Josef II., od roku 1765 císař německý a spoluvladař matčin v Dědičných zemích, jak se tenkrát habsburskému panství říkalo, míval často odchylná mínění od své matky, pokud šlo o politickou správu říše. V ničem však nebyla vzdálenost názorů mezi nimi větší jako ve věcech církevních a náboženských.
Nehledíc k tomu, co Josef II. nassál z francouzských encyklopedistů (Josef četl Voltaira), co z tehdejšího obecného proudění osvícenského v Německu a od vynikajících liberálů, kteří obklopovali matčin dvůr i jeho mládí, zdá se, že nejsilnější popudy a dojmy osobní dodaly mu české poměry. Nikde necestoval častěji nežli v našich zemích, nejkrutěji postižených válkami s Pruskem v nové a nejzuboženějších od doby starší protireformace a vším, co ji provázelo. Když pobyl v Čechách a na Moravě po druhé - to bylo za velikého hladu 1771 - podal matce své referát o českých poměrech přímo pobuřující. Shledal, že správa státní je špatná a poměry lidu co nejhorší. Podával doklady osobního pozorování: Nevědomost a pověrčivost lidu jsou trapné. Děkan na Vyšehradě má erb, který je také vytesán veřejně v kameni, na kterém sv. Petr bičuje jednoho českého vévodu. Tento vévoda ublížil prý vyšehradským kanovníkům, tu se zjevil sv. Petr a tak ukrutně vévodu mrskal, až jmění vrátil. "To slouží zajisté k hanbě náboženství a ke škodě světské vlády." Duchovní vzdělání kněží je mizerné. Arcibiskup pražský hrabě Ant. Petr Příchovský je bezuzdný hrabivec peněz a poddaní lidé nikde tolik netrpí jako na jeho statcích. Kapitola dómská je chatrná. Pražská arcidiecése je příliš rozsáhlá, mělo by být zřízeno biskupství v Plzni a Budějovicích. Také na biskupa olomouckého hraběte Hamiltona i na jeho kapitolu jsou stížnosti. Protože jeden biskup nemůže přehlédnout celou zemi, mělo by být zřízeno biskupství v Brně. V Čechách i na Moravě jsou veké farnosti, měly by být rozděleny na menší. Závěr: "Pokud nebude celá naše duchovní soustava uvedena v jiný pořádek, nikdy nedospějeme ke zlepšení výchovy jak lidu venkovského, tak panstva. Ne maličkostmi, velkými věcmi musí se pomáhat. Co prospějí sem tam nějaká opatření zavedená pro zlepšení kněžstva naší ubohou náboženskou komisí? Co záleží na jednom svátku víc nebo míň nebo na několika jeptiškách? Pravý základ, totiž vnitřní opatření a ústava musejí být změněny. Nedá se nic dělat, nebude-li duchovenstvo samo na sebe dohlížeti a nebude-li hlídáno. Nebude-li zbaveno světských starostí a osvobozeno od všech zájmů, nebude-li líp vychováno a přidrženo k lepšímu způsobu života a k přesnějšímu plnění povinností: nikdy nebude postaráno dobře o službu boží, bližních a státu a vždycky budou božské dokonalosti zneucťovány a znásilňovány nejnechutnějšími nešvary ku posměchu našich odpůrců a k pohoršení - z něhož snadno vzniká beznábožnost a nevěra - v šech myslících a rozumných lidí."
Prostředky k nápravě? V Čechách patří sedmý díl země a na Moravě ještě víc duchovenstvu. Přes 8 milionů dělají nadace, většinou na mše, které pro veliký jich počet nemohou být slouženy. Jaké to bohaté zřídlo k odstranění žebravých mnichů, ke zřízení a roztřídění pravé hierarchie, k zavedení náboženství podle pravé důstojnosti našel nejdokonalejšího stvořitele a spasitele? Také pro vychování mládeže...
