Čína 1949-1976

(od komunistického vítězství do konce kulturní revoluce)

Zpočátku, alespoň z hlediska komunistické strany, bylo prvních pár let čínské lidové republiky obdobím růstu, inovace a obnovy. Dařilo se jim udržovat obyvatelstvo v míru a stát v prosperitě za pomoci ideologie a byrokracie, kterou doplňovala atmosféra strachu a naděje. V počáteční fázi roku 1949 se pocity veřejnosti ve městech blížily euforii. Důvěra ve stranu stále rostla. Byla tu odhodlaná vláda, která chtěla doopravdy dát všechno do pořádku – a to nejen pokud jde o kanalizace a ulice, ale i o žebráky, prostitutky a drobné zločince, kteří byli do jednoho nahnáni na převýchovu. Byla tu Nová Čína, na kterou mohl být člověk konečně hrdý, Čína, která zvládla inflaci, zrušila výsady cizích mocností, skoncovala s kouřením opia a s nemravností vůbec a přiměla občany k mnoha užitečným činnostem, jako například k opravám veřejných děl, šíření gramotnosti a zdravotní péče, sbratřením s nejnižšími třídami a ke studiu nové demokracie a šíření myšlenek Mao Ce-tunga. Až příliš pozdě občané pochopili, že tato země zaslíbená je založená na systematické kontrole a manipulaci. Komunistická strana Číny postupně prorůstala společností, stanovila modely chování, předepisovala, jak myslet a potlačovala individuální odchyky. A také vedla Čínu ke zkáze.

Vláda teroru jedné strany začala nenápadně. Nejprve bylo třeba, aby komunistická strana nahradila úředníky ve vládě a v průmyslu, protože jejich převážnou část tvořili nestraníci. Po převratu komunisté totiž neměli dostatečné množství kádrů na jejich nahrazení, a tak je na jejich místech ponechali. Jakmile však jejich vlastní lidé byli natolik kompetentní, začaly kampaně – Kampaň “proti třem zlům“ 1951-1952 ,tedy proti korupci, plýtvání a byrokracii a současně Kampaň proti pěti zlům útočící na kapitalistickou třídu. Pod záminkou obvinění z nabízení úplatků, vyhýbání se daňové povinnosti, krádeží státního majetku, podvodů s pracovními silami či materiálem mohl být téměř každý pohnán před soud. Cílem bylo získat kontrolu nad továrnami, vymáčknout z kapitalistů kapitál a samozřejmě vytvořit dobře fungující státní aparát.
Dalším krokem byla kolektivizace zemědělství, která proběhla velice úspěšně a na rozdíl od Sovětského svazu téměř nenásilně. Nejprve byly vytvořeny malé skupiny družstev zemědělských výrobců, v nichž rolníci dali dohromady veškerou půdu a vybavení, ale oplátkou dostali dostali výtěžek úměrný vloženým hodnotám. Což znamenalo, že rolníci nejen, že nekladli odpor, ale postavení řady z nich se dokonce zlepšilo. Toto období je označováno jako období líbánek, bylo totiž stále ještě možno soukromě kupovat a prodávat půdu a rozvoj obchodu a výroby vypadal velice slibně. Když potom mělo dojít k závěrečné fázi, tedy ke skutečné kolektivizaci, v níž by všichni rolníci pracovali za mzdu bez ohledu na to, kolik do družstva vložili majetku, nářadí, zvířat a půdy, měla již strana vytipované místní aktivisty, jejichž organizované nadšení vše dalo do pohybu a umožnilo. Důsledkem bylo, že zemědělci již nevlastnili půdu, ani si ji nepronajímali a nedisponovali svou vlastní prací, ale stali se příslušníky určité společenské třídy, byli nuceni účastnit se práce, schůzí a dalších kolektivních aktivit, na nichž záviselo živobytí. K přežití bylo třeba podlézavosti, lží, zrady a pochlebování, a hlavně žádné “politické škobrtnutí“. Úspěch kolektivizace byl opěvován jako obrovský krok k blahobytu na venkově. De facto však šlo o definitivní proniknutí státu do rolnické domácnosti a politizaci života venkovanů s cílem jejich úplného ovládnutí.

