Egyptské božstvo (onské Devatero/Desatero)

Onské Devatero

Atum

Atum byl onský (héliopolský) prabůh a stvořitel světa (jinak také „Otec bohů“ nebo „Pán všeho“). Za svůj vznik vděčí kněžím z Onu (řecky Héliopolis), mj. toto město za prahorou egyptských mýtů, která se jako první vynořila na světě, když opadly vody boha Nuna, jež předtím vyplňovaly celý vesmír a zde také vystoupil Atum z Nunova pravodstva, kde „byl předtím sám“, když „sám sebe nazval jménem“. Atumova podoba není zcela známa. Dle jedněch pramenů měl podobu oné prahory. Když už ho nebavila samota, stvořil si sám ze sebe děti, svoji dceru Tefnut vyplivl jako slinu a svého syna Šova vyfoukl nosem. Ty poté měli svoje děti (viz. ostatní text) a tak dali vzniknout onské Devatero bohů, v jehož čele stál Atum jako „velký býk“, což byla metafora na jeho sílu a vůdčí úlohu. Časem dostal Atum manželku Jusas, která mu jako božská ruka pomohla při stvoření Šova a Tefnuty. Atum byl hrdinou dvou velmi rozšířených mýtů, jež známe z pozdních literárních památek a v obou jde o příběh jeho „božského oka“, které se považovalo za samostatnou bytost. Hlavní chrám měl Atum v Onu. Jak víme ze starověkých zpráv (král Senvoseret I. z 12.dynastie), prakticky nic se nedochovalo. Kult boha Atuma splýval už v dobách Staré říše s uctíváním boha Rea a v období Nové říše také s kultem boha Amona (který byl dle kněží z Vesetu (Théb) rovněž „Pánem světa“ a „ Stvořitelem bohů i lidí“). Atum měl tvar obelisku (po vystoupení na horu se snad tak objevil v chrámu v Onu). Většinou je zobrazován jako muž (ačkoli byl oboupohlavní bytostí) s dvojitou korunou Horního i Dolního Egypta, při spojení s jinými bohy mu zpravidla dávali svou podobu i atributy. Z jeho soch se zachovalo poměrně málo a jen o něco málo víc reliéfů- hlavně v hornoegyptských chrámech.Proslulý je však jeho gigantický žulový skarab, který mu dal postavit jako Atumovi-Cheprerovi král Amenhotep III. z 18.dynastie u Svatého jezera v Karnaku.

Šov

Šov byl uctíván jako bůh vzduchu a sám vzduch, bůh světla.Přišel na svět tak, že ho jeho otec Atum vydechl svým nosem a teprve po něm se začali bohové rodit jako lidé z manželského spojení. Šov byl původně (dle nejstarších textů) pouze bohem vzduchu, a to ve dvojím smyslu. Vzduch pokládali za látku která je potřebná pro život, neboli hmotu obsahující životodárnou sílu, kterou si lidé vybírají dýcháním, a tak byl pro ně Šov ztělesněním této síly. Vzduch byl však pokládán i za látku, která vyplňuje prostor mezi nebem a zemí, ba co víc, která nese nebe, takže se Šov stal „Nosičem nebe“. No a protože „ztělesněním“ vzduchu je vítr, tak byl Šov „pán čtyř větrů a všech koutů nebeských“.Později se stal také bohem světla a někdy během Střední a Nové říše byl dokonce ztotožňován s bohem Slunce, avšak až do konce dějin byl ctěn jako bůh vzduchu. Do legend a mýtů se však Šov zapsal hlavně jiným významným činem, a to oddělením nebe od země (dle jedné verze dechem svých úst, dle druhé silou svých paží).S takto zaneprázdněnýma rukama nemohl vládnout, a tak se vlády vzdal ve prospěch svého syna Geba. Řekové ztotožnili Šova se svým mýtickým obrem Atlantem, nazývali ho však Sós. Šov se lidem ukazoval ve formě mraků na nebi nebo na noční obloze v podobě souhvězdí Lva. Dle jedné verze měl dokonce Šov ještě jednoho syna Haha, který ho občas zastupoval při podpírání Nut. Vyobrazení Šova známe především z reliéfů a maleb, kdy podepírá svoji dceru Nut a má lidskou postavu, na hlavě pštrosí pero, jež je hieroglyfickým znakem jeho jména. Výjimečně bývá obrazován se lví hlavou a zachovalo se i několik sošek, kdy má Šov podobu okřídleného muže se vzpaženýma rukama.