Císař Josef II. osobně se informoval o selské bouři z raku 1775, která byla poslední ozvěnou husitského smýšlení českých sedláků. Právě tak osobně poznal náboženské poměry moravských Valachů, jež vydráždili dva jezovitští misionáři roku 1777 tak, že v několika dnech se 60 obcí přihlásilo k protestantství, v celku asi 15.000 osob. Na Vsetíně samém 933, kdežto katolíků tam zbylo 153. Císař vzepřel se trestání těchto lidí. Snad rozhodoval i ostych před liberálním Pruskem a stud před ruským ministrem Repninem i francouzským zástupcem, když v březnu 1779 jednáno o mír v Těšíně. Neboť Valaši žádali Repnina za svobodu náboženství.
Podrobnější názory Josefa II. poznáme na určitých případech dalších.
Když nastoupil na trůn po smrti matčině 29, listopadu 1780, říkalo se mu již reformační císař. Josef II. se málo učil, neboť pedantičtí vychovatelé zošklivili mu školské vědění, zato zdravým rozumem vyciťoval, že dosavadní vládní soustava rodu jeho je zastaralá a nesmyslná. Překonával feudálního ducha v politice a ultramontanismu v církevním životě. Největší srážky s matkou svou měl právě pro věci náboženské. Nesouhlasil s krutými prostředky, jichž proti nekatolíkům užívala ještě Marie Terezie. Hrozil složit spoluvladařství. Když potom přetvořoval habsburský stát feudální ve stát byrokratický, vadil mu vliv papežský v říši. Papež mu byl cizím panovníkem, jehož opatření ruší svrchovanost jeho vlastní. Odpovědí císařovou byly náboženské reformy a duchem oprav byla snášelivost; trpěl v zemích svých jansenism, febronianism, protestanty i židy. Vyslovil svou vůli jasně v dopise k arcibiskupu solnohradskému v únoru 1781; "Říše, kterou spravuji, musí býti spravována dle mých zásad; předsudky, fanatism, stranictví a otroctví ducha musí býti potlačeno, a každý poddaný musí býti dosazen v požívání svobod občanských."
Tak to začalo.
Dekretem 26, března 1781 císař zavedl ve všech svých dědičných zemích placetum regium. To jest, že duchovní představení (arcibiskupové, biskupové, preláti a opatové) nesmějí vyhlašovat papežské bully, breve a jiná nařízení věřícím, dokud jich nepředloží světské vládě a dokud nedosáhnou povolení.
V květnu 1781 císař sáhl zejména na dvě starší bully (mívají název dle prvých slov textu) Unigenitus a Incoena dvmini. Protože obě tyto bully pokládány byly za pramen práv papežských, císař je zakázal. Zejména In coena domini, kterou již Marie Terezie zakázala, měla být ze všech rituálních knih katolických vytrhána a zničena, rituály na doklad, že se tak stalo, měly býti předloženy zemským vládám. Kdo by bullu nevytrhl, měl být trestán.
Jiné opatření papežovo dotýkalo se papežských poplatků (tax), které musili opatřovat biskupové z Říma, když šlo o jisté překážky v právu manželském. Císař nařizoval, aby biskupové sami podobné překážky manželské za mírnou taxu vyřizovali, protože státu na tom záleží, aby moci od Boha biskupům udělené sami užívali. O rok později císař zakázal odvolávat se vůbec ve věcech manželských do Říma jako ke třetí instanci.
Dle jiného císařského nařízení (srpen 1781) nikdo z duchovních ani světských lidí nesměl žádati o papežská vyznamenání na př. domácího preláta, protonotáře, biskupa in partibus a p., a kdyby vyznamenání dostal, nesměl užívati jich, jestliže si napřed neopatřil povolení zeměpanské a nezaplatil výlohy s tím spojené.
Biskupové papežem jmenovaní (nařízení z října 1781) měli povinnost opatřit si placetum regium i pro formuláře přísahy, kterou je zavazoval papež k poslušnosti, aby bylo zřejmo, "že přísaha papeži učiněná neprotiví se právům svrchovanosti a povinnostem poddaného", Biskupové také bez svolení vlády a císařského dvora nesměli žádat v Římě o povolení odpustků nebo nějakých zvláštních pobožností.
