Egypt-náboženství

ÚVOD

Ve Starověku vzniklo spoustu zemí a pokud pominu-li Řím i Řecko, tak je mi Egypt bezesporu nejbližší. Nejdříve jsem chtěl Egypt zpracovat nějak obecně. Ale historie Egypta je tak obsáhla, že jsem si musel vybrat. V encyklopedickém slovníku jsem si přečetl obecný popis náboženství a zaujala mě jeho rozmanitost. Je zde popsán vývoj náboženství od začátku až do konce. A k němu patří také bohové. Popis bohů nemá být plným výčtem celého egyptského božství. Bohů bylo přes 2500, ale u mnohých z nich se nedochovaly žádné informace. Tato práce obsahuje výpis těch nejznámějších.
Doufám, že tato práce pomůže objasnit podstatu celého egyptského náboženství a podstatu bohů samotných.

NÁBOŽENSTVÍ

"Ó, Egypte! Egypte! Země, která byla sídlem božství, bude oloupena o přítomnost
bohů. Nezůstane z tvého náboženství nic než pověsti, nic než slova, napsaná na
kameni a vypravující o tvé poslední zbožnosti. Přijde den, běda, kdy posvátné
hieroglyfy se stanou pouze modlami. Svět se bude omylem domnívat, že
symbolem moudrosti jsou bohové a obviní velký Egypt, že se klaněl
pekelným netvorům." Dávný egyptský prorok Herm

BOJ O KORUNU
Egyptské náboženství je narozdíl od ostatních náboženství komplikováno obrovskou nesourodostí jeho postav. Vezmeme-li např. křesťanství je celé náboženství utvářeno jednotnou principovou linií, jejímž vrcholem je jediný neměnný bůh. Naproti tomu egyptské náboženství je protkáno množstvím postav, jejichž význam se různě mění, a to jak v čase tak na základě geografických odlišností. Počet egyptských bohů, jejichž jména dnes známe je okolo 2500 a snad byl i vyšší. U řady jmen je však shluk souhlásek to jediné co o daném bohu víme. Aby bylo možné pochopit pestrost egyptských svatých postav, musíme se vrátit hluboko do historie, ještě před vytvoření Egypta jakožto centralizovaného státu.
Na území Egypta bylo vytvořeno 42 samostatných států - tzv. žup. Každá ze žup měla svou vládu, která sídlila v hlavním městě župy, jehož bůh se pak stal i hlavním bohem celé župy, zároveň byl na hlavního boha, tentokrát říše mrtvých, povýšen i bůh pohřebiště hlavního města. Hlavní město nebylo stálé, nýbrž se měnilo na základě hospodářského, politického a kulturního významu měst v župě. Se změnou hlavního města došlo samozřejmě i k další změně hlavních božstev. K tomu docházelo k bojům a uzavíráním přátelství mezi jednotlivými župami a k dalším změnám bohů.
Bohem první nejjižnější župy - župa jebská - byl bůh Chnum. V dnešním Kóm Ombu (Nubet) byl hlavním bohem Sutech, který se později stal i hlavním bohem Horního Egypta. V druhé župě Behdet, dnešní Edfú byl bohem "Okřídlený sluneční kotouč", který byl nazýván pouze dle svého místa jako "Behdetský". Později se tento bůh spojil s bohem Horem a vznikl tzv. Hor behdetský. Ten podle legendy porazil všechny Reovy nepřátele a proto Re nařídil, aby obraz boha Hora behdetského byl na každém egyptském chrámu a tak je Okřídlený sluneční kotouč v každém egyptském chrámě jakožto symbol božské ochrany. V třinácté župě Chmunev (Ešmunen) byl hlavním bohem Thovt.
V první župě Dolního Egypta byl hlavním městem Mennofer (říms. Memfi, dnes Káhira) a jeho bůh Ptah, nazývaný též Hektoptah (Sídlo ducha Ptaha) - v řečtině Aigyptos a odtud je odvozen dnešní název Egypt. Mennofer byl vystavěn králem Menim, který údajně spojil obě země egyptské, založil však město v místě osady jejíž bůh byl právě Ptah a boha přijal. Ve městě Onu (říms. Heliopolis) byl uctíván bůh Atum.
Postupem času došlo ke sjednocení jednotlivých žup a vytvoření dvou samostatných států - Horního a Dolního Egypta. Kdy Horní Egypt byl vytvořen z 22 žup a Dolní z 20. I po spojení si župy zachovávaly svou určitou samosprávu, která vydržela až do doby zániku samostatnosti Egypta. Hlavním bohem Horního Egypta se stal bůh Sutech a Egypta Dolního bůh Hor. Při sjednocení obou zemí, které se neobešlo bez bojů, mezi sebou zápolili i oba dva bohové. Hlavním bohem celé země se pak stal bůh Hor, z čehož je patrné, že Dolní Egypt vyšel z bitvy mezi zeměmi vítězně. Sutech jakožto poražený bůh si postupem času vysloužil titul boha zlého a obávaného. Od čtvrté dynastie se začíná prosazovat kult boha Rea a faraóni si jeho jméno vkládají ke svému (Chaf-Re, Menkau-Re a další). Králové tak kromě titulu Hor s nímž se ztotožňovali přijali i boha Re, který postupně vytlačil kult Horův. Re byl stvořitelem všeho i všech ostatních bohů a tak kněží přidávali jeho jméno ke svým župním bohům, aby tak vzdali úctu Reovi (Chnum-Re, Sobek-Re,...), čímž postupně docházelo do určité k smazání jejich původních vlastností. Tak tomu bylo i u Amona, boha, který byl dlouhou dobu málo významným, a který v sedmnácté dynastii boha Rea vytlačil a stal se nejmocnějším bohem s chrámy velikosti doposud nevídané. Amonův kult byl pak za vlády faraóna Achnatona (viz. Faraóni - Achnaton) načas vytlačen bohem Atonem. Za perské nadvlády pak význam Amona upadl a od Ptolemájovců prakticky zanikl, ačkoli si Ptolemájovci a posléze římští císaři, jeho jméno přidávali ke svému.
Bozi, kteří byli sesazeni ze svého trůnu hlavního božstva nezanikali, nýbrž si nadále drželi své postavení, které jim náleželo v mytologii. Kromě toho, že různě klesali a stoupali na hierarchickém žebříčku, měli kněží i jejich funkce, tak aby zapadali do nového rámce hlavního božstva. Výsledkem bylo, že syn se stal otcem svého otce, bůh x-tého pokolení byl povýšen na stvořitele všech bohů apod. V důsledku manipulace s bohy zákonitě docházelo k nesrovnalostem mezi jejich podstatou, a tak kněží různě upravovali vlastnosti bohů a jednotlivé bohy shodných charakteristik slučovali do jedné postavy.
Mimo tuto řadu hlavních bohů existovala celá spousta různých bohů "nižší třídy", démonů a posvátných symbolů, jako byl např. sloup Zed (Ded, Tet), byl ovšem povýšen do první linie a stal se hlavním "bohem" dolnoegyptské župy Zedev. Zed byl postupně ztotožněn s bohem Usirem a město přejmenováno na Per-Usirev (dnešní Abusir). Z těchto nižších bohů se postupem rekrutovali další hlavní božstva, jako právě v případě Usira, který se stal jedním z nejrozšířenějších egyptských bohů vůbec.

