Čarodějnictví

Kacíři Osoby nepřátelské církvi. Aby mohly být za kacíře označeny, musely splňovat dva nezbytné předpoklady – hlásat nové učení podrývající církevní základy, a dále být členy tajné spiklenecké organizace, sdružující osoby stejného smýšlení za shodným cílem.
Osoby usvědčené z čarodějnictví přestoupily podle středověkých autorit současně normy světského i církevního práva. Zatímco s definováním skutkové podstaty tohoto deliktu světské právo problémy nemělo, stalo se pro církev zásadním zodpovězení klíčové otázky, je-li čarodějnictví zároveň kacířstvím.
Od raného středověku představovalo kacířství nejtěžší myslitelný zločin ,,proti Bohu a králi“. Čarodějnictví však až do druhé poloviny 15. stol. naplňovalo pouze první podmínku. Čarodějnice se sice zřekly Boha a uzavřely pakt s ďáblem->, čímž automaticky zavrhly křesťanskou věrouku, ale druhý předpoklad, tj. existence tajuplné démonické organizace, potvrzen nebyl.
Zlom v této záležitosti nastal v okamžiku, kdy se poprvé podařilo vložit vyšetřovanému do úst poznámku o přízračném sabatu, tedy reji čarodějnic. Ten splňoval výše uvedené představy o tajné organizaci a úzce spojit otázku čarodějnictví s kacířstvím.
Průběh sabatu a jeho význam nejlépe popsali Sprenger a Institoris ve svém díle Kladivo na čarodějnice. Díky Kladivu se myšlenka jednoty kacířství a čarodějnictví dostala do všech zemí Evropy druhé poloviny 15. stol. Ve spojení s mučením znamenala jednu z nejděsivějších tragédií historie lidstva.

Čarodějnice Provozovatelky čarodějnictví, jehož chápání se od kultury ke kultuře liší. Obecně se čarodějnice vyznají v kouzelnictví a magickém umění. Dokážou řídit síly dobra nebo zla pomocí amuletů, zaříkávadel a vyvoláváním duchů. Údajně mají nadpřirozené schopnosti, jako je neviditelnost, létání, proměna podoby, jasnovidectví, řízení počasí, zabíjení na dálku nebo léčení dotykem.

Čarodějnictví: Víra v čarodějnictví je univerzální, ale neexistuje žádná univerzální definice čarodějnictví, protože tento termín měl v různých kulturách různý význam. Má jak kladné, tak záporné odstíny. V neutrálním smyslu je čarodějnictví kouzelnictvím neboli magickou manipulací s nadpřirozenými silami pomocí zaříkávání a vyvolávání duchů. Zaříkávadla se používají k dobrým, nebo ke zlým účelům. Magie a kouzelnictví se provozovaly již v prehistorických dobách v úsilí ovlivnit životní prostředí a zlepšit denní život. Ve většině společnostech je však čarodějnictví považováno za škodlivé odvětví kouzelnictví. Antropologové definují čarodějnictví jako vnitřní stav – využití negativní síly psychickými prostředky bez potřeby rituálů nebo zaříkávadel. Tato definice se vztahuje na některé kmenové kultury, ale v západním čarodějnictví čarodějové vždy pracují s magií a zaříkávadly.
Čarodějnictví také využívá nadpřirozených jevů, jako je neviditelnost, změna tvaru (metamorfóza), létání, schopnost zabíjet na dálku, jasnovidectví nebo astrální projekce.
V renesanci se čarodějnictví definovalo jako škodlivá magie, kacířství a uctívání ďábla. Asociace se zlem a ďáblem přežívá i v moderní západní společnosti. Západní revivalistické hnutí se pokusilo o novou definici čarodějnictví jako neopohanského náboženství, v němž se uctívá Bohyně a Rohatý bůh bez vztahu ke křesťanství nebo ďáblu. Kromě toho neopohanství klade důraz na užití magie pouze ku prospěchu ostatních. Neopohanské čarodějnictví vzniklo v 50. letech 20. stol. A představuje pouze malou část z různých druhů čarodějnictví, které existují na celém světě, z nichž většina používá zaříkávadla.
EVOLUCE ZÁPADNÍHO ČARODĚJNICTVÍ
Inkvizice. Na počátku 13. stol. Začala křesťanská církev pronásledovat kacíře, což se v polovině 15. stol. Začalo vztahovat i na čarodějnice. Po dalších 250 let se čarodějnice vinily z uctívání ďábla a popravovaly jako kacířky. Většinu honů na ně řídila katolická i protestantská církev. V Británii se čarodějnictví soudilo podle světského práva a čarodějnice stíhala police. Přesný počet obětí inkvizice není znám, odhady se pohybují od 30 tisíc a do 9 milionů. V roce 1598 Ludvík z parama vyčíslil, že za 150 let bylo upáleno 30 tisíc čarodějnic. Většina moderních historiků odhaduje, že bylo popraveno 150 000-200 000 obětí, z čehož 100 000 v Německu.
Od středověku se mezi čarodějnictvím a kacířstvím nerozlišovalo. Čarodějnice i kouzelníci byli souzeni podle světského práva, které určovalo tresty za čarodějnictví, např. Pokuty, vězení nebo vyhoštění. Kacířství však bylo možno podle světského práva postihnout trestem smrti již v roce 430 n.l., ale tento zákon se důsledně neuplatňoval. Římské právo rozlišovalo mezi bílým čarodějnictvím neboli kouzelnictvím a čarodějnictvím černým. Bílé čarodějnictví zahrnující magické léčení a předpovídání budoucnosti ne nepokládalo za zločin, ale černé čarodějnictví nebo škodlivá magie zločinem byla. Bílé čarodějnictví se tolerovalo a dokonce pokládalo za prospěšné, protože prospívalo společnosti, a veřejnost se ho zastávala. Ovšem i z bílého se mohlo stát černé, pokud léčba skončila smrtí pacienta. Kánonický zákon však rozdíl mezi oběma druhy čarodějnictví stíral a nakonec se jak bílé, tak černé trestalo jako kacířství.
Od počátku 11. stol. Se kacíři odsuzovali k trestu smrti na hranici. Církev zaměřila svou pozornost na náboženské sekty, jako byly albigenští neboli kataři ve východní Evropě a jižní Francii a valdenští v jižní Francii. Tyto náboženské sekty se provinily kacířstvím, protože údajně pořádaly sabaty a uctívaly ďábla. V roce 1184 papež Lucius III. nařídil biskupům, aby zjistili všechny odchylky od učení církve. Mezi léty 1227-1233 se utvořila papežská inkvizice. V roce 1233 vydal papež Řehoř bulu, která ustanovila, že inkvizitory se stanou dominikáni budou se zodpovídat pouze papeži.
V tu dobu však duchovní v čarodějnictví příliš nevěřili díky spisu Canon episcopi, kde se uvádělo, že čarodějnictví je iluze a věřit v něj je kacířství. Toto tvrzení se snažilo vyvrátit mnoho papežských bul namířených proti kouzelnictví, nebo spisy démonologů a teologů, kteří začali být čarodějnictvím posedlí. Jedním z nejvlivnějších teologů byl Tomáš Akvinský, který ve 13. stol. Canon espicopi vyvracel a schvaloval pověry, že čarodějnice obcují s démony, létají vzduchem, mění podobu, přivolávají bouři a provádějí různé druhy maleficie. Věřil, že čarodějnice podpisují pakt s ďáblem a souhlasil, aby za to byly upalovány.
Démoni se do čarodějnictví dostali ve 13. a 14. stol., kdy aristotelovská filozofie zaujala místo platónismu. Platónská filozofie uznávala přirozenou magii, která není ani bílá ani černá, ale morálně neutrální. Aristoteles ji však neuznával, podle něj mohla být magie buď božská, nebo démonická.
