O příštím osudu Československa po 2. světové válce se nerozhodovalo jen na domácí půdě. Určující byly zejména dohody velmocí a dále programy a rozdělování moci a pozic mezi Benešovým křídlem a komunistickou emigrací, o nichž se jednalo v Moskvě od března 1945. Předpokladem těchto jednání byl komunistický požadavek demise londýnské vlády, čímž by se postavení obou skupin vyrovnalo, neboť žádná z nich by již nebyla reprezentantem Československa. Z rozhodování o těchto otázkách, hlavně o nové vládě, byl domov zcela vyloučen, i když v programových otázkách se jeho vliv nepřímo projevil. Domácí odboj byl postaven před hotovou věc a veškerá zahraniční ujednání přijal.
Košický vládní program (Přijat v březnu 1945 v Moskvě a vyhlášen 5. 4. 1945 v Košicích.)
v podstatě odpovídal vědomí i požadavkům většiny národa a navazoval na programy odboje, zvláště ÚVOD. Byl sice výsledkem dohody obou center zahraničního odboje, avšak náskok komunistů se projevil již v tom, že jako jediní předložili návrhy. Ostatní strany se k nim jen vyjadřovaly. Program vlády, zvaný Košický, byl rozdělen do 16 kapitol; z hlediska revolučního vývoje měly pak zvláštní význam ustanovení týkající se národní očisty, změn sociální struktury, národnostní otázka charakteru nové moci a zahraniční orientace. Očista, která stanovila, že budou potrestání všichni vedoucí představitelé jak protektorátu, tak aparátu, vlastně vedla k rozbití staré moci a celého státního aparátu. K tomu ostatně přispěla i dohoda o národních výborech jako jediných orgánech moci na všech úrovních. Program předpokládal hluboké zásahy do sociální a hospodářské struktury československé společnosti, které se ovšem měly dít pod národními hesly: vyvlastněn měl být jen německý a maďarský majetek a půda německé a maďarské šlechty. Tento majetek myl být dán pod národní správu, jejíž charakter však nebyl přesně vymezen, neboť se neznala situace doma. O socializaci či znárodnění se v programu – právě s ohledem na situaci doma – nemluvilo. Nejzávažnější spor vznikl na jednání kolem slovenské otázky: nakonec nalezen kompromis, který zabezpečoval alespoň základní požadavky slovenské strany. Toto řešení ale nepředstavovalo přesnou definici konečné formy státoprávního uspořádání – autonomii či federaci - , ale znamenalo prosazení základních, výchozích principů svébytnosti a rovnoprávnosti slovenského národa.
Možno říci, že si nekomunisté svými častými ústupky svázali ruce a jejich další politika mohla být jenom obranná – hájení dosavadních pozic. Komunisté tak mířili za plným monopolem moci, k níž tak dobře odstartovali právě v Moskvě v březnu 1945.
Benešovy dekrety, nepřesné označení souboru prezidentských dekretů vydaných za 2. světové války a v prvních poválečných měsících, které připravovala československá vláda a svým podpisem stvrzoval E. Beneš. Od 21. 7. 1940 do 27. 10. 1945 vydáno více než 100 Benešových dekretů, jejichž smyslem bylo obnovit právní stav v osvobozené republice. Řešily otázku převzetí moci, obnovení demokratických institucí apod. Všechny Benešovy dekrety schvalovala vláda a státní rada či parlament, podepisoval je prezident a příslušný ministr, v případě ústavních dekretů všichni členové vlády. Většina Benešových dekretů měla celostátní působnost. K hlavním patří dekrety č. 10/1944 o dočasné správě osvobozeného území, č. 18/1944 o národních výborech, č. 33/1945 a další o ztrátě československého státního občanství, č. 12/1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení půdy Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, č. 16/1945 z 19. 6. 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných soudech.