ŘÍŠE MRTVÝCH
Jak již bylo řečeno, vedle bohů "pro živé" byli i bozi mrtvých. Ostatně ani toto rozlišení není zcela správné, neboť někteří bohové pozemského života měli své role i v oblasti mrtvých - jako je tomu např. u Thovta, který jakožto bůh vědění a písma (mimo jiné) hrál důležitou roli v tzv. obřadu "Vážení srdce". Každé pohřebiště mělo tedy svého boha, kteří se stejně jako tomu bylo v říši živých, podvolit hlavnímu centrálnímu bohu a tím se stal Usire. Někteří bohové z významnějších žup se stali Usirovými služebníky a ti méně významní zanikli a dnes o nich nevíme vůbec nic. Vedle Usira byl významným bohem mrtvých Sokar - bůh Mennoferského (Memfidského) pohřebiště, který nakonec splynul s Usirem a vznikl bůh Sokar-Usir, který byl v době úpadku spojen ještě s bohem Ptahem - Ptah-Sokar-Usir. Dalším bohem, který přežil Usirovu expanzi byl Anup, jenž se proměnil v balzamovače Usirovi mrtvoly a stal se bohem mumifikace. A nakonec ještě uveďme bohyni Hathor, která splynula s bohyní Amentet (bohyně západní říše, tzn. říše mrtvých) a stala se tak vládkyní a ochránkyní duchů.
O tom, proč se Usire stal vládcem říše duchů hovoří legenda: "Bůh Země Geb, tehdy i pán obou egyptských zemí měl čtyři děti - Usira, Sutecha, Esetu a Nebthetu. Svou říši rozdělil Geb mezi oba bratry a Usire se stal vládcem Dolního Egypta a Sutech Egypta Horního. Usire byl znamenitým vladařem a jeho země oplývala blahobytem. S tím se nemohl vyrovnat závistivý Sutech a usiloval o Usirovu smrt. Jeho úmysly však vždy odhalila Usirova sestra a manželka Eset a Usira ochránila. Jednou se přeci jen podařilo Sutechovi Usira zabít a jeho mrtvolu hodit do Nilu (to byla pro Egypťany jedna z největších potup, neboť jejich těla nemohla být mumifikována a duše tak byla odsouzena k zániku, resp. k věčnému bloudění). Eset s Nebthetou Usirovu mrtvolu našli a schovali. Rozzuřený Sutech ale jejich skrýši objevil, Usirovo tělo rozsekal na kusy a díly zahrabal na různých částech Egypta. Eset a Nebthet v nářku prosili Rea o pomoc a ten vyslal Anupa, aby části Usirova těla našel. Anup tak skutečně učinil a všechny kusy těla našel a posléze v božské síni opět sestavil dohromady a balzamoval.
Poté se Eset v podobě holubice snesla na Usirovu mumii a byla jí oplodněna, čímž si proti sobě opět poštvala Sutecha, který ji pronásledoval. Esetě se podařilo ukrýt v bažinách Dolního Egypta, kde porodila syna Hora. Když Hor dospěl, rozhodl se odčinit zlo, které Sutech napáchal na jeho otci a utkal se s ním v boji, ze kterého vyšli oba dva soupeři poraněni. Hor bez oka a Sutech bez varlat. Do jejich sporu se nakonec vložil bůh Thovt a donutil oba soky, aby předstoupili před soudní sbor. Soud se postavil na stranu Hora a Sutech byl nucen vrátit mu oko. To si však Hor nenasadil zpět na své místo nýbrž je věnoval, jako svou první oběť svému otci Usirovi, čímž vrátil život jeho duchu. Horovi pak bylo přisouzeno království nad celou zemí (jeho dědy Geba) a Usire se stal králem v říši západní - v říši duchů.

POSMRTÝ ŽIVOT
Víra v posmrtný život je, stejně jako celé egyptské náboženství, jednou velkou zamotanou hádankou. I zde platí, že se postupně měnil a vyvíjel názor na smrt a posmrtný život a s tím se měnili i pohřební způsoby a rituály. Základní myšlenka, která spojoval představy ve všech dobách, rozlišovala tři složky člověka - tělo, duše (Ba) a duch (Ka). Duše znázorňovala životní sílu nemající osobního vědomí, byla to síla, která byla oživující složkou všeho živého, jakási univerzální podstata, univerzální duch, který byl součástí všeho živého. Naproti tomu duch (Ka) byl jedinečnou složkou pouze člověka, která určovala jeho individualitu, myšlení, svědomí, rozlišování dobra a zla a uvědomění si. Smrt člověka nastala tehdy, když tělo opustilo Ba. Ve chvíli smrti opouští tělo i Ka, popř. zůstává a je odloučeno bohem. Duch opustivší tělo lidské obdrží nové tělo bohů (obvykle podobné s jeho tělem pozemským), k němuž od bohů dostává i záři a v tomto stavu se nazývá "Zářící duch". S tímto novým tělem může duch nabýt jakékoli podoby a opět se vrátit do své podoby původní, resp. se proměnit v podobu jaká se mu líbí. Naproti tomu Ka může přijmout pouze tělo skutečné, fyzické, k němuž je pak po určitou dobu vázána.
Názory na proces, kdy se Ka po smrti odlučovalo od těla, tzv. dematerializace ducha, se v různých dobách lišily a odvíjely se od nich i způsoby pohřbívání. V nejstarších dobách se Egypťané dematerializací ducha nikterak nezaobírali, v jeho posmrtný život však byli přesvědčeni, o čemž svědčí nálezy hrobů s výbavou obsahující potraviny a nápoje, osobní předměty, zbraně a nářadí. Později vznikla představa, že k odloučení ducha dochází po odstranění masa od kostí zemřelého (údajně vznikla na základě poznatku, že mrtvola se buď sama rozpadne anebo ji ohlodají šakali - ti pak byli ztotožněni s bohy, kteří vzali šakalí podobu, aby pomohli duchu v odloučení). Proto Egypťané sami napomáhali duchu a odstraňovali maso a kosti opalovali. Dalším vývojovým názorem byla víra, že stav těla zesnulého při odlučování ducha se promítne i na pozdějším duchově těle novém. To znamená, že pokud mrtvé tělo při odlučování postrádá např. nohu, bude tato noha chybět i tělo novému. Proto vznikla představa, že bozi před samotným odloučením ducha sestavují tělo dohromady, napravují jeho vady, otevírají oči a ústa a do nosu vkládají dech. Tato představa dala pravděpodobně vzniknout výše uvedené legendě o Usirovi (nebo naopak). Tato představa byla dále upravena, a to v tom směru, že o úpravu těla se již nestarali bohové, nýbrž duch, který si chtěl opatřit tělo nové, musel sám své pozemské tělo dát dohromady. Ať již tak, nebo tak, Egypťané se snažili práci bohům, nebo duchovi usnadnit a pokoušeli se tělo zaopatřit tak, aby až do proběhnutí odloučení ducha bylo uchráněno před zkázou. Tato víra tedy nakonec vyústila v první pokusy o mumifikaci. Smyslem mumifikace tedy bylo zabezpečení těla během odloučení ducha (dematerializace ducha). Nesprávně je však uváděno, že život ducha závisí na tom, jak dlouho zůstane zachováno jeho pozemské tělo (v egyptském případě jeho mumie). Po odloučení ducha tedy mumie nebyla již nutná, přesto však duchu působilo radost , zůstala-li jeho schránka i nadále zachována.
Stejně jako vše ostatní podléhala i představa o životě na onom světě vývoji. Od poněkud temného života duchů, zápasících s nepřáteli, hady a trpících hladem, až po přijatelnější víru v posmrtný život podobný tomu pozemskému. Od toho se odvíjel i množství a druh pohřební výbavy. V nejranějších dobách byli duchové odkázáni na potravu, kterou jim obětují jejich pozůstalí, zejména pak syn, neboť na ostatní příbuzné nebyl v tomto směru spoleh. Z tohoto důvodu byla v Egyptě rozšířena adopce synů. Neměl-li kdo duchovi obětovat stravu, musel ji duch buď krást ostatním duchům, nebo byl nucen živit se vlastními výkaly. Již záhy byly do hrobů mimo jiné vkládány sošky sluhů a žen pro obveselení. Aby se z sošky mohla stát živá bytost, muselo nad ní být proneseno magické říkadlo. Postupně se do hrobů vkládaly všechny možné předměty, resp. jejich zmenšeniny, nebo výjevy jako lov apod., aby duch mohl žít v blahobytu. Pro život v západní říši byla, stejně jako na zemi, nutná práce. Z tohoto důvodu byly do hrobů vkládány sošky zesnulého tzv. vešebty, kteří se proměňovali a fyzickou práci vykonávali za ducha. V jednom hrobu bylo takových sošek nalezeno 365.
Mimo názoru, že onen svět je podobný tomu našemu, tzn. rolník si bude obhospodařovat své políčko, sochař bude tesat sochy apod., existoval i názorový proud, kdy duch zemřelého se stal hvězdou na nebi, jejíž jas se zvyšoval s vznešeností zemřelého. K zásadnímu průlomu v názorech na posmrtný život došlo v období Nové říše. V tomto období zavládla představa, že posmrtný život je závislý na dobru a zlu jehož se zesnulý dopustil za svého života. Z tohoto období se datuje vznik obřadu "Vážení srdce", kdy duch zesnulého předstoupil před tribunál 42 bohů jemuž předsedal Usire, někdy též Re, kteří mu kladli otázky. Jako detektor pravdomluvnosti sloužilo srdce zemřelého položené na misku váhy. Jako proti závaží bylo použito péro bohyně pravdy Maat.V případě lživé odpovědi se srdce stalo lehčí než péro bohyně Maat. Jednotlivé odpovědi zapisoval u vah stojící Thovt a nakonec oznámil výsledek. Podle výsledku rozhodl Usire (popř. Re), zdali duch zemřelého skončí sežrán v útrobách obludy Amemaity (popř. v temných částech Usirovy říše, kde bude trpět hladem, brodit se výkaly a ohrožován lvy, krokodýly a hady, třetí variantou byla jeho poprava rozsekáním), či může postoupit do podsvětní říše k věčnému životu.
Ani v Egyptě nebylo příliš těch, kteří by se nedopouštěli hříchů, a proto byly vymyšleny prostředky, jakými bylo možno soudní tribunál oklamat. Prvním možnost byla své hříchy zapřít, k tomu bylo dobré znát jména všech 42 soudců, čímž člověk dokázal, že cesta víry mu byla cennější nežli pozemské svody k hříchu. Další možností bylo bohy podplatit. Poté, co si hříšník takto naklonil soudce na svou stranu, zbývalo ještě oklamat své vlastní srdce (svědomí) a to jednak kouzelným říkadlem, které však mohlo selhat a jednak vyjmutím srdcem zesnulého a nahrazení ho kamenným skarabem, kterýžto není zatížen zlými skutky. Sami kněží pak prodávali různé magické prostředky, s jejichž pomocí duch oklamal soudní tribunál i své srdce (o pár set let později převzala tento systém církev, když prodávala odpustky).