Církev začala soudit obviněné z kacířského kouzelnictví již roku 1335. Skutkovou podstatu tohoto zločinu tvořily sabaty, uctívání ďábla a létání. Během 15. stol. Vyšlo mnoho bul proti čarodějnictví a kouzelnictví, některé z nich nabádaly inkvizitory, aby dobře rozlišovali mezi kouzelnictvím, čarodějnictvím a kacířstvím. Kouzelnictví s kacířstvím spojil až papež Sixtus IV. v bulách z let 1473, 1478 a 1483. Bula papeže Innocenta VII. Z roku 1484 plně obrátila pozornost inkvizice na čarodějnictví jako kacířské kouzelnictví. O dva roky později Heinrich Institoris a Jacob Sprenger vydali spis Malleus Maleficarum, jehož předmluvu tvořila právě tato bula a ve kterém se uváděla pravidla pro určování, pronásledování a trestání čarodějnic. Kladivo na čarodějnice se rychle rozšířilo po Evropě a stalo se hlavní příručkou lovců čarodějnic ve vrcholných dobách inkvizice. V této době se pevně stanovily rysy čarodějnictví: pakt s ďáblem, utajenost, orgastické sabaty, pojídání dětí a kanibalismus, odvržení křesťanství a znesvěcení kříže nebo svátosti oltářní. V roce 1522 nazval Martin Luther kouzelníky a čarodějnice ,,děvkami ďábla“ a kritizoval právníky, že k jejich usvědčení potřebují příliš mnoho důkazů. V roce 1532 Karel V. vydal zákoník Carolina pro celé římské impérium, který sice rozlišoval mezi černým a bílým čarodějnictvím, ale trestal oboje. Do škodlivého čarodějnictví patřila i homosexualita či obcování se zvířaty a oboje se trestalo upálením. Předpovídání budoucnosti pomocí kouzelnictví nebo jiná magická umění se trestala mučením a vězením. V roce 1572 vyšel saský zákoník, který požadoval trest smrti za všechny druhy čarodějnictví.
Některé procesy byly motivovány touhou inkvizitorů po majetku obviněných. Tento motiv byl častý v oblastech s nejdivočejšími procesy, obzvláště v Německu. Většina obviněných však byla z nižších vrstev – chudí a často žebráci, převážně ženy, neboť spis Malleus Maleficarum přisuzoval čarodějnictví především ženám.
Inkvizice působila hlavně v Evropě a byla nejpočetnější v Německu, Francii, Švýcarsku v 15. a 16. stol.; a 16. a 17. stol. se rozšířila až do Skandinávie. Inkviziční zásahy se konaly ve Španělsku a Portugalsku, kde se rozlišovalo mezi kouzelnictvím (předpovídání budoucnosti) a čarodějnictvím (uctíváním ďábla) a zločiny s ním souvisejícími.
Politický a sociální neklid během 30leté války v období od roku 1618 do roku 1648 počet procesů s čarodějnicemi zvýšil. Špatná úroda obilí, mor nebo jiné nakažlivé nemoci šířící se vesnicemi také přispěly k hledání viníků, kteří se stali obětními beránky.
Počátkem 16. stol. čarodějnická hysterie popudila některé démology, např. Johann Weyer zkoumal, zda pověry o čarodějnicích jsou opodstatněné, a postavil se proti postupům lovců čarodějnic. Čarodějnická hysterie vrcholila v období od roku 1560 do roku 1660 a dalších 90 let postupně slábla.

ČARODĚJNICTVÍ V BRITÁNII A AMERICKÝCH KOLONIÍCH.
Lovy na čarodějnice v Británii měly trochu jiný průběh než evropská inkvizice a začaly mnohem později. V době čarodějnické hysterie se v Británii na čarodějnictví pohlíželo jako na zločin podle světského práva. Před rokem 1542 se čarodějnictví v Anglii pokládalo za kouzelnictví a trestalo se podle různých světských a náboženských zákonů vydávaných od roku 668. Čarodějnice většinou soudila církev a mírné tresty uděloval stát. Pokud byla z čarodějnictví a kouzelnictví obviněna šlechta, z obyčejného zločinu se mohla stát vlastizrada, navíc když se kouzelnictví použilo proti Koruně nebo k předpovídání politické budoucnosti. V roce 1542 vydal Jindřich VII. První zákon o čarodějnictví, podle kterého soudil a trestal čarodějnice stát. Podle tohoto zákona se vyvolávání duchů, předpovídání budoucnosti, negativní zaříkávání a očarování považovaly za těžké zločiny a trestaly se smrtí a ztrátou pozemků, poddaných, zboží a movitého majetku obviněného. Zachoval se pouze jeden spis ze zákonného procesu, kdy byl obžalovaný zproštěn viny. V roce 1547 Edward VI. zákon zrušil. Druhý zákon o čarodějnictví vyšel v roce 1563 za vlády Alžběty I. a byl z velké části výsledkem tlaku církve na stát. Tresty za čarodějnické zločiny se zvýšily: smrt za vraždu očarováním, rok vězení a pranýř za lehčí přestupky a zabavení majetku za opětovné usvědčení z předpovídání budoucnosti, pokusu o vraždu a nezákonná milostná zaříkávadla.
Podobný zákon vyšel téhož roku ve Skotsku. Za vlády Jakuba VI. (1567- 1625) se konaly brutální lovy na čarodějnice ve Skotsku, při kterých probíhala krutá tortura a upalování. Ačkoliv je Jakub čarodějnic obával a s procesy souhlasil, při nástupu čarodějnické hysterie se snažil situaci uklidnit. V roce 1603 byl korunován a vládl Anglii i Skotsku až do své smrti. V roce 1604 byl alžbětinský zákon zrušen nahrazen velmi přísným nařízením požadujícím smrt oběšením za maleficii bez ohledu na to, zda oběť zemřela nebo zůstala naživu. Trestem za předpovídání budoucnosti, poškození nebo zničení úrody či míchání nápojů lásky byl rok vězení a pranýř. Podle tohoto zákonu bylo těžkým zločinem vyvolávání, odměňování či živení zlých duchů nebo jakékoliv spolčování s nimi. Tím se do zákonu uvedl pakt s ďáblem. Tento zákon platil do roku 1736. Za jeho účinnosti vyvrcholily čarodějnické procesy ve 40. letech 17. stol., což bylo období politického a sociálního boje za občanské války. Lovení čarodějnic se stalo výnosným povoláním a někteří lovci, jako např. Matthew Hopkins, vydělávali na identifikaci čarodějnic pomocí propichování velké obnosy. V Anglii se čarodějnice neupalovaly, ale věšely. Většina procesů v Anglii a Skotsku se týkala černých čarodějnic. Bílé čarodějnice, jako byly moudré ženy, kouzelníci, vykladači budoucnosti a léčitelé, se málokdy dostali před světský soud, přestože bylo kouzelnictví nezákonné. Většinou je za provádění zázraků žalovaly církevní soudy, protože svou činností konkurovali duchovním, z nichž se mnozí také zabývali bílým čarodějnictvím. V porovnání s evropskými měřítky byly tresty mírné. Kladivo na čarodějnice Anglii příliš neovlivnilo. Do angličtiny byl tento spis přeložen až v roce 1584, což je 98 let po svém vzniku. Angličané měli vlastní protestantské démonology, kteří v 17. stol. psali traktáty o odhalování a trestání čarodějnic. Patřil mezi ně například William Perkins, John Cotta, Thoms Potts, Richard Baldwin a další učenci, kteří zastávali názor, že bílé čarodějnice jsou mnohem nebezpečnější než černé, a proto by měly být krutěji pronásledovány.
Irsko bylo čarodějnické hysterie ušetřeno. Od roku 1324 do roku 1711 došlo pouze k osmi případům. Kromě případu Kytelerové se ostatní odehrávaly mezi protestanty. Roku 1587 vyšel zákon o čarodějnictví a byl zrušen až v roce 1821.
Procesy s čarodějnicemi v amerických koloniích začaly až v roce 1640, právě když v Anglii vrcholila čarodějnická hysterie, ale neměly takový rozsah jako procesy evropské. První poprava čarodějnice provazem proběhla ve státě Connecticut v roce 1647. Increase Mather a Cotton Mather se nechali ovlivnit anglickými démonology – Mather ve svých pojednáních o čarodějnictví citoval Perkise – a věřil, že Anglii ohrožuje spiknutí čarodějnic pod vedením ďábla. Hromadné procesy v Salemu roku 1692 se staly největší podívanou ze všech čarodějnických procesů v Americe. Postupovalo se při nich podle zákona z roku 1604. Kromě salemského procesu s 31 popravenými a 150 obviněnými čarodějnicemi se další případy na americkém kontinentě vyskytly jen zřídka a dochovaly se zápisy pouze o dvanácti popravách a několika lehčích trestech v podobě bičování nebo vyhoštění. Pensylvánský zákon za Williama Penna byl tolerantní, a proto umožnil německým emigrantům udržovat tradice lidového kouzelnictví.

