Jediní vojáci, kteří se nacistům postavili na odpor, byli z Frýdku Místku a čeští vojáci bojující na jižním Slovensku proti Maďarům. Čechům byly po připojení ponechány vlastní úřady. Premiér byl Beran, v průběhu války jej ještě vystřídali Wienert a Eliáš. Ihned po připojení proběhla akce zvaná Gitter (Mříže), při které bylo zatčeno více než 3000 armádních důstojníků a velitelů SOS. Vše bylo podřízeno říšskému protektorovi. Tento úřad zastával nejprve Konstantin von Neurath, po něm nastoupil v září 1941 Reinhard Heydrich a po úspěšném atentátu na jeho osobu Kurt Daluege. Od roku 1943 bylo ještě vše podřízeno státnímu ministrovi K. H. Frankovi. Obyvatelstvo bylo rozděleno na občany Říše (Němce) a občany protektorátu. Němci byli ve společenském životě samozřejmě zvýhodňováni. Byl budován důsledný německý aparát s úkolem zamezit případným nepokojům. Konečným cílem německé východní politiky bylo vyhlazení českého národa. Pouze rasově vhodní Češi měli být germanizováni, ti odbojní pak vyhlazeni nebo vystěhováni k Severnímu ledovému oceánu. Probíhala velmi pečlivá arizace (zabírání žid. majetku). Židé nesměli podnikat, pracovat ve státních úřadech a museli nosit žlutou hvězdu. Byli převáženi do koncentračních táborů, kde byli masově vyvražďováni. Během války zahynulo asi 80 000 českých Židů. 600 000 občanů Československa bylo za války totálně nasazeno v německých podnicích. Případní odpůrci Němců se potýkali s nedostatkem zbraní a partyzáni se špatným terénem, neboť lesnaté a hornaté pohraničí bylo dokonale obsazeno německými jednotkami. I přesto se čas od času uskutečnila určitá hnutí odporu. Jedním z nich byla velká manifestace při převozu ostatků Karly Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy. Dalšími formami odboje byli ilegálně tisknuté a rozšiřované protinacistické letáky. U příležitosti výročí založení ČSR byly 28. 10. 1939 v mnoha městech uspořádány četné demonstrace, ale po nasazení jednotek SS skončily krvavě potlačeny. Dne 17. 11. 1939 byly obklíčeny vysokoškolské koleje, asi 3000 studentů bylo převezeno do koncentračních táborů a vysoké školy byly uzavřeny. 9 představitelů studentských organizací bylo okamžitě bez soudu zastřeleno.
Odbojové organizace: Jako jedna z prvních vznikla odbojová skupina obrana národa (ON). Ta sdružovala důstojníky bývalé československé armády a kladla si za cíl vytvoření tajné armády uvnitř země. V čele stanul podplukovník Josef Balabán, dalším členem byl například generál Eliáš. Dále byl utvořen Petiční Výbor Věrni Zůstaneme (PVVZ), který sdružoval převážně levicově orientované intelektuály a vznikl již za občanské války ve Španělsku. V čele stál docent Fischer. Jejich cílem bylo poražení fašismu a poté obnovení republiky, ale v duchu socialistických ideálů. Na základě spolupráce ON a PVVZ vzniklo Ústřední Vedení Odboje Domácího (ÚVOD), které přijalo program PVVZ. Komunistická strana působila v ilegalitě a od roku 1941 začal spolupracovat právě s ÚVODem. Bylo utvořeno několik ilegálních vedení KSČ, ale všechna dopadla téměř stejně, v rukou nacistů. V září 1941 nastoupil do úřadu protektora Reinhard Heydrich. Jeho činnost byla natolik úspěšná, že se mu podařilo domácí odboj výrazně potlačit. Jeho působení bylo ukončeno dne 27. 5. 1942 (podlehl 4. 6. 1942), kdy na něj předem připravený výsadek Antropoid z Velké Británie uskutečnil úspěšný atentát. Aktéry této skupiny bylo sedm českých a slovenských emigrantů (např. Gabčík, Kubiš). O akci pravděpodobně věděl i prezident Beneš a schvaloval ji. Názory současných historiků se na tento čin liší. Následovala vlna represí, heydrichiáda (Hitler požadoval dokonce decimaci celého národa) včetně vyhlášení stanného práva (více než 10 000 lidí bylo zastřeleno bez soudu) a nešťastného srovnání Lidic a Ležáků se zemí.
Zahraniční odboj: Nejvýznamnějšími centry se staly Londýn (hlavně Beneš) a Moskva (Gottwald). Rozhodující slovo měly československé armádní jednotky ve Francii a na blízkém východě. Byla vytvořena tanková brigáda, v Británii se vyznamenali naši letci, v Rusku vznikly jednotky pod velením generála Ludvíka Svobody a v Jugoslávii působilo asi 7500 československých partyzánů.
