Druhá světová válka

Příčiny druhé světové války je nutno hledat mnohem dříve než tento strašlivý konflikt vůbec vypukl, dokonce dříve než si většina lidí vůbec uvědomila reálnou hrozbu představovanou totalitními, autoritářskými režimy v Německu, Itálii a Japonsku. Po první světové válce bylo Německo poníženo krutými podmínkami kapitulace a z toho populisticky těžila NSDAP (Nazionalsozialistiche Deutche Arbeiterpartei). Ta se v roce 1933 dostala k moci pod vedením Adolfa Hitlera, který zavedl diktaturu. Pokud měl někdo ještě pochybnosti o tom, zda má Hitler moc pevně v rukou, tak je ztratil po tzv. Noci dlouhých nožů. Ta spočívala v tom, že na Hitlerův příkaz komanda SS (Schutzstaffel) postřílela vysoce postavené osoby, které se staly Hitlerovi nepohodlné. Šlo převážně o vysoké důstojníky SA (Sturmabteilung), ale zabit byl i říšský ministr a bývalý kancléř. Tím se Hitlerova moc stala absolutní a mohl se v klidu připravovat na válku.
Německo si žádalo životní prostor a alespoň nějaký získalo v roce 1938, když po tzv. Mnichovském diktátu zabralo Sudety za souhlasu Velké Británie, Francie a Itálie, které byly přítomny Mnichovské konferenci. Už dříve byl proveden tzv. Anschluss Rakouska.
15. března 1939 následovala anexe Československé republiky – vznikl protektorát Čechy a Morava, Slovensko se odtrhlo a pod vedením bývalého kněze Tisa vytvořilo s nacismem sympatizující Slovenský štát. Tím, že bez boje obsadil ČSR získal Hitler kromě samotného území hlavně v té době moderní výzbroj naší armády a také výkonné průmyslové podniky.
Druhá světová válka oficiálně začala 1. září 1939, když Německá armáda zaútočila na Polsko a v podstatě bez problémů ho obsadila. Na jaře roku 1940 rozpoutal Hitler hlavní fázi tzv. blitzkriegu. Německé armády se převalily přes země Beneluxu čímž se ze severu vyhnuly francouzské Maginotově linii a pokračovaly v tažení na Paříž, kterou také v červnu obsadili. Francouzské jednotky posílené o britské expediční sbory stále ustupovaly, až už nakonec neměly kam. To vyústilo v obrovskou námořní evakuaci u města Dunkerque, kde spojenci museli zanechat Němcům napospas téměř veškerou vojenskou techniku, ale podařilo se zachránit obrovské množství vojáků, což lze považovat za první úspěšnou akci spojenců ve válce.
Německo přímo okupovalo zhruba polovinu francouzského území, na druhé polovině se utvořil pod vedením maršála Petaina nový stát – Vichistická Francie, fakticky ale závislá na Německu. Mezitím Hitler – aniž by musel překonávat nějaký silnější odpor obsadil jihovýchodní Evropu až k Černému moři, ale hlavně rumunská naftová pole s výhledem na to, že se chtěl dostat až do Ázerbajdžánu.
V létě roku 1940 začala letecká bitva o Británii. Hitler chtěl totiž provést invazi do Británie a obsadit ji, aby se potom mohl ničím nerušen vrhnout na stalinistické Rusko, protože to byl spolu s Židy hlavní ideový nepřítel nacismu. Než ale mohla začít invaze, chtěl Hitler získat totální převahu ve vzduchu, což mu velkohubě slíbil velitel Luftwaffe maršál Herman Goring. Proti asi 750 anglickým stíhačkám stála dvojnásobná přesila německých letadel, ale nedokázali ji zužitkovat také proto, že se bojovalo nad anglickým územím a němci měli na boj kvůli nedostatku paliva vždy jen 20 minut.
Zde je třeba vyzdvihnout hojnou účast pilotů porobených národů na Britské straně; bojovali zde polští, francouzští i jiní piloti a mezi nimi hráli nezanedbatelnou roli také čechoslováci. Postupně vznikly 310., 311. a 313. stíhací peruť a 312. peruť bombardovací, přičemž musím podotknout, že jejich členové byli v Británii (stejně jako letci jiných národů) oblíbení a úspěšní.
Toto byla zřejmě nejtěžší etapa války, protože v té době byla Velká Británie jedinou zemí, která stála v otevřeném boji proti nacistickému Německu. Britské letectvo se bránilo zdrcují převaze nacistů, a samotné Británii hrozilo vyhladovění, protože královské loďstvo stále nedokázalo zajistit bezpečí pro britské obchodní lodě dovážející potraviny a jiný materiál z USA. I když Britové přešli na stále se zdokonalující systém konvojů, přesto trpěly zásobovací lodě hrůzu nahánějícími ztrátami od německých ponorek. Zákeřnost a brutalita ponorkové války byla podtržena 17. 9. 1942, když Donitz vydal rozkaz, jímž výslovně zakazoval velitelům ponorek učinit cokoliv pro záchranu posádek potopených lodí. Někteří ambiciózní velitelé si rozkaz vyložili tak, že mají trosečníky rovnou postřílet z kulometů.
