XX. sjezd KSSS: Sjezd KSSS byl jedním z nejvýznamnějších mezníků dějin reálného socialismu. Podrobil celý slavný komunismus, stalinistické období a jeho zdrcující metody nemalé kritice. Nikita Sergejevič Chruščov (53-64) totiž prosadil v celém politbyru pronikavé změny a to též ve vztahu k ostatním socialistickým státům. Vážnou brzdou dalšího pokroku byl ale hlavně Stalinův mýtus, který se v lidu zakořenil zejména po vítězství ve válce. Chruščov s nesmírnou odvahou zasadil i tomuto mýtu rozhodnou ránu. Dne 26. února 56, poté, co jednání XX. Sjezdu byla skončena, byli delegáti znovu svoláni na uzavřené zasedání a Chruščov na něm pronesl referát o Stalinovi. Vyslovil v něm sice souhlas s politikou, kterou Stalin razil, ale odhalil v plné šíři na řadě faktů jeho autokratický způsob vlády a skutečnost, že obvinění, pro něž byly desetitisíce bolševiků poslány na smrt, byla falešná. V referátu se omezil zejména na odhalení. Referát byl čten na veřejných stranických schůzích, jinak zůstal tajný, zprávy o něm se však dostaly přes polský tisk do světa. Tak drastický útok proti Stalinově mýtu narazil však i na síly odporu – jak mezi lidem, tak mezi sovětskou byrokracií, ale i mezi mnohými zahraničními komunisty.
Ústava 1960: Ústava ČSSR byla přijata Národním shromážděním 11. 7. 1960. Prezentována jako završení budování socialismu; poprvé zakotvila vedoucí úlohu komunistické strany. Státní moc původně rozdělena mezi jednokomorové Národní shromáždění, vládu a prezidenta. Ústava ČSSR byla postupně měněna a doplňována sérií ústavních zákonů, zejména zákonem o československé federaci z roku 1968. V roce 1989 zrušena vedoucí úloha komunistické strany, 1991 ústava změněna Listinou základních práv a svobod. Tato ústava platila do zániku ČSFR 1992.
Rehabilitace 60. let: Novotného praktiky byly zcela neúnosné, a to po všech stránkách. Dále se také zvedal tlak proti vytrvalé Novotného snaze udržet v platnosti rozsudky z roku 54 proti tzv. buržoazním nacionalistům. Jeho osobní zodpovědnost právě za tyto procesy byla nesporná. Na důsledné revizi procesů trval však i SSSR. Svou práci proto začala nová zvláštní komise v čele s Kolderem a Štrougalem, pověřená novým zjišťováním oprávnění skutkové podstaty obvinění. Do ní se podařilo zapojit i řadu československých historiků, ekonomů a sociologů, takže pro Novotného skupinu nebylo už tak snadné její výsledky zmanipulovat. Průlom v této politicky mimořádně závažné otázce nastal proto v dubnu 63, kdy za zneužití moci, jako viníci procesů, byli postižení a ze strany nebo jiných funkcí v ÚV vyloučeni ministři Kopřiva a Čepička. V srpnu téhož roku pak byla publikována po těžkých diskusích zpráva komise, která jakkoliv i teď mnohé zatajila nebo z původního návrhu na pokyn Novotného vyškrtala, vedla přece jen k plnému odvolání procesů a soudní rehabilitaci nejméně pěti set nevinně odsouzených. K stranické rehabilitaci docházelo zcela výjimečně.
