ÚVOD
Jako téma své seminární práce z dějepisu jsem si vybrala souboj o dobytí jižní točny. Ačkoli je to událost na dějinné ose umístěná relativně blízko k dnešním dnům, vnímáme ji jako naprosto jasnou záležitost. Nyní žijeme v době, kdy se z letů do vesmíru stává bezmála turistická atrakce, naprogramovaní roboti provádějí operace a vlaky se pohybují po vzduchovém polštáři. Právě proto je k nevíře, že ještě i před devadesáti šesti lety byla na mapách místa, kam lidský tvor nevkročil.
Prozkoumání, sběr materiálů v Antarktidě a jejich důkladná analýza byly jedněmi ze základních podmínek k pochopení dávného dění na naší planetě. Teprve potom mohli vědci vyvinout přesnější teorie o Zemi, které se objevují v učebnicích dodnes.
Považuji to za důležitý mezník, který obohatil mnoho oborů, jimiž se člověk zabývá.
Na dalších stranách se zaměřím na předpoklady, příčiny, průběh Amundsenovy a Scottovy výpravy, výsledek a důsledky jejich činů.
Roald Engelbregt Gravning AMUNDSEN (* 16. 7. 1872, t 18. 6. 1928)
Narodil se v norské vesničce Borge do rodiny vysloužilého námořníka Jense Amundsena a Hanny Sahlquistové, dcery rychtáře. V devíti letech se spolu se svými rodiči a třemi staršími bratry přestěhoval do hlavního města Oslo. Tam nejraději trávil svůj volný čas u lodí v přístavech. Po smrti otce v roce 1886 zůstal s matkou sám. Jejím snem bylo, aby se z Roalda stal lékař a pomáhal tak lidem. Syn skutečně nastoupil na lékařskou fakultu, ale on sám tíhl k moři. Při jakékoli přednášce třímal v rukou již tolikrát přečtené knihy o polárních cestovatelích z celého světa.
Paradoxem je, že až smrt nejmilovanější osoby – jeho matky – mu dovolila splnit si sen z dětství. Od jejího pohřbu už na půdu university nevkročil. Dal se najmout jako plavčík na plachetnici a připravoval se na kapitánské zkoušky. Osud ho zavál až na loď Belgica, která měla vypátrat jižní magnetický pól. Na této své první polární plavbě získal zkušenosti, které zúročil několik let poté. Jako kapitán lodi Gjoa zdolal jako první severozápadní trasu. Je to námořní cesta, která podél severního pobřeží USA, Kanady a Aljašky spojuje Atlantik a Pacifik. Vytyčil přitom severní magnetický pól.
Patří mu také dvě další prvenství. Dobytí jižního pólu jižního a roku 1926 přelet severního pólu vzducholodí Norge („Norsko“) s Umbertem Nobilem. Roald Amundsen se spolu se svou francouzskou posádkou a letadlem ztratil roku 1928 při záchranné výpravě, která měla pomoci Nobilemu. Amundsenovo tělo nebylo nikdy nalezeno (obr. 1 – 5; str. 19).
OKOLNOSTI CESTY K PÓLU
Amundsen se netajil obdivem k tehdejší norské polární legendě Fridtjofu Nansenovi. Byl unešen jeho pochodem napříč Grónskem a jak sám ve svém deníku uvádí, stal se pro něj idolem. Fridtjof Nansen se chystal roku 1893 dobýt severní pól a nechal k tomuto účelu postavit loď Fram („Vpřed“), která má dno ve tvaru rozříznutého vejce a je postavena tak, aby mohla snášet dlouhodobé draftování zamrzlá v ledu. Ten by ji ale neměl rozdrtit jako doposud všechny lodě (obr. 6 – 8; str. 20). Přestože konstrukce lodi byla bezchybná a stal se z ní spolehlivý dopravní prostředek, Nansen až k pólu nedospěl a musel se několik set kilometrů od točny vrátit zpět. Roald Amundsen chtěl severní pól dobýt a získat pro Norsko slávu. Věděl, že Fram je jedna z nejlepších polárních lodí své doby a ten, kdo se s ní plaví, má nespornou výhodu.
