Historici uvádějí, že poprvé prý rakouský císař František Josef (1830 – 1916) se zájmem pohlédl na ženu už kolem roku 1844, tehdy jako čtrnáctiletý. Dotyčnou byla mladá, krásná a inteligentní Bertha von Marwitz , dvorní dáma pruské královny Elise. Se svou první velkou láskou se záhy rozešel, aby se s ní ale ještě setkal roku 1846 v lázních Bad Ischlu. Už u tohoto prvního citového vztahu vznikal u Františka Josefa později tradiční scénář rozchodu císaře se svými láskami, vždy s noblesou a většinou také s velkým finančním odstupným.
Ve svých 18 letech, roku 1848, se František Josef zamiloval tentokráte do vdané 26 leté berlínské hraběnky Alžběty Ugarte, rozené von Rochow – Briest. V té době už byla Alžběta čtyři roky provdána za hraběte Josefa von Ugarte. Uvádí se, že ve Vídni, po jednom plesu během slavností masopustu v roce 1848, se právě hraběnka ujala role „zasvěcovatelky“ lásky. Vzhledem k tomu, že se na tento vztah přišlo, byla hned zproštěna své hodnosti dvorní dámy a poslána domů. František Josef byl zase následně odvelen na lov kamzíků do Bad Ischlu.
Další vztah prý mladý císař navázal s Kateřinou Abelovou, sólovou komičkou a baletkou vídeňského Karlova divadla. Císaře Kateřina ještě krátce navštěvovala v Hofburgu a z darů, které od císaře za svojí přízeň obdržela, si později pořídila dům ve vídeňské čtvrti Wieden.
Dva roky po svém nástupu na trůn se císař seznámil s Helenou Baltazziovou, pozdější baronkou Vetserovou a zamiloval se do ní. Také tato romance lásky netrvala dlouho, prý měla dotyčné dámě ale přinést finanční odstupné ve výši kolem 3 milionů korun.
Další milostný příběh si císař František Josef začal roku 1852 v Prátru s jistou Maďarkou, Margit Libényi z uherské vesnice Czakvar. Upoutala ho zejména temperamentní čardášovou taneční produkcí. Císař své nové "známosti" poté zcela platil taneční vzdělání. Margit nadále vystupovala pod pseudonymem Mizzi Langerová. To, že se krásná Maďarka stala císařovou milenkou se doneslo až do její rodné vesnice Czakvar, rodina se cítila ponížena a zosnovala na monarchu 18. února 1853 atentát. Nezdařený útok měl být aktem pomsty ze strany rodiny jeho nové milenky. Císař se s tanečnicí pak rozešel a také ji velkoryse odškodnil. Atentátník, krejčovský tovaryš János Libényi, byl nato dne 26. února 1853 popraven oběšením.
Roku 1854 se císař František Josef oženil s bavorskou princeznou Alžbětou (1837 – 1898), dcerou vévody Maxmiliána Bavorského, potomkem z rodu Wittelsbachů. Sňatek s tenkrát nejžádoucnějším svobodným mužem, císařem Františkem Josefem Rakouským, spředla její matka, ale původně pro dceru Helenu. Mladý císař však při návštěvě v Bad Ischlu požádal o ruku Alžběty (Sisi). Už tři dny po jejich osudovém setkání, 19. srpna 1853, se v Ischlu konalo jejich zasnoubení, svatba pak 24. dubna 1854 v kostele sv. Augustina ve Vídni. Pro odlišnost obou nebylo však jejich manželství už od počátku šťastné. Sisi nejenže nebyla zrovna oblíbená vídeňskou vysokou šlechtou, ale bývala také často nemocná. Její tragický osud byl dovršen 10. září 1898, kdy ji poblázněný italský anarchista Luigi Luccheni, před ženevským hotelem Beau Rivage, vrazil zašpičatělý železný pilník přímo do srdce. Císařovna Alžběta Rakouská byla pochována v kapucínské hrobce ve Vídni.
K dalším ženám, kterým císař věnoval svojí náklonnost, patřila Rosa Moskowitzová. Ta v letech 1870 až 1873 pracovala jako švadlena v hofburské prádelně. Po službě v Hofburgu se stala soukromnicí a od císaře měla zajištěnou doživotní rentu ve výši 300 zlatých z dvorního eráru. Uvádělo se tehdy dokonce, že její dcera Bobarle Margarete Braunová, byla údajně dítětem právě císaře Františka Josefa.
V letech 1878 až 1889, tedy celých jedenáct let, byl císař pravděpodobně zamilován do Anny Nahowské, dceři Franze Nowaka, obchodníka a majitele obchodu ve Vídni. Císař se s paní Annou, tehdy už dokonce dvakráte provdanou, seznámil při svých ranních procházkách v schönbrunnském zámeckém parku. Mluví se, že také v tomto případě, pravděpodobně dcera Helena, pocházela ze vztahu s císařem. Tento, zřejmě předposlední vztah císaře, byl opět ukončen už podle tradičního scénáře, a to velkoryse s vysokým odstupným.
Kolem roku 1885 počala náklonnost Františka Josefa k jeho nejznámější přítelkyni – ke Kateřině ze Schrattů. Vztah o třiadvacet let staršího císaře vznikal tehdy ještě v době, kdy Schrattová vystupovala při jednom komorním představení v Kroměříži, a ve Vídni bydlela ve vzdálenosti jen několika desítek metrů její předchůdkyně Nahowské. S Kateřinou Schrattovou trval císařům důvěrný, přátelský vztah téměř třicet let. Kateřina Schrattová, dcera úspěšného obchodníka Antona Schratta, potomka rodu Schrattů z Kostnice u Bodamského jezera, byla titulárně c. k. dvorní herečkou vídeňského Dvorního divadla. Byla absolventkou renomované Kierschnerovy divadelní akademie a po prvním angažmá v Berlíně přešla do nově zřízeného vídeňského Městského divadla. Po určitou dobu vystupovala jako herečka i v Americe. Od září roku 1879 byla provdána za zámožného šlechtice, uherského barona Mikuláše Kisse z Ittebe. S manželem se později rozešli, ale bez rozvodu. Císař a Kateřina se zřejmě setkali ještě dříve, než právě císařovna Alžběta přivedla manželovi herečku jako společnici. Nebyla císařovou přítelkyní, ale spíš přítelem. Po smrti císařovny Alžběty se paní ze Schrattů stala pomocnicí a císařovou těšitelkou. Radila císaři ve všech možných otázkách. V její společnosti trávil císař často dlouhé procházky v Komorní zahradě zámku v Schönbrunnu. Pro své pobyty v Ischlu získala Kateřina Schrattová vilu Felicitas, jen přes potok od parku císařské vilky. Ke krytí nákladů na císařovy návštěvy měla Schrattová k dispozici od císaře roční apanáž kolem 30 tisíc zlatých. Přes jejich dlouholeté přátelství se jméno Kateřiny Schrattové neobjevilo v císařově závěti. Přežila svého přítele, rakouského císaře (zemřel 22. listopadu 1916), o celých 24 let. Zemřela během druhé světové války, roku 1940, ve svém vídeňském bytě na Kärntnerringu.
28. prosinec 2012
7 391×
906 slov
Josefa .