Jediným vskutku centralizovaným státem raně středověké Evropy byla byzantská říše. Silná ústřední panovnická moc, přísně hierarchizovaná státní správa a stálá profesionální armáda byly páteří její státní moci. Tento systém byl výsledek dlouhého vývoje, v němž nenajdeme –na rozdíl od západní Evropy-nijaký násilný, a dokonce ani nějaký rychlý přeryv mezi antickou a novou, již středověkou společností. Ze skutečnosti, že Byzanc nevznikla náhlým přelomem, plynou také obtíže se stanovením doby jejího vzniku. Říše se postupně dotvářela v 4.-7. století n. l. a proces jejího zrodu byl do značné míry totožný s vývojem vnitřní organizace římského impéria. Na jeho počátku stojí již Diokleciánovy reformy, neméně důležitým mezníkem tu však je i přenesení císařského sídla z Říma do Konstantinopolu, města nově založeného císařem Konstantinem Velikým roku 330 n. l..Vznikem tohoto výhodně položeného města byly položeny základy pro vybudování nového mocenského centra ve východní polovině říše. Konstantinopol ležel na křižovatce velkých námořních cest i suchozemských obchodních tras ve východním Středomoří. To byl ostatně také důvod, proč sem Konstantin své sídlo přenesl. Důsledkem tohoto rozhodnutí pak bylo i administrativní rozdělení říše na část východní a část západní. Po pádu Západořímské říše r. 476 se východní část zvaná byzantská stala od 12. století legitimní pokračovatelkou římské státní tradice. Sami byzantští císaři se také považovali za císaře římské říše v jejím původním rozsahu a i Byzantinci o sobě hovořili jako o Římanech. Přežívání antických prvků v byzantské společnosti bylo příčinou její – ve srovnání se Západem - podstatně pomalejší feudalizace. Připočítáme-li k tomu ještě velkou etnickou rozšířenost obyvatelstva říše, jehož hlavním ideovým pojítkem bylo křesťanství – ovšem vedle kulturního, státního i liturgického jazyka, jímž se postupem doby stala řečtina -, dospějeme nevyhnutelně k závěru, že byzantská civilizace tvoří zvláštní a historicky ojedinělý civilizační typ. Spojují se v něm prvky jak antické, tak i středověké, ale i orientální. Zánik Západořímské říše se v životě východní poloviny římského impéria prakticky neprojevil. Nejen že se nezměnil její vnitřní život, ale zůstaly zachovány i její hranice. Nijak se proto neproměnila ani stará římská hospodářská struktura a z ní vzrůstající sociální poměry. Významné správní a hospodářské postavení si udržela města. Zvláště to platí pro velká města jako byl sám Konstantinopol anebo také Antiochea, Nikaia, Trapezunt a některá další. Síla a moc vyvěrala především z téměř absolutní centralizace. To platí pro správu civilní, tak i pro organizaci vojenskou . Obě byly od sebe sice přísně odděleny, ale v čele obou stál sám císař. Jediným správním centrem celé říše tak byl jeho konstantinopolský palác. Jakmile se později zvětšilo vnější ohrožení říše, přistoupil císař k jejím reformám.