Tefnut

Tefnut byla bohyní vody a vlhkosti, též nazývána „Matka bohů“. Byla zrozena tím, že ji její otec Atum vyplivl jako slinu. Její manželem byl Šov se kterým tvoří první božskou dvojici Devatera a spolu mají dvě děti - Geba a Nut, kteří se později stali manželi (viz. Geb, Nut). Tefnut zaujala třetí místo v Devateru, kvůli tomu, že byla matkou všem bohů -> „Matka bohů“. Byla uctívána ve stínu svého manžela Šova a pomáhala mu držet nebeskou klenbu, neboli jejich dceru Nut. Též napomáhala svému muži Šovovi při boji s Apopem (had, který chtěl převrhnut sluneční loďku boha Rea), kdy ho sežehla svým ohnivým dechem. Mimo onské Devatero považována za lvici. Byla rovněž „kobrou na čele Šovově“, protože mu pomohla zabít Apopa a v této funkci je nazývána „Paní plamene“, což je mimo jiné také její nejčastější oslovení ve starých textech. Legenda praví, že žila jako krvežíznivá lvice v Núbii. Re si ji k sobě povolal, neboť potřeboval její sílu proti nepřátelům. Poslal pro ni Šova a Thovta, kteří se proměnili v opice a lichotkami ji přiměli k tomu, aby se s nimi vrátila do Egypta. U ostrova Pilaku se Tefnut vykoupala, aby schladila svou zuřivost. Záhy se proměnila v krásnou vznešenou ženu (byla k nerozeznání Hathor). V Nubetu (dnešní Kóm Omba) ji Šov pojal za ženu a v jeho doprovodu putovala do dalších devíti měst, v každém městě které navštívila splynula s místními bohyněmi. Ve městě Esnetu se stala ženou boha Chnuma. Tolik praví legenda. Je většinou zobrazována ve společnosti svého muže Šova a má buď podobu ženy nebo ženy se lví hlavou. Uctívána byla hlavně v Onu a Leontopoli. Řekové ji nazývali Tfénis a ztotožňovali se svou bohyní Artemidou.

Geb

Geb je označován za boha země, samu zemi a tzv. „Otce bohů“. Původně byl pokládán dokonce za praboha, který zplodil s bohyní nebe Nut boha slunce Rea a potom i ostatní bohy, jimž vládl jako nejvyšší bůh (toto lze alespoň soudit z Textů pyramid). Pak ale kněží z Onu sestavili „onské Devatero“ a degradovali Geba a jeho manželku Nut až na 3.generaci bohů a celá situace vyšla kompromisem. Gebovi přiznali právo být mluvčím celého Devatera a Atumovi přiřkli vládu nad Devaterem, protože se Geb prý dobrovolně zřekl vlády v Atumův prospěch. Oběma však byl ponechán titul „otec bohů“, který byl uznáván v celém Egyptě. Dle egyptského chápání zobrazoval Geb zemi takříkajíc materiálně- jako obrovský kotouč, který pluje na vesmírných vodách boha Nuna i jako půdu, která poskytuje živým potravu a mrtvým věčný odpočinek.Není však bohem její plodivé síly, ani bohem jejího vnitřního bohatství. Na to si Egypťané utvořili speciální božstvo a i přesto se Geb těšil jejich velké úctě (byl podmínkou jejich existence). Krom tohoto měl další důležitou funkci- chránil Egypťany před hady a štíry a vytvořil proti nim zaklínadla, které potom objasnil i lidem. Byl silně uctíván králi, kteří seděli na „Gebově trůně“ a byli jeho nástupci. (viz. „Texty pyramid“). Dobu Gebova setrvání na trůnu by se dalo přirovnat ke zlatému věku Egypta a možná i proto Řekové ztotožnili Geba se svým bohem Kronem, a nikoli se bohyní země Gaiou. Nazývali ho též Kéb (převzato z egypštiny). Nejvýznamnější svatyni měl v Onu a tvořil ji prý kus ohrazené půdy, která se o svátcích okopávala. Geb je známý hlavně z reliéfů, nástěnných maleb a kreseb na papyrech, avšak zachovalo se nám i několik drobných bronzových sošek z pozdější doby.