Ekonomická situace – 3. a 4. pětiletka: Představa o možnosti zachovat trvale centrální kontrolu vývoje společnosti dostala však záhy zásadní trhlinu v oblasti ekonomiky. 3. pětiletka (1961–1965) se již ve druhém roce své existence prakticky zhroutila. I když vedení hledalo vysvětlení především ve vnějších faktorech (částečná mobilizace ozbrojených sil v souvislosti s berlínskou a karibskou krizí), stávalo se stále jasnějším, že se nadále při řízení hospodářství neobejde bez zásadních změn. Proto uvolňuje v roce 1963 ideologické bariéry a připouští donedávna nemyslitelnou diskusi o úloze trhu za socialismu. Výsledkem těchto diskusí byly nové zásady řízení, schválené v následujícím roce. Jejich základem byla představa, že je možné spojit působení trhu se socialistickým plánováním. Ekonomové pod vedením Oty Šika dokázali pro svůj projekt získat podporu A. Novotného a v roce 1965 tak mohli začít s jeho realizací. Nejradikálnější zásah do systému našeho hospodářství od roku 1948 byl na dosah ruky. V roce 1967 však došlo ke krizi rozbíhající se reformy, která nepřinášela výsledky tak rychle, jak si politické vedení představovalo. Jeho reakce byla stejná jako v řadě předešlých případů. Obnovují se administrativní zásahy do ekonomiky a projevuje se snaha vrátit se ke starým, osvědčeně neosvědčeným přístupům. Rozdíly v rodinných příjmech závisely na počtu ekonomicky činných členů rodiny. To vedlo k vysoké zaměstnanosti žen. Ani jim však socialismus nezaručil slibovaná práva. Jejich platy byly nižší než platy mužů ve stejné kategorii, a vzhledem k nízké úrovni služeb a neustálým nedostatkům v zásobování disponovaly mnohem menším množstvím volného času. To se negativně odráželo na situaci rodiny, přinášelo problémy při výchově dětí.Vzrůstající úspory začaly v šedesátých letech umožňovat občanům nákup zboží dlouhodobé spotřeby. Životní styl se začal měnit. Po kotrmelcích komunistické politiky v posledních letech přišla doba zjevného nezájmu obyvatelstva o věci veřejné.Od šedesátých let se také začala zlepšovat informovanost našich občanů o situaci na Západě. V roce 1965 vyjelo na Západ asi 168 tisíc našich občanů, v roce 1967 již více než 300 000. Československo pomalu vystupovalo ze své izolace a na jeho každodennosti to bylo znát. Měnil se především životní styl mládeže. Např. již na konci 50. let k nám pronikl rock’n’roll. Dlouhé vlasy, džínsy a znepokojivě hlasitý zvuk elektrofonických hudebních nástrojů signalizují, že mládež se začíná vzdalovat od funkcionářských ideálů Svazu mládeže.
IV. sjezd československých spisovatelů: Novotného taktika vyvolávala stále nové rozpory a konflikty. Země procházela ekonomickou krizí. Vyvrcholení rozporů se nezadržitelně blížilo. Přehlídku růzností i protichůdností kritických stanovisek podal pak především IV. sjezd čs. spisovatelů v červnu 67. Vyšel odtud také závěr, který se rovnal manifestu proti kulturnímu byrokratismu, cenzuře, administrativnímu usměrňování diskusí, zamlčování a tajnůstkářství v politice i veřejném životě. Kritice se tu podroboval systém utajování a žádala se svoboda pro pravdivou informaci a kontrolu zdola – prováděnou nejširší veřejností. Kritice byl podroben hlavně režim A. Novotného. Byl zde také první náznak laviny událostí, které přinesly dějinám Evropy Pražské jaro. Novotný samozřejmě reagoval: zákaz zveřejnění sjezdové jednání, zákaz Literárních novin.