Když sdělil Nansenovi své plány a zároveň ho požádal o propůjčení Fram, Nansen odpověděl: „Jsem také jako vy nadšen, ale věřte, Amundsene, že netřeba pokoušet osud. Všechno má svůj čas. Dobývání pólu postupuje pomaličku. Možná, že se vám podaří být tam první, pokud vás nepředběhne Peary... Nezapomeňte, že pro budoucnost člověka je nejdůležitější důkladné a úplné vědecké poznání. Souhlasím a schvaluji vaši práci a jsem si jist, že přivezete nové znalosti o krajích, kterými jsem sám prošel, ale jejich středu – pólu – se mi nepodařilo dosáhnout. Dám vám Fram a přeji vám úspěch. Jeďte a dorazte co nejdál.“
Amundsen všechno dokonale naplánoval , promyslel a propočítal.
I když výprava na sever Američana Roberta Pearyho byla již na cestě, Nor stále věřil, že jej předstihne.
Dne 6. dubna 1909 v 10 hodin ráno ale nad zemskou severní osou otáčení zavlála vlajka s hvězdami a pruhy.
Tato zpráva Amundsenem otřásla. Přesto stále pokračuje v přípravách a svou cestu k severnímu pólu nechává patřičně medializovat.
23. července 1910 odjíždí Fram s podstatnou částí nákladu z Bergenu, Amundsen však ještě musí splnit poslední povinnosti a nasedá na loď až o několik dní později v Kristiansandu.
Stále čte noviny a snaží se zjistit vše o britské výpravě Roberta Falcona Scotta (obr. 9, 11; str. 20) k jižnímu pólu. Nikomu to zvláštní nepřijde, on se pravděpodobně pouze snaží přesvědčit se, že nic nezapomněl. Scott je totiž již ostřílený polárník.
Znalci polární problematiky kritizují norskou plánovanou trasu skrz Atlantik, Pacifik a poté kolem Hornova mysu. Tvrdí, že je nemožné projet ještě nezamrzlou Beringovou úžinou. Nikdy se nedozvíme, jestli měli pravdu, protože Amundsen se rozhodl jinak. Nebyl si však jistý, jestli seveřané přijmou jeho nápad dobýt jižní pól s tak velkým nadšením, jako projevovali k výpravě na opačnou polokouli. Zdá se, že se řídil známým norským rčením – skutečně velké věci se připravují tajně.
Když doplul se svou posádkou na Madeiru, zakotvil v přístavu a nechal svolat všechny muže na hlavní palubu: „Pochopte mě, chlapi, severní pól už byl objeven, jak víte. Nemáme tam už co na práci. Vydal jsem se proto k jižnímu pólu. Že tam jedou také Angličané? Tak se je pokusíme předběhnout. Na to vám dávám své slovo! Udělám při této výpravě všechno, co bude v mých silách, aby nebylo Norsko poníženo. Upozorňuji vás, že to nebude lehké. Angličané neuspěli už dvakrát. Tak se vás ptám, chcete-li přesto jet se mnou?“ „Ano!“ zněla jednohlasná a nadšená odpověď posádky.
Amundsen poslal Scottovi kabelogram do Austrálie, kde mu sděloval svůj záměr předstihnout ho v závodě o slávu, čest a prestiž dobytí jižního pólu.
PŘEDPOKLADY K ÚSPĚCHU
R. Amundsen R. F. Scott
loď Fram(obr. 7, 8; str. 20) Terra Nova (obr. 10, 12; str. 20)
oděv lehký, ale teplý kožešinový oděvpřevzatý od Eskymáků(obr. 13 – 15; str. 21) revoluční mrazuvzdorné látky,ale velká hmotnost(obr. 16 – 18; str. 21)
lyže všichni členové výpravy jen někteří členové
saně hmotnost asi 30 kg(obr. 19; str. 22) hmotnost asi 70 kg
potah Grónský polární pes(obr. 21 – 25; str. 22) Skotský horský pony(obr. 26 – 29; str. 23),motorové saně(obr. 20; str. 22)
strava pemmikan, čokoláda, sušená zelenina, psí maso a krevpro psy a 5 mužů pemmikan,maso poníkůpro poníky a 4 muže
místo přistání Velrybí zátoka (o 100 km blíže k pólu)(obr. 30; str. 23) Cape Evans (záliv McMurdo)(obr. 31; str. 23)
trasa přímá, relativně přívětivá(obr. 32; str. 24) hůře průchodná(obr. 32; str. 24)
stany tmavá barva tmavá barva
značení trasy bambusové tyče nebodřevěná prknas tmavými vršky žádné
počet mužů na pólu 5 5
rozmístění skladů s potravinami Po každých 150 km s určitými dávkami zásob(obr. 33 - 34; str. 24) ne tak promyšlené rozmístění,celkově méně jídla
Saně Norů vážily původně také 70 kg, ale Amundsen dal prozíravě za úkol svému tesaři snížit hmotnost saní alespoň o polovinu.