SOUMRAK BOHŮ
První krok k zániku egyptského náboženství a říše vůbec udělali kněží sami. Nejen svým věčným pohráváním si s osudy božských postav, ale především svou vlastní zkorumpovaností a ztrátou jakékoli morálky (kterou podporovali u obyvatelstva, jak bylo uvedeno výše ohledně obřadu vážení srdce). Prvořadou úlohou kněží se stal boj o moc a majetek. Zneuctěny byly všechny posvátné zvyky, mezi nimi i titul a úloha faraóna a ti, kteří měli možnost nahlédnout pod pokličku chrámových a královských intrik, začali pochybovat o bozích samých. Egypt zmítaný vnitřními spory se stával cílem nájezdů okolních států a se svou samostatností ztrácel i své bohy. Zdrcující pro egyptské božstvo byla nadvláda Peršanů, kdy chrámy byly vyloupeny poničeny a kněžstvo, které mělo štěstí a přežilo, se rozprchlo. Roku 323 př. n. l. byl sice Egypt osvobozen Alexandrem Velikým z nadvlády Perské říše, ale egyptské náboženství bylo tou dobou již prakticky mrtvé. Země se sice za jeho vlády a následně vlády Ptolemájovců vzmohla a docházelo ke stavbě chrámů. Z nového obrození však vznikla slátanina textů a mýtů, jejichž podstatě již nikdo nerozuměl. Do toho pronikaly do egyptského náboženství vlivy řecké a později i římské mythologie a daly tak vzniknout až perverzní degradaci slávy egyptských bohů (egyptští bozi znetvořeni v římských krojích, na koních, jejich ztotožňování s bohy římskými apod.).
Posledním hřebíčkem do rakve, poslední lopatou na hrobu egyptského náboženství bylo křesťanství, které začalo do Egypta pronikat někdy v druhé polovině třetího století našeho letopočtu. Egypt byl v těch dobách pod vládou říše římské, která však sama byla již v rozkladu a tak v zemi vládla v podstatě anarchie, kdy loupeže, vraždy a znásilňování bylo na denním pořádku. Města byla plná žebráků a právě z nich se rekrutovali křesťané, neboť jim víra v lepší posmrtný život přinášela alespoň nějakou naději v jejich bídném životě. Tito první egyptští křesťané byli údajně křesťany řádnými, řídící se jeho zásadami. Ke zlomu však došlo v průběhu 4. st. n. l., kdy došlo k masovému přestupování Egypťanů na křesťanskou víru, kdy v drtivé většině neznali (a to ani kněží) podstatu a zásady křesťanství. V důsledku toto znamenalo prolnutí obou náboženství a jejich naprostého znetvoření. Křesťané uctívali vedle Ježíše i staré bohy, vykonávali staré čarodějnické rituály, do kterých byl nyní zapleten i Ježíš, svátky křesťanské slavili po způsobu egyptském (hodování, přemíra alkoholu a "fyzická láska" při konání bohoslužby). Křesťané ničí chrámy a pronásledují pohany. A stalo se tak, že potomci národa, jehož nad ostatní národy vyvyšovalo mírumilovné náboženství, které nemělo lidských obětí ani válek ve jménu boha (tak jak nám je předvedla církev), začali zaslepeni a ve jménu křesťanské víry vraždit své bratry, plenit vesnice a likvidovat chrámy. Náhrobkem na hrobu egyptského náboženství bylo nařízení císaře Theodosiuse uzavřít veškeré "pohanské" chrámy po celém císařství a tedy i v Egyptě. Důsledkem tohoto rozhodnutí byla vypálena knihovna Serápidova v Alexandrii, kde byly uchovány mnohé opisy, z 700 tisíc svazků egyptské literatury zachráněné při požáru slavné alexandrijské knihovny v Alexandrii, kterou zachvátil požár při dobytí Alexandrie Juliem Ceasarem v roce 47 př. n. l.. Svět tak ztratil nejen svou tisíciletou historii, ale přišel i o svou budoucnost, neb v popel se proměnily nejen dějiny Egypta, ale i veškeré jeho vědění a svět se ponořil do prázdnoty a nevědomí, v kterém se zmítal jeden a půl tisíciletí, pokud se v něm neocitá ještě dodnes.
Tak skončilo nejpestřejší náboženství všech dob. Prastaré mýty se staly pohanskými báchorkami, jejichž smysl byl vymazán nekonečným měněním jeho postav a zapomněním. Tam kde se kdysi ozývaly majzlíky umělců, nyní řinčely majzlíky nenávisti, vysekávající vše co představovalo staré bohy, kteří se v očích jeho dětí proměnili v pekelné nestvůry. Zapomenuto bylo písmo a všechno vědění. Navždy bylo pohřbeno veškeré umění, veškerá tajemství egyptských kněží a jejich tajné rituály. Egyptem a celým středomořím obcházelo strašidlo jménem křesťanství a pustošilo vše co mu přišlo do cesty. Zvrácenost křesťanství, které z něho udělali lidé, právě ti lidé, proti kterým Ježíš vystupoval, vytvořili z křesťanství nejkrvavější náboženství všech dob, jehož hlad po krvi a moci vyvrcholil ve středověku. Paradoxně se tak z náboženství, které hlásalo mír a lásku, stal po dlouhá staletí symbol zla, bolesti a nenávisti, všech těch, kteří unikli ostří mečů, oprátkám a hranicím zapalovaných ve jménu Ježíše.

