Stejně jako o všech evropských národech, i o českém národě máme spolehlivé zprávy až z doby, kdy přijal křesťanství a s ním i vyšší kulturu. Co bylo předtím, jsou z převážné části jen pověsti. Ani o náboženství Slovanů žijících v Čechách a na Moravě se toho mnoho neví. Pravděpodobně to bylo náboženství na úrovni tzv. animismu - víra v duchovní podstatu člověka (také nejasná víra v posmrtný život) a hlavně víra ve spoustu nadpřirozených bytostí, které člověka mohou ovlivnit, není tady jediný Bůh Stvořitel. Na této úrovni tedy zřejmě byli Slované až do sklonku 8. století, kdy k nim přišly první zvěsti o křesťanském Bohu.
První hlasatelé evangelia, kteří přišli k Slovanům, byli kněží z Bavor, kde už tehdy existovala čtyři biskupství - v Pasově, Salcburku, Řezně a Frísinkách. V Čechách působila misie řezenská, která vysílala schopné misionáře a učitele, aby slovanskému obyvatelstvu hlásali novou víru v jejich vlastním jazyce. Přičiněním těchto misionářů začalo křesťanství po roce 800 zapouštět na našem území kořeny. Letopisy se zmiňují, že roku 845 se nechalo v Řezně čtrnáct českých kmenů pokřtít, ale o které kmeny šlo, se neví. Pravděpodobně to nebyl přední český rod - Přemyslovci (první pokřtěný z nich byl až Bořivoj), a tak většina českého území zůstala pohanská až do příchodu Cyrila a Metoděje.
Na přelomu 8. a 9. století se křesťanství rozšiřovalo také na Moravu, tam ale působila misie pasovská. Dostalo se až do Nitranska, ale tamní kníže Pribina křest nepřijal. Proto se u Franků netěšil žádné zvláštní přízni a nedosáhl u nich pomoci proti moravskému knížeti Mojmírovi, který jej roku 830 z Nitry vypudil. Naopak Frankové pomáhali Mojmírovi, z toho lze tedy usoudit, že Mojmír křesťanství přijal. Jeho nástupce Rastislav také vyznával křesťanskou víru, ale nechtěl, aby v zemi působili bavorští a frančtí kněží, protože to znamenalo závislost na východofrancké říši. Tak kníže Rastislav francké a německé kněží vyhnal a chtěl ve své zemi zřídit novou církevní správu, která by podléhala jen jemu a nikoli cizím mocnostem. Nejprve vypravil poselstvo k papeži Mikuláši do Říma s prosbou o zřízení biskupství, ale papež byl příliš zadobře s východofranckým králem Ludvíkem a nechtěl mu zasahovat do jeho sféry vlivu, tak Rastislavovu žádost zamítl. Rastislav se tedy se stejnou žádostí obrátil roku 862 na byzantského císaře. Císař Michal III. a patriarcha Fotios vyhověli a slíbili, že na Moravu co nejdříve vypraví křesťanskou misi. Neposlali hned biskupa, ale jen misii, která měla ověřit náboženské poměry na Velké Moravě a připravit podmínky pro další byzantské působení. Pro tento úkol byli vybráni právě Cyril a Metoděj.
Bratři Cyril a Metoděj pocházeli ze Soluně, z druhého největšího města Byzantské říše. Byli syny vysokého byzantského důstojníka Lva, který měl kromě nich ještě dalších pět dětí. Cyril (rodným jménem Konstantin) byl nejmladší a také prý nejnadanější - vystudoval filozofii, teologii, literaturu a ovládal řadu jazyků, mezi nimi i slovanský jazyk, protože v okolí Soluně žilo tehdy mnoho Slovanů. Po ukončení studií mu ministr Theoktist, který se Konstantina ujal po smrti jeho otce, nabídl významné místo v byzantské státní správě, ale Konstantin se rozhodl pro stav duchovní a stal se tajemníkem patriarchy Ignatia. Později se stal profesorem filozofie na Konstantinopolské univerzitě (nejstarší vysoké škole v Evropě), kde získal přízvisko Filozof, které se pak ve starých pramenech vždy spojuje s jeho jménem. Život v Konstantinopoli byl ale plný intrik a bojů o moc, tak Konstantin brzy hlavní město opustil a raději odešel za bratrem Metodějem do kláštera na úpatí Olympu v Bithynii.
Metoděj byl také velmi nadaný a vzdělaný, byl právníkem. Jako velmi mladý se stal místodržitelem v oblasti strymonské, obydlené Slovany. Po čase se ale všech svých hodností zřekl a uchýlil se do olympského kláštera, kde se pohroužil do studia a modliteb. K tomuto kroku jej zřejmě přiměl státní převrat, který roku 856 uskutečnil bratr císařovny Bardas. Ministr Theoktist byl zavražděn, císařovna byla přinucena vstoupit do kláštera, patriarcha Ignatios byl sesazen a na jeho místo nastoupil Fotios. Tato změna režimu, a hlavně krutý osud Theoktista se musel bolestně dotknout obou bratrů a je asi jedním z důvodů, proč hledali útulek v olympském klášteře.