21. 6. 1941 začali Němci realizovat plán Barbarossa, čili zaútočili na Sovětský svaz. Zpočátku Rusové ustupovali před drtivou nacistickou převahou v bojové technice a výzbroji. První náznaky problémů byly už fakt, že Němci nedokázali dobýt obklíčený Leningrad a že potom generál Paulus spolu s asi 300000 muži byl obklíčen u Stalingradu. Paulus vytrvával pod dojmem Goringových slibů, že Luftwaffe bude jeho armádu zásobovat letecky. Když však Paulusovi došlo, že to bylo jen velkohubé chvástání, přešel i se svou armádou do sovětského zajetí. Němci se nakonec dostali až na předměstí Moskvy, než byli konečně odraženi a od té doby na východní frontě pouze ustupovali. Při ústupu používala nacistická vojska často taktiku spálené země. Za zmínku stojí určitě bitva u Kurska, což byla největší tanková bitva druhé světové války – na každé straně bojovalo přibližně 2500 tanků a Němci utrpěli porážku.
Významnou pomoc pro SSSR znamenalo to, že spojenci zásobovali SSSR bojovou technikou a to především po moři kolem severního cípu Norska do přístavů Archangelsk a Murmansk. Rusové měli sice obrovské množství lidí, ale co se týče bojové techniky za Německem už značně zaostávali. V podstatě od samého začátku války s Německem žádal Stalin západní spojence o otevření druhé fronty, která by donutila Hitlera, aby stáhnul část svých vojsk z východní fronty a přesunul je na západ.
V roce 1943 utrpělo Německo další těžkou porážku, protože spojenci porazili v Africe armádu vedenou „liškou pouště“ maršálem Erwinem Romellem. Africké bojiště mělo svůj význam tím, že Němci se pokoušeli dobýt do té doby britský Egypt a s ním samozřejmě strategicky velevýznamný Suezký průplav.
Spojenci chtěli jakoby vyslyšet Stalinovo volání po druhé frontě, ale necítili se ještě dost silní na to, aby se mohli vylodil přímo na evropský kontinent a tak provedli Invazi na Sicílii a do Itálie v roce 1943. V Itálii spojenci poměrně úspěšně postupovali a v roce 1944 byl italský fašistický vůdce Benito „Duce“ Mussolloni svržen, lid ho lynčoval a pověsil. Tím tedy Itálie přešla na stranu spojenců.
Po úspěšném vylodění v Itálii stouplo sebevědomí spojenců natolik, že se mohli pokusit o vylodění na samotný evropský kontinent. Tato monstrózní invaze naplánovaná do posledního detailu už měsíce předem dostala krycí jméno operace Overlord a vrchního velitele generála Dwighta D. Eisenhowera, pozdějšího prezidenta Spojených států. Tato operace s sebou přinášela obtížné problémy ještě mnohem dříve než vlastně začala. Operace Overlord byla největší invazní akcí druhé světové války i vojenské historie vůbec. Toto vyžadovalo obrovskou koncentraci sil v Anglii a to jak pěchoty, tak těžké vojenské techniky, letadel a lodí. Bylo nemožné toto utajit před Němci, ale spojenci se mohli alespoň úspěšně pokusit utajit místo a čas vylodění pomocí složitých špionážních manévrů a Němci skutečně do poslední chvíle netušili, kdy a kde invaze začne a když skutečně začala, našli se i tací velitelé, kteří odmítali uvěřit pravdivosti zpráv s tím, že jde o klamný manévr spojenců s cílem odlákat síly Wehrmachtu z místa skutečného vylodění.
Den D nastal 6. 6. 1944. Nejprve ještě v noci byly provedeny rozsáhlé parašutistické výsadky, které však i přes nepřesnosti při shazování parašutistů dosáhly některých plánovaných cílů – obsadit mosty a zabránit tak Němcům poslat posily. Mezitím bylo pobřeží Normandie pod těžkým bombardováním a německé pevnosti byly ostřelovány spojeneckými válečnými loděmi. V 6 hodin 30 minut se americké jednotky vyloďují na svých plážích nazvaných Utah a Omaha. V 7 25 nastává hodina H i pro Britsko-kanadské úseky Juno, Sword a Gold. Obrovský rozsah této operace dokazují také tato čísla : během 24 hodin od zahájení vyloďovacích operací bylo na francouzské půdě 87000 spojeneckých vojáků, 7000 vozidel a 3500 tun jiného materiálu.