Nut

Bohyně nebe a samo nebe, „Rodička bohů“ a „Paní západu“. Zosobňovala nebeskou klenbu, tak jako její manžel Geb zosobňoval zemi. Podle pradávného mýtu tvořila s Gebem první dvojici bohů, která se objevila na světě a byla též matkou boha slunce Rea (jednou z mnohých). Posléze však byli Nut a Geb ze svého prvenství odsunuti a stali se až třetí božskou generací v tzv. božském devateru.
Řada legend vypráví o tom, že ať byla Nut jakkoli vznešenou bohyní, neměla to v mládí lehké. Potíže měla už prý s vdáváním. Kromě jejího otce Šova a děda Atuma neexistoval na světě jiný muž než její bratr Geb, a proto se rozhodla vzít si ho za muže. Proti tomu se však postavil Šov a svou dceru proklel: ať prý zůstane bezdětnou. Údajně prohlásil: „Neporodí ani v jednom dni, ani v jednom měsíci roku, kolik jich existuje.“ Navzdory této skutečnosti vyzvala Nut boha měsíce Thovta ke hře v kostky a hrála o jeho stříbrné světlo. Když Nut spočítala své výhry, radostně zjistila, že vyhrála část měsíčního světla, kterou okamžitě proměnila v pět dní a v každém z těchto dní, které v době Šovovy kletby neexistovaly, porodila jedno dítě: nejdřív Usira, pak Sutecha, Esetu a Nebthetu. Pátého dne porodila prý ještě boha Hora, avšak toho jí už většina kněží neuznala a připsala ho za syna její dceři Esetě.
Každopádně, oněch 5 dní už v egyptském kalendáři zůstalo- předtím měl rok pouze 360 dní. Také na Měsíci zůstaly stopy po Nutině hře s Thovtem: kousky světla, které Thovt prohrál, mu dodnes chybí a jeví se jako potemnělé měsíční skvrny.
Bohužel ani Nutino manželství s Gebem nedopadlo dobře. Vzhledem k jejich častým hádkám se jejich otec Šov rozhodl, že je od sebe oddělí. Vložil se mezi ně a vyzvedl Nutu až k obloze. Od těch dob je mezi Gebem a Nutou, čili mezi zemí a nebem vzduch, tj. Šov.
„Nut je tedy daleko od země a celou ji obepíná svými pažemi. Hlavu má na západě a druhou část těla na východě. Sama totiž každý den slunce rodí, a to pak putuje jejím tělem a večer zapadá mezi její ramena a vchází do jejích úst,“ jak můžeme číst v Textech pyramid.
Zvláštní chrámy této bohyni Egypťané nestavěli. Uctívali ji spolu s jinými bohy a bohyněmi, zejména s Esetou a Šovem. Zobrazována je vždy v lidské podobě, a to buď jako zosobněná nebeská klenba, jež se špičkami prstů dotýká země, nebo jako bohyně se supími křídly. Při zobrazení vestoje nebo vsedě má na hlavě kulatou nádobu, což je hieroglyficky znak jejího jména.