Vývoj na Slovensku: Slovensko mělo v této době poprvé v historii samostatný stát, i když bylo silně závislé na Německu, bylo jeho satelitem. Prezidentem se stal Josef Tiso, předsedou vlády Vojtěch Tuka. Vytvořili autoritativní režim, se kterým Slováci nebyli příliš spokojeni. Vyjadřovali výraznou nespokojenost jak s fašismem tak s l´uďáckým režimem. V roce 1941 vypovědělo Slovensko pod německým nátlakem válku Sovětskému svazu. Po tomto kroku se ještě rozmnožily již četné dezerce ze slovenské armády na stranu spojenců (např. kapitán Ján Nálepka, který dezertoval k Rusům a padl v roce 1943 v bitvě u Ovruče). V prosinci 1943 byla mezi slovenskými komunisty a tzv. občanským blokem, sdružujícím nekomunistické strany na Slovensku, uzavřena tzv. Vánoční dohoda o jednotném postupu v protifašistickém odboji a o společných orgánech. Ta ustavila Slovenskou národní radu (SNR) jako hlavního prostředníka slovenského národa v politických jednáních. Rozvíjelo se také partyzánské hnutí a od roku 1944 bylo připravováno všenárodní povstání. SNP: na Slovensku probíhalo masové vyvražďování Židů, Slováci se již neztotožňovali s režimem. Povstání bylo připravováno SNR. Na jedné straně však stálo londýnské vedení a na straně druhé koncepce SNR. Do Moskvy odlétli členové SNR Karol Šmitke a Gustav Ferjenčík. 29. 8. 1944 začalo Slovenské národní povstání (prezident Tiso dal hned o dva dny souhlas k tomu, aby proti povstalcům zasáhla německá vojska a ta překračují den nato slovenské hranice), které trvalo do října téhož roku. Povstalci měli za úkol obsadit východoslovenské průsmyky (např. Dukelský) jakožto jediné přístupové cesty na území Slovenska. To se ale nepodařilo hlavně kvůli špatné koordinaci velení. 17. 9. přiletěli povstání na pomoc českoslovenští letci ze SSSR, avšak stejně bylo brzy potlačeno. Jeho význam i přesto tkvěl v přispění k porážce Německa.
Vyvrcholení odboje: Slovensko začalo být osvobozováno již od října 1944. Do Čech vstoupila od západu americká armáda v dubnu 1945. Ruská armáda byla tou dobou již na Moravě. Byla domluvena demarkační linie, po kterou směla nejdále postupovat americká armáda, i když to z katolického hlediska nebylo vždy nejvýhodnější. Tato linie probíhala městy Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice, Horní Dvořiště. Jinými slovy, bylo dohodnuto, že Prahu osvobodí Rudá armáda. V Praze mezitím proběhlo povstání pod vedením profesora Alberta Pražáka (5. 5. – 9. 5.). Vojenské velení dostal generál Kutlvašr. Proběhly těžké boje na barikádách, a to hlavně o budovu Československého rozhlasu na Vinohradech. Do těchto bojů zasáhly i jednotky tzv. vlasovců – zběhlých vojáků sloužících pod velením ruského generála Vlasova. Ti nejprve nabízeli své služby Němcům, ale poté, co byli odmítnuti, se obrátili na Českou národní radu. I díky nim tam v době příchodu Rudé armády do Prahy už nepobýval téměř žádný něm. voják.
Ustavení vlády Národní fronty: Po celou dobu války, když již bylo jisté, že Německo a jeho spojenci budou poražení, se jednalo o poválečném uspořádání jak celé Evropy, tak ČSR. O převzetí moci v zemi se ucházela demokratická vláda z Londýna i komunistická z Moskvy. Prezident Beneš s několika zástupci vlády londýnské odjel do Moskvy, aby tam o těchto věcech jednal. V zemi byla vytvořen tzv. Národní fronta, která byla zcela ovládána komunisty, sdružovala pouze ty strany, které se podílely na boji proti fašistům (Komunisté, Národní socialisté, Sociální demokracie, Lidovci a na Slovensku Demokraté a Komunisté). V Moskvě byl dohodnut 15 bodový tzv. Košický vládní program, který byl přijat na prvním zasedání vlády 5. 4. 1945 v Košicích. Ten z vlády eliminoval téměř všechny demokraty a byl značně ovlivněn komunisty. Předsedou vlády se stal levý sociální demokrat podporující komunisty Zdeněk Fierlinger, jeho místopředsedou Gottwald. Ve funkci prezidenta opět působil Edvard Beneš. Byla ustavena republika, která na rozdíl měla od té „první“ jiné složení stran, jinou zahraničně-politickou orientaci – SSSR – a po odsunu Němců z pohraničí samozřejmě i jiné národnostní složení. Jako první kroky provedla vláda zestátnění bank a velkých průmyslových podniků a uvalení národní správy na majetek zrádců a kolaborantů. Slováci byli uznáni jako svébytný národ.
28. prosinec 2012
4 854×
1232 slov