NÁBOŽENSTVÍ NEBO VĚDA
Mimo klasického dělení egyptských bohů podle jejich vlastností a rolí v egyptské mythologii, či mimo dělení na bohy pozemské a na bohy říše mrtvé, nabízí se ještě jeden způsob dělení svatých postav. Tento způsob dělení je velice starý a již v dávných dobách pozbyl svého významu, resp. kněží zapletli jednotlivé charakteristiky těchto postav natolik, že původní rozlišení a s ním i význam se částečně, většinou však úplně vytratili. Podle tohoto dělení lze rozlišovat bohy astrální a bohy antropomorfické. Astrální bůh představoval v podstatě některou hvězdu nebo planetu na nebi, tzn. astronomickou skutečnost. Tito astrální bohové byli prosti všech lidských podobenství, jednalo se čistě o astronomické znalosti. Antropomorfický pohled naopak zobrazoval bohy jako lidi, se všemi jejich vlastnostmi. Postupně však byl význam bohů astrálních zakalován příměsí vlastností, jímž dostávali podobu antropomorfických bohů a jejich prvotní význam byl zastřen, nebo vytlačen úplně.
Pomineme-li otázku odkud Egypťané vzali své astronomické znalosti a jak je možné, že tyto znalosti měli hned od svého počátku a postupně je ztráceli díky jejich nepochopení novými generacemi, musíme se nutně zeptat na podstatu egyptského náboženství. Bylo egyptské náboženství (alespoň ve svém prvopočátku) skutečně náboženstvím, tak jak jej chápeme dnes? Nebo se jednalo o nauku, která byla přísně střežena a tak jak tomu u tajemství bývá, nakonec zemře i ten poslední, který s ním byl obeznámen a pro ostatní zůstane smysl napsaného poselství utajen a oni v něm budou hledat podobenství, která budou zrcadlem k míře jejich znalostí a pochopení. Nakonec se původní sdělení obalí balastem a výsledkem je bezcenná hmota, která alespoň drží prostý lid v naději.

POSVÁTNÁ ZVÍŘATA
Narozdíl od našich obvyklých představ se kult uctívání zvířat rozvíjí až v období Nové říše a největšího rozsahu dosahuje za vlády Ptolemájovců a tedy nikoli v dobách nejstarších. Naopak, v nejstarších dobách hrál tento kult zcela podřadnou roli. Miliony mumifikovaných zvířat jsou však důkazem, že tento kult nabyl obrovského významu. Bohům byly přiřazovány různé zvířecí podoby. Zásadním rozdílem mezi zvířetem a zvířecím vyobrazením boha spočívá v tom, že vyobrazení je symbolem dotyčného boha, zatímco živé zvíře není jen pouhým symbolem, nýbrž je skutečným vtělením boha. Na druhou stranu jsou případy, jako je tomu např. u nejrozšířenějšího kultu - býka Apise, kdy zvíře, resp. živé vtělení boha nemá svůj zvířecí symbol, bývá tedy vyobrazován výhradně v lidské podobě bez jakýchkoli zvířecích atributů. V případě posvátného býka Apise se jedná o vtělení boha Ptaha, který je zobrazován jako holohlavý muž s božským vousem v přiléhavém obleku. Další vyjímkou je případ, kdy posvátné zvíře je v jedné části Egypta uctíváno, zatímco v jiné pronásledováno. Tak je tomu např. u boha Sobka, který bývá zobrazován s krokodýlí hlavou, či jako krokodýl a jeho posvátným zvířetem je tedy samozřejmě krokodýl.
Dalšími zvířaty, kterým se dostalo božského zpodobnění, jsou např. paviáni (posv7. zvíře boha Thovta), skarab (bůh Cheprer), či známý Hor v podobě sokola (podle některých pramenů jestřába).