Zde se začali zabývat myšlenkou misionářského působení mezi pohanskými Slovany. Získali pro tento plán učedníky a spolupracovníky, společně sestavili první slovanskou abecedu - hlaholici, přeložili první náboženské texty. Připravovali se na šíření křesťanství ve východní Evropě.
Mezitím si ale na ně vzpomněl nový patriarcha Fotios, protože potřeboval schopné diplomaty, kteří by vedli poselstvo k vládci říše Chazarů v jižním Rusku při Kaspickém moři. Bratři se smířili s novým režimem a vydali na cestu. Šlo hlavně o obnovení přátelství Byzance s Chazary, protože Konstantinopolis začali ohrožovat Rusové, a o obhájení křesťanství proti židovství, které se u Chazarů rozšířilo. Konstantin zde vedl dlouhé a učené hádky s židy a oslnil chazarského knížete duchaplností a hloubkou svých výkladů. Také zde obohatil své mimořádné jazykové schopnosti studiem řeči židovské, chazarské a gótské. Po roce se bratři vrátili s úžasným objevem - na Krymu prý objevili ostatky svatého Klimenta, čtvrtého papeže, kterého nechal roku 101 římský císař Traján utopit v moři. Bratři se zanedlouho vydají se vzácnými ostatky na Moravu, kde je potom sv. Kliment nejuctívanějším mučedníkem až do doby sv. Václava. Také velká část z prvních křesťanských kostelů na našem území je zasvěcena svatému Klimentovi.
Bratři Konstantin a Metoděj byli pro tuto misi vybráni, protože byli připraveni. Přibrali si žáky (známe z nich Klimenta, Angelaria, Nauma a Sávu) a s velkým průvodem přišli na podzim 863 nebo na jaře 864 na Velkou Moravu. Byli slavně uvítáni, ale kníže Rastislav byl asi zklamán - čekal biskupa a přišli Konstantin jako kněz a Metoděj jen jako jáhen. Konstantin si ale panovníka brzy získal tím, že mluvil slovanským jazykem a byl obratný diplomat.
Misionáře zřejmě příjemně překvapilo, že v zemi našli poměrně velký počet kostelů a hodně věřících. Pohanství ale ovšem úplně potlačeno nebylo a pohanské představy se udržovaly i mezi pokřtěnými. Křesťanská morálka se rozhodně nedodržovala - bujela pohlavní volnost, mládež se oddávala neřestem, sňatkové poměry byly podivné a všichni hojně popíjeli medovinu. Proto není divu, že Konstantina a jeho průvodce čekala na Moravě velká a obtížná práce.
Velké problémy vyplynuly i z toho, že na Moravě působili misionáři z různých oblastí, kteří se ve výkladu víry a hlavně v otázkách disciplinárních (tresty za různé prohřešky) velmi lišili. Z toho samozřejmě vznikl zmatek. Hlavní spor probíhal mezi dvěma církevními koncepcemi, dvěma jazyky - staroslověnštinou, kterou kázali Konstantin s Metodějem, a latinou, kterou propagovali bavorští kněží. Ti se do země vrátili poté, co Rastislav prohrál bitvu s franckým králem a musel se mu podrobit.
Konstantin s Metodějem ale měli větší úspěch než němečtí kněží, kteří kázali latinsky. Řečtí bratři mluvili slovanskou řečí, byli mnohem vzdělanější a kultivovanější, v náboženských otázkách prokazovali daleko hlubší a jemnější znalosti. Konstantin také pro Slovany napsal nebo přeložil celou řadu spisů. Sepsal například civilní zákoník (Zakon sudnyj ljudem), kde shrnul základní právní normy, stanovil tresty za těžké zločiny, zahrnul sem i články týkající se soudních svědků, práva azylu v kostelích a nerozlučitelnosti manželství. Přeložil spolu s Metodějem hlavní bohoslužebné knihy (misál, breviář) a také část Bible. Tento překlad byl dokonalý jak po stránce jazykové, tak i stylistické a byl opravdu přesný a výstižný. Konstantin ještě k překladu přidal báseň Proglas, která je vlastně chvalozpěvem na Písmo svaté, na slovanský národ a na Boha. Němečtí i řečtí misionáři zakládali církevní školy, ale zatímco bavorští kněží si chtěli vychovat pouze pomocníky a nadále zastávat vedoucí úlohu, Konstantin a Metoděj chtěli vychovat moravské kněží a předat jim vedení moravské církve. A protože Konstantin Filozof patřil k největším učencům své doby, měla tato výuka mnohem lepší úroveň než ta bavorská.