KONEC ČARODĚJNICKÉ HYSTERIE
Církevní a státní pronásledování čarodějnic v Evropě, Británii i Americe ustalo až na ojedinělé případy ve 30. letech 18. století. Poslední proces v Irsku z roku 1711 skončil trestem vězení a pranýřem. V Anglii byla za čarodějnictví v roce 1717 naposled souzena Jane Clarková se synem a dcerou, a protože proti nim vystoupilo mnoho svědků, byl případ odvolán. Ve Skotsku byla naposledy odsouzena k trestu smrti upálením Janet Hornová v roce 1727. V Americe byla roku 1706 obviněna Grace Sherwoodová Z Virginie a podrobena zkoušce vodou, ale od případu se upustilo. Na hraničním území mezi Francií a Německem byla v roce 1731 jako čarodějnice upálena jedna žebračka. Perzekuce přetrvávaly v Německu a ve Francii, kde inkvizice za svého rozkvětu podnikala největší lovy na čarodějnice. Poslední popravy ve Francii proběhly roku 1745. V Bavorsku byla poslední obětí čarodějnických procesů Anna Maria Schwagelová, které roku 1775 setnuli hlavu.
Z politických důvodů a sociálních změn i odmítavých postojů vůči perzekucím se lovy na čarodějnice staly nežádoucími. V Německu hrozilo, že by procesy vyhubily velkou většinu obyvatel. Během 17. a 18. stol. došlo v Evropě k evoluci od feudalismu ke kapitalismu a změnil se postoj k nestabilitě způsobené hrozbou kacířství a následným konfiskacím majetku. Občanská válka v Anglii od základu změnila společnost a nastolila republikánskou vládu, která připravila cestu středním vrstvám a přinesla náboženskou svobodu. V Americe byl po Salemu odpor veřejnosti k procesům tak velký, že došlo k ostré kritice soudních postupů. Salemská kolonie nastoupila cestu pokání a roku 1711 hlavní soud obnovil občanská práva 22 osobám z 31 usvědčených v salemském procesu z roku 1692 (práva zbývajících osob byla obnovena až v roce 1957).
Průmyslová revoluce a nástup vědy změnily tvář městských center, vzdělání a způsobu života. Mezi učenci se rozmohl skeptický postoj k magii a víra v čarodějnice se stala nemoderní. Vlivným kritikem byl Francis Hutchinson, anglický duchovní, který je autorem práce Essay Concerning Witchcraft (Esej o čarodějnictví – 1718), ve kterém popisuje falešná obvinění a falešné důkazy a ukazuje politické pozadí mnoha procesů.
V roce 1736 zrušil Jiří II. Zákon o čarodějnictví z roku 1604 a nahradil ho novým, v kterém již tresty za čarodějnictví a kouzelnictví nebyly. Nový zákon trestal pouze ty, kteří předstírali, že takové postupy používají při předpovídání budoucnosti. Trestem byl rok vězení a každého čtvrt roku pranýř. Čarodějnictví přestalo být kacířstvím a vrátilo se ke svým starším formám kouzelnictví a lidové magie. Veřejnost však na čarodějnice stále pohlížela jako na osoby spolčené s ďáblem, ale přesto vyhledávala pomoc lidových kouzelníků, léčitelů a bílých čarodějnic. Zlatý věk bílého čarodějnictví nastoupil v 18. stol. a trval do 19. stol. Nelibost vůči čarodějnictví přetrvávala především mezi nevzdělaným vesnickým obyvatelstvem. V Evropě, Anglii i ve Spojených státech se objevovaly náhlé výpady násilí proti osobám podezřelým z čarodějnictví ještě během 19. stol. a dokonce na počátku 20. stol.
Ve 2. pol. 19. stol. se po obou stranách Tichého oceánu začal rychle šířit spiritualismus. V roce 1824 vyšel v Evropě zákon o tuláctví, který umožňoval pronásledovat média zabývající se vyvoláváním duchů a podvodným předpovídáním budoucnosti. Vlna odporu proti tomuto zákonu se zvedla v 50. letech 20. stol. ze strany spiritualistů poté, co byl zákon použit proti médiu, které podvedlo jednu vdovu. Oba starší zákony byly nahrazeny zákonem o podvodných médiích.
ĆARODĚJNICTVÍ, ŽENY A MYSOGYNIE Odporné čarodějnictví, jak ho definovala církev a stát, se vztahovalo téměř výhradně na ženy. Křesťanství na ženu pohlíží jako na hříšnici, a proto předpokládá, že má větší sklon k čarodějnictví a uctívání ďábla. Malleus Maleficarum bylo naplněné mysogynií. Dominikánští inkvizitoři Heinrich Institoris a Jacob Sprenger v něm uváděli, že ,,čarodějnictví pochází z tělesného chtíče, kterým jsou ženy prosyceny.“ Dodali, že muži jsou od čarodějnictví chráněni, protože Ježíš byl muž. Dále hlásali, že ženy ,,jsou náchylné ke zlým pověrám, protože jsou slabé v myšlení, intelektuálně jsou na úrovni dětí, jsou fyzicky slabé, snadno ovlivnitelné, chtivé, mají špatnou paměť a jsou od přírody lhářky. Většina urážlivého chování čarodějnic má sexuální charakter: nestydaté obcování s démony a skřítky, sexuální útok na muže v podobě succubů, způsobení impotence nebo neplodnosti a nakonec neuvěřitelné krádeže genitálií.
Většina obviněných žen byla společenskými vyvrhely žijícími bez mužů-neprovdané nebo vdovy. Tento patriarchální postoj ještě zesílil, byla-li žena stará, chudá, postižená nebo fyzicky ošklivá. Americká teoložka, filozofka a feministka Mary Dalyová ve své práci The Metaethics of Radical Feminism (Metaetika radikálního feminismu – 1978) předkládá domněnku, že neprovdané ženy a vdovy byly terčem nenávisti mužů, protože byly ,,osvobozeny od mužského údu, který mohly pokládat za směšný, neestetický nebo dokonce nezajímavý.“
V té době ženy neměly žádná práva a nemohly o svém osudu rozhodovat. Většina z nich byla závislá na majetku otce nebo manžela. Mnoho z nich žilo ve velké chudobě, takže se častěji obracely ke kouzelnictví v úsilí zlepšit svou politováníhodnou situaci nebo se vyrovnat se svým smutkem, a tak se staly snadnými terči pro obvinění z čarodějnictví. Příběhy o imaginárních letech na sabaty byly spíše zoufalými pokusy odpoutat se od nudy a neštěstí, než činit zlo.
V neevropských společnostech je čarodějnictví také dáváno do souvislosti se ženami. Většina afrických kmenů věří, že je dědičné a týká se obou pohlaví. Tellensiové v severní Ghaně věří, že čarodějnictví se dědí pouze po matce. Navajové ho dávají do souvislosti spíše s muži než se ženami. Ženy zabývající se čarodějnictvím jsou u nich buď staré, nebo bezdětné, což souvisí s evropským portrétem neprovdaných a vdov.
Legendy ze země Ony a Jaganů z Tierra del Fuego se podobají evropským honům na čarodějnice. Čarodějnictví a magické umění znaly v počátcích země Ona pouze ženy a udržovaly si v domech podnájemníky podobné mužům. Dokázaly způsobit nemoci nebo smrt a muži se jich velmi obávali. Nakonec se proti jejich tyranii vzbouřili a hromadně pozabíjeli všechny ženy a dospělé dívky. Ušetřili pouze malá děvčátka, která ještě nezačala s přípravou na čarodějnictví, aby se mohli v budoucnu oženit. Aby zabránili dalšímu rozvoji čarodějnictví, založili muži tajné spolky a do domů chráněných divokými démony ženy neměly přístup. Tak získali nadvládu nad ženami.
Jaganové sousedící s Onou měli také legendu o starověké nadvládě čarodějnic nad muži. Janganští muži je také odstranili, nikoliv násilím, ale na základě vzájemné dohody.

Kladivo na čarodějnice: (lat. Malleus maleficarum) Takzvaná ,,osudová kniha středověku“, kterou sepsali dva němečtí dominikáni Jakob Sprenger a Heinrich Institoris v roce 1486. Vytištěna byla poprvé a rok později ve Štrasburku. První dva díly seznamují čtenáře s jednotlivými druhy činností čarodějnic a uvádějí praktické příklady, třetí díl slouží především inkvizitorům jako metodický návod, jak postupovat při přípravě, zahájení a vedení procesu s osobami obviněnými s čarodějnictví.
Pro Kladivo je typický protiženský charakter, který smi autoři zdůrazňují tezí: ,,Jde o kacířství čarodějnic, nikoliv kouzelníků, ti nemají zvláštní význam. Je proto správnější nazývat toto kacířství nikoliv kacířstvím kouzelníků, ale převážně čarodějnic, aby název byl odvozen od silnějšího. Nechť je veleben Bůh, který dosud ochránil mužské pokolení od takové poskvrny! Vždyť v mužském pokolení se chtěl pro nás narodit a trpět. Proto nás tak vyzdvihl.“
Navzdory tomuto brilantnímu zdůvodnění však byly nejslavnější procesy tohoto druhu vedeny právě proti mužům (Lautner, Kryštof Alois).