Usire

Usire je jméno boha mrtvých, vládce podsvětí, a také boha půdy, vody, slunce a vegetace. Jeho sestrou a ženou zároveň byla bohyně Eset, se kterou měl za velmi zvláštních okolností syna Hora (viz. článek o bohu Sutechovi). Usirův kult patřil v Egyptě mezi nejstarší a nejrozšířenější. Informace o něm máme nejen z tak tradičních pramenů, jako jsou Texty pyramid, Texty rakví, Kniha mrtvých, ale i z množství nápisů a vyobrazení. Jeho kult vznikl nejspíš v dolnoegyptském „Usirově městě“ egyptsky zvaném Pusire. (Usirův titul zněl „Pán z Pusire“).
Na nápisu z 18. dynastie stojí, že „vyvedl Egypťany z ubohého zvířecího stavu, v němž žili, a naučil je všemu, co potřebovali vědět k získávání plodů země, dal jim zákony a naučil je ctít bohy“.
Usire byl zavražděn svým žárlivým a závistivý bratrem Sutechem. Sutech nepřenesl přes srdce nevěru své ženy Nebthet s Usirem a skutečnost, že se Usire stal jako prvorozený syn boha Geba vládcem světa. Více podrobností opět najdete v článku týkajícím se boha Sutecha.
Usire se po své smrti stal vládcem podsvětí a podle Egypťanů měl obrovskou moc. Byla stejně neomezená jako moc krále, jenže jeho říše byla mnohem větší, neboť mrtvých je víc než živých, a jeho rozhodnutí platila na věčnost. Rozhodoval už o tom, zda se člověk, resp. jeho duch dostane po smrti do podsvětní říše. Egypťan musel být především správně pohřben, mumifikován a musel dostat pohřební výbavu. Teprve potom ho bůh Anup přivedl do síně „obou pravd“, kde se konal „poslední soud“, na němž se zodpovídal před Usirem ze svých činů. Soudní tribunál složený z 42 bohů měl posoudit jeho provinění. Uprostřed síně stál jakýsi detektor pravdy nebo lží v podobě vah, na jejichž jednu misku bylo položeno srdce zemřelého a na druhou péro bohyně pravdy a spravedlnosti Maaty. U vah číhala nestvůrná bohyně Amemait zvaná též „Velká požíračka“. Po zahajovacích obřadech dal každý z přísedících bohů mrtvému jednu otázku, jež předpokládala jeho vinu. Velice pak záleželo na odpovědi dotyčného. Nakonec Usire vynesl rozsudek. Byl- li kladný, mohl duch mrtvého vstoupit do podsvětní říše. Jakmile však byl záporný, nebožák skončil v útrobách „Velké požíračky“.
Bůh Usire měl v Egyptě asi 20 svatyň. Egypťané, kteří si to mohli dovolit, měli u těchto svatyň alespoň symbolickou hrobku (kenotaf), případně pohřební desku se svým jménem. Pokládali také za povinnost , aby toto místo aspoň jednou za život navštívili a zanechali na něm po sobě památku.
Posvátným zvířetem Usira byl černý býk. Usire byl zobrazován s lidskou podobou . (Patří mezi nejčastěji zobrazované bohy). Na hlavě mívá korunu zvanou atef , tj. hornoegyptskou bílou korunu lemovanou černými pštrosími péry. Bradu mu zdobí „božský vous“, v rukou drží berlu a důtky. Při barevném provedení mívá jako bůh vegetace zelenou tvář.