Proces znárodňování: Nejdůležitější změnou v sociálně ekonomické oblasti bylo rozsáhlé znárodnění bank, průmyslu, dolů a pojišťoven. Komunisté s ním při formulaci Košického vládního programu ještě nepřišli – předpokládali, že se provede až po volbách do parlamentu. Ještě počátkem roku 1945 odmítali vedoucí představitelé KSČ požadavek okamžitého znárodnění. Jejich cílem však bylo vyvolat tímto váháním tlak dělníků a odborů zdola. Poté začal sociálně demokratický ministr průmyslu B. Laušman iniciativně s přípravou znárodňovacích dekretů, na jejichž vypracovávání apeloval i prezident Beneš. Při diskusích o znárodnění hrála důležitou roli otázka náhrady. Znárodňovací dekrety stanovily, že za znárodněný majetek se náhrada zásadně poskytuje, pokud ovšem nenáležel okupantům a zrádcům. Skutečné proplácení náhrady, které prováděl stát, záviselo však na mnoha okolnostech a po únoru 1948 bylo vůbec zastaveno. Benešovy znárodňovací dekrety byly schváleny Prozatímním národním shromážděním 28. října 1945 a měl zastínit původní význam tohoto datumu.
Prezident a vláda: klíčové změny byly provedeny už v první fázi revoluce i v politickém systému nového státu. Některé mocenské orgány zůstaly ovšem zachovány i v lidově demokratické republice, ale byly vytvořeny i orgány zcela nové. V čele státu stál nadále prezident, jímž byl dr. E. Beneš. Postavení prezidenta v nové republice se vlastně nelišilo od jeho postavení v první republice, jak bylo vymezeno ústavou z roku 1920, která zůstala v platnosti. Nejvyšším výkonným orgánem byla vláda, kde proti dřívější praxi bylo vytvořeno předsednictvo, skládající se z předsedy vlády a jeho pěti náměstků, po jednom za každou politickou stranu. Bylo jak výkonným, tak i vrcholným politickým orgánem.
Volby 1946: Po všech hlubokých zásazích do organismu společnosti se začaly připravovat první volby – ve srovnání se Západem pozdě. Uskutečnily se v době, kdy končilo údobí nadšení a nadcházely chvíle všední práce. Začaly se ohlašovat i první projevy nespokojenosti, např. u rolníků s vysokými dodávkovými úkoly, u kvalifikovaných dělníků s mzdovou nivelizací apod. Současně byly dokončeny významné sociálně ekonomické reformy. Stabilizovaly se národní podniky, ožíval zahraniční obchod a dotvářelo se i politické rozvrstvení společnosti. Ve volbách zvítězila v českých zemích s převahou KSČ – 40,1 % hlasů a i celostátně – 37,94 % hlasů byla daleko nejsilnější stranou. O jejím vítězství rozhodla podle Gottwalda vesnice. Tím měl na mysli hlavně osídlené pohraničí. Velký volební úspěch byl bezprostředním podnětem k zrodu nové taktické varianty KSČ, jejíž podstatou byl cíl získat v příštích volbách většinu národa. Tato varianta byla vyhlášena v lednu 1947 za hlavní úkol strany. Na druhém místě se umístili národní socialisté, pro než však počet získaných hlasů (18,29 %) byl velkým zklamáním. Na třetím místě byla lidová strana (15,64 %). Nejméně hlasů (12,5 %) získala sociální demokracie, což vyvolalo krizi ve straně. Kritikové vinili z neúspěchu dosavadní vedení strany v čele se Zdeňkem Fierlingerem a jím uskutečňovanou politiku úzké spolupráce s komunisty. Vážné komplikace vyvolaly výsledky voleb na Slovensku, kde téměř dvě třetiny hlasů získala Demokratická strana KSS necelou třetinu – uvnitř KSS (30,37 %) se projevila značná nespokojenost, jež vedla k zesílení radikálních tendencí ve straně. Předsedou vlády se stal K. Gottwald (KSČ měla ve vládě celkem 9 členů; nestraníci: Jan Masaryk – ministr zahraničních věcí, L. Svoboda – ministr národní obrany). Slovensko: z hlediska boje KSČ o monopol moci se jevilo Slovensko po volbách jako závažná překážka a i tato skutečnost vedla na podzim 1947 k tzv. slovenské krizi.