Až do vydání této knihy zůstávala nevyjasněná zásadní otázka: Mohou čarodějnice za asistence ďábla ovlivňovat též osoby soudců? Sprenger s Institorisem vyřešili tento rébus následovně: ,,Čarodějnice nemohou zničit všechny své nepřátele, neboť jim v tom zabraňuje anděl strážný. Nemohou škodit ani inkvizitorům a jiným úředním osobám, protože tito vykovávají funkce ve veřejném soudnictví…“
Novátorství obou mnichů se projevilo i v otázkách užití mučení, neboť Kladivo na čarodějnice zcela popíralo do té doby platnou zásadu, že mučení se nesmí opakovat, absolvoval-li vyšetřovaný všechny předepsané stupně a nedoznal se. Zkušený inkviziční soudce Institoris proti tomu namítl, že …,,výjimečnost těchto procesů vyžaduje výjimečné mučení…“
Přestože bylo Kladivo pouhým soukromým beletristickým dílem a nikdy nenabylo účinnosti zákona, převzali většinu jeho zásad tehdejší zákonodárci do trestních kodexů, přičemž ani v nejmenším nezáleželo na tom, zda se jednalo o zemi katolickou či protestantskou. O významu této děsivé knihy pro středověkou společnost svědčí kromě jiného i skutečnost, že se v období let 1487-1669 dočkala neuvěřitelných 29 vydání v zemích celé Evropy.
Asi nejvýstižněji toto dílo charakterizoval významný německý historik 19. stol. K.F.Koppen, který řekl, že ,,…co nejdivočejší, nejzvrhlejší obraznost, neprohnanější jezovitství, nejodpornější sofistika, nejpopštější nelidsko, nejsurovější ukrutnost, nejdravější krvežíznivost se vymysliti může, obsahuje tato kniha. Psal-li Drakon své zákony krví, je Kladivo na čarodějnice psáno jedovatou slinou mnicha šíleného zběsilostí náboženskou, lakotností, chlípností a katanskou ukrutností.“

Tortura V překladu znamená mučení. Díky jí se z čarodějnických procesů ve středověku stala masová záležitost. Jen málo jedinců totiž dokázalo odolat rafinovaným formám psychického nátlaku a tělesné bolesti. V ukrutných mukách jmenovali mučení další oběti z řad svých přátel a známých. Postupy mučení i mučící nástroje se lišily podle okolností a míst výskytu, avšak v zásadě tortura obsahovala čtyři stupně.
Prvním bylo psychické působení na obžalovaného. Ten byl za doprovodu soudců, kata a jeho pacholků odveden do mučírny, kde mu věznitelé ukázali jednotlivé mučicí nástroje a pečlivě popsali jejich funkci. Cílem bylo bez dalších průtahů dosáhnout přiznání. Pokud se obviněný doznal, byl zpravidla odveden zpět do vězení, kde setrval až do vynesení rozsudku. Z 16. a 17. stol. však známe řadu případů, že i po spontánní výpovědi následoval stupeň další, protože podle mínění soudců teprve fyzické útrapy zajišťovaly úplnost doznání.
Druhý stupeň znamenal vyvolávání fyzické bolesti za použití speciálních nástrojů. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku zpravidla palečnic. Byly to železné desky, opatřené na vnitřních stranách tupými hroty, které se šroubem přitahovaly k sobě a drtily palce vložené dovnitř.
Třetí stupeň představovala španělská bota. Železné formy s nerovným vnitřním povrchem svíraly na stejném principu jako palečnice vyšetřovancovy holeně a lýtka. Pod tyto desky se ještě někdy v případech tzv. zostřeného výslechu zatloukaly kladivem železné klíny, čímž se mučivý efekt znásobil.
Čtvrtým stupněm byl skřipec. Obvykle jím byl žebřík s bubnovým válcem a provazem. Dotazovaný byl na žebřík položen s rukama svázanýma za zády. Jeden konec provazu se přivázal k rukám, druhý k nohám. Pohybem bubnu se provaz navíjel, čímž došlo k vykloubení horních a dolních končetin. Zostřením bylo v tomto případě pálení boků pomocí loučí či svazků svící.
Podle středověké trestní praxe nesmělo být mučení opakováno, pokud obviněný přestál všechny stupně, aniž by se doznal. Mučeny nesměly být urozené, duchovní, těhotné ženy a děti. Tato omezení se však vztahovala pouze na běžné kriminální případy – pro čarodějnické procesy obvykle neplatila. Jako rozhodující autorita zde opět působilo Kladivo na čarodějnice, především jeho třetí část, kde se výslovně praví: ,,…Opakovati nesmí se mučení bez důležitých příčin, ale smí se v něm pokračovati.“ Jak dlouho, to autoři neuvádějí, ale lze to odvodit z dalšího textu: ,,Za hlavní úkol svůj považujte docílené vyznání, jakými prostředky je na obžalovaném vymůžete, na tom nezáleží, …soudcové, musíte za hanbu sobě pokládati někoho propustiti.“
Tato a další podobná ustanovení Kladiva však mnohým soudcům nepostačovala, a proto je rozšířili o vlastní zásady. Příkladem je práce Jeana Bodina, který ve svém díle Le démonomanie des sorciers (Démonománie čarodějnic) z roku 1580 píše: ,,…Kdyby musel soudce přitom nějakého právního řádu šetřiti, převrátil by božský a lidský zákon. Spíše přísluší soudci, aby všemi prostředky, jaké jen vymysliti může, pravdu vylákal.“
Další druhy mučidel používaných v Evropě při výsleších osob podezřelých z čarodějnictví:
Ježek, někdy také uváděn jako ,,špikovaný zajíc“ – válec, opatřený železnými bodci, přes který bylo spoutané tělo mučeného potahováno nahoru-dolů (Německo, Flandry).
Španělský kozel, zařízení podobné palečnicím a španělské botě, do něhož byly křížem vkládány palce rukou a nohou. (Španělsko)
Stolice, dřevěná konstrukce ve tvaru židle, kde byly sedadlo, lenoch i opěradla osázeny špičatými hřeby. (Britské ostrovy, Itálie a Uhry)
Pomořská čepice, systém železných řetězů či uzlovaných žíněných šňůr, které se určitým způsobem utahovaly kolem hlavy vyslýchaného tak, aby nedocházelo k nežádoucímu poškození lebky. (Durynsko, Meklenbursko a Polsko)
Šroub na kotníky, také ,,drtič kloubů“, fungoval na stejném principu jako palečnice. (Rakousko, Švýcarsko a Savojsko).
Žíněné šňůry sloužily k ovíjení rukou, nohou, výjimečně i celého těla. Mučivý efekt způsobovaly zařezáváním se do kůža a masa. (Francie, Rakousko)

Inkvizice: Soudní tribunál zaměřený výlučně na boj s kacířstvím a čarodějnictvím. Termín pochází z latinského inquisitio – zkoumání, vyšetřování. Poprvé se objevil počátkem 14.stol.
Existenci tohoto tribunálu zdůvodňovali v průběhu staletí církevní veličiny různě, většinou však odkazovaly na biblické texty. Nejdále zašel sicilský inkvizitor Luis Páramo, který v roce 1598 ve svém pojednání uvedl, že prvním inkvizitorem v dějinách byl Bůh, protože vyhnal z ráje Adama a Evu, neboť se provinili proti jeho přikázání, a tím se také stali prvními kacíři.
Primát v teorii inkvizičního soudnictví patří svatému Augustinovi (354-430), který kacíře přirovnával ke zbloudilým ovcím a duchovní k pastýřům. Hlavní povinností duchovních bylo navrátit odpadlé ovce zpět ke stádu, a to za pomoci hole, ukáže-li se to nutné.
V dějinách inkvizice lze vysledovat dvě základní, zcela odlišná období. První zahrnuje epochu od počátku 4. stol. Do konce 13. stol. Tehdy pronásledovali a trestali kacíře a čarodějnice za pomoci světských institucí jednotliví biskupové. Druhé trvalo od počátku 14. stol. Do 19. stol. A je pro ně charakteristická existence soudních tribunálů, řízených především dominikánskými a františkánskými mnichy, které od 16. stol. Vystřídali jezuité.
Za zakladatele inkvizice v klasické podobě bývá považován papež Inocenc III. (pont. 1198-1216). Podporoval expanzi německých rytířů do Pruska, nařídil křížovou výpravu proti albigenským a inicioval rovněž IV. křížovou výpravu za osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, která ovšem skončila naprostým fiaskem.