Jak mohla revoluce uspět, když se intelektuálové stále ještě ctili konfucionistické hodnoty a když se studentům stále ještě dostávalo klasického, liberálního vzdělání? Mao žádné liberální vzdělání neměl, ale věděl, co chce – intelektuály, kteří by podporovali režim a systém vzdělávání, který by zasáhl masy rolníků a přetvořil je v agilní revolucionáře. Cílem bylo přeměnit hodnoty čínské společnosti v duchu marxismu- leninismu a Maových myšlenek. Za tím účelem musel nejprve získat kontrolu nad chováním a myšlením občanů. Bylo třeba revolučních přeměn v systému vzdělávání. Nejdřív byly zpochybněni a zlikvidováni učitelé “ze starých škol“ . Na počátku padesátých let profesoři čínského vzdělávacího systému procházeli po stovkách převýchovou. Od každého se vyžadovalo, aby odhalil svůj někdejší podlézavý vztah ke kapitalistickému imperialismu, přiznal svůj hluboký pocit viny z takové zrady čínského lidu a vyjádřit vděčnost předsedovi Maovi, že ho nyní přivedl k novému názoru. Synové význačných otců se jich museli zřeknout jako reakcionářů. Každé takové přiznání se předkládalo jako umné zdůvodnění, proč viník pošpiněný zly starých pořádků nemůže sloužit mládeži jako vzor. Tak se podařilo profesory ponížit a šikovně zničit představu, jakou o nich veřejnost měla.
Dalším problémem ale bylo, jak získat studenty oddané straně. Komunistická strana Číny proto zrušila vzdělávání v humanitních oborech a raději vzdělávala vědecké pracovníky v praktických oborech, zejména přírodních vědách. Bylo to mnohem praktičtější, protože měli školené techniky pro práci v průmyslu a zemědělství , zatímco úředníky a pracovníky ve školství si dokázala strana najít z vlastních zdrojů.
I když se to nezdá, Mao měl k intelektuálům původně kladný vztah, tvrdil, že „bez nich se nikam nedostaneme“ . Domníval se, že intelektuálové jsou názorově “rudí“ a loajální. Stejně jako postupně byli kolektivizací dělníci donuceni vstoupit do strany, tak bylo podle něj třeba takový postup uplatnit i u intelektuálů. Snažil se nadané intelektuály nestraníky přesvědčovat ke spolupráci a uspokojit jejich potřeby. Proto byla vyhlášena v letech 1956-1957 kampaň “ať společně rozkvete sto květů“ a intelektuálové byli vyzváni Maem k veřejné kritice strany a kádrů, kteří jim poroučeli, tedy vlastně svých nadřízených. Mao odhadoval, že z celkového počtu 5 milionů intelektuálů nejsou více než 3 procenta nepřátel marxismu. Takže kritika stranické byrokracie a metod v rámci kampaně Sta květů bude konstuktivní. Kritika intelektuálů však byla silnější než si dokázal představit. Prudce eskalovala – základní postupy strany, způsob práce a doktríny se náhle staly předmětem prudkých útoků. Během 5 týdnů byla kampaň 100 květů ukončena. Už i čínští císaři občas popřávali sluch kritice, ale často se jim jí dostalo více, než čekali. Mao byl v roce 1957 zděšen a zklamán přívalem kritiky a hbitě zorganizoval odvetný úder. Kampaň Sta květů se přeměnila v kampaň proti pravičákům ( 1957 – 1958 ), jejíž oběťmi se stali právě intelektuálové. Na 300 – 700 000 kvalifikovaných lidí bylo odstraněno ze svých míst a označeno zničující nálepkou “ pravičák“ – nepřítel lidu. Výsledky byly velmi tragické, protože tak se strana připravila o lidi, o které měla největší nouzi. Jeich místa nahradily lidé označovaní jako fundamentalisté, kteří pohrdali vzděláním, byli mstiví a schopní krutě a fanaticky ničit, kdykoli jen měli příležitost. Velmi málo rozuměli čínským problémům a politice, a to právě byla ta katastrofa. Rok 1957 je první z dvaceti ztracených let, které trvaly až do konce kulturní revoluce. Maův názor na intelektuály se pronikavě změnil a přiměl ho k takovým prohlášením, jako že intelektuálové jsou nejzabedněnější ze všech lidí a že za všemi intelektuálními výdobytky stojí nevzdělaná mládež.