Poníci narozdíl od psů nebyli zvyklí na mrazy, více se bořili do sněhu a celkově byli mnohem méně obratní. Scott a jeho muži je museli cestou všechny pozabíjet a do saní se „zapřáhnout“ sami.
Krev zajišťovala Amundsenovým mužům imunitu proti kurdějím, jimiž někteří Angličané trpěli.
Trasu, jak se později ukázalo, zvolil Amundsen výhodnější. Jediným zádrhelem byl kolmý ledovec Axela Heiberga (tak ho Norové pojmenovali), kde zvolili špatný směr, museli se o kus cesty vrátit a jít jinudy.
Stany měly obě výpravy tmavé. Bylo to nejenom kvůli výhřevnosti, ale také proto, aby si jejich oči odpočinuly od věčné bílé.
Značení trasy bylo jednou z nejosudovějších chyb Angličanů. Při zpáteční cestě by alespoň Scott mohl dojít k zásobovacímu skladu, ale cestu nenašel.
S pátým mužem se při Scottově útoku na pól nepočítalo, takže dávky jídla se museli všem snížit. Navíc E. Evans neměl lyže, a tak zatímco se ostatní vezli, on musel jít po svých.
Rozmístění skladů s potravinami předcházelo samotnému útoku na pól. Muži budovali trasu tak, že každých cca 150 km stavěli zásobovací stany s potravinami, materiálem a petrolejem a vraceli se zpět. Bylo by zcela nemožné podniknout cestu k pólu najednou.
Například Amundsen založil předem svůj první postupový tábor 160 km od Framhjemu. Naložené saně, kterými tam dopravil zásoby pro pozdější použití, vážily bezmála 400 kg.
PŘÍPRAVY
Amundsen dorazil se svou posádkou k břehům Antarktidy 17. ledna 1911. Založili hlavní tábor (tzv. Hlavní štáb) a nazvali ho Framhjem („Domov Framu“). O několik málo týdnů později vstoupil na pevnou zem, tedy spíš led, také Scott a ostatní Angličané. Během zimy, a tedy i příprav na samotnou výpravu, navštívili Framhjem Scottovi muži.
Přišel poručík Pennel s několika muži posádky. Přijali je velmi vřele. Bylo to rytířské setkání.
Britové se zajímali o materiál, který má Amundsen k dispozici, a byli překvapeni, když zjistili, že Norové jsou nejen nenadálí, ale i zkušení protivníci. Zajímala je jak vesnice, tak psi, kteří návštěvu přijali dost bouřlivě, což byl důkaz jejich dobrého stavu.
„Vaši psi jsou nepopíratelně velmi dobře připraveni, ale nevěříme, že by byli schopni splnit úkol, který od nich požadujete,“ prohlásili Britové.
Norové na to odvětili: „Mohlo by se také záhy ukázat, že vaše motorové saně nejsou k ničemu. Žádný motor nemůže vydržet tak hrozné klima. Je možné používat je na rovině, ne však v horách, tam živý tvor předčí stroj.“
„My máme také poníky.“
„Ty se hodí výborně do Skotska. Jste si jisti, že vydrží vzdorovat mrazu a sněhu? Proč si pak neobléct kilt?“
„Jen se nestarejte, všeho, co potřebujeme, máme víc než dost. Kdybyste se snad dostali do nesnází, rádi pomůžeme.“
Amundsen vstal: „Jen se, prosím vás, nedopusťte toho omylu, abyste vyrazili s poníky. Chcete-li, můžeme pólu dobýt společně. Nabízím vám polovinu psů.“
Angličané však nechtěli tuto nabídku přijmout. Promysleli si svou výpravu úplně jinak než Norové. Proto si také vybrali zápřež podle materiálu, Norové materiál podle zápřeže.