BOHOVÉ

A
Ah
Bůh měsíce. První zmínky pocházejí teprve ze Střední říše. Velkého významu nabyl v Nové říši. Zobrazován byl jako muž v bederní roušce s měsíčním kotoučem nad hlavou. Ah byl nazýván i samotný Měsíc.
Ahet
Druhé jméno pro bohyni Mehetverety
Ach
Ach byla jakási nemateriální část v každém člověku, která vznikala při zrození a zůstávala i po smrti jedince. Ach byla zdrojem psychických a intelektuálních schopností člověka. Aby Ach mohla existovat i po smrti, muselo být tělo správně mumifikováno a za předepsaných obřadů uloženo do hrobky. Pozůstalí pak přinášeli Ach zesnulého oběti v podobě potravin a nápojů. S Ach úzce souvisí další součásti osobnosti člověka - Ba a Ka.
Achom
Původně se nazývaly všechny božské bytosti, duchové a démoni obecně. Později se význam rozrostl i na sochy a malby bohů a také na mumie.
Aker
Bůh Země, nebo Země samotná. Později i bůh vesmíru.
Amemait
Jakýsi kříženec lva a krokodýla s krokodýlí hlavou. Účastnil se tzv. obřadu vážení srdce, kdy byl posuzován život zemřelého (obdoba křesťanského posledního soudu). V případě, že duše zemřelého při této zkoušce neobstála, sežral Amemait jeho srdce a duše tak navždy zemřela.
Amentet
Bohyně západu, tedy bohyní všech zemí na západ od Egypta, z kterých Egypťané při svých válečných výpravách přiváželi kořist.
Amenre
Bůh Théb (Vesetu), v Nové říši se stal nejvyšším egyptským bohem. Jedná se o výtvor thébských kněží, kteří ho stvořily spojením nejvyššího boha Amona s bohem Slunce Re.
Amon (Amun)
Jeden z nejvyšších bohů, později i nejvyšší. Bůh, který vznikl jako první a jehož podstatu nikdo nezná, stvořitel a Pán světa. Zobrazován bývá v lidské podobě s korunou na hlavě, slunečním kotoučem a dvěmi pštrosími péry. Amonovým posvátným zvířetem byl beran, zobrazovaný obvykle v podobě sfingy. Centrem Amonova kultu byl Karnak, kde se nachází i velká alej beraních sfing.
Amset
Syn boha Hora. Stal se bohem jihu a ochráncem jater uložených v kanopách v hrobce mumifikovaného.
Anat
Bohyně války a ochránkyně před divokou zvěří. Bohyně byla do Egypta "dovezena" v pádem asijských Hyksósů počátkem 17. století př. n. l.. Na svém významu nabyla až za vlády Ramessovců.
Anuket (Anúkis)
Bohyně nilských kataraktů a přilehlých území. Spolu s bohyní Satetou a bohem Chnumem tvořila božskou trojici jež dávala Egyptu chladnou vodu a přinášela záplavu na Nilu. Později se stala bohyní Núbie (země Kuš). Jejím posvátným zvířetem, byla gazela.
Anup (Anúbis)
Bůh mumifikace a pohřebišť. Účastnil se procesu mumifikace, doprovázel mrtvé do podzemní říše a přiváděl k poslednímu soudu. Zobrazován v podobě černého šakala. Byl i součástí obřadu "otevírání úst", kterým se umožnil mrtvým nový život na onom světě. Při tomto obřadu se kněz dotýkal různými předměty úst, očí atp. zemřelého (mumie), s cílem oživit jeho smysly na onom světě. Stal se i ochráncem pohřebišť
Apet
Jednalo se o dvanáct nebo sedmnáct bohyni, které chránili člověka za situací do kterých se mohl, jak za života pozemského tak i na onom světě, dostat. Později se staly bohyněmi porodu a zrození a to opět jak v případě porodu na tomto světě, tak i v okamžiku kdy se zesnulý "rodil" k věčnému životu. Zobrazovány byly s hroší podobou.
Apis (Hapi)
Posvátný býk boha Ptaha. Považován za jeho podobu na zemi, za jeho mluvčího a služebníka. Apisem se nemohl stát jen tak každý býk. Musel se vyznačovat 29 charakteristickými znaky: černou barvu, na čele čtvercovou bílou skvrnu, na zádech skvrnu v podobě orla, na ocase dvojí zbarvení chlupů, pod jazykem výrůstek v podobě skaraba a další. Je jasné , že takoví býci se nerodili každý den. Býku s těmito znaky a jeho matce se pak dostálo vskutku královských poct za jeho života i po smrti - viz. zvířecí hroby. Ve vyobrazeních se od ostatních býků lišil slunečním kotoučem mezi rohy, čtverhrannou bílou skvrnou a kobrou u jeho nohou.
Apop (Apópis)
Démon v podobě obrovského hada. Byl to nepřítel boha Slunce Re. Tito dva spolu sváděli nekonečný boj. Apop činil různé překážky a nástrahy aby Re nemohl plout ve své lodi. Re ho však vždy porazil.
Aštoret
Další z dovezených bohyň. Bohyně lásky a plodnosti, přivezené kupci a vojáky ze Sýrie a Foiníkie. Jejím sídlem byla planeta Venuše. Jejími atributy bylo kopí a štít.
Aton
Bůh slunce a Slunce samotné. Za vlády Achnatona byl Aton prohlášen za jediného boha a došlo tak k zavedení monoteizmu namísto doposavadního mnohobožství. Po Achnatonově smrti byl opět obnoven dřívější systém mnohobožství.
Atum
Podobně jako bůh Amon i on byl považován za praboha a stvořitele světa. (Jedná se o Egyptskou zvláštnost, kdy současně existuje několik bohů, kteří dali vzniknout ostatním bohům, světu i lidem. Atum dal vzniknout tzv. onskému (heliopolskému) devateru. Neboť stvořil boha vzduchu a světla Šova, bohyni vody a vlhkosti Tefnetu. Tito dva se pak stali rodiči boha země Geba a bohyně nebe Nuty. Ti pak porodili dvě dvojice dětí - Usire a Eset, Sutech a Nebthet. Později byl k tomuto devateru přičleněn bůh Hor, Thovt, Re, Cheprer a Jusas. Atum byl zobrazován v lidské podobě s královskou korunou Horního i Dolního Egypta. Atum byl bohem slunce. Již od nejstarších dob byl nazýván též Re-Atum (popř. Atum-Re) a jedná se pravděpodobně o označení (resp. boha) zapadajícího slunce (stejně jako Cheprer pro slunce vycházející). Podle představ Egypťanů zapadlé slunce opustilo tento svět a vyšlo v říši duchů a proto se Atum stal i ochráncem duchů zesnulých.
B
Ba
Ba bylo něco jako duše, vědomí a svědomí, která vznikala se zrozením člověka. Po smrti člověka se Ba spojila s Ka a vytvořili tak novou dimenzi života. Ba byla právě ta složka, která nás odlišovala od ostatních živých organismů. I zvířata a rostliny byly v egyptském pojetí tvořeni tělem a Ka, chyběla jim však ta jedinečná část - Ba.
Banebdžet
Bůh plodnosti, symbolizovaný obvykle beranem, někdy i kozlem. Byl považován i za pána zvířat.
Bastet
Ochránkyně města Pibaste. Bohyně v lidské podobě s kočičí hlavou. Postupně uctívána jako ochrana mennoferského pohřebiště, zosobnění životadárného tepla Slunce (nazývána Oko boha Rea).
Bes
Démon, později bůh v podobě trpaslíka. Měl řadu ochranných funkcí: chránil před uštknutím hady a štíry, před uhranutím nepřátelským pohledem, před trknutím nečistým prasetem, dále pomáhal ženám při líčení a při porodu a mužům při pití, aby se dobře bavili a měl příznivý vliv na sexuální aktivitu mužů.
Boinu
Posvátná volavka, která se zrodila ze sebe sama. Symbol života obnovujícího se smrtí.
Búchis
Posvátný býk. Obvykle byl bílí, někdy s černou hlavou. Hlavním znakem byla opačně naježenou srst na šíji. Byl spojován hned s několika bohy: Amonem, Reem a Usirem.
D
Dua
Bůh očního lékařství a pomocník boha Thovta.
Jménem Dua byl nazýván i bůh ranní královy toalety.
Duamutef
Ochránce pozůstatku zesnulých - konkrétně žaludku uloženého v kanopě, dále i bůh východní světové strany a východních větrů. Jeden ze čtyřech synů boha Hora.
E
Eset (Isis)
Manželka boha Usira a matka boha Hora. Nejuctívanější bohyně starého Egypta. Eset byla jakýmsi ideálem ženy: ušlechtilá, krásná, milující, věrná, měla velký cit pro mateřství. K tomu byla ještě vybavena kouzelnou mocí, kterou využívala výhradně ke konání dobra a k hájení spravedlnosti. Uctívání bohyně Eset se rozšířilo i do několika dalších zemí. Její kult převzali např.Řekové a Římané.
F
Fénix
Posvátná volavka, která se zrodila ze sebe sama. Symbol života obnovujícího se smrtí.
G
Geb
Bůh země a země sama. Chránil také před hady a štíry.
Gryf
Kříženec několika zvířat a člověka. Lidské oči, lví tělo, zobák sokola, místo uší rybí ploutve, supí křídla, beraní rohy, pštrosí pera a místo ocasu hada. Byl to démon (tedy jakýsi nižší bůh) ochrany a msty.
H
Ha
Bůh západní pouště a později i všech zemí západně od Egypta.
Hah
Bůh nekonečnosti prostoru a času, dárce nesmrtelnosti.
Hapi
Ochránce pozůstatku zemřelých - ochránce plic uložených v kanopě v hrobce zemřelého, dále pak bůh severu a severního větru. Jeden ze čtyř synů boha Hora.
Haremachet
Jméno boha Hora ve funkci vycházejícího Slunce, dosl. "hor v zemi světla".
Harpechrad (Harpokratés)
Bůh Hor v podobě malého dítěte. Bůh mlčení, někdy též plodnosti a dárce rostlinstva, zejména obilí.
Hathor
Bohyně nebe a ztělesnění nebe, bohyně lásky a radosti, hudby a pití, ochránkyně žen a zemřelých, pomáhala při porodu a výchově dětí. Toto je jen zlomek z funkcí připisovaných bohyni Hathor, nejdůležitější však byla funkce bohyně lásky. Byla matkou a manželkou boha slunce Rea, její jméno doslova znamená "Horův dům". Hathor byla jednou z nejuznávanějších božských bytostí. Zobrazována byla v podobě krávy, nebo ženy s hlavou, či ušima krávy, a proto byly krávy nejctěnějším zvířetem v Egyptě.
Hatmehet
Bohyně dolnoegyptského města Džedetu v podobě ryby, nebo ženy s rybí hlavou.
Heket
Dárkyně a ochránkyně života. Bohyně v podobě žáby.
Hemsut
Jde o ženský protějšek k duševní části člověka - Ka. Jejím úkolem bylo ochraňovat královského potomka. Symbolizována v lidské podobě a s hlavou zdobenou štítem se dvěmi zkříženými šípy.
Herišef
Bůh města Nennisovetu (Hérakleopole) v podobě berana, či muže s beraní hlavou.
Hopej
Bůh Nilu a jeho síly pravidelně zúrodňovat půdu. Rozlišovali boha Hopeje horního a dolního Nilu. Byl to však spíše podřadný bůh. Hlavním bohem Nilu byl Usire. Zpodobňován byl jako obtloustlý muž s poměrně velkými prsy. Na hlavě měl misku s pěti lotosovými, či papyrovými květy a v rukou podnos s obětními dary. Hlava někdy bývala nahrazována dvěmi kachními.
Hor (Horus, Harachtej)
Jeden z nejdůležitějších a nejstarších bohů Egypta. Bůh v podobě sokola nebo muže se sokolí hlavou. Bůh slunce, nebe, světla, dědic pozemského panství boha Usira a božský vládce Egypta. Samotný bůh Hor je natolik složitý, že je nutné rozlišovat několik bohů Horů (asi 20) a to podle pojetí a doby. Hor existoval již před vznikem Egypta a dokonce ještě dlouho po něm. Přijali ho jak Řekové, tak Římané. Asi nejdůležitější funkcí Hora byla funkce boha egyptského krále. Toho nejen chránil, ale dokonce se do něj i vtěloval. Egyptští králové se nechávali nazývat jeho jménem a prohlašovali se za jeho vtělení. V době před sjednocením Dolního a Horního Egypta, byl hlavním bohem Dolního Egypta. Hor i byl i bohem slunce (v této roli nazýván Harachtej) a jeho ztělesněním. V průběhu let došlo ke spojení slunečního boha Re a Harachteje v jediného boha Re-Harachtej. Hor byl uctíván také jako zosobnění vycházejícího slunce a nazýván Haremachet. Hor byl i obávaným válečníkem. Hor byl nejen bohem mnoha podob, ale i mnoha rodičů. Nejčastěji se uvádějí bohové Usire a Eset, Re a Hathor, Geb a Nut.
Ch
Chentiamenti
Ochranný bůh pohřebiště v Abydu.
Cheprer
Bůh slunce v podobě skaraba. Cheprer znamená "sám od sebe vznikající" a zároveň je to název pro skaraba (přír. vruboun posvátný). Bohem slunce však byl i Re a Atum. Egypťané to vyřešili tak, že Cheprer byl nazýván "Vycházející Slunce", Re "Slunce v zenitu" a Atum jako "odpolední (zapadající) Slunce".
Chnum
Bůh plodnosti a stvořitel všeho živého. Vyobrazován jako beran, či muž s beraní hlavou, popřípadě jen s beraními rohy. Rohy měli zvláštní tvar podle dnes již vyhynulého druhu beranů. Nebyli klasickým způsobem zakrouceny, nýbrž jejich zakroucení bylo horizontální. Tím se odlišoval od dalších bohů zobrazovaných jako beran např. Amon. Chnum stvořil veškeré rostlinstvo i živočišstvo (tato úloha je zároveň přisuzována i dalším bohům). Všechno živé stvořil na hrnčířském kruhu z hlíny. Odtud pramení jeho zobrazení, kdy sedě u hrnčířskéhu kruhu vytváří člověka. Jedním z jeho nejstarších titulů byl "Pán kataraktů", "Pán chladných vod" a "Strážce pramenů Nilu" - čímž Egypťané nemínili skutečné prameny Nilu, ale místo kde Nil vstupuje do Egypta.
Chons
Thébský bůh měsíce a bůh lékařství. (bohem měsíce byl i bůh Ah a především Thovt) Postupem času splynutím s jinými bohy přebíral některé další úlohy: bůh světla a vzduchu a další. Zobrazován byl jako mladý muž, držící berlu a důtky (symboly božské a královské moci), na hlavě srpek půlměsíce a dlouhý cop (atribut královského syna).
I
Ihej
Bůh hry na hudební nástroj - sistrum. Syn bohyně Hathor a boha Hora z Edfú.
Ichneumon
Posvátná lasička, ochránkyně před hady a krokodýli. A to snad díky své zálibě ve vajíčkách těchto živočichů. Z tohoto důvodu se stala i ochránkyní boha Re před hadem Apopem. Jako uctívané zvíře byla v hojné míře mumifikována a ukládána do podzemních zvířecích hřbitovů. Egypťané ji znázorňovali ve zpřímené poloze na zadních tlapkách se slunečním kotoučem na hlavě a s posvátnou kobrou boha Re na čele.
Inmutef
Bůh nesoucí nebesa. Též králův průvodce k bohům.