Inocenc III. vtiskl inkvizičnímu tribunálu i celé organizaci klasickou pečeť, úzkostlivě dodržovanou téměř do konce 18. stol. Podle jeho schématu stál v čele inkvizice vždy papež, který jmenoval jednotlivé inkvizitory podle potřeby. Ti po svém uvedení do funkce spolupracovali s místním biskupem a vytvářeli zde tribunály, v nichž od 14. stol. Kromě nich působili i tzv. kvalifikátoři – duchovní osoby s právnickým vzděláním – dále notáři a svědci, kteří svými podpisy stvrzovali pravdivost zápisů jednotlivých výpovědí podezřelých. Posledně jmenovaní pocházeli bez výjimky z řad tzv. ,,příbuzných inkvizice“, což byla ve skutečnosti armád jejích špionů, udavačů a tajných spolupracovníků. Dalšími členy tribunálu byli ještě prokurátor, zastávající roli obžaloby, lékař mající na starosti zdravotní stav obviněného, především v souvislosti s mučením, a kat pověřený vykonáním rozsudku.
Inkviziční soud zahajoval svoji činnost v jednotlivých místech na základě denunciace->. Po obdržení udání následovala fáze vyšetřování, kdy byly zkoumány všechny vnější okolnosti případu, zajišťováni svědci a rovněž obstaven majetek podezřelého, který byl zatčen a uvržen do žaláře.
Třetí etapu inkvizičního procesu představoval vlastní výslech obviněného, který měl několik podob. Při pohovoru se soudci snažili přesvědčit zatčeného o nebezpečích, kterým se vystavuje, jestliže zapírá. Také mu obvykle naznačili, že učiní-li kajícné doznání a jmenuje své spoluviníky, může počítat se shovívavostí tribunálu. Pokud se tyto snahy nesetkaly s kladnou odezvou, bylo přistoupeno k další fázi, kterou představovala tortura.
Mučení obviněných kacířů bylo obvyklou praxí všech inkvizičních tribunálů v historii, avšak použité prostředky se lišily od těch, kterých inkvizitoři užívali proti čarodějnicím. Zatímco kacíři měli být vyslýcháni tak, aby nebylo porušeno tělo a netekla krev, v případě podezřelých z čarodějnictví toto omezení neplatilo. Pro kacíře proto kat užíval především klád, mučící lavici, důtky a v těžších případech mučení vodou nebo natahování na skřipec, zatímco ostatní jeho nástroje, jako palečnice, španělská bota, drtič kloubů aj., přišly ke slovu teprve v případě podezření z čarodějnictví.
Vynesení rozsudku představovalo předposlední část inkvizičního procesu. Zatímco v případě čarodějnictví obsahoval verdikt až na vzácné výjimky trest smrti upálením, v případě kacířství tomu tak nebylo. Kacířům byly často ukládány i tresty mírnější.
Rozsudek tribunálu byl konečný, nepodléhal odvolání, majetek odsouzeného propadl církvi a byly z něj přednostně uhrazeny náklady spojené s pobytem obžalovaného ve vězení.
Popravy odsouzených kacířů a čarodějnic se odehrávaly na veřejných prostranstvích, často za účasti početného davu lidí. Upálením odsouzeného byla pověřena moc světská, reprezentovaná příslušným purkmistrem, rychtářem a mistrem popravčím. Církev se spokojila ,,pouze“ s vyobcováním nešťastného kacíře či čarodějnice z církve. Na znamení zvláštní milosti byl někdy odsouzenec před zapálením hranice sťat či uškrcen.
Definitivní tečkou za téměř osm set let trvající historií inkvizice jako vrcholného orgánu pronásledování kacířů a čarodějnic se stal dekret Integrae Servandae papeže Pavla VI. ze 7. prosince 1965. Změnil název kongregace Svatého tribunálu, zrušil funkci prokurátora inkvizice a celou instituci přeorganizoval na kongregaci věrouky, mající za cíl zkoumat nové myšlenky a učení.
K nejvýznamnějším obětem inkvizice patřili kromě albigenských a katarů především Mistr Jan Hus, Johanka z Arku, řád templářů, Galileo Galilei, Giordano Bruno a další statisíce mučedníků.
Do českých zemí přišli první inkvizitoři pravděpodobně počátkem 13. stol., protože z roku 1257 pochází jmenovací dekret papeže Alexandra IV., kterým byli jmenováni první dva známí inkvizitoři u nás – byli to minorité Lambert a Bartoloměj.
Podle dochovaných nepříliš početných pramenů však bylo počátkem 14. stol kacířství v Čechách natolik rozbujelé, že inkvizitor pro pražskou diecézi Havel z Kosořic, jmenovaný v roce 1335 papežem Benediktem XII., vyšetřoval během patnácti let téměř 4500 podezřelých, z nichž více než 200 skončilo na hranicích.
Vztah moci církevní a světské v našich zemích byl z posledních Přemyslovců a Lucemburků téměř neustále vysoce vypjatý, s výjimkou období vlády Karla IV. Idylické nebyly ani vztahy mezi inkvizitory a biskupy.
Mnohaletý spor nakonec vyústil otevřeným konfliktem krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna a popravou generálního vikáře Jana z Pomuku. Definitivní konec inkvizičních tribunálů v Čechách však nastal až za husitských bouří po roce 1415.

PROCESY:
Čarodějnice ze Salemu: Jeden z posledních případů čarodějnické hysterie a nejrozsáhlejší na americkém kontinentě se vyskytl v massachusettském Salemu v rozmezí let 1642-1693. V průběhu procesů bylo uvězněno 141 osob, 19 jich bylo pověšeno a jedna osoba zemřela před popravou. Čarodějnice pronásledovaly převážně mladé dívky a jejich ,,hra s dětmi“ vedla nejen ke smrti nevinných lidí, ale také k celkovému pozdvižení v koloniální puritánské církvi.
O jednotlivých procesech pojednávaly různé studie, které prokázaly, že se v nich promítly politické a sociální problémy v Salemu (nyní Danversu), potlačená sexuální, generační či rasová nenávist, vzpoura osob zbavených práv, potlačení práv žen, místní spory pocházející z Anglie, ergotismus (otrava námelem) nebo otrávení moukou, které vedlo k halucinacím. Jiné studie se zaměřily pouze na přehnanou horlivost farníků. Ať už byly důvody hysterie jakékoliv, všichni účastníci procesů určitě nevěřili, že by čarodějnictví v Salemu představovalo skutečnou hrozbu.
Rozdělení města. Puritáni, kteří odjeli z Anglie a v roce 1626, se pod vedením Rogera Conanta usadili v Salemu, doufali, že v nové zemi naleznou mír. Osada se původně jmenovala Naumkeag, což je indiánský termín pro ,,zemi tří řek.“ Někdy před 24. červencem 1626 se osada přejmenovala na Salem odvozené z hebrejského slova šalom s významem ,,mír“. Od roku 1692 však začaly nepokoje.
Roky bylo společenství vesnice Salem (Salem Village) pod správou sousedního Města Salem (Salem Town), které mělo nad vesnicí právní a církevní moc a vybíralo daně. Vesničané chodili do města na mše, i když to pro některé znamenalo ujít vzdálenost více než 15 km. Již v roce 1666 obyvatelé napsali městu petici, ve které žádali hlavní soud v kolonii o svolení postavit si vlastní budovu pro shromáždění a najmout si duchovní, což se jim podařilo v roce 1672.
Samotné povolení z nich ještě nečinilo plnoprávné společenství, ale spíše farářství pod správou Města Salemu. Puritánská církev v 17. stol. nebyla budovou ani kněžským úřadem nebo skupinou stoupenců, ale hrstkou ,,vyvolených“, naplněných božskou milostí, která dosvědčovala Boží moc a směla přijímat tělo a krev Páně. Příslušníci církve, kteří ve vesnici Salemu navštěvovali mše, museli ke svatému přijímání cestovat do skutečných kostelů. Vesničané se začali mezi sebou přít, kdo z nich bude vybírat duchovní, což se hodnotilo spíše jako ,,projev neposedného ducha“ – morální defekt v charakterech vesničanů, než jako právní záležitost. V tu dobu přicestoval do Salemu Samuel Parris, aby se v roce 1689 stal v pořadí již čtvrtým duchovním. Společnost se rozdělila na ty, kteří chtěli udržovat spojení s Městem Salem, a na
Ty, kteří chtěli pro vesnici samostatnost. Parris podporoval, aby se vesnice oddělila. Vesničané se rozdělili na ty, kteří stáli za Parrisem, a na ostatní.