Doba vlády císaře Justiniána I. byla dobou vrcholného rozvoje prvního období existence byzantské říše. Při tuhé centralizaci říše měla na tomto rozkvětu lví podíl Justiniánova mimořádná vzdělanost a inteligence, stejně jako pracovitost. Nebyl jenom schopný a obratný politik, ale i dobrý organizátor a voják. Mimořádnou osobností byla i jeho manželka císařovna Theodora, která přesto, že pocházela z nejnižších vrstev konstantinopolské společnosti (byla herečkou) a Justinián musel sáhnout dokonce i ke změně zákonů, aby se s ní mohl oženit. Justriniánovo úsilí o co nejtužší centralizaci, stejně jako daňová reforma, k níž byl nucen sáhnout a jež postihovala sice všechny vrstvy obyvatelstva, zejména ty nižší,narážela na nemalý odpor. Jeho největším projevem bylo povstání Niká!(tj.zvítězíš!) roku 532. Nepokoje vzniklé původně jako rozmíška mezi příznivci dvou klubů v cirku, Zelených a Modrých, přerostlo v mohutné povstání, které mělo povahu téměř občanské války, v níž se rozhodovalo o celkovém charakteru státu. Císaři se podařilo nakonec povstání potlačit jen s krajním vypětím. Jiná povstání měla podstatně menší rozsah i význam, přesto byzantskou společností pro svou četnost značně otřásla. Centralizačním snahám měla napomoci i kodifikace práv. Císař dal pořídit velký svod římského práva, nazvaný Corpus iuris civilis. Tento soubor sehrál nejen podstatnou úlohu v byzantském právu, ale má svůj velký význam i pro dějiny celého evropského práva jako takového. Doba velikého rozmachu Byzantské říše za Justiniánovy vlády byla rychle vystřídána dlouho trvající krizí. Nedlouho po jeho smrti ztratila říše četná území, jež Justinián dobyl. Zvláště citelná byla opěrná ztráta italského území, kde se byzantské panství udrželo jenom v okolí Ravenny, a na jihu, v dnešní Kalábrii. Na byzantská území na Balkáně zaútočili v 6. století bojovní Bulhaři, jimž se tu také podařilo založit svůj stát. Právě s nimi měla Byzanc v následujícím století svádět četné a kruté války, než se jí nakonec podařilo bulharský stát roku 1018 dobýt a ovládnout. Značné vojenské nebezpečí ale představovali i slovanské kmeny, pronikající na území říše ze severu. Slovanští bojovníci se několikrát objevili i před branami samotného Konstantinopolu. Byzanc se s nimi vyrovnala pomocí obchodních výsad, které jim udělila. Avšak největším nebezpečím byli Arabové. Pod jejich náporem ztratila Byzanc během 7. století všechna svá africká území i předtím získanou část svých držav v Asii . V 8. století se tak území říše značně zmenšilo.
Urychlení feudalizace společnosti bylo spojeno i s novou panovnickou dynastií, jež nastoupila na trůn Basileem I. v polovině 9. století. Za vlády císařů této makedonské dynastie (867 – 1025) prožívá Byzanc znovu období velikého rozkvětu. Nemalých úspěchů dosahuje zejména v zahraniční politice. Basileovi II. Bulharobijci se roku 1018 podařilo k říši připojit dosud mocné Bulharsko a alespoň církevně připoutat Kyjevskou Rus, když podřídí ruskou církev přímo cařihradskému patriarchátu. Při prosazování byzantských zájmů v zahraničí sehrávali důležitou roli i misie, neboť šíření křesťanství bylo přímo spojeno i s politickým vlivem. Císaři nové dynastie zreformovali právní systém, podporovali rozvoj řemeslné výroby ve městech a na venkově opřeli svou vládu o šlechtu, kterou dále zvýhodňovali proti drobným zemědělcům. Ti ale tvořili tradiční oporu moci. Ústupky nárokům šlechty tak vedly k silnému rozkolísání celé společenské a politické struktury státu. Byzanc se znovu dostává do stádia výrazné krize. Jejím hlavním příznakem byla stále se prohlubující neschopnost obrany proti vnějším nepřátelům. Katastrofou se pro Byzanc stala zejména bitva u Mantzikertu r. 1071, v níž byzantské vojsko podlehlo seldžutským Turkům a v jejímž důsledku Byzanc ztratila Malou Asii. Další vývoj pak nezadržitelně směřovalo ke katastrofě ještě větší – k obsazení Konstantinopolu křižáckými vojsky r. 1204.