NORSKÁ VÝPRAVA
V srpnu začalo antarktické předjaří. Norové byli nedočkaví a chtěli vyrazit co nejdřív, ale padesátistupňové mrazy jim v cestě bránily. Konečně
20. října 1911, kdy teplota „stoupla“ na –22°C, se R. Amundsen, kovář O. Bjåland, lodivodové L. Hansen a S. Hassel a poddůstojník O. Wisting vydávají na svou pouť k pólu a zpět. Mají čtvery saně, v každých je zapřaženo 13 psů. Vědí, že pól je nejkratší cestou vzdálen 1200 km. Vpřed je pohání myšlenka na své soky. Každý z těchto pěti mužů si určitě kladl otázku – Co Britové?
Po několika dnech se přihlásila únava a podrážděnost, které můžeme doložit na názvech oblastí, jimiž projížděli – Sviňské díry, Ďáblův ledovec, Čertův taneční sál. Není divu. Na jednolité plošině nevidíte nic jiného, než jen samou bílou barvu, a tak se občas stalo, že psi zapadli do rozsedliny zrádně přikryté tenkým ledem. Každé vyhrabávání je stálo drahocennou energii a také čas.
Polárníci se sice dostali opět na pevninu (předtím šli po ledovci), ale zde začaly ty nejkrušnější chvíle celé expedice. Strmé a úzké cesty(obr. 35; str. 25), také smečka dostala strach a často zastavovala. Muži se mnohokrát opírali do saní spolu se psy a hustá mlha, ve které bylo vidět sotva na dva kroky, také nepřidala klidu.
Když šťastně sešli dolů do údolí a dne 21. listopadu rozbili tábor, přihnala se sněhová bouře, která jim nedovolila pět dní opustit stany. Šestý den ale už měli obavy, zda-li se Scott náhodou bouři nevyhnul a nenabral tak rozhodující náskok. Přivázali se navzájem provazy, aby prudký vítr žádného z nich nesmetl do propasti a vydali se dál.
3. prosince 1911 dosahuje Amundsenova skupina nejvyššího
bodu – 3 375 m n. m. Odtud se náhorní planina jen mírně svažuje k jižnímu pólu. O pět dní později překročili 88. rovnoběžku, až doteď nejzazší místo, na jaké se člověk dostal. Každým dnem zrychlují své tempo. Ne snad záměrně, ale radost jim dodává energii.
14. prosince: skupina je při síle. Ukazuje se, že jsou 8 km od pólu.
Helmer Hansen je v čele karavany. Zastavuje spřežení a odvazuje prvního psa. Amundsen se znepokojuje: „Něco není v pořádku, Hansene?“
„Ano! Chci, aby někdo zaujal mé místo. Už nemohu pohánět psy.“
„To je divné, zvířata až dosud šla dobře...“
„Ano, kapitáne, ale myslím si, že nastala chvíle, abyste do čela karavany přešel vy.“
„A proč?“
„Myslím si, že čest dojít první k pólu máte mít vy.“
Na saních bylo minimum nákladu, a tak psi zvládli hravě posledních osm kilometrů. V jedné chvíli se mužům zdá, že psi zvětřili cosi na jihu. Pět srdcí sevřela úzkost. A potom stanuli na jižním pólu. Mlčky hledí na pláň před sebou, ozářenou sluncem. Nijak se napohled neliší od krajiny, kterou v minulých dnech projížděli. Není na ní ani Union Jack (vlajka Velké Británie), ani propast, která podle staré pověry sahá z točny do středu Země. Jenom led a na něm cíl jejich cesty, jediné místo na světě, odkud lze vyjít jen k jedné světové straně – na sever.
Přišla největší chvíle cesty, vztyčení vlajky na pólu. Odjakživa patří tento čestný úkol veliteli, ale Amundsen se ho vzdal. „Rozhodl jsem se, že vztyčení vlajky – historická událost – bude společným dílem nás všech. Nepříslušelo to jednotlivci samotnému, ale všem těm, kteří nasazovali život a stáli spolu ve strastech i radostech.“ To byl jediný způsob, jak jsem mohl na tomto osamělém opuštěném místě projevit svou vděčnost druhům. Cítil jsem, že to pochopili tak, jak to bylo míněno. Pět tvrdých, mrazem ožehnutých pěstí se chopilo tyče, zdvihlo rozevlátou vlajku a zasadilo ji – jako jedinou a první – na zeměpisné jižní točně (obr. 36 - 38; str. 25).