Invaze tedy proběhla úspěšně a spojenci postupovali stále na východ, v čemž jim slábnoucí Německo drcené vyčerpávající válkou na dvou frontách nedokázalo účinně zabránit. Zmatky a hrubé nedostatky v organizaci německé armády dokazuje výborně připravená protiofenzíva v Ardenách, která měla předpoklady zatlačit spojence na ústup a způsobit jim značné ztráty a problémy nebýt jednoho faktu. Německé tanky vyrazily do útoku, avšak netrvalo dlouho a jeden po druhém zastavovali z jednoho jednoduchého důvodu – došlo jim palivo. Z důvodu nedostatku paliva byly také často rušeny a omezovány akce velkých hladinových lodí Německého námořnictva, ale i když německé lodě vypluly, musely se většinou obejít bez úspěchu.
Německo už bylo v posledním tažení a 29. 4. 1945 spáchal Adolf Hitler is se svojí čerstvou novomanželkou Evou Braunovou sebevraždu. Předtím však ještě sestavil závěť, ve které jmenoval svým nástupcem velitele námořnictva velkoadmirála Karla Donitze. Jeho úloha spočívala pouze v tom, aby podepsal bezpodmínečnou kapitulaci Německa 8. 5. 1945. Konec války na Evropském bojišti.

Válka v Tichomoří

Už před začátkem války se japonští militaristé rozhodli rozšiřovat území na úkor Koreje a Číny. V září 1931 obsadila japonská vojska jižní Mandžusko, přičemž záminkou se stala japonská provokace. Vojáci se ujali moci s poukazem na to, že země je ve válečném stavu a v roce 1932 zavraždili ministra financí i další vysoké úředníky. V Japonsku zavládla vojenská diktatura. 7. 7. 1937 díky další provokační akci získali Japonci záminku k útoku na Čínu. Na stále větší otevřenosti získávaly i japonské provokace vůči Američanům.
Japonsko mělo v plánu zabrat především jihovýchodní Asii s jejími bohatými zdroji nerostných surovin. Japonci proto požadovali na Vichystické vládě ve Francii přiznání práva na vojenské obsazení Indočíny. Toto povolení Japonci nakonec získali jen poté, co Hitler vyvinul silný nátlak na maršála Pétaina. Po tomto Hitlerově zákroku nemohli Japonci dále odmítat spojenectví a 27. 9. 1940 byl podepsán pakt tří mocností.
Možná nejvýznamnější japonskou postavou byl admirál Isoroku Jamamoto. Díky studiu na Harvardu získal velký rozhled a znalosti o Americe. Ač věrně oddaný císaři, nebyl zarputile konzervativní jako jiní japonští velitelé a byl jeden z prvních, kdo si uvědomil jak obrovskou roli budou hrát v příští válce letadlové lodi a svou autoritou také prosadil jejich stavbu. Byl to právě Jamamoto který připravil a obhájil plán útoku na Pearl Harbor.
Hlavním cílem tohoto útoku měly být americké letadlové lodě, naštěstí v té době nebyla v přístavu ani jediná. V časných ranních hodinách dne 7. prosince 1941 zaútočilo 183 letadel japonské první vlny na Pearl Harbor a při absenci letadlových lodí se staly primárním cílem lodě bitevní a pozemní zařízení. Následovala ještě druhá útočná vlna letadel a japonský námořní svaz odplouval plnou parou zpět domů. Výsledek útoku na Pearl Harbor? 2403 Američanů mrtvých, 1178 raněných. Japonci potopili dvě bitevní lodi, šest dalších bylo na velmi dlouhou dobu poškozeno, bylo zničeno 188 letadel a 161 dalších poškozeno. Výsledek? Totální šok pro Američany a obrovská promarněná příležitost pro Japonce. Kdyby z letadlových lodí vzlétla ještě třetí úderná vlna, mohli Japonci zničit také základnu ponorkového loďstva, množství opravárenských zařízení a hlavně obrovské zásoby ropy. Ani jedno z toho Japonci neudělali. Jeden americký admirál k tomu později podotkl, že kdyby Japonci zničili ropu na Havaji, oddálili by tím americkou protiofenzívu mnohem více než likvidací zastaralých bitevních lodí.
Američané měli na své straně obrovský průmyslový potenciál své země, což se projevovalo tím, že dokázali bez problémů doplňovat ztráty, což Japonci postupem času mohli stále méně. Jen pro zajímavost : na začátku války mělo Japonsko ve službě 10 letadlových lodí a USA 7, přičemž Američané museli navíc bojovat na dvou bojištích, zatímco na konci války stála jediná japonská letadlová loď proti 22 americkým.