Počátek hysterie. Dá se říci, že hysterii nevědomě rozpoutal sám Reverend Parris. Než se stal církevním hodnostářem, byl obchodníkem na Barbadosu a do Massachusetts si přivezl dvojici otroků, indiány Jana a Titubu. Tituba se starala o Parrisovu devítiletou dceru Alžbětu, které říkali Betty, a jedenáctiletou dceru Alžbětu, které říkali Betty, a jedenáctiletou neteř Abigail Williamsovou. V zimě při ošklivém počasí jim Tituba vyprávěla pověsti o rodném Barbadosu, obzvláště pověsti Woodoo. Děvčatům se příběhy, které by puritáni považovali za odstrašující, velice líbily a brzy začaly amatérsky provozovat okultismus. Přidaly se k nim i ostatní dívky z vesnice ve věku 12 až 20 let: Susannah Sheldonová, Alžběta Boothová, Alžběta Hubbardová, Sarah Churchillová, Mercy Lewisová a Ann Putnamová ml. (dcera Ann Putnamové st.) a začaly jedna druhé hádat budoucnost. Vyrobily si jednoduchou věšteckou kouli z bílého vejce a pomocí sklenice vody se snažily určit povolání svých budoucích manželů. Jedna dívka uviděla obraz rakve, což představovalo smrt. Z původně dětské hry se stala nebezpečná magie.
Děvčata, včetně Betty Parrisové, začala, v lednu 1692 dostávat záchvaty, lezla do děr, vyluzovala zvláštní zvuky a křivila těla. Není možné posoudit, zda dívky předstíraly očarování, aby zakryly svoji účast na magii s Titubou, nebo zda skutečně věřily, že jsou posedlé.
Reverend Parris vše konzultoval s bývalým salemským reverendem Davdatem Lawsonem a reverendem Johnem Halehem z blízké Beverly. V únoru přivedl dr. Williama Griggse, vesnického lékaře a zaměstnance postižené Alžběty Hubbardové. Griggs u dívek neshledal žádný zdravotní problém, a proto určil očarování.
Puritáni v 17. stol. věřili, že očarování způsobuje nemoci i smrt. Dále věřili dobové představě, že čarodějnice získávají svoji moc od ďábla. Takže dalším krokem bylo zneškodnit zodpovědné čarodějnice a vyléčit dívky. Po mnoha modlitbách a církevním nabádání začaly vystrašené dívky, neschopné připustit vlastní chybu, jmenovat další.
Obvinění proti čarodějnictvím. Prvními obviněnými byly Tituba, Sára Doodová a Sára Osbornová. Manžel Goodové, William, se o svoji ordinu nestaral a manželka z nedostatku prostředků žebrala, aby rodinu uživila sama. Goody Osbornová, stará a na lůžko upoutaná žena, v minulosti způsobila pohoršení, když svému sluhovali dovolila, aby s ní žil v domě, než si ho vzala za manžela. Tituba byla podezřelá díky původu.
Magistrát vydal na ženy zatykače a všechny tři byly 1. března předvedeny před soudce salemského města Johna Hathorna a Jonathana Corwina do veřejného úřadu nathaniela Ingersolla. Když obviněné ženy předstoupily, dostaly dívky ihned záchvaty a tvrdily, že po místnosti chodí duchové žen, koušou je, píchají je nebo se proměňují v ptáky či jiná zvířata a usedají na různá místa, obvykle stropní trámy. Hatrorne s Corwinem se zlostně dotazovaly žen, proč dívky trápí, ale obě Sáry popřely, že by činily cokoliv zlého.
Avšak Tituba, která se bála, aby nevyšlo najevo zimní setkání s děvčaty, kde vyvolávaly duchy, se přiznala k čarodějnictví. Řekla, že ji ohrožoval černý pes a nařídij jí, aby děvčatům ublížila, a že ji dvě velké kočky, jedna černá a druhá červená, přinutily, aby jim sloužila. Prohlásila, že na ,,čarodějnická setkání“ s Goody Goodovou a Goody Osbornovou létala vzduchem na tyči v doprovodu jejich dalších domácích skřítků: žlutého ptáka Goodové, okřídleného stvoření se ženskou hlavou a s chlupatým tvorem s dlouhým nosem, který patřil Osbornové. Tituba vykřikovala, že ji Goodová a Osbornová předešlé noci nutily nožem napadnout Ann Putnamovou ml., a Ann to potvrdila prohlášením, že k ní večer přišly s nožem čarodějnice a chtěly jí uříznout hlavu.
Tituba dále vyjevila, že se čarodějnictvím nezabývá jen ona a obě Sáry, ale že je v Massachusetts Coven asi 6 čarodějnic vedených vysokým bělovlasým mužem, který chodí v černém a kterého viděla. Druhého dne při výslechu Tituba tvrdila, že k ní muž několikrát přišel a nutil ji podepsat se krví do ďáblovy knihy, kde již bylo devět podpisů.
Zvěst, že Salem zničí spiknutí čarodějnic a že začnou domem hodnostáře, proběhla vesnicí již před několika lety, a puritáni jí věřili. Hathorne, Corwin a Reverend Parris byli nuceni začít rozsáhlý hon na pachatele takových zločinů. Všechny tři ženy odvezli do vězení v Bostonu, kde Goodové a Osbornové nasadily železné řetězy, aby jejich přízraky nemohly dívky trápit. Slabá Osbornová ve vězení zemřela.
Politické pozadí procesů: Celý právní postup při zatýkání a procesech komplikovala ztráta massachusettského koloniálního výsadního práva. Zátoka Massachusetts byla v roce 1629 vyhlášena puritánskou kolonií se samovládou, ale když v letech 1684-85 anglický soud zrušil její výsadní právo, omezila se tím nezávislost kolonie. První královský guvernér, panovačný sir Edmund Andros, byl v roce 1688 sesazen, poté byl Jakub II. zbaven v nekrvavé revoluci anglického trůnu a dosazeni byli ,,William a Mary“. Od té doby neměla massachusettská kolonie právo se zabývat závažnými případy, a proto prvního půl roku zůstávali všichni podezřelí v železech ve vězení.
Pro puritány představovala ztráta výsad spíše než právní důsledky Boží trest: kolonie byla založena podle smlouvy s Bohem, modlitby, půsty a dobrý život měly oddalovat konec massachusettské smlouvy a chránit kolonii od školy. Postupně se na drobné přestupky a frakcionářství kolonizátorů začalo pohlížet jako na hříchy proti smlouvě, a propuknutí čarodějnictví se zdálo být konečnou odplatou za nesprávnou cestu, kterou se kolonie vydala. Publikovaná kázání Cottona Mathera a dalekosáhlé spílání proti čarodějnictví z kazatelny Reverenda Parrise o nedělích vesničany přesvědčilo, že se mezi ně dostalo zlo, které musí vymýtit.
Jmenování dalších čarodějnic. Městští soudci se spoléhali na dívčiny vidiny duchů, tzv. spektrální důkazy, a společně s duchovními je nutili jmenovat další čarodějnice. Ann Putnamová ml. s pomocí své pomstychtivé matky obvinila Marthu Coreyovou, členku církevního sboru ve vesnici Salem a manželku místního statkáře Gilese Coreyho. Než Ann zatkli, odjel její strýc Edward Putnam s Ezekielem Cheeverem ke Coreyovým promluvit si s Marthou. Muži nutili Ann, aby jim řekla, jaké šaty má Martha na sobě, protože doufali, že je tato zbožná žena nevinná. Ann však prohlásila, že nemůže, protože jí Marthin duch dočasně zmizel z očí.
Když muži přijeli, Martha tiše řekla, že ví, proč přišli a dokonce se jich zeptala: ,,Řekla vám, co mám na sobě?“ Muži byli překvapeni, že ví o jejich rozhovoru a přičítali to jejím nadpřirozeným schopnostem. Když potom Martha navštívila Annu v domě Thomase Putnama, dostala dívka silné záchvaty a tvrdila, že viděla, jak duch Marthy nad ohněm opéká nějakého muže. Martha před hodnostáři trvdošíjně hájila svou nevinu, ale dívčino utrpení při přelíčení soudce přesvědčilo, že je čarodějnicí. Kdykoliv začala mluvit nebo se pohnula, dívky ji napodobovaly. Když se kousla do rtu, dívky vykřikly bolestí a ukazovaly otisky zubů na svých pažích a rukách. Dokonce Marthin manžel, pan Giles, svědčil proti ní a žádal, aby se přiznala z čarodějnictví.