Pobyli tam 3 dny, založili symbolickou vesničku Polhjem („Domov na pólu“), prošli okolí, aby vyloučili nepřesnosti měřících přístrojů a Roald Amundsen si zapsal do deníku: „Tak tě zasazujeme, milá vlajko, na jižní točně a dáváme rovině, na které leží, jméno Země krále Håkona VII.“
Když ukončili vědecká pozorování, vydali se na zpáteční cestu. Ještě před tím však zanechali v Polhjemu pár kusů oblečení, sextant, umělý horizont, saně a dva dopisy – jeden pro norského krále a druhý pro Scotta:
BRITSKÁ VÝPRAVA
Scott byl 20. října, tedy dne, kdy Amundsen vyrazil k pólu, ještě na své základně a asi poprvé si uvědomil, že vzít poníky do polárních pustin nebyl nejlepší nápad. Venku byla pro ně ještě příliš velká zima, a tak byl nucen odložit odjezd o dalších třináct dní. Vzhledem k tomu, že byl na počátku delší cesty než Amundsen a dokonce vyrazil později, byl boj o pól téměř jistě prohraný. Hrdý Angličan ale nic nevzdával do poslední chvíle.
Už na 82. rovnoběžce ztrácel na seveřany dvacet dní. Způsobily to motorové saně, které měly poruchy tak často, že se Scott rozhodl vrátit je na základnu.
9. prosince zastřelili posledního poníka. Saně museli táhnout tedy sami (obr. 39; str. 26). Jejich tempo se tím rapidně zpomalilo – první den urazili jen pět kilometrů (Norové asi 40 km).
15. prosince ušla Scottova výprava ve sněhové bouři 18 km. A náčelník expedice si poznamenal do deníku: „Máme vskutku příliš velkou smůlu.“
3. ledna zbývalo Britům k pólu už jen 273 km. Všechny zásoby naložili na jedny saně a společnými silami táhli.
16. ledna 1912 R. Scott, doktor E. Wilson, kapitán Oats, poručík H. Bowers a poddůstojník E. Evans se konečně dostali k pólu. Spatřili tolik vytoužený cíl, ale k jejich zármutku označený rudou vlajkou s modrým křížem (obr. 40; str. 26). Z přiloženého dopisu se dozvěděli, že tam prapor vlaje již měsíc.
„Stala se hrozná věc, potkalo nás to nejhorší, co nás mohlo potkat,“ začíná Scottův zápis z tohoto dne.
Polárníci udělali mnoho fotografií, měl to být senzační dokument pro ilustrované časopisy na celém světě. Pořídili také fotku, na které je skupinka, britská a norská vlajka (obr. 41; str. 26).
Smutní Angličané chtějí co nejrychleji zpátky do Cape Evans, protože začínají pociťovat úbytek morálních i fyzických sil.
17. února umírá Evans v důsledku zranění hlavy. Jeho smrt způsobí agonii ostatních členů. Jejich tempo klesne ze 16 km/den na 3 km/den. Chybí jídlo, chybějí síly.
Měsíc po Evansovi opustí své přátele také kapitán Oats, který oslaben kurdějemi zmrzl.
Zbylí tři členové propadnou kurdějím také a 23. března zůstává naživu už jen Scott. Nachází se pouhých 11 mil od místa, kde předtím postavili sklad. Měl ale už energii jen na to, aby pohřbil do kožešinových vaků těla dvou mužů. Sám pak čekal na smrt. Ve Scottově deníku je nadpis „Mé ženě“ jím přeškrtnut a opraven na „Mé vdově“. Poslední zápis zní:
„1. Ztráta poníků v roce 1911 mě přinutila vyrazit později, než jsem původně zamýšlel, a zároveň to zmenšilo i množství potravy, které jsme s sebou vezli.
2. Špatné počasí, především dlouhá bouře na 83. stupni zpomalila náš pochod.