Dvouletka: Už v průběhu roku 1947 se stávalo stále zřejmějším, že systém Národní fronty se dostává do hluboké krize. Střetnutí mezi koaličními partnery se vyhrocovala, v zemi narůstala nespokojenost, způsobená nepříznivým hospodářským vývojem. Znárodněné podniky, zatížené rychle rostoucí byrokracií, se ukazovaly jako neefektivní a jejich výrobky jako neschopné konkurence na zahraničních trzích. Produktivita zemědělství poklesla hluboko pod předválečnou úroveň, krizi prožívala především nová hospodářství v pohraničí. Zásobování obyvatelstva vázlo a situaci zhoršovaly důsledky mimořádného sucha.
Únor 48: Neshody ve vládě se odehrávaly na pokraji vládní krize. Ve slepé uličce se v důsledku jejich postupu ocitla i jednání o nové ústavě. Mezi komunisty vzrůstala nedůvěra ve výsledky příštích voleb a prosazoval se požadavek vypořádat se s politickým protivníkem neústavní cestou. Na počátku roku 1948 rozhodlo komunistické vedení zahájit „mobilizaci mas“ ke střetnutí se „silami reakce“. Na 22. února svolaly komunisty ovládané odbory do Prahy sjezd závodních rad, o šest dní později se měl konat sjezd rolníků. Politické napětí v zemi vrcholilo. Ministři nekomunistických stran se 13. února rozhodli podat demisi, pokud nebude splněn jejich požadavek o odvolání rozkazů v Bezpečnosti, které byly vyneseny ministrem vnitra Noskem. Rozhodnutí o demisi demonstrovalo jasně, nakolik byli demokratičtí politikové v zajetí iluzí o možnosti svést boj s komunisty parlamentní cestou a nakolik jim chyběl jasný plán dalších společných akcí. Rozhodli se riskovat zásadní konflikt ve chvíli, kdy veškeré výhody byly jasně na straně protivníka. Komunisté měli pod kontrolou nejdůležitější mocenské nástroje, zmobilizovali již své stoupence, kteří měli v nejbližších dnech zaplavit rozhodující politické centrum – Prahu. Své naděje vkládali odstupující ministři do prezidenta Beneše, který se stále ještě těšil velké autoritě jak mezi politiky, tak ve veřejnosti. Mezi jeho ústavní pravomoci patřilo jmenovat v případě vládní krize úřednickou vládu a především vypsat předčasné volby.
Dne 20. února, poté, co se ukázalo, že ministr Nosek dosud nesplnil usnesení vlády, oznámili ministři (Petr Zenkl, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský a Prokop Drtina (nár. soc.), Jan Šrámek, František Hála, Adolf Procházka a Jan Kopecký (lid.), Štefan Kočvara, Ivan Pietor, Mikoláš Franek a Ján Lichner (dem.) )oficiálně prezidentu republiky, že odstupují ze svých úřadů. Komunisté byli na tento krok připraveni a již následujícího dne přišli s vlastním návrhem řešení vzniklé krize. Požadovali, aby prezident demisi přijal a doplnil vládu o ministry podle jejich představ. V atmosféře perfektně zinscenovaných masových demonstrací komunistických přívrženců, s představou hrozící občanské války a následujícího sovětského zásahu, nenašel stárnoucí a nemocný Beneš dostatek odvahy pustit se do boje. 25. února 1948 přistoupil na komunistické požadavky, přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval vládu složenou téměř výlučně z komunistů a jejich nejvěrnějších spojenců. Klement Gottwald mohl manifestantům na Staroměstském náměstí triumfálně oznámit „porážku reakce“. Následujícího dne vydaly vlády Spojených států, Francie a Velké Británie prohlášení o událostech v Československu, ve kterém konstatovaly, že „prostřednictvím uměle a záměrně vyvolané krize a za použití jistých metod, vyzkoušených již předtím na jiných místech, bylo znemožněno svobodné působení parlamentních institucí a zavedena skrytá diktatura jedné strany pod zástěrkou vlády národní jednoty“.
Květnová ústava 1948: Ústava ČSR přijatá Národním shromážděním 9. 5. 1948. Kodifikovala všechny změny od roku 1945 a předpokládala jako cíl vybudování socialismu. Měla 12 základních článků, o které se od 1946 vedl politický boj. Prezident E. Beneš ji odmítl podepsat a abdikoval. ČSR podle této ústavy byla unitárním státem, zákonodárná pravomoc příslušela jednokomorovému Národnímu shromáždění, Slovenská národní rada byla podřízena vládě a za základ hospodářské soustavy byl prohlášen státní sektor. V roce 1960 nahrazena Ústavou ČSSR.