Poměry v Byzantské říši se tak prudce změnily. Namísto původního státu se objevilo tzv. Latinské císařství. Vlády v něm se zmocnili západoevropští feudálové, kteří se ozdobili honosnými tituly a území říše si mezi sebou rozdělili: Druhý z nejvyšších velitelů výpravy, Bonifác z Montferratu, se stal králem soluňským, na Peloponésu vznikla knížectví achájské a morejské a na řeckém území bylo založeno i vévodství athénsko-thébské. Avšak největší kořist si v souladu s celým charakterem této křížové výpravy odnesla Benátská republika, která obsadila všechny středomořské přístavy v oblasti i ostrovy v Egejském moři, včetně Kréty, a stala se tak dominantní silou ve východním Středomoří. Noví vládci ale nemohli vládnout zcela bez podpory dosavadních nositelů moci. Mocensky se proto opřeli o byzantské feudály – dynatoi -, kteří na území zůstali. Zachovali i proniárský systém, více jej však přizpůsobili západoevropským zvyklostem. Poddaný – paroik – musel nadále platit daně jak feudálovi, tak i státu, a to v peněžních i ve formě naturálních dávek. Tato,stejně jako některá další nová opatření vedla k decentralizaci státní správy, posilované i tím, že jednotliví velící feudálové nežli vždy ve vzájemných vztazích. A tak i když Latinové nevnesli do byzantské společnosti nic podsatně nového, přesto urychlili proces její feudalizace, který se nepodařilo zastavit ani po pádu Latinského císařství a který pokračoval až do zániku Byzance r. 1453.
Nikáia a její okolí nebylo jediným místem, jež si uchovalo nezávislost na novém latinském panství. Další svobodná území zůstala i v západní části Balkánského poloostrova a u Černého moře. Nikájské císařství však bylo ze všech těchto útvarů nejvýznamnější. Právě odtud byl také zahájen boj za osvobození Byzance. Vnějšímu ohrožení ze západu se Byzantinci snažili čelit pro sebe charakteristickým způsobem: uzavřením církevní unie se západní církví, jíž by zaniklo velké schizma. Jednání o ní zahájil Michael VIII. A jeho úsilí bylo úspěšně završeno r.1274 v Lyonu. Šlo však pouze o politickou dohodu a nikoli o reálné náboženské sjednocení. Unie byla z byzantské strany dílem vyšších politických a náboženských kruhů a jenom na ně také zůstávala omezena. Prostý lid ji nikdy nepřijal. Byzanc ale ve druhé polovině 13. a v první polovině 14. století zdaleka neohrožovalo jen nebezpečí vnější. Vážné problémy vyvolávala i její vnitřní nestabilita. Jejími projevy byly jak občanské války mezi Andronikem II. A Andronikem III. V letech 1322 – 1328, v jejímž důsledku byla říše dokonce dočasně rozdělena, tak i mohutné povstání soluňských zelótů – tj. horlivců – (1342-1349) které mělo sice bezprostředně politické motivy, ale v jehož základech tkvěly i příčiny hospodářské a sociální.
Turecké kmeny, jež se ve 14. století dostaly do Malé Asie, tvořily vlastně poslední vlnu mongolské expanze. Kmenový svaz Oghuzů poturečtil Anatólii a z rodu Kayi vzešla dynastie nazívaná osmanská. Původně malí státeček, jemuž tato dynastie vládla, se rozkládal na severozápadě Malé Asie, v Bithýnii. Výboji, ale i sňatkovou politikou se z něho stala mohutná Osmanská říše, jež se měla v polovině následujícího století stát podmanitelkou Byzance.