3.Ještě více zbrzdil náš pochod měkký sníh na vnitrozemské straně ledovce Bernarda Mora.
Bojovali jsme proti těmto nepříjemným podmínkám s veškerou energií a došli jsme k cíli jen za cenu největších ztrát na rezervách. Plně nás uspokojila organizace dep podél celé 1300 km dlouhé cesty k pólu.
Žádná lidská bytost netrpěla tak jako my v těchto posledních měsících. Nebýt špatného počasí, byli bychom prošli, aniž kapitán Oats onemocněl, aniž jsme vyčerpali petrolej a potraviny. Zastavil nás však uragán necelých dvacet kilometrů od skladu, kde jsme měli najít dostatek zásob. Měl někdy někdo větší smůlu? Jsme slabí, sotva držím pero. Pokud jde o mne, naprosto nelituji toho, že jsem se vydal na tuto výpravu, která dokazuje vytrvalost Angličanů, jejich solidárního ducha a to, že se umí podívat do tváře smrti stejně odvážně dnes jako kdysi... Tyto staromódní poznámky a naše mrtvoly budou mluvit za nás a jsme přesvědčeni, že tak bohatá a velká zem jako Velká Británie zajistí budoucnost našich blízkých.“
K deníku je přiloženo také jakési provolání:
„Velmi jsme riskovali a věděli jsme, že riskujeme. Všechno bylo proti nám. Nestěžujeme si, ale musíme se sklonit před Prozřetelností a snažit se ze sebe vydat to nejlepší. Položili jsme své životy za čest vlasti. Vyzýváme své spoluobčany, aby bděli nad těmi, kteří jsou na nás závislí, a aby je neopouštěli. Kdybychom žili, vyprávěl bych heroický příběh o svých přátelích, který by dojal celou Anglii.“
Členové záchranné výpravy našli před 79. rovnoběžkou 12. listopadu 1912 těla tří mužů. Posbírali vzorky a deníky, pomodlili se a podrazili stan. Nad zmrzlými těly přikrytými plátěným stanem navršili pětimetrovou mohylu se zkříženými lyžemi (obr. 42, 43; str. 26).
AMUNDSENŮV NÁVRAT
Přestože se počasí na sklonku antarktického léta zhoršilo, cesta zpátky probíhala hladce. 26. ledna brzy ráno zabouchali polárníci na dveře Hlavního štábu ve Framhjemu. Přátelé je s nadšením přivítali a hned se ptali:
„Byli jste tam?“
„Myslíte si, že bychom se jinak vrátili?“
Devadesát devět dní postačilo pětici Norů, aby zdolala 3 000 km dlouhou cestu k točně a zpět.
Roald Amundsen se stal symbolem nového, ctižádostivého století. Všude byl vítán s otevřenou náručí. Polární badatelství zažilo velký rozkvět.
Avšak Amundsenova sláva se potýkala s mnoha překážkami, jednou z nich byla slavnostní večeře Královské zeměpisné společnosti, kam byl pozván. Lord Curzon prohlásil: „Podporuji návrh na blahopřání k jednomu z nejzajímavějších, a jak správně řekl sir Shackleton, nejskromnějšímu projevu, který jsme kdy slyšeli, a přeji si, abychom svým obdivem zahrnuli i ty fascinující psy, kteří si tak nádherně počínali, ty skutečné přátele člověka, bez nichž by kapitán Amundsen jižního pólu nedosáhl. Žádám vás, abyste svůj souhlas projevili potleskem. Navrhuji tři přípitky psům.“
Tato skrytá urážka se ho velmi dotkla a raději se těšil na opravdu vřelé přivítání ve Francii.
PROBLEMATICKÁ MĚŘENÍ
Mezi Angličany kolovaly pochyby o tom, zda Amundsen pólu opravdu dosáhl. Když v zimě 1912 dorazil spolu se členy záchranné výpravy i Scottův deník, měli tito skeptici rázem i důkazní materiál. Podle britských výpočtů byl pól o 925 m dál od místa, kde ho vytyčili Norové.
Je dost těžké připustit, že Scott mohl s dostatečnou jistotou ověřit polohu pólu. Neoznačuje ho žádná výrazná vlastnost.
