podniknou určité kroky, aby byli lidé, kterých se čaj týká, spokojeni. Dle prvních informací vysvětlil guvernér , že do pěti hodin odpoledne podá všem vysvětlující zprávu. V pět hodin se ale nic konkrétního neudálo a lidé byli již neklidní, proto se vypravili na cestu dlouhou asi šest mil k sídlu guvernéra. Bohužel zbytečně, protože guvernér města tam vůbec nebyl. Když vyslaní lidé přišli zpátky ke shromáždění lidí a informovali je o výsledku své cesty, byli všichni zúčastnění velmi pobouřeni. Shromáždění bylo rozpuštěno, mnozí lidé plakali a chtěli za každou cenu splnit svou povinnost vůči svému národu, chtěli za svá práva bojovat.
S několika přáteli jsem se rozhodli, že musíme něco podniknout, proto jsme se převlekli za Indy. Ruce i obličej jsme si pomalovali prachem z uhlí z nedaleké továrny. Já jsem si vzal s sebou sekyru, kterou mí další přátelé nazvali
„válečnou sekyrou“.Vydali jsme se směrem k přístavu. Cestou se k nám připojovalo množství stejně převlečených a namaskovaných lidí. Jiní se ještě chystali a byli ochotni nás následovat.Všichni jsme se sešli na námi určeném,
tajném místě . Protože jsme chtěli všichni bý u toho, rozdělili jsme se na tři skupiny. Můj velitel se jmenoval Leonard Pitt, ostatní jsem neznal. Všichni jsme na slovo poslouchali své velitele a současně jsme vystoupili na tři lodě, na kterých byl uskladněn čaj.
Můj velitel mě jmenoval svým zástupcem a poručil , abych šel ke kapitánovi a donesl klíče od skladovacích prostor v podpalubí a zároveň také 12 svíček. Kapitán lodě mé přání ihned vyplnil a také mě poprosil, abychom dávali pozor a lodi nezpůsobili ještě další škody a tak také předešli nejhoršímu. Ujistil jsem ho, že budeme dávat pozor a odešel.
Náš velitel nám poručil, abychom otevřeli podpalubní prostory a čaj naházeli přes palubu do moře. Tohoto úkolu jsme se okamžitě ujali a všechny pytle a bedny s čajem jsem naházeli do moře. Po přibližně třech hodinách byly na každé lodi nalezené bedny s čajem vyhozeny do vody. Tomuto krutému divadlu přihlížely další britské lodě, které ale nekladly žádný odpor. Po vykonání této neradostné práce jsme se mlčky rozešli domů. Všichni jsme se neznali , ale měli jsme společný cíl, pro který jsme byli ochotni se zasadit. Každý z nás měl své tajemství, které si střežil a neriskoval, že ho někdo jiný třeba usvědčí. Této noci nikdo neměl s nikým žádný konflikt.
Byla to nejtišší noc, kterou jsem v Bostonu za posledních pár měsíců zažil.
V době, kdy jsme vyhazovali čaj přes palubu lodí, bylo pozorováno několik občanů Bostonu, kteří se chtěli sami obohatit. Také kapitán O´conner, kterého jsem dobře znal, přišel za tímto účelem na palubu.Naplnil si čajem své kapsy i podšívku kabátu. Při této činnosti se cítil úplně nepozorován. Ale já jsem moc dobře viděl a tuto skutečnost jsem nahlásil svému veliteli. Dostali jsme rozkaz, že ho musíme okamžitě zatknout. Toto jsme také učinili, ale on se náhle otočil a rychlým skokem se nám najednou vzdálil a zamíchal se do davu lidí.Už jsem ho nenašli.
A ještě jeden případ se nám stal. Vysoký starý muž s bílou parukou a velkým kloboukem se chtěl také obohatit a možná také čaj později prodat. Byl však usvědčen a jeho nasbíraný čaj i paruka s kloboukem skončily v moři. Jenom proto, že byl starý bylo mu umožněno odejít, ale tuto cestu asi nikdy nezapomněl. Byl častován pohlavky a kopanci od jiných kolemjdoucích lidí, kteří se doslechli, co chtěl učinit.
Po bezesné noci jsme se ráno vypravili do přístavu k lodím. Na hladině jako by byla rozprostřena „černá deka“. Z tohoto pohledu nám až mrazilo v zádech.
Kolik lidí by mohlo tento čaj zužitkovat ?
Kolika lidem by tento zničený čaj mohl být potravou ?
Na moře bylo vysláno asi deset malých lodí, aby svými pádly rozmetaly čaj do všech částí přístavu, aby byl všem na očích . Pádlováním se čaj pořádně namočil a tím byl také bezezbytku zničen.
A stačilo jen málo, aby k této smutné události nemuselo dojít.
Stačilo jen, aby se pár lidí mezi sebou domluvilo a nehledali by ve všem jen svůj prospěch.
Z této smutné události bychom si mohli vzít příklad i pro dnešní dobu.
28. prosinec 2012
11 154×
868 slov