Eset

Eset byla manželkou boha Usira a matkou boha Hora, „Paní mocných slov“, „královnou nebe“ a „největší z bohů a bohyň“. Řekové a Římané ji nazývali Isis. Byla nejdéle uctívanou bohyní starých Egypťanů (nejdéle v jak egyptském tak i celosvětovém měřítku).Také se těšila úctě u největšího počtu národů starověku. Z egyptské bohyně se stala v řecko-římské době nadnárodní bohyně a její kult se rozšířil po celém světě, avšak pozdní Isis se značně odlišovala od původní Esety. Egypťané si ji vytvořili jako bohyni, ve které soustředili nejlepší rysy a vlastnosti ženy – ušlechtilost, krásu, manželskou lásku a věrnost, mateřskou péči a starostlivost o dítě. Dokonce byla obdařena kouzelnou mocí pro konání dobra a k hájení spravedlnosti. A také proto byla nejlidštější ze všech bohyň. O Esetě se můžeme dozvědět mj. ve spisech „Texty pyramid“, „Texty rakví“, „Kniha mrtvých“ a ve spoustě dalších. Není známo, kde Esetin kult vznikl. Pravděpodobně v Dolním Egyptě, avšak staré zprávy jsou i z oblasti Horního Egypta. Dle většiny egyptologů, rodištěm Esetina kultu je město Pihebit (Ision) mezi Sumenůdem a Mensůrou. Ani původ jejího jména není jednoznačně objasněn. Hieroglyfický znak jejího jména je „trůn“ a její jméno se překládá stejně. Možná i proto byla její původní funkce bohyně, která hlídá královský trůn. Do celoegyptského panteonu byla přijata až poté co byla přijata do onského Devatera. Se svým manželem Usirem měla syna Hora, kterému se ovšem řadí více matek- bohyň. Tyto ženy měly s Esetou shodné funkce a postupem času došlo k splývání všech těchto bohyň. Eset si však zachovala samostatnou osobnost a některé bohyně si zcela podrobila. Spolu se svým manželem a synem vytvořila bez ohledu na Devatero ještě zvláštní božskou trojici, jež se těšila úctě po celém Egyptě. Při sporu o Horovo dědictví (viz. Hor) splnila svou mateřskou povinnost, sestoupila do podsvětí, aby tam stanula vedle Usirova trůnu a jako manželka vládce mrtvých se stala ochrannou bohyní mrtvých. Byla proto velice uctívána mezi živými, protože každý jednou zemře. Zvláštní úctě se těšila jako ochránkyní matek a žen. Ke své moci na světě a v podsvětí připojila ještě nebe, takže se stala a „Královnou nebe“ a „největší ze všech bohů a bohyň“. Souhrnem všech svých funkcí předčila ostatní bohy a stala se tak univerzální bohyní (za tento vzestup vděčí svému synu a manželovi, ovšem oni by bez ní také moc nezmohli). Vzestup na toto místo ji trval asi 2000 let. Zpočátku neměla dlouhou dobu samostatný kult a byla uctívána s Horem a Usirem tedy ovšem spíš v jejich stínu. K osamostatnění jejího kultu došlo až v dobách Nové říše, ovšem skutečný rozmach kultu nastal až v pozdních dobách a vyvrcholil v době řecko-římské. Zanikl až v roce 551 n.l., kdy dal císař Justinianus násilně zavřít Esetin chrám na ostrově Fílai, který můžeme dnes označit za velmi zachovalý, avšak díky rozšířenosti tohoto kultu najdeme její chrámy po celém tehdy známém světě (některé se samozřejmě nedochovaly). Vyobrazení Esety máme ze starších dob velice málo, ovšem od dob Nové říše patří k nejčastěji zobrazovaným bohyním – na sarkofázích, rakvích, na zdech, hrobech, chrámech… . Vždy je zobrazována jako krásná, štíhlá žena, na hlavě má roušku nebo trůn, popř. jako supice nebo koruna ze vzpřímených hlav posvátných kober, často mívá také roztažená křídla v ochranném gestu. V Řecku a Římě byla ztotožňována s Afroditou (Venuší) a bohyní plodnosti Démétherou (Cecerou) a dalšími. K motivu Esety se dodnes vrací mnoho umělců (opera Isis- J.Klein 1957 ; Kouzelná flétna – W.A.Mozart 1791). Nutno podotknout, že k objasnění Esetina kultu v mnohém přispěli i A. Salač a L. Vidman.