Události roku 1968: Trvalý vzestup ekonomických obtíží nedokázaly zastavit ani četné pokusy o dílčí hospodářské reformy. V rámci Chruščovova destalinizačního procesu musela i KSČ alespoň částečně přiznat své zločiny z padesátých let. K výraznému posunu však došlo v intelektuální a kulturní sféře, která se již v mnoha ohledech dokázala uvolnit ze sevření neostalinských dogmat. Duchovní klima poloviny 60. let utvářela pražská divadla malých forem, filmy tzv. nové vlny, literární časopisy a četná umělecká díla, která se již programově rozešla s principy soc. realismu, podle nichž měli tvůrci oslavně a optimisticky – pod bdělým dohledem strany – ztvárňovat život v socialismu. V prosinci začal ÚV KSČ jednat o výměně stranické špičky. Novotný požádal o pomoc Moskvu, ale i Brežněv pochopil nutnost změny. Volba nakonec padla na nevýrazného A. Dubčeka, dosavadního představitele slovenských komunistů. V lednu 68 se Dubček stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, v březnu odstoupil Novotný i z funkce prezidenta republiky a jeho nástupcem byl generál L. Svoboda. Akční program KSČ z dubna 68 předpokládal celkovou demokratizaci stávajícího politického mechanismu. Akční program – představuje jednu z nejpozoruhodnějších perspektivních, společensky reformních koncepcí nejen československého, ale i mezinárodního socialismu, první komplexní projekt ekonomiky, politiky i společenských vztahů rozvinutého socialismu, období třetí průmyslové revoluce. Mohutný společenský pohyb byl přijímán mnohými členy KSČ s krajním odporem, který vyvrcholil po publikaci výzvy 2000 slov k dělníkům, rolníkům, vědcům, umělcům a každému. Její autor, spisovatel a novinář Ludvík Vaculík, požadoval co nejrychlejší směřování ke skutečné demokracii. Zatím byl Kreml varován před nebezpečným vývojem v Československu (Indra, Bil´ak). Sovětští představitelé pozorně sledovali vývoj událostí a dobře si uvědomovali možné následky oslabení moci KSČ, tj. především ztráty vlastní vojensko politické kontroly středoevropského prostoru. Objevila se obava z dominového efektu, tj. z rozpadu komunistických satelitů, proto se uskutečňovala tajná jednání o možné intervenci. Vztahy mezi Prahou a jejími spojenci se vyhrotily v polovině července 68, kdy vedení KSČ odmítlo účast na summitu v polském hlavním městě. Dopis tzv. Varšavské pětky měl ultimativní tón a bylo v něm nejen konstatováno překročení míry „bratrské“ tolerance vůči reformnímu úsilí, ale byla zde snad poprvé formulována i Brežněvova doktrína společné obrany socialismu. S novou iniciativou vystoupila na začátku třetí červencové dekády Moskva. Navrhla dvoustranné setkání sovětského politického byra a československého předsednictva na hraničním pomezí v Čierne nad Tisou. Vlastní jednání probíhala ve dnech 29. července až 1. srpna 68 v budově žel. klubu. Českoslovenští představitelé se postavili proti rozmístění sovětských jednotek na hranici se Spolkovou republikou Německo a odmítli i návrh na svolání nového summitu šesti kom. stran. Po „dohodě“ byla č. strana nucena přijmout závazky: převzetí kontroly nad sdělovacími prostředky, zákaz sociální demokracie a dalších politických organizací ….Reformní komunisté byli uspokojeni určitým zklidněním situace, domnívali se, že tak získali čas pro přípravu důležitého XIV. Sjezdu KSČ a netušili, že Brežněv odjížděl z Bratislavy s tzv. zvacím dopisem. V noci na středu 21. srpna 68 překročila vojska Varšavské smlouvy československé hranice a 7. Gardová výsadková divize sovětské armády přistála na ruzyňském letišti. Z Dubčekova podnětu připravili tajemníci ÚV KSČ Z. Mlynář, Č. Císař a V. Slavík návrh prohlášení, které jednoznačně odmítlo agresi varšavské pětky. Mezitím byli orgány KGB zatčeni a odvlečeni do Sovětského svazu vedoucí představitelé reformního křídla KSČ. Jednání v Kremlu se uskutečnila ve dnech 24. až 26. srpna a jejím výsledkem byl tzv. moskevský protokol, který českoslovenští představitelé – s výjimkou Kriegla – podepsali. Obsahovým jádrem tohoto diktátu bylo nejen odmítnutí všech liberálních principů pražského jara, popření legality vysočanského sjezdu KSČ či obnovení neostalinských zásad moci, ale i trvalé omezení státní suverenity. Veškerá aktivita Sovětů měla směřovat k posílení autority prezidenta Svobody na jedné straně a k diskreditaci Dubčeka na straně druhé. 1969 byl do čela strany postaven ohebný Gustav Husák. Následující proces tzv. normalizace byl časem mravního úpadku, kdy postupné rozmělnění společenského odporu vůči sovětské okupaci, vytvořilo prostor pro vzestup politické chátry.
28. prosinec 2012
6 523×
1548 slov