Po skončení této kampaně následovala hned další tragédie. Čína se topila v dluzích vůči Sovětskému Svazu a i přes úspěšnou kolektivizaci se zemědělská výroba nijak nezvýšila, Čína procházela hospodářskou krizí. Číňané trpěly hlady, na konci 50. let jich zemřelo v důsledku podvýživy na 20 až 30 milionů. Bylo třeba nějak zasáhnout. Mao však chtěl dosáhnout zlepšení velice rychle, a tak vyhlásil v letech 1958 – 1960 tzv. Velký skok. Během něj měla hospodářská produkce země prudce ( skokem ) vzrůst a dostat se na úroveň vyspělých průmyslových zemí. Prostředkem měla být masivní organizace pracovních sil v zemědělství, to znamená že chtěl rolníky motivovat k usilovnější práci. Sliboval zlepšení situace, když všichni přiloží ruku k dílu. Nemotivoval je však tím, že by získali materiální prostředky, ale pouze ideologicky. Je zvláštní, že Číňané tomuto pochybnému programu uvěřili. Fanaticky se vrhli do práce, jejímž výsledkem bylo pracovní nasazení po 24 hodin denně, a to i přesto, že nepracovali pro sebe, za to, aby se zlepšilo jejich živobytí, ale pro celý stát. Zintenzivnilo se zavlažování, vytvořila se opatření proti záplavám, zúrodňovala se dosud neplodná půda, zvýšila se produkce na jednotku půdy zapojením více rukou, které sily, plely a pěstovaly ostošest. V prvním roce, tedy v roce 1958 došlo k velké sklizni, a kampaň se zdála být úspěšná. Rok 1959 však přinesl méně příznivé počasí. Rolníci pochodující po polích, aby zvítězili v revolučním boji, nedokázali sklidit všechnu úrodu, a přece statistiky posílané z provincií vytvářely obraz ohromného, více než dvojnásobného zvýšení produkce. Výsledkem bylo, že státní odvody zůstaly vysoké, i když produkce ve skutečnosti klesala. To pak vyústilo v opětovný hladomor. Přesto však politika Velkého skoku pokračovala i nadále, to, jak situace doopravdy vypadá zjistili straníci až roku 1960. Uvědomili si, že jejich pracovití rolníci umírají hlady a celá ekonomika je v troskách. Velký skok skončil jako katastrofa, a to vrhlo špatné světlo na Maa, ukázalo jeho omylnost a oslabilo jeho politickou moc. Maova politika – tedy jak odvrhnutí intelektuálů, tak mobilizace mas měla katastrofální důsledky, Maova pozice ve straně začala kolísat. Velký skok si navíc dovolil kritizovat Nikita Chruščov. Domníval se, že Mao je romantický úchylkář, jehož úsudku nelze věřit. Vztahy mezi oběmi státy nabývaly stále jedovatějšího charakteru a výměny názorů mezi státy byly stále ostřejší. Roztžka byla o to trpčí, že jak Čína tak i Sovětský Svaz sdílely touž víru,ale, jako správní fanatici, pohlížely na sebe jako na zrádce. Čína budovala cestu ke svému vlastnímu “národnímu socialismu“.

Kulturní revoluce ( 1966 – 1976 )
V důsledku Velkého skoku to s Maem na počátku 60. let vypadalo bídně. Po krachu tohoto nedomyšleného experimentu se musel zakladatel Nové Číny stáhnout předčasně do ústraní. Rozhodující vliv přešel do rukou pragmatičtěji uvažujících technokratů, kteří se, aby zachránili zemi od hospodářského kolapsu, začali odklánět od pravověrných komunistických dogmat. I nadále byla Maovi projevovaná úcta a ve vrchovaté míře mu byl dopřáván jeho po léta pěstovaný kult osobnosti, jinak se k němu ale chovali, jak to Mao sám vyjádřil, jako k mrtvému příbuznému na pohřbu. Tedy jako k někomu, jemuž jsou všichni povinováni úctou, který ale už samozřejmě nemůže do ničeho mluvit. V polovině 60. let přešel ale Mao do protiútouku. Strana však ovládala všechny struktury moci.A Mao potřeboval obrovskou podporu na uskutečnění boje proti revizionismu, tedy proti ústupu od cílů revoluce, akceptování společenských zel a hromadění majetku. Boj proti revizionismu byl oficiálně cílem kulturní revoluce. Kromě toho však v ní Mao viděl i možnost, jak se zbavit některých lidí ve straně, opět se dostat do jejího čela a získat zpět zpola ztracenou moc. Strana však, hlavně jeho zásluhou, protože on ji vybudoval, byla příliš mocná.
Nezbylo mu tedy nic jiného než se uchýlit k riskantnímu kroku a obrátit se přímo na masy čínského obyvatelstva, zejména na školní mládež, zpracovávanou po léta v duchu téměř religiózního kultu jeho osobnosti. To se stalo v období nazývaném jako Padesát dní od června do srpna 1966. Útok proti revizionismu a členům strany, kteří jdou kapitalistickou cestou ještě více zesílil v období od srpna 1966 do ledna 1967, kdy se začaly vytvářet tzv. Rudé gardy. Rudé gardy byly tvořené nezkušenou mládeží, které Mao aktivizoval pomocí hesel jako „ učte se revoluci prostřednictvím revoluce “ nebo „ palte na štáby “. Projevily obrovský smysl pro destruktivní činnost, byly nedobře organizované a mezi studenty samotnými existovaly velké rozpory. To však nebylo pro Maa důležité. Podporu mládeže mobilizoval Mao na 6 masových shromážděních v Pekingu mezi 18. srpnem a 26. listopadem. Na tato shromáždění bylo zdarma železnicí dopraveno a v Pekingu ubytováno asi 10 milionů mladých lidí z celé Číny, kteří vstoupili do Rudých gard. Nad hlavami mávali Rudou knížkou citátů předsedy Maa. Byla přerušena výuka a uzavřeny univerzity.