V polovině 14. století zahájili výboje směrem k evropské pevnině. Na přelomu 50. a 60. let dobyli Thrákii a své hlavní sídlo přenesli do předtím byzantské Adrianopole. Tím se otevřela cesta do balkánského vnitrozemí. Zde však narazili na dva silné státy: Bulharsko a Srbsko. První velkou porážku utrpělo srbské vojsko již roku 1371 v bitvě na řece Marici. Zcela podroben byl srbský stát po porážce v tragické bitvě na Kosově poli roku 1389. Podobný osud stihl i Bulharsko. Roku 1386 byla dobyta Serdika – dnešní Sofie – a o sedm let později přestal bulharský stát existovat. Samotná Byzanc byla v tu chvíli již prakticky vazalským státem Turecka, neboť její území bylo značně okleštěno i rozděleno pokračujícími tureckými zábory. Proti osmanské agresi se začalo formovat spojenectví evropských států. Pokus o vojenskou porážku Turků však skončila naprostým nezdarem. Evropská vojska byla poražena u Nikopole r. 1396. Nástup Turků nezastavila ani porážka sultána Bajezida vojskem Timúra Lenka u Ankary r. 1402. Jenom je zpomalila. Po bitvě národů u Varny roku 1444, která dopadla katastrofou již Turci zcela cílevědomě usilovali o dobytí Konstantinopolu a úplné zničení byzantské říše, která již také neměla dostatek sil k účinné obraně. Vojenská převaha Turků byla zdrcující: proti 70tisícové byzantské armádě stálo 400tisíc vojáků tureckých. Vojenská síla Byzance byla zeslabována i její celkovou vyčerpaností hospodářskou. Když 7. dubna 1453 zahájili Turci obléhání hlavního byzantského města, bylo jen otázkou času, kdy se jej zmocní. Stalo se tak za necelé dva měsíce, 29. května 1453. Poslední byzantský císař, Konstantin XI., padl během pouličních bojů. Téměř tisíc let trvající říše přestala existovat. Konstantinopol přezvaný na Istambul. Se stal až do konce Osmanské říše po první světové válce sídlem tureckých sultánů. Řecké obyvatelstvo, stejně jako obyvatelstvo balkánských států, bylo novými obyvateli krutě utlačováno. Vyhnout se pronásledování bylo možné jenom přestoupením k islámu. Avšak díky vcelku tolerantnímu vztahu muslimů ke křesťanství jako takovému, zůstávalo v podstatě zachována struktura východní církve. Ta byla také prakticky jedinou spojnicí mezi neislámským obyvatelstvem. A byla to také ona, která nakonec výrazně přispěla k organizaci národních hnutí porobených balkánských národů v minulém století.
Po ovládnutí Byzance se turecký nápor znovu soustředil na Balkánský poloostrov. Již tři roky po pádu Cařihradu zaútočili Turci na další významné centrum východní Evropy, na Bělehrad. Dobýt jej se jim však nepodařilo, město se ubránilo za pomoci uherských vojenských oddílů, které vedl ohnivý kazatel Jan Kapistrán. Útoky Turků nicméně pokračovaly a řada balkánských vládců nakonec raději než postupné vyčerpání dlouhotrvajícími a pravděpodobně i marnými boji volila cestu dohody s mocnými osmanskými sultány. Malé balkánské státy dobrovolně vstupovaly do vazalských vztahů k Turecké říši. Touto cestou se vydaly benátské i janovské kolonie, řecké státečky na Peloponésu i jinak silná Dubrovnická republika. Cestu vzdoru voli albánský vůdce Skanderbeg, Bosnu se od poroby snažila uchránit uherská armáda. Do centra tureckých plánů se ve 20. letech 16. století dostal znovu Balkán. Prudkými útoky početné armády pod osobním sultánovým vedením získali Bělehrad a zmocnili se i téměř celých Uher. Tři roky po nešťastné bitvě u Mohače r. 1526 již poprvé obléhali Vídeň. Bily sice odraženi, ale na celých následujících 150 let zůstali pro celou střední Evropu trvalým a vážným nebezpečím. Východiskem jejich útoků na sever a západ se stala uherský Budín, obsazený roku 1541. Odtud byly řízeny nájezdy na jižní Slovensko,jež se nadlouho stalo hranicí mezi křesťanským a muslimským světem.