Sutech

Sutech je bohem pouště, bouří a moře. Podle většiny egyptských pramenů byl „ztělesněním zla“ a „zlosynem mezi bohy“.
Původně se Sutech svými vlastnostmi neodlišoval od jiných egyptských bohů, tj. nebyl zásadně dobrý ani špatný. Ke své nezáviděníhodné pověsti přišel až po rozšíření mýt o Usirovi a Horovi, které mu přiřkly úlohu bratrovraha a násilníka. Od těch dob ho Egypťané pokládali za nebezpečného. Ale začněme pěkně popořádku.
Svým původem byl Sutech hornoegyptský bůh a těšil se úctě v městě Nubetu (dnešním Kóm Ombu), podle něhož se v nejstarších dobách nazýval „Ten z Nubetu“. Jeho vlastní domov je však v Šashotepu (dnešní Šubt). Odtud se jeho kult rozšířil do dalších měst. Za vlády krále Perjebsena z 2. dynastie postoupil dokonce na místo nejvyššího králova ochranného boha a převýšil tak tradičního králova ochránce Hora. Jméno Sutech dostal i syn Ramesse I., tj. Setchi I. Chtěl- li se Ramesse II. pochlubit svou silou, nazýval se „Sutechovou mocnou paží“ nebo prostě „Nepřemožitelným Sutechem“.
V době Staré říše nabyl Sutech nejen své božské funkce, o které později přišel, ale i své povahové rysy, kterých už se nezbavil. Už v Textech pyramid je zmínka o tom, že zabil Usira a pronásledoval jeho syna Hora. Dostal se před soud, který skončil jeho ponižujícím odsouzením (neříká se však jakým).
Sutech byl synem Geba a Nuty, jeho starším bratrem byl Usire a jeho sestrami bohyně Eset a Nebthet. Společně se svými předky a sourozenci tvořil Devatero bohů uctívané v onském chrámu. Jak bylo zvykem u egyptských bohů (a králů), uzavřel manželství se sesôrou Nebthetou. Podle ní však nebyl zrovna vzorným manželem. Mimo jiné o ní rozšířil pomluvy, že je neplodná. Nebthetě tedy nezbylo, než tyto fámy vyvrátit tak, že si pořídila syna s bratrem Usirem (jejich syn byl pozdější bůh mumifikace Anup). Sutech na Usira velice žárlil a když bůh Geb předal prvorozenému synovi Usirovi vládu nad světem, změnila se jeho žárlivost v nenávist. Záhy se Sutech rozhodl, že svého bratra zavraždí.
Některé legendy a mýty Sutechův zločin přecházejí, Usire se prý nešťastnou náhodou utopil v Nilu. Většina textů však podrobně Sutechův zločin popisuje. Sutech prý na jedné hostině vlákal Usira do truhlice, uzavřel ho uvnitř a společně se svými druhy jej hodil do Nilu. Brzy na to se ujal vlády nad světem. Je zvláštní, že nikdo z ostatních bohů proti jeho činu neprotestoval. Pouze Sutechovy sestry Eset a Nebthet se vypravily Usira hledat. Nalezly jej mrtvého bratra a manžela až u foinického přístavu Byblu, kde ho vyplavilo moře. Odnesly ho do Neditu v Horním Egyptě, kde ho s pietou pohřbily. Když Sutech spatřil jeho tělo, rozsekal je na mnoho kusů, které pak rozházel po celém Egyptě. Nebthet s Esetou však po dlouhé pouti našly všechny kusy Usirova těla . Eset je pomocí svých kouzel spojila a obnovenému tělu na chvíli vdechla život, aby ji Usire mohl oplodnit.
Dítě, které Eset porodila a vychovala v papyrovém houští v nilské deltě, Sutechovi značně zkomplikovalo život. Když chlapec jménem Hor dorostl, vystoupil jako Usirův dědic proti Sutechovi a žádal, aby mu vrátil vládu.
Bůh Re, předseda tribunálu Devatera bohů přenesl rozhodnutí na boha plodivé síly Banebdžeta. Ten přiřkl vládu nad světem Horovi, ale odmítl potrestat Sutecha, neboť se bál jeho síly. Sutech však prohlásil, že pokud budou bohové trvat na tom, aby byl zbaven vlády, všechny je povraždí. Za těchto podmínek bohové dokonce souhlasili se Sutechovým návrhem, že spor rozhodne výsledek zápasu mezi ním a Horem.
Boj probíhal na souši i ve vodě na kamenných člunech, Sutech a Hor soupeřili též pod vodou đroměněni v hrochy. Hor byl mnohem slabší, ale postupně sílil a byl také obratnější. Nakonec rozhodl o své porážce sám Sutech. Vlákal Hora do svého domu, kde ho znásilnil. Když se to dozvědělo Devatero bohů, všichni jeho členové se pozvraceli hnusem a naplili Sutechovi do tváře. Re pak uznal Hora právoplatným dědicem a zbavil Sutecha vlády. Aby spor definitivně ukončil, odškodnil Sutecha povýšením na nebe, kde se stal pánem planety, kterou dnes nazýváme Merkur.
Tolik tedy o hlavní verzi mýtů a legend, které měly za následek mj. to, že Sutechovy chrámy byly časem zrušeny a opovržení stihlo i jeho posvátná zvířata- hrocha, osla, antilopu a další.
I když přestal Sutech být uctívaným bohem, hrál značnou úlohu v kouzlech a zaklínání. Zajímavé je rozlišování lidí na „horovské“ a „sutechovské“ typy, se kterým se můžeme setkat v dějinách Egypta.
Sutecha zobrazovali Egypťané jako štíhlého muže s bederní rouškou a rukama ve výhrůžném nebo bojovém gestu. Místo lidské hlavy mu dávali hlava jeho nejoblíbenějšího posvátného zvířete. Toto zvíře se nepodařilo přírodovědecky určit. Podobá se oslu, ale má silný, vysoko zvednutý ocas, ukončený jakoby tříprstou dlaní.

