Druhá světová válka, příčiny války

V roce 2005 uplyne už 60 let od skončení nejstrašnější války v dějinách lidstva. Dnes už hovoří o této největší válce převážně historie a čísla statistik. Víme, že druhá světová válka z let 1939 – 1945 trvala dlouhých 6 let, ve svém víru strhla na 61 států, a to tehdy představovalo 80% obyvatel zeměkoule. Počty účastníků jsou neuvěřitelné, vždyť jenom ve zbrani stálo proti sobě na všech bojištích světa přes 110 miliónů lidí, z toho přes 27 miliónů na frontách padlo. Sovětské ozbrojené síly, které na sebe vázaly 2/3 všech nacistických divizí, zničily nebo zajaly v době války nepřátelské jednotky v síle 607 divizí, západní Spojenci pak zničily 176 divizí. Válka si vyžádala více jak 50 miliónů přímých obětí – jenom sovětský lid měl ztráty přes 20 miliónů. Miliónové ztráty, vedle poraženého Německa, mělo například také Polsko (6 mil.), Čína (přes 5 mil.), nebo i tehdejší Jugoslávie (1,7 mil.). Nelze ani vyčíslit poničená území se stovkami měst a tisíci vesnicemi, nesmírné a nenahraditelné škody na majetku převážně civilního obyvatelstva, ale i na historických a kulturních hodnotách. V této válce byly rovněž poprvé v historii lidstva použity atomové zbraně, konkrétně v závěru války dvě atomové bomby svržené USA na japonská města Hirošima a Nagasaki.

Chceme-li dnes stručně hovořit o příčinách 2. světové války, jako historického jevu 20. st., není to tak nesnadné. Jednoznačně se jejími strůjci staly vládnoucí kruhy fašistických států - Německa a Itálie, ale i militaristického Japonska. Tito agresoři usilovali všemi prostředky o světovládu, o roli „pánů světa s novým pořádkem“, a to i za cenu vyhlazení celých národů. Je třeba uvést, že vedle toho existovaly i politické a územní důvody a snahy, převážně vlád těchto států, nejen jako pokračování či revize výsledků první světové války (nové rozdělení kolonií a zájmových sfér velmocí tehdejšího světa). Hlavním politickým cílem agresivního fašistického bloku, tzv. Osy, ale také hlavní překážkou dobyvačných plánů bleskové války, byla porážka a zničení Sovětského svazu.

Hovoříme-li dnes o fašistickém bloku, není pro pochopení příčin 2. světové války určitě na škodu, připomenout si právě vznik fašismu. V Itálii lze počátek vysledovat už v založení první fašistické organizace „Svazu boje“ roku 1919 v Miláně, tedy přes ozbrojené oddíly „černých košil“ a hned poté v přímé direktivě generálního štábu, nařizující velitelům divizí podporovat fašistické organizace (v říjnu 1920). Osudovým krokem potom bylo rozhodnutí krále Viktora Emanuela III. pověřit fašistického vůdce Benita Mussoliniho sestavením vlády (29.10.1922).

Podobně v Německu došlo nejdříve na schůzce magnátů německého kapitálu s Hitlerem k vytvoření tzv. harzburské fronty (říjen 1931) a definitivně pak byl předán prostor fašistické straně (demagogicky nazvané NSDAP - Nacionálně socialistická německá dělnická strana) spolkovým prezidentem Hindenburgem, kdy na nátlak magnátů německého průmyslu a také bankéřů pověřil předsedu NSDAP Adolfa Hitlera sestavením nové vlády (30.1.1933).

Přestože fašizace Japonska neprobíhala formou přechodu státní moci ani nastolením diktatury, na počátku 30. let už existovalo v Japonsku přes 80 fašistických organizací. V době, kdy v Německu fašisté upevňovali svou moc, začali japonští militaristé už násilně měnit mapu Asie. Boj o nadvládu na Dálném výchově začal pod heslem „osm světových stran pod jednou střechou“, neskrývanou propagací šovinismu a rasismu, a kult války a armády usilovně šířilo i náboženství. Agrese se ve strategických plánech orientovala proti Číně a Sovětskému svazu a začala vpádem Japonska do severovýchodní Číny (Mandžuska, 18.9.1931). Po vytvoření loutkového státu Man-čou-kuo (9.3.1932) vystoupilo pak Japonsko ze Společnosti národů (27.3.1933) a pokračovalo v přípravách útoku na Sovětský svaz. Rodily se agresivní plány na vznik „velkého Japonska až po Bajkal a Tibet“. Expanzi Japonska, mimo jiné, také podpořilo chování Británie a USA, také Společnosti národů, která nenašla prostředek, jak účinně vyhnat Japonce z Číny, a spokojila se s pouhými ušlechtilými řečmi. W. Churchill v únoru 1933 prohlásil, že by Společnost národů neučinila dobře, kdyby se pustila do sporu s Japonskem.

V roce 1937 pak začalo dobývání Číny. Svojí připravovanou úlohu v militantních plánech Japonského agresora také sehrávalo narušování hranic SSSR s Man-čou-kuem (1936 – 1938).