Oslabování vnitřní síly říše se nutně odrazilo v neúspěších její zahraniční politiky a v úpadku jejího mezinárodního postavení. Celé 17. století je ve znamení tohoto procesu pomalého pozbývání vlivu v mezinárodním měřítku. Na počátku století utrpělo Turecko porážky jak v Uhrách, tak také na východě, v Persii. Rozhodujícím neúspěchem bylo odražení turecké armády od Vídně roku 1683. Jím byla definitivně zastavena turecká expanze do Evropy a začala dlouhotrvající celkový úpadek Osmanské říše, provázený dalšími územními ztrátami a zmenšováním jejího vlivu na mezinárodní politiku.
Celé byzantské umění bylo produktem cařihradského císařského dvora a s ním úzce spojené církve. Prolínají se v něm prvky řecké, přesněji helenistické, s prvky orientálními. Z toho prolínání vyrůstá zcela osobité umění, jež je ve svém vývoji svázáno pevnými a téměř nemněnými pravidly, tzv. kánony. Proto se v něm také nemohly rozvíjet různé styly. Vznikl jenom jeden jediný závazný styl, jehož hlavním úkolem bylo přivádět obyvatele říše ke zbožnosti a k víře. Cizí národy měl zase ohromovat svou velkolepostí a nádherou. Umění se tak stávalo politickým prostředkem. Nositelem byzantského umění byla především vysoká aristokracie, soustřeďující se kolem císařského dvora, a dále pak i vysoká státní byrokracie, jejíž součástí byl i konstantinopolský klérus. Není proto divu, že byzantské umění se po celou dobu existence říše rozvíjelo v jejím hlavním městě.
Jak výchovný, tak i politický úkol umění se nejvíce projevil na církevní architektuře. Chrámy v Konstantinopolu či v italské Ravenně jsou s mimořádnou péčí vyzdobeny překrásnými barevnými mozaikami s převážně náboženskými náměty, které dodnes nic neztratily ze svého účinku. Podobně jako církevní stavby v západní Evropě obsahují i byzantské chrámy mnohé symbolické prvky vyvěrající z křesťanské víry a jejího pohledu na svět. Vedle mozaik je typickým výtvarným projevem ikona, závěsný obraz zpodobňující světce či světici, Krista či svatou rodinu ve chvíli meditace.
Vysoká úroveň umění byla ovlivněna i celkovou vyšší úrovní vzdělání v Byzanci, než s jakou se ve stejné době setkáváme v Evropě. O jeho zachování i rozvoj se staralo dobře organizované školství.
Prostředkem k posílení panovnické vlády bylo císaři křesťanství. Sám sebe přitom chápal jako osobu povolanou k vládě samotnou božskou prozřetelností. Systém Justiniánovy vlády je tak oprávněné považovat za teokratický absolutismus. Křesťanství mělo být ovšem zároveň i základním pojítkem etnicky i kulturně rozhodného obyvatelstva. K tomu ale bylo zapotřebí mu dodat jednotného a naprosto závazného věroučného výkladu a vyčlenit jej do celkového systému státní správy. Zároveň bylo také třeba odstranit přetrvávající pohanství. Také tady Justinián zasáhl velmi rozhodně a ostře. Roku 529 dal uzavřít všechny pohanské školy na území státu. Podstatně složitějším problémem než právní ukončení existence nekřesťanských škol se ale muselo ukázat úsilí o teologickou jednotu křesťanské církve. V ní vedle sebe existovalo několik rozdílných věroučných proudů, mezi nimiž propukaly neustálé spory. I tady vstoupil Justinián nekompromisně. Z jeho popudu byl svolán církevní koncil. Jeho hlavním úkolem bylo teologické rozpory odstranit. Tomuto svému úkolu nedostál, položil však základy těsného spětí církevní organizace a státní moci, jehož výrazem se stal tzv. césaropapismus. Rozumí se jím zpravidla jednota církve a státu, kde císař je zároveň i nejvyšším církevním představitelem. Díky stálým rozporům mezi církví západní a východní (ortodoxnií) došlo k rozštěpení roku 1054 tzv. velkým schizmatem. Schizma (tedy rozluka) bylo ale jenom dovršení celého dlouhého procesu, jež začal v 6. století a znovu byl potom obnoven ve druhé polovině 9. století. Podnětem k novému oživení sporu bylo tehdy mocenské soupeření mezi dvěma nejvyššími církevními představiteli, papežem Mikulášem I. a patriarchou Fótiem. Oba usilovali o rozšíření sféry svého vlivu a jejich zájmy se střety na slovanském území, na Balkáně a ve střední Evropě.