K
Ka
Jakási oživující složka všeho živého, univerzální duch, duchovní podstata, základ všech fyzických i psychických sil. Považován také za duchovního dvojníka člověka. Ka je nesmrtelný a vzniká při zrození. Jeho nesmrtelnost byla zachována jen v případě, že zesnulý byl řádně mumifikován a uložen v hrobce. Po smrti se Ka a Ba spojili: "Odešel ke svému Ka" psali Egypťané. Zobrazován byl jako malá postava dítěte stojící za osobou a v případě králů jako dvě vztyčené ruce, obvykle vycházející z hlavy panovníka.
Kebehsenuf
Ochránce pozůstatků zemřelých - konkrétně střev uložených v kanopě a bůh západu. Jeden ze čtyř synů boha Hora.
Kebhut
Ochránkyně mrtvých a dárkyně vody. Uctívaná v podobě kobry.
Kematef
Bůh Amon, jako prabůh v podobě hada.
Kemver
Posvátný býk uctívaný jako městský bůh v městě Hatherjebu.
Kobra
Posvátný had symbolem božské a královské moci, ztělesnění bohyně Vedžo a některých dalších bohů. Známe ji především jako ochránkyni faraona symbolizovaná čelenkou v podobě kobry se vztyčenou hlavou tzv. uraeus. S kobrou jsou vyobrazováni všichni faraoni a všichni sluneční bohové (i někteří další), byla i součástí řady chrámů a hrobových komplexů.
Kuk
Bůh temnoty. Jeden z původních prabohů.
M
Maat
Bohyně pravdy a spravedlnosti, zákonnosti, práva a celého společenského řádu. Jejím jménem se vykonávala státní a soudní moc. Účastnila se obřadu "vážení srdce". Zobrazována byla jako žena se pštrosím perem na hlavě.
Mefdet
Ochranná a trestající bohyně, též bohyně msty v podobě kočkovité šelmy. Byla součástí "posledního soudu", postupem jí byla přisouzena role ochránkyně živých i mrtvých.
Mehetveret
Bohyně v podobě krávy, symbolizující pravodstvo z něhož se zrodilo slunce.
Menhet
Bohyně války s podobou lvice.
Merseger
Ochranná bohyně thébského pohřebiště.
Mert
Bohyně chrámové hudby a zpěvu. Dalším jejím úkolem bylo vítat faraona přicházejícího k obětnímu oltáři.
Mešenet
Bohyně porodu a místa narození člověka, vyobrazovaná jako cihla s lidskou hlavou.
Min
Bůh plodivé síly, stvořitel světa a živitel lidí. Zobrazován jako muž se ztopořeným penisem.
Mut
Manželka boha Amona a matka boha Chonse, dcera boha Re, kterému se pak stala matkou. "Paní nebes", "Matka matek", která porodila a niž by sama byla porozena.
N
Nebthet
Ochranná bohyně mrtvých, sestra a manželka boha Sutecha. V podsvětí byla spolu s bohyní Sešet hodnostářkou u trůnu boha mrtvých Usira.