V Římě bylo od času Ferdinanda II. Colegium Germano-Hungaricum, založené jezovity, aby se v něm připravovala k duchovnímu stavu šlechta německé a habsburské říše. Doktorát z této koleje byl průvodním listem k vyšším a nejvyšším hodnostem. Aby šlechtičtí kněží nenassáli v Římě duchem zpátečnickým, Josef II. v listopadu 1781 zakázal navštěvovat tuto kolej a zřídil pro svou říši kolej v Pavii. Koho tam biskupové rakouští poslali na učení, musil mít povolení od českorakouské dvorské kanceláře,
Významné bylo rozhodnutí císařovo o bibli: 10. srpna 1781 nařídil, aby lidu obecnému bylo dovoleno míti kteroukoli bibli katolickou.
Censura v Rakousku naprosto zrušena 11. července 1781. Byla to veliká věc svobody, třebas neobmezeně trvala jenom krátce. Svoboda tisková snad větší než v Anglii, Holandsku a Spojených Státech.
Památný toleranční patent vyšel 13. října 1781. Ale to nebyl počátek tolerančního zákonodárství Josefova. Před tím už Josef II. zrušil náboženské komise v zemích svých; ty komise, které odnímaly lidu bludařské knihy, prohledávaly domy a dohlížely na hospody, zejména o trhových dnech, kde prý nejnebezpečněji lid mluvívá o věcech víry. S tím souviselo jíž také zrušení misionářů (prosinec 1780), čímž se definitivně zastavovala protireformace v habsburských zemích. V českých zemích stalo se to 12, května 1781. Od té chvíle přestalo slídění po závadných knihách, odnímání bludných spisů a vyměňování za nezávadné. Úřadům dáno poučení, že ne každá protestantská kniha je závadná a že nesmějí být trestáni lidé, kteří je přechovávají.
Josef II. díval se i za hranice své říše a viděl leckterý vzor v opatřeních, jež v Prusku provedl Friedrich II. Známa jest Friedrichova náboženská zásada: "Není žádného náboženství, aby se ve věcech mravnosti podstatně lišilo od jiného náboženství. Tudíž všechna mohou být před státní správou sobě rovná, a státní správa může každému člověku nechat svobodu, aby si hleděl najít cestu k nebi dle své fasony. Má být jen dobrým poddaným, to je všechno, co stát po něm žádá." - Výsledky pruské tolerance byly skvělé - v Rakousku.
Neboť tak smýšlel i císař Josef II. Tím spíše, když měl v Prusku příklady, jak snášelivost působí blahodárně. Tam zachvácena byla osvícenskými názory více církev katolická nežli protestantská. Katoličtí duchovní začali klásti "dobřečinění" nad pravověrnost a navazovali bratrské styky s protestanty. Onen biskup trevirský, jenž 1763 napsal pod pseudonymem Justina Febronia spis proti papežskému absolutismu, snažil se také spojit protestanty s církví římskou, když ta se opraví. Písně protestantského básníka Gellerta přijímány do kancionálů katolických. Protestant Zollikofer veleben i v kruzích katolických jako vzor kazatelství. Pro sjednocení katolíků a protestantů psal benediktinský mnich Beda Mayr v Donauwerthu 1778. Exjezovita Benedikt Sattler, místokancléř tehdy university ingolštadtské, přiřknul 1775 nebe všem dobrým lidem i protestantům. Když slaveno jubileum zavedení křesťanství do Durynska, konali slavnost v Erfurtě společně katolický opat Muth, reformovaný duchovní Wittich i lutherský superinterndent Löffler. A při svěcení synagogy v Seesen sešli se vrchní rabín s lutherskými reformovanými kazateli a také kněží katoličtí.