Zajímavost:
Byzantská měna sehrála významnou úlohu v dějinném procesu, a to nejen v Byzanci samé, neboť mnohé okolní země její mincovnictví kopírovalo a napodobovalo. Vzhled minci odpovídá zcela nové, svérázné a dosud neobvyklé kultuře nazývané dnes byzantinismus. Ten sice navázal na staré antikizující tradice římského realismu, ale záhy se od něj zcela odvrátil k abstraktnímu zidealizovanému zobrazování tváří panovníků, světců a dějů. To mělo přesný účel. Byzantská absolutní teokratická monarchie, která pokládala císaře za náměstky Krista na zemi, jejich schématicky jednotně zidealizované podoby ražené na statisících mincí potřebovala, neboť lidu připomínaly všeobecně uctívané svaté obrazy ikon. Na ražbách se tak objevil nový byzantský životní styl v podobě nového výtvarného slohu – byzantinizmu. Ten, i když dostal poněkud pejorativní příchuť za údajné lichocení a podlézání mocných, je viditelným svědectvím že byzantské mincovnictví vytváří zcela novou samostatnou kapitolu, jejímž završením je vznik raně středověké měny. Ta se stala vzorem pro tehdejší svět. Na rubové straně ražeb byl zpočátku obraz bohyně vítězství Viktorie. Od dob Justiniána II. (685 – 711) se objevuje žehnající Kristus stojící na trůně. Později Krista střídá čím dál častěji obraz P. Marie, jejíž kult ještě před Byzancí založený se na mincích udržel živý téměř do současnosti, a to zejména v Maďarsku, Rakousku a Bavorsku. Silný vliv byzantského mincovnictví je zřetelný na stříbrných mincích kyjevského knížete Vladimíra I. z konce 10. století, později na děngách Moskevské Rusi a další. Pro nás je také zvlášť zajímavý vliv Byzance na prostor Velké Moravy v 9a 10.století, výrazně se projevující na některých hmotných památkách, i když na Velké Moravě nevznikla mincí.. Dále v názvech mincí mnoha zemí, které mají původ v Byzanci, ale i mnohem starší, neboť jejich kontinuita sahá hluboko do Říma. Je to především římský denár – denarius grossus z roku 211 před. n. l., z něhož byly pravděpodobně odvozeny názvy pozdějších grošů (grossi). Nejznámější z nich byly francouzský, ražený v 13. století v městě Toursu, latinsky grossus turonensis, a především náš slavný kutnohorský groš – grossi pragenses, ražený prvně za Václava II. V roce 1300. Ten, ražený též za jeho nástupců, se stal víc jak po dvě staletí hlavním mezinárodním platidlem ve střední Evropě a byl často napodobován okolními zeměmi.
476 zánik Západořímské říše. 1342 –1349 povstání zelótů.
527 – 565 vláda císaře Justiniána I. 1389 bitva na Kosově poli.
532 povstání Niká . 1393 dobytí Bulharska Turky.
867 – 1025 vláda makedonské dynastie. 1396 bitva u Nikopole.
1071 bitva u Mantzikertu. 1444 bitva u Varny.
1204 dobytí Konstantinopolu křižáky. 1453 dobytí Konstantinopolu Turky a zánik Byzance.
1204 – 1261 Latinské císařství. 1526 bitva u Moháče.
1274 Lyonská církevní unie. 1683 Turci odraženi od Vídně.
28. prosinec 2012
4 814×
3030 slov