Další obviněnou ženou byla Rebecca Nurseová, jedna z nejobdivuhodnějších lidí v církevním společenství. Kdyby dívky místo Sáry Goodové a Osbornové nejprve jmenovaly Rebeccu Nurseovou nebo Marthu Coreyovou, nikdo by jim neuvěřil. Ale v této fázi byli soudci schopni uvěřit všemu, co dívky prohlásily. I blízcí členové rodiny obviněných věřili, že se ženy provinily čarodějnictvím, a nevěřili, že by dívky nebo soudci obvinili nevinné osoby.
Rebecca dále obvinila Ann Putnamovou st., která se připojila k postiženým a tvrdila, že k ní přišli duchové Coreyové a Nurseové, hrozně ji mučili a nutili ji podepsat se do ďáblovy knihy. Abigail Williamsová, Mary Walcottová a Alžběty Hubbardová shodně uvedly, že za nimi přišla Nurseová a chtěla, aby se podepsaly. Rebecca byla stará a nemocná žena, přesto ji předvedli před soud. Ann Putnamová ml. tvrdila, že ji Rebečin duch bil, a její matka zase prohlašovala, že Rebecca s sebou přivedla ,,černého muže.“ Nurseová se bránila, jak nejlépe dovedla, ale stejně ji uvěznili. Vězení sdílela se 44letou Dorcas Goodovou, o které postižené dívky také tvrdily, že je čarodějnicí, protožč se zlému řemeslu naučila od své matky Sáry. Dorcas nasadili řetězy jako ostatním.
Dalšími oběťmi hysterie byli Jan a Alžběta Proctorovi, majitelé místního hostince, kteří s procesy otevřeně nesouhlasili. Mary Warrenová, jedna z původně postižených dívek a služka u Proctorových, se rychle ze záchvatů vyléčila, když jí Proctor pohrozil bitím, jestli nepřestane. Dívky věděly, že Proctorovi jsou proti nim, a proto využily jakékoliv příležitosti k odstranění každého, kdo by jim odporoval.
Než byli Proctorovi uvězněni, Sára Cloyceová, sestra Rebeccy Nurseové, vyběhla v pohoršení z kostela při kázání Reverenda Parrise, ve kterém uznával vinu její sestry a všech dalších obviněných čarodějnic. Takový výbuch nesouhlasu z ní učinil snadný terč, a dívky ihned poté obvinili Cloyce a Alžbětu Proctorovou dohromady. Jan Proctor svoji ženu doprovázel, aby se jí zastal. Jednání se přesunulo do společenského sálu v Městě Salemu, kam se dostavil i zástupce guvernéra Thomas Danforth kapitán Samuel Sewell. Manžel Tituby Jan se připojil k postiženým a spolu s Mary Walcottovou, Abigail Williamsovou, Ann Putnamovou ml. a Mercy Lewisovou tvrdil, že ho trápí přízraky čarodějnic a nutí ho, aby podepsal ďáblovu knihu a vypil krev obětí. Během výslechu Abigail a Ann ml. viděly, jak přízrak Jana Proctora usedl na stropní trám a souží dívky.
Abigail obvinila Alžbětu Proctorovou, že nutila svou služku Mary Warrenovou k podepsání ďáblovy knihy, protože Mary odmítala svědčit proti své zaměstnavatelce. Dívky označily Mary za čarodějnici a daly tak najevo ostatním postiženým, že když budou váhat nebo odmítat vypovídat, mohou být označeny za čarodějnice. Během výslechu neměla Mary jinou možnost, než potvrdit dívčina obvinění a připojit se k nim.
Spolu s Marry Warrenovou byli zatčeni Giles Corey, Bridget Bishopová a Abigail Hobbsová. Bishopová byla ostudou Salemu, protože oblečená do lesklých červených šatů celé dny bavila návštěvníky ve svém domě, nabízela jim alkohol a hrála s nimi různé hry. Proto u ní obvinění z čarodějnictví nebylo překvapujíccí. Abigail Hobbsová, duševně nevyrovnaná žena, se k čarodějnictví přiznala a řekla Hathornovi o své smlouvě se ,,starým chlapíkem“, který se v její podobě zjevoval postiženým dívkám. Místo aby soudci její vyprávění přešli jako výmysly, uvěřili jí každé slovo a našli v něm odůvodnění spektrálních útoků na dívky. Osmdesátiletý Giles Corey, manžel Marthy, který byl pokládán za silného muže, rozhodně odmítl jakékoliv spojení s čarodějnicemi. Ale dívky předvedly své obvyklé představení, že je štípe jeho přízrak, a tím se jeho osud zpečetil.
21.dubna začala Abigail Hobbsová vyprávět barvité příběhy, které vedly k zatčení dalších 9 lidí. Poprvé se však stalo, že dívky odvolaly jednou vyřčené obvinění v případě Nehemiaha Abbota, který byl propuštěn. Pokud svůj postoj změnily záměrně, bylo to od nich velice chytré, neobvinily by přece nevinného člověka, protože jedině ony dokážou rozeznat čaroděje nebo čarodějnici od božího člověka. Ostatní však takové štěstí neměli.
30. dubna bylo zatčeno dalších šest lidí: Sára Moreyová, Lydia Dustinová, Susannah Martinová, Dorcas Hoarová, obchodník Philips English a reverend George Burroghs. Moreyová byla propustěna a Dustinová zemřela ve vězení. Martinová měla dokonce tu drzost vysmívat se dívčiným záchvatům. Philips English se svou ženou, kterou také obvinily, uprchl do Bostonu, než se celá záležitost uklidní. Zachránili si život, ale ztratili většinu svého majetku.
Reverenda Burroughse přivezli do Salemu z rodného waleského města Maine. Než na jeho místo nastoupil Parris, působil jako duchovní ve Vesnici Salem a znepřátelil si mnoho farníků, obzvláště Ann Putnamovou st., proto jeho obvinění z čarodějnictví přivítala jako možnost odplaty. Burroughse nejprve obvinila Ann ml. Křičela, že jí duch sdělil, že ďábel se jmenuje Burroughs, že za pobytu v Salemu zabil několik lidí, a má prý ,,moc nad všemi čarodějnicemi“, neboť dokáže vyvolávat duchy. Ostatní souhlasili, že Burroughs je vůdcem covenu, kterého popsala Tituba.
Vzhledem k jeho postavení a úřadu se soudci dohodli na diskrétnějším postupu. V Ingersollově pracovně ho vyslýchali Hathorne, Corwin, kapitán Sewall a William Stoughton, který velmi horlivě potíral čarodějnictví. Po soukromém výslechu vystoupilo několik lidí a obvinilo malého Burroughse z nadlidské síly a krutosti, a dívky se jako obvykle kroutily v křečích. Hodnostáři nakonec shodně uznali, že chytili vůdce čarodějnic. Naneštěstí Burroughse následovali další, kteří se ničeho neobávali.
John Willard, který dříve pomáhal při zatýkání, byl sám obviněn a chycen poté, když odmítl vydat další zatykač. Důkazem jeho viny byla neschopnost odříkat modlitbu Páně, což byla ďáblova práce, neboť slovo Boží dokáže citovat pouze boží člověk. George Jacobs, který od počátku nesouhlasil s procesy, byl zatčen spolu s Willardem a Jacobsovou vnučkou margaret. Jacobs také nedokázal odříkat modlitbu Páně a jeho služka Sára Churchillová řekla, že jeho jméno viděla v ďáblově knize. Stejně jako Mary Warrenová, začala i Churchillová pochybovat o dívčiných záchvatech, když se mezi obviněnými objevil její zaměstnavatel. Ale dívky proti ní hned vystoupily a tvrdily, že se podepsala do ďáblovy knihy. Churchillová se sice přiznala, ale později své přiznání odvolala. Stěžovala si, že když někoho obvinila, všichni jí věřili, ale když někoho označila za nevinného, nikdo jí nevěřil. Co se stalo, nijak neohrozilo její pozici žalobkyně a Churchillová nadále zůstávala ve skupince s ostatními postiženými dívkami.
Obžaloby, rozsudky a popravy: Jak jsme již uvedli, v massachusetts nemohly procesy probíhat, dokud kolonie neobdržela novou výsadní listinu, a proto obvinění zůstávali uvězněni bez řádného procesu. Nakonec v květnu 1962 nový královský guvernér, sir William Phips, přijel s listinou, která potvrzovala právní nezávislost kolonie. Nechtěl se však zabývat zmatkem kolem procesů, a proto ustanovil zvláštní soudní skupinu ,,Oyer and Terminer“ (vyslyšet a usvědčit), která měla čarodějnice soudit. Hlavním soudcem se stal zástupce guvernéra William Stoughton a dalšími členy bylo osm vážených mužů kolonie, ale právě mnozí z nich poslali podezřelé do vězení. Na konci května bylo na základě obvinění dívek uvězněno asi 100 lidí.