Tyto a podobné případy Josef II. dojista znal. Při tom sám nepřestával býti katolíkem. "Bůh mne uchovej - psal matce v červnu 1777 - abych měl myslit, že je lhostejno, stanou-li se příslušníci státní protestanty nebo zůstanou-li katolíky, a nad to lnou-li k bohoslužbě, kterou po otci zdědili neboli aspoň ji vykonávají. Dal bych za to všecko, co mám, kdyby všichni protestanté států Vašich přistoupili ke katolictví. Slovo "tolerance" znamená mi jen tolik, že bych ve všech věcech pouze zemských svěřil úřad každému bez rozdílu náboženství, jemu dovolil, aby směl míti majetek, aby směl provozovat řemeslo a býti státním občanem, když by byl k tomu způsobilý a státu i jeho průmyslu užitečný."
Papež Pius VI. se domníval, že zastaví proticírkevní opatření císařova, když s ním osobně promluví. Co se nestalo několik století, stalo se r. 1782: papež opustil Řím a přešel Alpy. Přijel do Vídně 22. března 1782. Císař choval se zdvořile, kancléř Kounic méně zdvořile, papež odjel konečně s nepořízenou. Aby nebyl na omylu, ještě za jeho přítomnosti dáno mu na srozuměnou, že císař neupustí od svých plánů. Vídeňský kardinál Migazzi dal ohlásit bez povolení censury odpustky papežem udělené. Zástupce vlády Blümegen ještě za přítomnosti papežovy ve Vídni dal mu důtku. Z osvícenských kruhů rozhazován po Vídni spis kněze Eybela Co je papež? Co je biskup? Prof. Sonnenfels psal "o Italovi", že snad pohostinství německého nezneužije k popuzování poddaných. Pravý liják pamfletů zaplavil Vídeň. V nich vydáváno na posměch velkonoční umývání nohou (dvanácti apoštolům rakouské monarchie, mezi nimiž je Petr-Kounic, Tomáš-Sonnenfels a Jidáš-Eybel), také papežský pantofel. Když ve dvorní konferenci papež začal mluvit o újmě práv církevních, císař ho přerušil: "Račiž Vaše Svatost podat své návrhy písemně, abych je mohl předložiti svým theologům k vyšetření." 22. dubna papež opustil Vídeň hluboce sklamán. Císař jej doprovodil do Mariabrunnu a aby papeže nenechal v pochybnostech, po několika hodinách zrušil mariabrunnský klášter.
Rok 1783 byl opět bouřlivý. Aby dorost kněžský a klášterní nebyl vychováván od biskupů, císař zrušil všecky dosavadní biskupské a klášterní semináře a zřídil (30, března 1783) generální semináře. V nich měli příští kněží studovati bohosloví po pět let, načež měli být odevzdáni do kněžských domů jednotlivých biskupů, aby se rok cvičili prakticky, nežli je biskup vysvětí pro svou diecési. V Čechách zřízen generální seminář v Praze, na Moravě v Olomouci. Rektory jmenoval císař.
Rokem 1784 počínají se opravy Josefa II. v řádech bohoslužebných, jež zjednodušovaly kostelní zvyky, odstraňovaly muziky mešní; vyšly zákazy poutí, procesí a posvícení, zákaz zvonit proti bouřím, nařízení o pohřbech. Rušení klášterů a zbytečných kostelů a všelijakých bratrstev začalo sice už 1781 a pokračovalo roku 1782, hromadně však zavedeno - aspoň v českých zemích - roku 1785 a 1786. Když papež dostal zprávy, že Josef II. chce zabavit všecky církevní statky, psal císaři výhrůžný list 1782: "Církvi a kněžím statky odejmouti jest dle učení církevního bezbožnost. Kdo tak činí, stává se vinným bludu Valdenských, Viklefovců, Husitů atd. Nemůžeme Vašemu Veličenstvu zamlčeti onen text, kde stojí, že všechny ty, kdo rukou svých vztahují po církevním jmění, stihne táž kletba, která zachvátila Ananiáše a Safiru, jejichž tělo dáno satanu, aby duše jejich byla zachována v den soudný."
