Červená Lhota

Nedaleko Jindřichova Hradce se vznáší nad hladinou rybníka zámeček Červená Lhota, který byl postaven na základech původní tvrze z 12. nebo 13. století. Mezi jeho první známé majitele patřil vladycký rod Podlavičků ze Lhoty. V době předhusitské a husitské zde sídlili Zásmukové z Vlčetína, jejichž potomci se později nazývali Lhoteckými ze Zásmuk.
V roce 1530, kdy získal Lhotu Jan Kába z Rybňan, měla podobu gotické tvrze. Ten se rozhodl nepohodlné prostory tvrze přestavět tak, aby odpovídaly novému životnímu slohu, který se k nám šířil z Itálie. Byl pozván mistr Hons Vlach, který přestavěl Lhotu v renesančním duchu. V roce 1597 prodávají Kábové z Rybňan zámek s dvorem, mlýnem, kostelíkem a vesnicí Březinou, Jižnou a chalupami ve Vícemili Vilému Růtovi z Dírné. Za něho nebo za jeho dědice se zámku začalo říkat Červená lhota. Potvrzuje to dochované hlášení zvědů z listopadu roku 1618 císařskému generálovi Buquoyovi, který se chystal za české války dobýt Jindřichův Hradec.
V době českého stavovského povstání byl majitelem Červené lhoty Bohuslav Růt, který byl sice protestant, ale českého povstání se nezúčastnil. Přesto mu císařský vojevůdce Marradas zabral Červenou Lhotu i ostatní majetek. Od královské komory koupil panství v roce 1622 italský důstojník Antonio Bruccio za odhadní cenu 38500 zlatých, ale ve skutečnosti nezaplatil nic a panstvím mu byly uhrazeny náklady na vydržování jeho regimentu. Bruccio povolal v roce 1632 do Deštné, městečka patřícího k Červené Lhotě, jezuity z Jindřichova Hradce, kteří měli za úkol převrátit místní obyvatele z víry podobojí na víru katolickou. Antonio Bruccio se zasloužil o přebudování původního dřevěného padacího mostu na most kamenný. V roce 1638 zemřel, a protože neměl žádné děti, připadly jeho statky znovu královské komoře.
Roku 1641 koupil lhotecké panství Vilém Slavata, pán na Jindřichově Hradci. V letech 1671 až 1680 došlo k barokním úpravám některých částí zámku. Po smrti Františka Leopolda Slavaty, posledního mužského dědice rodu, přešla v roce 1693 Lhota na Marii Terezii Slavatovnu, provdanou Fűnfkirchenovou, která se podruhé provdala za Arnošta Bedřicha Windischgrätze. Windgrätzové pak vlastnili Lhotu až do roku 1755, kdy ji Josef Windischgrätz prodal na zaplacení dluhů Františka de Paula z Gudenus. V roce 1794 koupil panství Ignác Stillfried, který měl pověst světáka a shýralce. Spolu s ním přišli ze Slezska i význačný hudební skladatel Karel Ditters z Diterrsdorfu a jeho sedmnáctiletá dcera, se kterou se šestapadesátiletý Stillfried oženil.
V roce 1835 koupil panství německý rod Schőnburgů z Hartensteinu. Ti zámek dvakrát přestavěli. V první polovině 19. století ve stylu romantické gotiky a kolem roku 1910 byla provedena poslední architektonická úprava zámku architektem Humbertem Walcherem z Moltheimu, který se pokusil vrátit zámku původní renesanční podobu. V roce 1945 se stal zámek majetkem státu a v letech 1946-1947 byl využit jako ozdravovna. Až od roku 1949 byl zpřístupněn veřejnosti.
V současné době mohou návštěvníci Červené Lhoty obdivovat nejenom její exteriéry, ale i vnitřní vybavení. Je zpřístupněno šestnáct pokojů zařízených většinou renesančním, barokním nebo rokokovým nábytkem, doplněným orientálními koberci, mosaznými lustry, cínovým nádobím, porcelánem a obrazy. Nejatraktivnějším exponátem zámeckých sbírek je rytina představující Markétu Tyrolskou a Korutanskou. Její osudy se staly námětem románu Liona Feuchtwangera Ošklivá vévodkyně.