Nefertum
Bůh vůně a světla, později i ochránce mrtvých a bůh války. Stal se i mučitelem duší mrtvých hříšníků. Zpodobňován v lidské podobě s korunou z lotosových květů a vysokými péry na hlavě (původně se zrodil z lotosového květu, posléze mu kněží přiřadili božské rodiče).
Nechbet
Ochránkyně Horního Egypta v podobě supice. Původně jedna z bohyní války. Spolu s bohyní Vedžo (kobry) symbolizovali a chránili Egypt po celé jeho dějiny.
Neit
Bohyně války a umění, ochránkyně města Saje (Saity). Bohyně Dolního Egypta, který kolem roku 3000 př. n. l. byl připojen k Hornímu Egyptu a došlo tak jejich sjednocení. Byla uctívána pro kouzelnou moc, umění lékařství a jako ochrana před zlými sny (zlými duchy obtěžujícími ve spánku).
Neper
Bůh zrna zrno samo. Uctíván zejména jako bůh mrtvých, kterým zajišťoval dostatek potravy na onom světě.
Nun
"Bůh" pravodstva (resp. pravodstvo samo) z něhož vzešel svět - "Stvořitel světa" a "Pán bohů". Představoval jakousi prahmotu, praenergii, ze které vše vzešlo a která dala teprve vzniknout ostatním bohům a všemu na světě. Nebyl to tedy bůh a sami Egypťané ho nazývali bohem zcela vyjímečně, nestavěli mu chrámy ani ho nezobrazovali.
Nut
Bohyně nebe (nebeské klenby) a nebe samo. Původně byla spolu se svým manželem Gebem považována za první dvojici bohů. Jejich synem byl i bůh Re. Posléze ale byli ze svého prvenství odsunuti a stali se až třetí božskou generací v tzv. božském devateru (viz. bůh Atum). Zde byl Geb původně jejím bratrem, ale protože nebylo jiného muže na světě rozhodla se s ním vdát a počnout. Proti tomu však byl její otec Šov a pomocí zaklínadla ji proklel k neplodnosti. Nut však chtěla mít dítě a tak hrála s měsíčním bohem Thovt v kostky o jeho měsíční světlo. Thovt prohrál dohromady dvaasedmdesátinu svého světla a tu Nut proměnila v pět dní, které v době kletby jejího otce neexistovali. V každém z těchto dnů porodila jedno dítě - Usira, Sutecha, Esetu a Nebhetu. Pátým dítětem byl bůh Hor, které ho jí kněží později nepřiznali a přisoudili ho její dceři Esetě. Od těch dnů měl egyptský rok 365 dnů (doposud jen 360). Manželství Nut a Geba nebylo šťastné, neustále se hádali a tak je jejich otec Šov od sebe oddělil a postavil se mezi ně. Od té doby je mezi zemí (Gebem) a nebem (Nut) ještě vzduch (Šov) a Nut vytváří oblouk nad zemí se vzduchem v podobě nebeské klenby. Podle jiné varianty naopak Nut s Gebem se ve své lásce natolik tiskli, že děti, které Nut rodila byly hned rozmačkány. Šovovi se ale dětí zželelo a vstoupil mezi Geba a Nut. Nut připadá ještě jedna důležitá role. Každý den porodí slunce a to večer vpluje do jejích úst. Proto je Nut zobrazována jako žena opřená chodidly a dlaněmi o zem s tělem vysoko nad zemí. Hlava míří k západu a mateřské lůno k východu.
O
Onhuret
Bůh města Cinevu. Tento bůh měl řadu funkcí a přízvisek: Pán bitvy, Král bohů, Král nebes a další. Jeho význam se ale téměř výhradně soustředil do města Cinev.
P
Pachet
Bohyně pouště v podobě lvice.
Ptah
Bůh města Memfidy (Mennoferu). Jeden z nejvyšších bohů. Vznikl o něco později než řada jiných bohů, ale memfidští kněží ho umě zařadili do sytému bohů, že nebylo pochyb o jeho prvenství mezi bohy. Hlavní bohy, kteří byli před ním prostě kněží nazvali za "bytostně totožné" s Ptahem. Původně stvořil Ptah ostatní bohy a lidi tím, že vyslovil jejich jména a dal jim vzniknout. Pro lepší pochopení kněží tento zrod upravili tak, že Ptah jak bohy tak i vše ostatní vytvořil na hrnčířském kruhu. To souviselo i s Ptahovou rolí vynálezce umění (zejména výtvarníků) a řemesel a ochránce těch, kteří se tímto zabývali. Jeho posvátným zvířetem byl býk Apis (Hapi). Zobrazení boha Ptaha jsou v podobě holohlavého muže s božským vousem v přilehlém, těsném rouchu. V rukou pak držel žezlo ze symbolů života, stálosti a všemohoucnosti. Jeho manželkou byla bohyně války Sachmet.
R
Raharachtej
Jméno boha slunce, vzniklé spojením bohů Rea a Harachteje (Hora).
Re
Bůh slunce a slunce samo. Slunce bylo podle představ Egypťanů jeho tělem. Byl to jeden z nejvyšších a nejstarších bohů. Byl považován (stejně jako někteří další bohové) za stvořitele a vládce nebes a světa. Jeho jméno se stávalo součástí jména panovníků, a to přímo např: Chafre, Menkaure, nebo jako dovětek - Reův syn. Re přijímal i podobu dalších slunečních bohů (Hor, Cheprer), nebo byl spojován s různými bohy (Amon-Re, Ptah-Re a další). Re každé ráno vyplul na své sluneční lodi a svými paprsky dával životadárné světlo a teplo. Večer pak vpul za obzor. V souvislosti s bohyní Nut byl Re ráno porozen a večer sněden svou matkou Nut (otcem Rea byl nejčastěji udáván Geb). Během jeho každodenní plavby po obloze číhala na Rea řada nebezpečí. Největší z nich představoval had Apop, který chtěl převrhnout jeho loď. Re vykonal čtyři původní zásluhy pro lidstvo: stvořil vzduch, stvořil nilskou záplavu, poučil je o tom, co je na onom světě, aby přinášeli objeti bohům i mrtvým a především stvořil lidstvo samé. Podobně jako v Bibli bůh lituje jakého stvořil člověka, i bůh Re není spokojen: "Stvořil jsem každého člověka rovného druhému. Vlastní mysl však porušila mé příkazy, nežádal jsem přece, aby konali zlo." Re se proto rozhodl, že lidské sémě smete z tohoto světa a tímto úkolem pověřil bohyni války Sachmetu. Ta nejdříve vyhubila lidi, kteří se vzdálili z chrámů do pouště. Pak se Re slitoval a uchránil zbytek lidstva před zkázou. Nejčastěji bývá zobrazován jako muž se sokolí hlavou a na ní sluneční kotouč.
Renenut
Bohyně plodnosti a úrody. Mimo to znázorňovala bohyni hojnosti jídla, výživy dětí a ochránkyni potravin obětovaných mrtvým.
S Š
Sah
Ochranný bůh mrtvých. Později splynul s bohem Usirem. Sah byl ztělesněný v souhvězdí Orion.
Sachmet
Bohyně války v podobě lvice, či ženy s lví hlavou. Na hlavě má korunu ze vztyčených kobřích hlav a sluneční kotouč. Jedna z nejvýznamnějších bohyň války (z počtu asi 12-ti). Doprovázela faraona na válečných výpravách a to v podobě kobří čelenky (uraeu), řídila jeho šípy, spalovala svým dechem těla nepřátel, vysílala ničivé síly a oheň proti temným silám. Pro svou moc ovládání kouzel se stala i bohyní lékařství. Zároveň však byla obávanou bohyní, která mohla nemoc i přivodit (přisuzovaly se jí hlavně každoroční morové epidemie).
Satet
Bohyně nilských kataraktů a přilehlých území, později všech zemí na jich od Egypta. Byla uctívána i jako dárkyně chladné vody (spolu s bohem Chnumem a bohyní Anuketou) jež zabezpečovala Egyptu vláhu a úrodu. Zobrazována jako žena s hornoegyptskou korunou a antilopími rohy.
Selket
Ochranná bohyně. Chránila život pozemský i posmrtný, zesnulým ochraňovala vnitřnosti uložené v kanopách. Nejznámější nález s touto bohyní byl učiněn v Tutanchamonově hrobě, kde střežila severovýchodní stranu skříně s kanopami. Zobrazována byla jako škorpión nebo žena se škorpióní hlavou, popř. byl škorpión umístněn na lidská hlavě.
Sep
Bůh chránící zejména před škodlivými zvířaty. Taktéž ochraňoval boha Re před hadem Apopem. Uctíván v podobě stonožky.
Sešet
Bohyně psaní a počítání. Pomáhala při počítání válečné kořisti, poražených a darů od podmaněných zemí. Zaznamenávala roky vlády jednotlivých panovníků a tyto doklady opatrovala, starala se o chrámové archívy a pomáhala při vzniku plánů staveb apod. V podsvětí se spolu s bohyní Nebthetou stala hodnostářkou u trůnu boha mrtvých Usira. Sešet byla štíhlá žena v levhartí kůži se sedmicípou hvězdou a dvěma péry na hlavě.
Sia
Bůh rozumu a poznání. Vystupoval jako samostatný bůh a zároveň jako součást každého z bohů.