Vznikem fašistické Osy „Berlín – Řím – Tokio“, prvními agresemi (Etiopie, Španělsko, Čína, Mongolsko), zabráním Rakouska (anschluss) a odtržením pohraničí Československa na základě mnichovské dohody, také díky ústupkové politice západních mocností, tehdy již nic nebránilo německé generalitě vtělit svojí expanzivní ideologii do konkrétních vojensko-strategických plánů (plány Schulung, Rot, Otto, Grün …), a v konečném důsledku zahájit nezastřenou ozbrojenou a přímou agresi a válku nejdříve proti Polsku a pak na území téměř celé Evropy.

Pomnichovská nacistická směrnice k „bleskovému obsazení Čech a Moravy a k izolaci Slovenska“ byla Hitlerem podepsána přesně za tři týdny po Mnichovu (21.10.1938). V tomto retrospektivním pohledu je vidět, kam až došla politika appeasementu (nevměšování) vůči Německu, nejen ze strany západních mocností, ale i Spojených států amerických. Ty prostřednictvím státního tajemníka USA Cordell Hulla ještě 30. září prohlásily před zástupci tisku, že výsledky mnichovské konference vzbuzuji „všeobecný pocit ulehčení“. Zda tím USA oficiálně schválily obchod uzavřený v Mnichově, je věcí nejen analýzy interpretace a optiky diplomacie. Přes negativa oficiálního britského postoje je třeba i dnes připomenout pozitivní stanovisko W. Churchilla, zejména jeho projev v Dolní sněmovně při rozpravě po Mnichovu. Ten nejen, že předpověděl brzký konec zbytku Československa, ale svůj projev zakončil i varováním: A nemyslete si, že toto je konec. Je to pouhý začátek účtování !.

Shoda s ním byla v této politické předvídavosti i u řady státníků a politiků nejen v Evropě. Následoval ale útok na Polsko (1. 9.1939) a od tohoto data se počítá začátek druhé světové války. Následně pak v roce 1940 německý wehrmacht vpadl do Dánska, Norska, Francie, Belgie a Nizozemí, v létě kapitulovala Francie. Fašistická Itálie napadla Řecko (28.10.1940), které ještě v dubnu 1941 pomohlo i Německo svým wehrmachtem. V ději této války se však pomalu už blížila nová etapa války. Dne 18.12.1940 Adolf Hitler podepsal plán Barbarossa k přípravě války proti SSSR a věrolomný útok na sebe nedal dlouho čekat. Německá agrese přišla hned do půl roku – přesně 22.6.1941, a tak obranou země pro sovětské občany a jejich ozbrojené síly započala Velká vlastenecká válka.

Pro německé agresory se po počátečních úspěších v bojích blížil den zvratu. Naděje pro celý svět se začaly objevovat až při zlomení německé ofenzivy a při zdolání pozdějšího protiútoku sovětské armády právě u Moskvy (20.4.1942). Tehdy utrpěla fašistická armáda první vážný odpor a těžkou porážku ve válce. Vítězství hlavně rozbilo fašistickou ideologií udržovaný mýtus o nepřemožitelnosti wehrmachtu a s konečnou platností pohřbilo plán tzv. bleskové války. Rozhodujícího obratu se pak podařilo dosáhnout v bitvách u Stalingradu a v největší tankové bitvě u Kursku. Ke konečnému vítězství nad hitlerovským fašismem také významně pomohlo otevření druhé fronty spojenci, spojenecká invaze v roce 1944, a konečně vítězná bitva o Berlín - na jaře roku 1945. S květnem roku 1945 tak zůstane navždy spjat konec druhé světové války v Evropě. Následnou porážkou militaristického Japonska a jeho bezpodmínečnou kapitulaci dne 2.9.1945 poté skončila druhá světová válka také v Asii a na Dálném východě.

Od konce druhé světové války právě letos uplyne šedesát let. Většina obyvatel zeměkoule se už narodila v poválečné době, v míru tak vyrůstají už tři generace. Obě války z uplynulého 20. století se už staly historií, ale lidstvo na ně právě pro svojí budoucnost zapomenout nesmí. V paměti lidstva musí zůstat hrůzné vzpomínky na koncentrační tábory a lágry smrti v polské Osvětimi, Treblince, Ravensbrücku a Buchenwaldu a jinde, vzpomínky na nelítostný teror a genocidu nejen vůči židům, na zlovolné drancování, také na zotročování, na kolonizování a utiskování okupovaných zemí, na likvidaci míst jako jsou Chatyň, Lidice a Oradour. Se druhou světovou válkou byly spojeny nejen hlad, popravy, nucené nasazování lidí, plynové komory, bezpočetné šibenice, ale i všechny ostatní nejhrůznější plány a atributy nacisty připravovaných nových „pořádků“ ve světě. Žijí mezi námi lidé, kteří stíny válečných hákových i hřbitovních křížů, hřmění děl a detonace bomb pamatují. A připomínají nám toto právě v současnosti, kdy ve světě stále existují nejrůznější lokální konflikty a boje, hrozby násilí a terorismu, a tak památku a odkaz boje proti tomu všemu předávají novým generacím, které nejstrašnější válku v dějinách nezažily. Připomínají nám i v letošním roce, v roce 60. výročí skončení druhé světové války, neustálou aktuálnost boje proti násilí, proti válkám a vůbec proti terorismu dneška.