Po tomto dopise císař Josef se neobměkčil. Ba pomýšlel prý úplně se odtrhnout od Říma (mimo to byl podrážděn odbojem Belgie, v němž papež měl prsty). Koncem prosince 1783 císař objevil se v Římě, byl nadšeně uvítán římským lidem a v hovorech s diplomaty se vyslovil, že se blesků Vatikánu nebojí. Že by chtěl konfiskovat statky duchovních, popřel. Důsledně potom jmenaval dva biskupy: do Lince a do Sv. Hypolitu a jmenování to ani v Římě neoznámil.
O církev katolickou staral se i potom dle své vůle. Založil na př, biskupství v Českých Budějovicích 1785 a zřizoval v celé říši nové fary a lokálie. V Čechách zřídil 81 far a 314 lokálií, na Moravě 180 far a lokálií.
Toť stručný přehled církevních a náboženských oprav, jež podnikl v Dědičných zemích svých Josef II. Ale tento přehled - sám o sobě jistě bohatý pramen ku přemýšlení obyvatelstva - jest přece jenom rámcem, který by byl poněkud prázdný, kdybych ho nedoplnil smýšlením inteligence a lidu, ruchem obecným a bouřlivými projevy veřejnosti.
Reformy Josefovy vznítily ve všech národech říše protichůdné tábory, Zdá se, že málokdo zůstal lhostejně státi mimo ně.
Při Josefovi stáli staří osvícenci, kteří již za Marie Terezie byli průkopníky nových řádů: básníci a spisovatelé němečtí Michal Denis, Karel Mastalier, Blumauer, Ratschky, Alxinger, Haschka; lidé učení, právníci a lékaři: van Swieten mladší; profesoři Sonnenfels a Riegger mladší, Ignác Born (napřed v Praze, potom ve Vídni).
Když Josef II. zrušil censuru, nastala v Rakousku literární potopa - Broschüren-Literatur. Psal, kdo měl ruce. Utajené a nadržené rozumy i nerozumy musily na světlo, vždyť 150 let nebylo v Rakousku svobody slova! O čem se psalo? O společenských poměrech měšťanů, o služkách vídeňských, o švihácích, o slečinkách, o módě; ale nejvíc o mniších a jeptiškách, o šlechtě a kněžích. Postupně bubřela literatura úvahami o všech opatřeních císařových. Dle časopisu Gelehrtes Deutschland ukázalo se ve Vídni roku 1783 spisovatelů 435, v Praze 110, ve Št. Hradci 28, v Brně 14, v Olomouci 12, v Lublani 8. Censor Blumauer zjistil, že roku 1783 od dubna do září vyšlo ve Vídni 1172 spisů. Jakého druhu byly spisy ty, vidíme na pověstné Monachologii dvorního rady Borna. Monachologie byla "přírodopisem mnišstva dle soustavy Linného". Born dělil mnichy na masožravce, rybožravce a býložravce; jinak na tajosnubné a p. V církevních kruzích veliké pohoršení! Arcibiskup Migazzi psal císaři, že spis podrývá mravnost. Vláda však Monachologie nezakázala.
Při císaři stáli svobodní zednáři. Císař Josef sice nebyl zednářem jako jeho bratr Leopold, vyjádřil se kdysi o nich i pohrdavě a duchovenstvo císaře proti nim štvalo, za vlády své však prohlásil, že zná účely lóží: podporují chudé, mírní lidskou bídu a podporují vzdělání. Jen podřídil lože státnímu dohledu.
Rakouští biskupové rozdělili se na dvě strany. Hlavním odpůrcem církevní politiky Josefovy byl vídeňský arcibiskup hrabě Migazzi. Když se zdráhal ohlásit ve své diecési dekret z 10. srpna 1781 stran obecného užívání bible, dostal v květnu 1782 důtku s pohrůžkou, aby jej ohlásil do tří dnů. "Kdyby tak neučinil, buďtež mu důchody jeho zabaveny, což se mu hned může říci." - V tomto táboře stáli ostřihomský arcibiskup hrabě Batthyáni, olomoucký arcibiskup hrabě Colloredo, brněnský biskup hrabě Chorinský; gorický arcibiskup hrabě Edling odnesl svůj odpor k toleranci sesazením s úřadu.