Sobek
Bůh vod, jež zabezpečují úrodu, polí a rostlin v podobě krokodýla a krokodýl sám. Krokodýl byl v některých místech uctíván jako posvátné zvíře a jinde zase pronásledován jako krvelačný zabiják. Někde nebyl vůbec považován za boha a jinde ho sice za boha přijali, ale za boha zlého, který ostatním bohům škodí.
Sokar
Bůh mrtvých a ochránce memfidského pohřebiště. Účastnil se pohřebních obřadů , zejména pak obřadu "otevírání úst", chránil věčný odpočinek mrtvého a zajišťoval mu obětní dary. Pomáhal i při výrobě pohřební výbavy a při stavbě hrobek a zádušních chrámů. Mimo to se stal i patronem umělců a řemeslníků. Vyobrazován byl jako sokol, či muž se sokolí hlavou ve velmi těsném obleku.
Sopd
Ochranný bůh egyptských hranic. Postupně se stal i bohem války a bohem zemí na východ od Nilu. Původně zobrazován jako sokol, později jako muž asijského tipu.
Sopdet
Bohyně nilských záplav, ztělesněná v hvězdě Siriu. Byla též bohyní Nového roku a ochránkyní mrtvých. Dbala především na správné očišťování těl při pohřebních obřadech. Sopdet měla lidskou podobu. Na hlavě měla hvězdu a péřovou ozdobu. Často mívala i hathořiny rohy.
Sutech
Bůh pouště, bouří a moře. V očích Egypťanů ztělesňoval ničivé přírodní síly. Byl tedy bohem obávaným, kterému bylo dobré předcházet. Byl i bohem , který dohlížel nad nadvládou Egypta v jiných zemích. Postupně se stal symbolem zla, nepořádku a to díky vraždě svého bratra Usireho. Původně - tzn. před sjednocením Horního a Dolního Egypta - byl hlavním bohem Horního Egypta.
Šaj
Bůh lidského osudu a osud sám. Šaj nebyl jediným bohem, nýbrž Šajů bylo právě tolik, kolik bylo lidských duší na živu - tzn. jak lidé, kteří žili, tak duše zesnulých, které díky správnému pohřbu a úspěšném projití obřadu "vážení srdce" bylo dopřáno žít navěky (princip Ba a Ka).
Šed
Ochranný bůh proti nebezpečným zvířatům.
Šesmu
Bůh vína a oleje. Ochránce mumií a vykonavatel trestu na hříšnících a dopravovatel mrtvých do nebe.
Šov
Bůh světla, vzduchu a větrů a sám vzduch. Obvykle je znázorňován jak podpírá nebeskou klenbu Nut (svou dceru). Na hlavě má vysoké pštrosí pero. Jako socha je zobrazen v podobě muže s křídli a se vzpaženýma rukama a znakem života. Známí zejména z legendy o oddělení země od nebe - viz. Nut.
T
Tait
Bohyně tkalcovství a ochránkyně rouch (bohů, králů, kněžích a zemřelých). později splynula s bohyní Hathor.
Tefnut
Bohyně vody a vlhkosti. Manželka boha Šova. Jejím otcem byl Atum, který ji poté co se sebeoplodnil, vyplivl jako slinu ze svých úst. Zobrazována byla jako žena, nebo žena se lví hlavou.
Tenenet
Bohyně medu, mléka a piva. Hlavně však byla považována za ochránkyni mrtvých.
Thovt
Bůh moudrosti a učenost, spravedlnosti, řádu a zákonů, písma a řeči, lékařství a kouzelnictví. V různých částech Egypta mu byly přisouzeny i mnohé další vlastnosti. Opravňoval vstup mrtvých do podsvětí, byl považován za Reovo srdce a jazyk, a někde i za samotného stvořitele všech bohů a světa. Thovt daroval lidem řeč, vynalezl písmo, měření a počítání a to zejména času. Thovt byl pro své schopnosti i mluvčím a písařem bohů. Thovt se účastnil obřadu "vážení srdce", kde zapisoval kolikrát dotyčný na otázky bohů odpovídá lživě a jeho srdce je pak na vahách lehčí než pštrosí pero bohyně pravdy Maat a oznamuje duchu zemřelého rozsudek. Thovt byl dárcem i veškerého umění geometrie, architektury a astronomie, také vynálezcem hudby. Thovt byl uznáván i jako bůh měsíce (viz legenda o Nutě). Thovt bývá zobrazován jako ibis nebo pavián, resp. jako muž s hlavou ibise či paviána. Vždy však se srpem měsíce, neboť funkce boha měsíce byla jeho první a od té se postupně odvíjeli další, jako bůh počítání času, postupně počítání vůbec a nakonec všeho vědění.
Tveret
Bohyně porodu a mateřství. Vyobrazována byla buď jako hrošice, nebo jako jakýsi kříženec: ruce a nohy lví, krokodýlí hlavu s lví hřívou, krokodýlí ocas a mohutné břicho si opírala o kouzelnou smyčku z přehnutého papyrového svitku.
U
Usire (Osiris)
Bůh mrtvých a bůh podsvětí. Usire byl jeden z nejstarších a nejrozšířenějších bohů Egypta. Zároveň si na rozdíl od mnohých jiných bohů dokázal udržet svou původní podobu, aniž by se různě měnil, spojoval s jinými bohy apod. Legenda hovoří, že právě Usire vyvedl egyptský lid ze zvířecího stavu, naučil je ctít bohy, dal jim poznat jak získávat plody země a dal jim zákony. Poté se vypravil, aby stejným věcem naučil i okolní svět. To se mu však nezdařilo, neboť ho jeho bratr Sutech zavraždil ze žárlivosti k jeho slávě a úctě u egyptského lidu a tak se Egypt stal jedinou vyspělou zemí. Vraždu provedl Sutech tak, že sestrojil truhlici přesně dle rozměrů Usira a přinesl ji na hostinu k Usirově poctě. Všichni se kráse truhly obdivovali a chtěli ji získat. Sutech tedy řekl, že ji dostane ten, který jí co nejdokonaleji zaplní, když si do ní lehne. Všichni pak postupně ulehli do truhly, ale nikdo ji nedokázal zaplnit. Až jako poslední vstal Usire a položil se do truhly. Tu ostatní přiskočili, zavřeli víko, přibili hřeby a spáry vylili olovem. Truhlu pak odnesli k řece a spustili ji po proudu k moři. Mrtvého Usira našla po dlouhém hledání Eset s Nebthetou a jeho tělo dopravili do Neditu. Jakmile Sutech uviděl Usireovo tělo, vrhl se na něj a rozsekal jej na čtrnáct nebo šestnáct kusů. Jednotlivé kusy pak rozházel po celém Egyptě, aby nemohlo dojít k opětovnému ožití Usireo. Eset s Nebthetou jeho tělo opět našli, poskládali dohromady a Eset mu máváním svých křídel vdechla život. Oživlí Usire vstal a Esetu oplodnil. Když poté Usire navždy zemřel, vyslal bůh Re černého šakala, aby jeho tělo řádně mumifikoval a provedl příslušné obřady, aby Usire mohl žít věčný život na onom světě. Tím se Usire stal vládcem podsvětí a pánem mrtvých. Eset pak porodila Usirova syna Hora. Usirova podsvětní říše, do které bylo povoleno vstoupit jen těm, kteří obstáli u posledního soudu (v opačném případě skončili v útrobách bohyně Amemaity), nebyla totožná s představou křesťanů či muslimů a posmrtném ráji. V Egyptě se jednalo o říši, která byla dosti podobná té na zemi. Bylo zde dobro i zlo, dotyčný musel pracovat, byli tam úředníci a dozorci. Mrtvému, resp. jeho duši zde hrozila i smrt a mohl být i popraven, pokud se neřídil rad Knihy mrtvých. Mimo to měl Usire i celou řadu dalších významů: bůh Nilu, Vládce úrodné země, Pán potravy, byl uznáván i jako bůh slunce, vody, půda, vegetace a dalších přírodních sil. Usire bývá zobrazován jako muž s bílou hornoegyptskou korunou lemovanou červenými pštrosími péry. Na bradě má božský vous a v rukou drží berlu a důtky.
V
Vedžo
Ochranná bohyně Dolního Egypta v podobě kobry. Spolu s bohyní Nechbetou chránili krále a celou zemi před nepřáteli. Králové ji nosili v podobě čelenky uraeus. Jinak byla ztvárněna jako okřídlená kobra nebo žena s kobrou na čele, popř. jako supice s kobří hlavou na čele.
Vepvovet
Bůh války a smrti v podobě vlka, či šakala.
Vešebt
Dvojník nebo služebník zemřelého krále na onom světě.

ZÁVĚR

Při psaní této práce jsem zjistil mnoho zajímavého o historii celého Egypta, protože náboženství se vyvíjelo na základě stavu v zemi. Každá větší událost je nějak spjata s náboženstvím a jeho bohy. Při psaní této práce jsem si čím dál více uvědomoval podstatu egyptského náboženství. I při takovém množství bohů kněží dokázali zachovávat tento systém funkční. Bohužel se jim to nedařilo věčně. Postupem času egyptské náboženství umíralo. Lidé přestávali chápat podstatu samotného náboženství, začali si domýšlet vlastní mýty a propojovat egyptské náboženství s křesťanstvím. Tím se z cenného učení stal bezcenný balast.
Je mi líto, že egyptské náboženství a sním i jeho bohové zmizeli v hlubinách času. Touto prací jsem se snažil připomenout alespoň jeho podstatu.