Současně s útokem na Pearl Harbor přepadli Japonci také Filipíny, Sundy (Jáva, Sumatra, Borneo, Celebes – dnes Kalimantan) a Hongkong, Thajsko, Guam, Wake, Malajsii a blížili se k Singapuru. Sám Winston Churchill rozhodl o vyslání bitevní lodi Prince of Wales a bitevního křižníku Repulse jako podpory, draze zaplacenou chybou bylo to, že se plavily bez letecké podpory. Britové museli teprve zjistit to, co Japonci věděli už dávno – totiž že bitevní lodi jsou zastaralé a proti dobře vedenému leteckému útoku prakticky bezbranné. Obě plavidla byla potopena za cenu ztráty pouhých 4 Japonských bombardérů a spojenci tak přišli o jediné dvě velké akceschopné lodě v Tichomoří.
Spojenci se sice pokusili o odpor, ale vesměs holandské loďstvo nemělo proti Japoncům disponujícím značnou přesilou šanci a po zničující bitvě se zbytky lodí stáhly do Austrálie.
Další Japonské vítězství přišlo v Indickém oceánu, kde Japonci vybombardovali dva britské přístavy a potopili letadlovou loď Hermes, aniž by sami utrpěli jakékoliv ztráty na lodích.
První bitvou, kde již Japonci neměli jasně navrch se stala bitva v Korálovém moři 5.-7. května 1942 u Šalamounových ostrovů, jejichž součástí je i proslulý Guadalcanal. Šlo vůbec o první bitvu letadlových lodí v historii a její výsledek byl v podstatě nerozhodný. Japonci způsobili Američanům větší ztráty, ale těm se zase podařilo zabránit Japoncům v obsazení strategicky významné základny. Velkou japonskou chybou bylo, že si neověřili zprávu o potopení letadlové lodi Yorktown, která pak sehrála nezanedbatelnou úlohu v bitvě u atolu Midway.
Obrat v událostech signalizoval i průběh bojů o ostrov Guadalcanal. V srpnu 1942 se Američané vylodili na Japonci obsazený ostrov a okamžitě obsadili místní letiště. Prudké boje na samotném ostrově i na moři kolem něj trvaly zhruba šest měsíců a stály obrovské množství životů zvláště na japonské straně – z 36000 mužů jich 24000 zahynulo. Američané měli větší ztráty v námořních bitvách; v jednom průlivu se potopilo tolik lodí, že se mu začalo přezdívat magnetický.
Možná nejdůležitější námořní bitva v Pacifiku se odehrála v okolí atolu Midway. Japonci zde ztratili 4 letadlové lodě, což představovalo téměř polovinu z celkového počtu a ještě citelnější se projevila být ztráta nejlepších a nejzkušenějších letců, mechaniků a námořníků jaké Japonsko mělo, protože právě na těchto letadlových lodích sloužil výkvět japonské armády. Od té doby byla stále zřetelnější narůstající americká převaha a Američané pokračovali v obsazování ostrovů a v likvidaci Japonského loďstva.
Japonci se ale tvrdošíjně a fanaticky odmítali vzdát, a američtí velitelé odmítli riskovat obrovské ztráty, jež by nutně musely přijít při případné invazi do Japonska, tak bylo rozhodnuto použít na nepřítele novou, tajnou superzbraň, aby byl nucen přijmout bezpodmínečnou kapitulaci. 6. srpna 1945 byla svržena na město Hirošimu první atomová bomba. Okamžitě zahynulo přibližně 90 000 lidí a na následky radiace se počet obětí vyšplhal až na 230 000. O tři dny později byla atomová bomba svržena také na Nagasaki, kde zahynulo přibližně 70000 lidí.
2. září 1945 na bitevní lodi Amerického námořnictva Missouri kotvící v Tokijské zátoce s děly symbolicky namířenými na Tokio podepsali Japonští představitelé kapitulaci. Ještě do roku 1948 však Američané likvidovali odříznuté japonské vojáky na různých ostrovech.
Ještě dříve však Stalin, když viděl, že Japonsko je zlomeno, se chtěl přiživit na vítězství a v březnu 1945 bez vypovězení války zaútočil na japonská vojska v Číně. Japonsko a Rusko dodnes neuzavřely mír a dodnes se táhnou spory o Kurily.
Důsledky Druhé světové války :
Přerozdělení sil ve světě; Británie ztratila velmocenské postavení; velmocemi se naopak staly USA a SSSR
Obrovský technický pokrok :
atomová bomba, radar, trysková letadla a rakety, ponorky, letadlové lodě, parašutismus (Němci obsadili Krétu), tanky, lepší komunikace, rádio do všech letadel

Obrovskou výhodou pro spojence bylo to, že dokázali číst nepřátelské zašifrované depeše. Britové v Polsku získali první přístroj Enigma, Američané rozluštili tajemství japonského Purpurového kódu, ale i přesto si nedokázali dát informace dohromady a útok na Pearl Harbor je zcela překvapil.