Po tříletém působení na Velké Moravě se bratří Konstantin a Metoděj vydali do Panonie za knížetem Kocelem, synem Pribiny. Požádal je o to Rastisav, protože chtěl s Kocelem uzavřít smlouvu proti východofrancké říši a založit společné moravsko-panonské arcibiskupství. Kocel s plánem souhlasil. Bratři teď ale nemohli jít jednat do Byzance, protože jim v cestě leželo Bulharsko, které spolupracovalo s papežem, a do Říma se jim nechtělo, pochybovali, že by mohli uspět. Naštěstí zrovna v té době (roku 867) papež povolal Konstantina a Metoděje do Říma, aby objasnili, proč používají při bohoslužbách staroslověnštinu, když církev povoluje pouze latinu, řečtinu a hebrejštinu. Konstantin ovšem znovu prokázal své diplomatické schopnosti a obhájil oprávněnost slovanské liturgie. Svým odpůrcům řekl: "Nepadá déšť Boží stejnoměrně na všechny? Nebo nesvítí slunce stejně všem? A nedýcháme všichni stejný vzduch? Tak proč se nestydíte uznati jen tři jazyky a odsouditi všechny ostatní jazyky a národy k slepotě a hluchotě? Povězte mi, zda si představujete, že je Bůh bezmocný a tedy nemůže to dáti, anebo je závistivý a tedy toho nechce?"
Když papež poznal smýšlení a názory obou bratrů, slavnostně prohlásil, že na Konstantinově překladu neshledává nic bludného a povoluje jeho užívání. Slovanské bohoslužebné knihy byly posvěceny, Konstantin s Metodějem v Římě sloužili čtyři slovanské mše a zároveň byli vysvěceni někteří jejich žáci na kněze.
Konstantin se už z Říma nevrátil. Onemocněl, dva měsíce před smrtí vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril a kde zemřel roku 869 ve věku 42 let. Svému bratrovi předal úkol pokračovat v misijním díle mezi Slovany.
Po návratu z Říma byl Metoděj vysvěcen na prvního arcibiskupa moravsko-panonské diecéze, kterou papež také schválil. Velká Morava se tímto osamostatnila, ale ne na dlouho. Rastislavův synovec Svatopluk svého strýce zradil a vydal Frankům, v jejichž žaláři Rastislav zemřel. Pasovský biskup dal zase uvěznit Metoděje, protože prý zabral území, na které mělo nárok pasovské a salcburské biskupství. Metoděj strávil ve vězení dva a půl roku, než byl na příkaz papeže osvobozen. Po návratu na Moravu se Metoděj konečně ujal řízení arcibiskupství. Bylo založeno mnoho kostelů a klášterů a vyškoleno mnoho duchovních. Křesťanská církev vzkvétala. Nedá se ale říct, že by těch dvanáct let, po které Metoděj na Moravě působil, bylo klidných. Pořád probíhaly spory s kněžími, kteří chtěli kázat v latině, také se Svatoplukem se Metoděj často neshodnul. Úhlavním Metodějovým nepřítelem byl německý kněz jménem Wiching, který napřed Metoděje očerňoval u papeže, že hlásá kacířské myšlenky. Metoděj se sice obhájil, ale Wiching také dosáhl určitého vítězství - stal se nitranským biskupem. Spor se vyhrotil, Wiching Metodějovi škodil, jak mohl, až se Metoděj rozhodl zbavit nitranského biskupa funkce. Wiching spěchal do Říma, kde padělanými listinami papeže přesvědčil, že Metodějova slovanská liturgie je podezřelá a špatná. Papež slovanskou liturgii zakázal a moravští kněží se museli buď podřídit nebo odejít ze země.
Mezitím Metoděj odešel na pozvání patriarchy do Konstantinopole, kde dokončil překlad Bible do staroslověnštiny, brzy po návratu roku 885 ale zemřel. Svým nástupcem jmenoval moravského kněze Gorazda.
Když se Wiching vítězoslavně vrátil z Říma, zjistil, že Metoděj již je po smrti, takže vše bude mít ještě jednodušší. Zaujal Metodějovo místo a chopil se správy církevních věcí s brutalitou u duchovních nevídanou. Gorazd spolu s dalšími moravskými duchovními byl uvržen do žaláře, stovky dalších kněží a mnichů byly v okovech vyvedeny ze země, protože odmítaly zradit dílo a odkaz svého učitele Metoděje.
Slibné dílo moravských věrozvěstů bylo zničeno. Plamínek slovanské kultury a vzdělanosti, teprve nedávno zapálený, téměř uhasl. Ale ne úplně. Vždycky se našli pokračovatelé díla započatého bratry Konstantinem a Metodějem.
28. prosinec 2012
27 251×
1894 slov