Ať už bylo Maovým romantickým záměrem cokoli, Rudé gardy rozpoutaly brutální vládu teroru, vnikaly do domovů bohatších spoluobčanů a intelektuálů, pálily knihy a rukopisy, ponižovaly, mlátily a dokonce zabíjely jejich obyvatele, a to vše ospravedlňovaly revolučním bojem proti „čtyřem starým“ - starým myšlenkám, staré kultuře, starým zvyklostem a starým návykům. Tato studentská mládež, chlapci a děvčata od 9 do 20 let, se potulovala po ulicích s rudými páskami na rukávech a zastavovala kohokoli, kdo jí připadal zasažený tradičním vzděláním a cizími vlivy, a na místě nad ním vykonávala své pojetí spravedlnosti. Situace eskalovala, když si Maova Ústřední skupina pro Kulturní revoluci došlápla na ty nejvyšší představitele komunistické strany jako na nebezpečné osoby s buržoazními tendencemi. Ušetřena nezůstala ani bývalá hlava státu Liou a generální tajemník strany Teng. Oba byli jako tisíce dalších, zatčeni, odsouzeni a veřejně uráženi. Mao tak díky svým stoupencům chaosu dosáhl, jak doufal, očistné revoluce. Ukázalo se jasně, že mu jde o rozbití a znovuvybudování celé strany jako takové.
Poté nastala další fáze kulturní revoluce, která začala hnutím za uchopení moci v lednu 1967. Toto uchopení moci prováděli Rudí gardisté ve městech po celé Číně. Funkcionáři byli odstraňováni ze svých úřadů a na jejich místa zasedali mladí lidé bez předchozích administrativních zkušeností. Otevírali a často ničili archivní materiály. Navíc vyvrcholily i rozpory uvnitř Rudých gard, docházelo k otevřeným bojům, chaos nabyl obludných rozměrů a Mao už neměl situaci naprosto vůbec pod kontrolou. Pod tlakem těchto okolností Mao v červenci 1968 Rudé gardy rozpustil, s tím, že nesplnily svůj účel a poručil jim, že se mají odebrat na venkov učit se tam od rolníků, což se rovnalo svržení z politických výšin až na samé dno pekel.
Od července 1968 do dubna 1969 se pak Mao pokoušel dát dohromady nový stát, jehož složení bylo potvrzeno na 9. sjezdu Komunistické strany Číny v dubnu 1969, kde se vlastně sešla nově sestavená vláda. Bylo v ní hodně vojáků a méně vzdělaných lidí. Tím byla kulturní revoluce oficiálně ukončena. Ovšem četné formy teroru, které kulturní revoluce předtím zavedla, pokračovaly i nadále. Nejvíce energie bylo věnováno pátrání po členech jakési organizace označované jako Skupina 16. května, byla to nejspíše fiktivní organizace vymyšlená Maem a jeho přívrženci. Nevinní lidé byli mučením donuceni přiznat se ke členství a udávat další. Bylo popraveno několik tisíc osob, i když není jisté, zda vůbec kdy nějaká taková organizace existovala.
Definitivní konec kulturní revoluce je spojený se zatčením tzv. Gangu čtyř, tvořeného Maovou ženou a třemi dalšími komunistickými předáky. Gang čtyř ovládal od počátku 70. let média a kulturu. Když v roce 1976 propuklo zemětřesení v Tchang-šanu, které usmrtilo na půl milionu lidí a zbytek přinutilo se vystěhovat na ulici, situace v Číně eskalovala s konečnou platností. Číňané věří v bezprostřední vztah mezi člověkem a přírodou, a tedy i mezi přírodními pohromami a lidskými katastrofami. Po tomto jednoznačném znamení navíc 9. září 1976 zemřel Mao Ce-tung. Rozčarování z vlády socialismu konečně mělo možnost se prosadit. V říjnu byl zatčen Gang čtyř , začal s ním proces. Po složitých manévrech boje se k moci dostal roku 1978 Teng Siao-pching, který byl nejdříve odstraněn během kulturní revoluce, pak se díky svým schopnostem znovu dostal k moci, podruhé jej od moci odstranil gang čtyř.