Na podzim 1941 začal systematický program deportací židů z Německa a jím obsazených zemí do východních vyhlazovacích táborů. Zároveň byl vydán striktní zákaz emigrace židů. Deportaci židů, kterou nacisté cinicky označovali jako „evakuace“ usnadňovala značná koncentrace židovského obyvatelstva a skutečnost, že většina židů byla již zbavena své existenční základny.
Židé dostávali výzvu, aby se za účelem evakuace na východ dostavili. Ve shromažďovacím táboře často zůstávali několik dní, během nichž byli připraveni o veškerý zbývající majetek, ale též o zbytek své občanské identity. Každému bylo přiděleno „evakuační číslo“ - číslo v transportu na smrt. Před deportací museli odevzdat klíče od bytu a bylo jim přikázáno zaplatit všechny účty za vodu, elektřinu či plyn. Deportací zároveň propadl ve prospěch Říše všechen jejich zbývající majetek. Nařízení k norimberským zákonům říkala, že žid, jež odjel do zahraničí automaticky ztrácí německou státní příslušnost a všechen jeho majetek připadá nacistickému Německu. Deportace na východ byla nazývána jako „přeložení pobytu za hranice Říše“. Deportovaní židé si s sebou směli vzít zavazadlo o maximální váze 50 kg. Aby bylo zdání „přesídlení“ dokonalejší, museli si často plnit náklady na železniční dopravu.
Transporty byly organizovány z oddělení B 4 na Hlavním úřadě říšské bezpečnosti vedené Adolfem Eichmannem. Odtud byl v letech 1942 a 1943 určován čas, cíl i počet obětí transportů, nejen z území Německa, ale z celé okupované Evropy. Eichmannovo oddělení zajišťovalo koordinaci transportů s dalšími úřady, především se správou železnic dotyčných zemí. Na celém procesu deportací, který mj, obnášel výběr osob pro transport, jejich definitivní vyvlastnění, přípravu transportních listin, se podílel obrovský byrokratický aparát. Nacisté také nutili židovské obce, aby se na sestavování transportů podílely.
Do ghett, koncentračních, nebo vyhlazovacích táborů se cestovalo vlakem, popřípadě kamióny ve strašných podmínkách. Většinou se používaly vagóny, které jinak sloužily pro přepravu dobytka. Často se cestovalo celé dny bez jakékoli přestávky. Do jednoho dobytčího vagónu se vešly stovky lidí. Lidí bylo ve vagónech většinou tolik, že si nemohli ani sednout. Dohromady cestovali muži i ženy a pro celý vagón sloužil na vykonání potřeby malý kbelík. Pokud měli vězni štěstí, dočkali se toho, že byl kbelík jednou za cestu vyprázdněn, pokud toto štěstí neměli, kbelík se často převrhával a jeho obsah vytékal na zem. Podlaha byla většinou kryta slámou, nebo byla úplně holá. Vězni si na cestu brali to nejlepší, co jim zbylo - cigarety, lihoviny, jídlo i šperky, pokud jim ještě nebyly zabaveny, takže jim tyto zásoby většinouna cestu vystačily. Smrad byl hrozný a v uzavřených vlacích docházel vzduch. Starci, děti, nemocní, nebo ti, co si na cestu nevzali dostatek jídla často nepřežili.
Jedním z nacistických plánů bylo vše dokonale skrýt. Pod pojmem „cesta za lepším životem“ se skrývalo hrozné utrpení v koncentračních táborech. I nádraží, na kterých oběti nastupovaly, nebo vystupovaly působila normálně. Nacisté chtěli, aby si vězni mysleli, že cestují do obyčejného pracovního tábora. Kdyby se dozvěděli, že je čeká smrt v koncentračním táboře, pokoušeli by se o útěk, nebo by se schovávali.
Po výstupu na nádraží nastupovali lidé, kteří nebyli schopni pracovat do kamiónů pod záminkou převezení do tábora. Do tábora skutečně jeli, nacisté jim ovšem zamlčeli, že do plynových komor. Ostatní postupovali pěšky. Zavazadla si buď na příkaz esesáků nechali ve vlaku, nebo je odnesli vězni, kteří v táboře byli již déle. Svoje kufry lidé už neviděli. Jejich věci se pečlivě třídily v tzv. kanadách, kde buď pracovali pověření vězni, a nebo níže postavení nacisté. Něco si nechávali strážci táborů, něco bylo posíláno a odváženo do Berlína.
28. prosinec 2012
3 876×
567 slov