Martha Carrierová byla první obviněná osoba z Andovery v Masachusetts a jmenovala 43 čarodějnic ze své obce. Sama tvrdě odmítala obvinění z mučení dívek i to, že viděla černého muže, ale čím více se zatrzovala, tím více se dívky svíjely bolestí.
Soud ,,Oyer and Terminer“ poprvé zasedl 2. června a procesy a popravy příliš neprotahoval. K výslechu předstoupila jako první Bridget Bishopová, 8. června. Hlavní soudce Soughton podepsal rozsudek smrti a za dva dny byla pověšena. Tělo nedbale uložili do mělkého hrobu na salemském popravišti Gallows Hill, protože si čarodějnice nezasloužily křesťanský pohřeb.
Otázka prokázání přízraků byla hlavním tématem procesů od začátku. Problémem nebylo, zda dívky tyto přízraky skutečně viděly, ale že spravedlivý Bůh dovolil, aby ďábel napadal dívky v podobě nevinných lidí. Kdyby se ďábel nedokázal převtělit do podoby nevinného, neměly by takové důkazy žádnou cenu. Když to dokázal, jak jinak měli soudci určit, kdo byl vinen? Soud se v této otázce obrátil na duchovní v kolonii, 15. června duchovní, které vedli Increas Mather a Cotton Mather, varovali soudce, aby se příliš nespoléhali na spektrální důkazy. Další zkoušky, jako např. ,,padnutí do oka“, když se oběť při pohledu na čarodějnici zhroutila, nebo ,,zkouška dotykem“, při které se obětem ulevilo, když se dotkly čarodějnice, se považovaly za spolehlivější. Nicméně duchovní poděkovali soudu za pečlivost a vyslovili se pro ,,důsledné pronásledování všech, kteří se chovali nepřístojně.“
Hlavní soudce Stoughton až do své smrti věřil, že by ďáblovi nikdo nedovolil vzít na sebe podobu nevinného, a proto soud přitvrdil.
Dalšími předvolanými byla Susannah Martinová, Sára Goodová a Rebecca Nurseová. Martinová a Goodová byly odsouzeny, ale Nurseová propuštěna. Dívky se jako vždy dostavily a trpěly velkými záchvaty. Stoughton se zeptal poroty, zda si je jistá její nevinou. Porota znovu uvážila okolnosti a nakonec ji prohlásila vinnou. Přátelé se jí snažili zachránit a poslali guvernérovi Phipsovi petici, aby ji osvobodil. Guvernér to udělal, ale později svůj příkaz zrušil.
30. června soud odsoudil Sáru Wildsovou a Alžbětu Howovou. Popravy všech odsouzených se konaly 19. července. Všechny oběti byly uloženy v mělkém hrobě na popravišti, až na Nurseovou, jejíž tělo rodina tajně odnesla a důstojně pohřbila.
Čarodějnictví v dalších společenstvech: Do této doby byla moc dívek tak velká, že se staly ve vesnici slavnými, a věřilo se, že jsou nezdolné. Obyvatelé sousedních měst chtěli, aby k nim dívky přijely a na základě svých spektrálních vizí usvědčily čarodějnice zodpovědné za jakékoliv problémy, které se vyskytly: nemoc, špatná úroda či úmrtí zvířete. Většina nesnází se udála v Andoveru, které dívky označily za semeniště čarodějnic. Problém s jejich určováním v tom místě byl ten, že děvčata neznala nikoho jménem a musela jednotlivé osoby určit podle svých záchvatů nebo zkouškou dotykem. K čarodějnictví se v Andoveru přiznalo mnoho lidí, protože si všichni uvědomili, že ti, kteří se přiznají, nebudou popraveni. Raději lhali, než by se nechali oběsit.
Dívky začaly jmenovat velmi důležité osobnosti, včetně andoverského smírčího soudce, Dudleye Bradstreeta, syna dřívějšího guvernéra kolonie. Obviněn byl také jeho bratr Jan. Bratři a jejich manželky utekli z kolonie ještě před zatčením. Jako čarodějové byli v Andoveru popraveni i psi. Jeden dívkami nařčený muž, popisovaný jako ,,ctěný gentleman z Bostonu“, na ně převrhl stoly, vydal na ně zatykač za vraždu a požadoval 1000 liber odškodného. Postižené dívky raději přestaly a odjely usvědčovat čarodějnice do jiných měst.
Popravy pokračují. V další skupince odouzené salemským soudem byli Alžběta a Jan Proctorovi, John Willard, George Burroughs, Gerge Jacobs a Martha Carrierová. Soud Alžbětě Proctorové nabídl odklad popravy, protože byla těhotná, a tento odklad jí zachránil život. Synové Carrieorvé se k čarodějnictví přiznali, ale až po tortuře. Jacobsova vnučka Margaret také svědčila proti dědovi, ale později své svědectví vzala zpět.
Willard, Jacobs, Carrier, Burroughs a Jan Proctor byli 19. srpna odvedeni na Gallow Hill. Před svou smrtí Burroughs bezchybně odříkal modlitbu Páně a způsobil v davu velké pozdvižení. Lidé začali požadovat Burroghsovo propuštění, ale dívky vykřikovaly, že mu s modlitbou pomáhal ,,černý muž“. Obecně se věřilo, že ďábel nedokáže odříkat modlitbu, a nálada v davu poklesla. Reverend Cotton Mather řekl, že Burroughs nebyl vysvěcen na kněze a že se ďábel často převtěluje do anděla světla, pokud z toho má mít nějaký užitek. Když se dav uklidnil, dal Mather pokyn k popravám. Stejně jako předtím uložili těla do mělkého hrobu a Burroghsovi vyčuhovala ruka a brada.
V září bylo vyslýcháno a usvědčeno dalších 15 čarodějnic, z nichž se čtyři přiznaly, a tak unikly popravě. Další tři se vyhnuly popravě buď díky těhotenství, přiznáním nebo rychlým útěkem z vězení. Zbývajících osm – Martha Coreyová, Mary Estyová, Alice Parkerová, Ann Pudeaterová, Margaret Scotová, Wilmott Redd, Samuel Wardwell a Mary Parkerová – bylo pověšeno 22. září.
Giles Corey byl usmrcen 19. září, protože odmítl uznat právo soudu ho vyslýchat. Corey věděl, že jeho majetek v případě usvědčení připadne Koruně. Domníval se, že pokud neuzná právo soudu, nebude moci být vyslýchán, a tudíž ani usvědčen a majetek mu zůstane. Soud si však poradil i s touto situací. Rozhodl Coreyho,,tvrdě a krutě“ potrestat. Odvezli ho na salemské pole, připoutali k zemi a umístili na něj velkou dřevěnou kládu. Na kládu naložili kameny, až byla váha tak velká, že Coreymu vylezl jazyk z úst. Šerif George Corwin mu hůlkou jazyk zastrčil. Corey neodpověl na otázky, přidávali tedy další kameny, až ho rozdrtily. Ann Putnamová viděla v jeho popravě Boží spravedlnost, protože ďábel mu prý při podpisu slíbil, že nezemře oběšením.
Hysterie ustupuje: Aniž by se to proslechlo na veřejnosti, koncem září proběhly poslední popravy. Duchovní představitelé kolonie, pochybující o spektrálních důkazech, nakonec proti nim vystoupili a zpochybnili tak rozhodnutí soudu. Počet udavačů vzrostl na více než 50 osob a dokonce i oddaní lovci čarodějnic jako reverend John Hale se začali ptát, proč se v tak malé kolonii objevilo tolik čarodějnic a očarovaných. Postižené dívky zašly tak daleko, že obvinily Lady Phipsovou, manželku královského guvernéra. To byla poslední kapka. 29. října guvernér Phips rozpustil soud ,,Oyer and Terminer“.
Vězení byla však stále přeplněna obviněnými čarodějnicemi, takže guvernér požádal hlavní soud, aby ustanovil ,,Superiour Court“ (nadstavbový soud), který by případy dořešil. V tomto soudu v lednu 1693 zasedli William Stoughton jako hlavní soudce, dále John Richards, Wait Still Winthrop, Samuel Sewall a Thomas Danforth. Všichni kromě Danfortha zasedali v minulém soudu a kromě Stoughtona se guvernérovi svěřili s potížemi, které měli s usvědčováním obětí. Všichni ale projevili zájem v práci pokračovat, a guvernér jim vyhověl. Přelíčení již neprobíhala v Salemu, ale cestovalo se v