Právě proto je stanovení pólu dost složitá věc. Buzola je vám k ničemu, protože střelka se orientuje k magnetickému pólu, jež s osou planety nemá společnou a ani přibližnou polohu (tyto body jsou vzdáleny asi 200 km). Jedinou možností je použít geodetickou metodu, při níž se trigonometricky počítají vzdálenosti pomocí měření úhlů k základní přímce. Háček ale tkví v tom, že ani jedna z výprav nemohla a ani neměla čas tento postup použít.
K měření použili přístroj známý z námořních výprav – sextant (obr. 44 - 46; str. 27).
Sextant využívá překrytí odrazu pozorovaného tělesa (např. hvězdy, Slunce) v polopropustném zrcadle s obrazem horizontu. Úhel se měří s pomocí otočného zrcátka spojeného s kalibrovanou stupnicí, přičemž úhel otočení zrcátka α odpovídá výšce nad obzorem 2α.
Postup:
Víme, že metr je desetimiliontá část zemského poledníku. Čtvrtina poledníku je rozdělena na 90 stupňů šířky. Každý z těchto stupňů je dlouhý asi 11 km. Díváme-li se na určitou hvězdu (v tomto případě Slunce) v okamžiku, kdy prochází vrcholem své dráhy (nad poledníkem), můžeme změřit její výšku nad obzorem, tj. úhel, který s nim svírá.
Přenosný sextant má povolenou odchylku jednu minutu (tedy jednu šedesátinu stupně), což převedeno do míry odpovídá 1800 metrům. Pokud přihlédneme ke Scottově připomínce o 900 m, je tedy Amundsenova „chyba v měření“ rovna 30 sekundám, což je zcela zanedbatelné.
Zeměpisci soudí, že ten, kdo se přiblíží na deset kilometrů k točně, musí být považován za člověka, který stanul přímo na ní.
Tvrzení všech těch „nevěřících Tomášů“, že Amundsen na pólu fakticky nestanul, můžeme pokládat jen za závist. Nenasvědčuje tomu jen dohoda zeměpisců, ale i to, že pro jistotu všichni členové norské polární expedice prokřižovali území kolem pólu - každý 8 km.
VÝSLEDKY BÁDÁNÍ NA JIŽNÍM PÓLU
Jméno Roald Amundsen znali toho času snad všichni. Pro lidi to byl dobrodruh a hrdina, který putoval v mrazech polárními pustinami. Byl však nemalým přínosem pro vědu. Zasvěcenci v něm viděli badatele, který dobytí pólu nebral jen jako atrakci, ale sbíral i materiály pro výzkum a za svou vědeckou činnost na točně byl uznáván.
Přínosy pro svět:
· důkaz spojení mezi Viktoriinou zemí a Plošinou krále Eduarda VII., jež prozkoumal na saních člen jeho výpravy Kristian Prestrud
· Prestrud také uskutečnil vynikající vědeckou práci ve Viktoriině zemi
· konečné objasnění původu Velké ledové stěny, která až dosud byla předmětem protikladných dohadů
· přičítá se mu gondwanský původ (prapevnina Gondwana před svým rozpadem sdružovala nejstarší části Jižní Ameriky, Afriky, Austrálie a Antarktidy a patřil k ní též Arabský a Indický poloostrov)
· pravděpodobnost existence antarktického kontinentu
· to dokazuje skutečnost, že ji tvoří kontinentální typ zemské kůry o tloušťce mezi 30 - 40 km (v oblasti podledovcových hor Gamburceva až 60 km); naproti tomu okolní oceán má tloušťku zemské kůry jen 5 - 10 km
· souvislá celoroční meteorologická pozorování ve Framhjemu
· pojmenování několika nových území na neprobádaném kontinentu
· každodenní měření úhlové výšky Slunce na obloze
· soubor poznatků a zkušeností o polárních krajích pro některou z dalších výprav
NEMOCI A JINÉ POTÍŽE VÝPRAV
Když pomineme volbu trasy, poníků a motorových saní, Amundsen odůvodnil neúspěch Britů slovy: „Velké vítězství bývá často součtem malých úspěchů, které se ani nezdají významné. Angličané se po vyčerpávajících dnech nestavěli s dvěma stany, ale vměstnali se do jednoho, aniž se často svlékli. My jsme si naopak především zuli boty a ponožky, abychom zabránili omrzlinám, které pot nahromaděný v látce snadno způsobí. Scottovi muži nedbali příliš ani na stravu a jedli vše, co bylo po ruce. Nepestrá strava – pemmikan ráno, pemmikan večer, celé týdny jen pemmikan, nakonec způsobily, že hladoví badatelé zapomněli, že existuje něco lepšího. Z dietetického hlediska měla strava obsahovat všechny nezbytné složky, které by lidi chránily před kurdějemi.“
Omrzliny jsou způsobené nízkými teplotami, vlhkem a větrem. Nejcitlivější jsou tváře, nos, ušní boltce, prsty rukou a nohou. V případě prvního náznaku je třeba převléknout se do suchého, zahřát se a sterilně poškozená místa přikrýt.