Ekonomický vývoj: Bezprostředně po uchopení moci zahájil komunistický režim likvidaci soukromého sektoru našeho národního hospodářství. Od dubna 1948 přijal parlament v rychlém sledu řadu znárodňovacích zákonů, týkajících se podniků s více než 50 zaměstnanci a firem působících v oblasti velkoobchodu, stavebnictví, zahraničního obchodu, polygrafie, cestovního ruchu a pohostinství (ke znárodnění největších průmyslových a těžebních komplexů došlo již po roce 1945). V rozporu s přijatými zákony postihlo záhy znárodňování i podniky menší. Ekonomika měla být nadále řízena z jednoho centra a podle jednoho ústředního plánu. Rozhodujícími se při hospodářském rozhodování staly politické cíle. K jejich realizaci se podle sovětského vzoru a za pomoci sovětských expertů vytvořila početná a mocná hospodářská byrokracie, na jejímž vrcholu stál Státní úřad plánovací. Byla zahájena rozsáhlá přestavba našeho průmyslu, vycházející z koncepce Československa jako strojírenské velmoci, jako zbrojnice stmelujícího se sovětského bloku. Do těžkého průmyslu byly přesouvány kvalifikované pracovní síly i takzvaně neproduktivní zaměstnanci. Tento postup byl kromě jiného účinným prostředkem k likvidaci středních vrstev. Náš zahraniční obchod byl přeorientován na Sovětský svaz a jeho satelity. Relativně vyspělé československé hospodářství tak dostalo za partnery země nedostatečně vyvinuté a jim přizpůsobovalo strukturu své výroby. Za účelem koordinace vývoje jednotlivých ekonomik uvnitř sovětského bloku byla v roce 1949 zřízena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Jejím strategickým cílem bylo dosáhnout úplné nezávislosti tohoto uskupení na kapitalistickém světě. Důležitou a charakteristickou součástí přechodu k socialistické ekonomice byla kolektivizace zemědělství. Komunisté, kteří získali po válce podporu voličů na vesnici prosazováním radikální pozemkové reformy a sliby, že u nás nikdy nedojde k zakládání kolchozů, k ní přistoupili v roce 1949, kdy byl přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech. Po neúspěšném pokusu přesvědčit rolníky, aby do družstev vstupovali dobrovolně, proběhlo v letech 1949–1953 násilné združstevňování. Jeho výsledky byly jednoznačně negativní. Proto se v letech 1953–1958 přistoupilo k druhé vlně kolektivizace. Na jejím konci existovala již družstva ve více než 80 % obcí. Hospodářská výkonnost zemědělství se pochopitelně nezlepšila a Československo zůstalo po celé poválečné období závislé na dovozu potravin.
Politické procesy: Zřízení samostatného ministerstva národní bezpečnosti v čele s Kopřivou oprostilo StB od svazků s Veřejnou bezpečností a umožnilo jí pracovat prakticky bez jakékoliv kontroly. První divadelní proces byl především namířen proti skupině představitelů nekomunistických stran: M. Horáková, Bouchal, Pecl atd. Konal se koncem května a začátkem června 50 dospěl k hrůznému rozsudku: 4 tresty smrti. Tisíce předních mužů světové kultury i veřejného života marně protestovali (Russel, Einstein). Pak následovaly procesy s dalšími aktivními i údajnými odpůrci režimu, s důstojníky (Píka, prosazoval zájmy londýnské vlády, v roce 1948 zatčen, obviněn ze špionáže a vlastizrady; ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti a popraven, 1968 rehabilitován), duchovními a pracovníky zahraničních institucí. Velkou skupinu tvořily procesy hospodářské (Slánský, smyslem jeho popravy bylo odstranit z vedení komunistických stran zásadové či těžko ovladatelné osobnosti, které by snad byly schopny samostatné politiky, a tedy i jakési opozice proti Stalinovu diktátu).
28. prosinec 2012
6 020×
2104 slov