Nebthet

Nebthet je považována za ochranou bohyní mrtvých.Byla manželkou Sutecha a zároveň jeho sestrou a zároveň nejmladším členem z celého Devatera. Se svým vlastním chotěm neměla děti, což si ale vynahradila s Usirem (viz. Sutech). Vzhledem k tomu, že Sutech byl zosobněným zloduchem, Nebthet o něj nijak nestála a věnovala se Usirovi. Když Sutech později Usira zabil a rozsekal pomohla Esetě vyhledat mrtvolu, spočítala jeho údy a asistovala při jeho vzkříšení. Usire se jí odměnil čestným místem u svého trůnu, z něhož pak vládl podsvětní říši. V mýtech hraje Nebthet „pouze“ úlohu společnice své sestry Eset. Jako ochránkyně mrtvých musela být dle egyptských představ i ochránkyní živých, v této funkci pomáhala hlavně bohyni porodu Mešenetě (občas s ní i splývá). Nebthet neměla vlastní kult (byla uctívána spolu s ostatními členy onského Devatera). Vyobrazovali ji pouze v lidské podobě. Od Esety se odlišuje jen hieroglyfickým znakem jména nad hlavou.

Hor

Bůh slunce, nebe a světla jménem Hor byl dědicem pozemského panství boha Usira a božský vládcem Egypta. Není pochyb, že pod jeho jménem se skrývala celá řada bohů „Horů“ (až 20) původně samostatných. Bůh Hor byl ctěn dávno před počátkem starověkého Egypta a dlouho po něm. Jeho vývin plynul zřejmě z místních kultů uctívaných v celém Egyptě.Jeho kult ale zřejmě vznikl v hornoegyptském Nechenu. Snad nejvýznamnější funkcí Hora byl úřad egyptského krále. Dle oficiálního učení ho nejen chránil,ale přímo se do něj vtěloval a předával mu i své jméno, takže se egyptský král stal nadřazenou bytostí nad všemi smrtelníky. Kromě již zmíněných funkcí byl Hor velice obávaným válečníkem, jenž pomáhal v bitvách egyptskému králi. Horovi je připisováno hodně rodičů :Re a Hathor, Geb a Nut, ale nejčastěji jsou to Usire a Eset. Měl také potomky, a to Iheje a Harsemtoveje (s Hathor) a pak další syny s neznámými matkami- Amseta, Hapiho, Kebehsenufa a Duamutefa, kteří se stali bohy čtyř světových stran a ochránci tělesných pozůstatků zemřelých. Už k zmíněným nejpravděpodobnějším rodičům se vztahuje jeho životní příběh, který je znám déle než jeho ověření na spisu „O Isidě a Osiridovi“, kde tvoří jednu z epizod rozsáhlého mýtu „O boji Hora se Sutechem“ (dle tohoto mýtu se stal Hor desátým členem onského Devatera.) Po smrti Usira a Usirově pozdějším oplodnění Esety, porodila Eset Hora na plovoucím ostrově Echebitu neboli „Papyrusovém houští“ a tajně ho tam vychovala. Mezitím se Sutech zmocnil Usirova panství, a tak Hor musel o své dědictví bojovat.Nejdříve to zkusil cestou práva,ale nikam to nevedlo, takže Sutech navrhl boj o zisk vlády a Hor na ni přistoupil. Změnili se v hrochy a soutěž se stala nelítostným bojem na souši i ve vodě. Když to všechno nebralo konce, přiměla Eset Devatero bohů, aby se obrátilo na Usira a po jeho intervenci Re rozhodl, že Hor je Usirovým pravoplatným dědicem. Sutech byl odškodněn povýšením na nebe a hodností boha bouří. Horův kult dodnes připomíná množství architektonických a výtvarných památek. Jmenujme alespoň chrám v Edfú, kde došlo podle mýtů k Horovu vítězství nad Sutechem. Řekové měli také problémy s jeho zařazením, protože ho ztotožňovali jak se svým bohem Apollónem tak i s Áreem, avšak když ho chtěli přesně vystihnout, nezbývalo jim nic jiného, než nechat ho Hórosem a Římané ho poté pojmenovali Horus. Zobrazován bývá buď v podobě sokola, zpravidla s královskou korunou, nebo muže se sokolí hlavou, často též jako okřídlené slunce, popř. malý chlapec chovaný bohyní Esetou. Dodnes se vznáší Hor v podobě stylizovaného sokola na obloze jako znak aerolinií Egyptské arabské republiky.