Z tábora josefinského nejvýznamnější hierarchové byli lublaňský biskup hrabě Herberstein, biskup v Krku hrabě Auersperg, solnohradský arcibiskup hrabě Colloredo-Mansfeld, biskup brixenský hrabě Spaur, dva biskupové italští veronský a mantuanský, v českých zemích královéhradecký biskup Háj. Biskupové tito všichni doprovodili toleranční patent pastýřskými listy s rozličnými kacířstvími. Jeden zamítal mnišství a kláštery, bez nichž prý církev bývala 300 roků; jiný mluvil opovržlivě o duchovním i lékařském mastičkářství a žádal odstranění bláhových legend, báchorek o čarodějnicích a strašidlech, za to zvýšit vzdělání v dušesloví, právu přirozeném, zdravovědě i životosprávě; jiný nepřipouštěl papežských odpustků a generálních rozhřešení z Říma a p. Vesměs pak vyslovovali svorně souhlas s císařem, že má právo obmezovat vliv Říma co nejrozhodněji. Až dojemně pak doporučovali náboženskou snášelivost. Každý má přirozené právo hlásit se k té náboženské společnosti, která dle jeho rozumu a svědomí zdá se mu býti pravou (Herberstein).
Tito biskupové jsou nejvýznamnější náčelníci josefinství, jež vypovědělo válku církvi. Jak zpívali biskupové, tak cvrlíkali kněží jejich diecésí. Toleranci velebili ve verších i v prose kněží Haschka, Schneider, kanovník linecký Huber, vídeňský prof. bohosloví Bertholitti, probošt Vittola, rozumí se opat broumovský Rautenstrauch (zemř. 1785), kapucín Fessler a j. Nebylo jinak ani v jiných zemích. Brückner v Dějinách literatury polské napsal, že dva biskupové polští byli průkopníky osvícenství, biskup warminský Ignác Krasicki, veselý a humorný pán, jenž proti mnichům napsal Monomachii, podobnou asi satiře Bornově; druhý byl pedantický a bručivý Litvín, také biskup, Adam Naruszewicz. O samém jeho osvícenství Brückner praví: "Co se ducha týče, tu odmítá veškeren fanatism a nasakuje humanitárností. Káře ostře výstřelky zvůle, utiskování poddaných a služebnictva, ujímá se lidu, ztrácí víru v prerogativu privilegovaných a požaduje osobní zásluhy."
Třetí stranu tvořili radikálové, kterým Josefových oprav bylo ještě málo. Někdejší dvorský sekretář Grossing, jenž žil v Halle a Berlíně, dokazoval, že císař chtěl reformy pronikavější, ale že úředníci, kteří zákony jeho koncipovali, zkroutili je a zeslabili, a úředníci nižší společně s kněžími že je podrývají. Evang. kazatel v H. Rakousích Eisenach, jinak člověk svárlivý, nazval vídeňské konsistoriální rady úředníky egyptskými. Jeho spis 1788 vydaný v Norimberce, slul "Tolerance od císaře Josefa II. v jeho státech zavedená, ale od římské hierarchie podkopaná..."
Všechny tyto události provázeny byly aférami, nepřetržitou řadou sensací, přetřásaných novinami a brožurkami. Z českých tolerančních poměrů lze dokázati, že Eisenach měl pravdu. Toleranční patent padl na skálu. Z toho katolíci vyvozovali, co napsal lutherský odpadlík ke katolictví Müglich: "Josef vydal svůj toleranční edikt. Tu myslili někteří protestanté, že celé Rakousko poletí k domnělému světlu protestantství jako noční můra. Že pak císař neužíval žádných protestantských lákadel nebo strašáků, nikdo se protestantem nestal, aspoň ne následkem tolerančního ediktu. Toť je světodějná zkouška, ve které katolictví obstálo."
Tak jednoduché to nebylo, poznáme později příčiny, proč se k protestantství přihlašoval jen lid, kdežto z inteligence skoro nikdo.
zpět na obsah Další: Osvícenské červánky na české půdě
28. prosinec 2012
5 685×
3038 slov