Hloubka poškození:
I. stupeň – bledá nafialovělá, málo citlivá kůže, zahřívání je nepříjemné
II. stupeň – necitlivá, nažloutlá kůže s puchýři
III.stupeň – nenávratná odúmrť tkáně (amputuje se); zmrzlé části jsou křehké, po rozmrznutí se rozpadají
Podchlazení se projevuje poklesem srdeční a dechové frekvence, hypoxií mozku, snížením mobility, nízkou teplotou (35°a níž), pomalá ztráta vědomí.
Kurděje (scorbutus) jsou vyvolány nedostatkem vitamínu C. Nemoc se projevuje především krvácením pod kůži, do svalů, do nehtových lůžek, vnitřních orgánů, sníženou odolností proti nemocem a poruchou krvetvorby. Dalším příznakem mohou být také poškozené dásně.
Trudnomyslnost a úzkost jsou krátkodobější formy deprese. Mají skličující charakter a v člověku podněcují stavy beznaděje a pochyb. Tříměsíční putování po ledových pláních, kdy se muži nacházeli daleko od domova a zítřky nebyly jistotou, bylo určitě schopno nejednou vyvolat tyto pocity.
Proti těmto rizikům se Amundsen i Scott pojistili pemmikanem. První z jmenovaných ale použil pemminkanu vylepšeného, jehož složkou bylo nejen sušené mleté maso a tuky, ale také zelenina a ovesné klíčky. Tím dosáhl jak lepších výživných hodnot, tak i snesitelné chuti.
ZÁVĚR
Roald Amundsen byl vynikajícím vůdcem, polárníkem, badatelem a jeho plánování celé expedice nemělo jedinou chybu. Myslel zkrátka na všechno a nebránil se například ani moderním názorům na skladbu stravy v extrémních podmínkách, což jemu i jeho přátelům nejspíš zachránilo na pólu život.
Je jen velmi málo výprav, při kterých žádný z členů nezahynul, a ta jeho patří mezi ně. Z mého pohledu je právem nazýván Posledním vikingem.
Ve většině učebnic je do posledních let před První světovou válkou vetknuto pouze pár řádků o souboji dvou velkolepých výprav k místu, kde zeměkouli protíná osa otáčení. Měly a mají mnohem větší význam, než se na první pohled může zdát. Postupem času se z Antarktidy (obr. 47; str. 28) stal kontinent zasvěcený vědě. Mnoho zemí světa tam má své stanice a společně pracují na nejednom mezinárodním výzkumném programu (obr. 48 - 50; str. 28).
Od roku 1959 existuje smlouva, podle které je antarktická oblast prvním (a bohužel asi i posledním) místem na Zemi, kde je zakázáno zneužívat ho pro vojenské účely a válečné konflikty.
Amundsen předvídal obrovský potenciál této ledové země. Sám ale dobytí jižního pólu nepokládal za vrchol své kariéry.
„Nemohu říci, ačkoli vím, že by to působilo mnohem velkolepěji, že jsem stanul před cílem svého života,“ přiznává Amundsen. „To by bylo přece jen příliš přepjaté. Chci být raději upřímný a prohlásit rovnou, že asi nikdy nestál nějaký člověk v tak naprostém rozporu s cílem jeho života jako já v tom okamžiku. Byl to severní pól, který mne od dětství přitahoval a okouzloval, a teď jsem se objevil na – jižní točně! Lze si vůbec představit větší rozdíl?“
28. prosinec 2012
14 839×
4369 slov
