Epigrafika

Její funkcí je správně interpretovat a zařadit texty nápisové povahy, aby jich bylo možno použít jako spolehlivého historického pramene. Jako samostatný obor se epigrafika pokouší sledovat autonomní vývoj jednotlivých typů nápisů v jejich nejširších kulturně politických souvislostech, a to jak jejich vnější, jevovou stránku, tak i jejich obsah, tedy vnitřní náplň.
Formálním popudem ke vzniku nápisů bylo obvykle přání vlastníka, výrobce či zadavatele práce zanechat zprávu o bližších okolnostech vzniku či obsahu příslušného produktu jednak širšímu okruhu současníků, jednak pro budoucnost. Bohužel nelze vždy rozlišovat mezi nápisem s událostí současným a nápisem, který ji připomíná a z jehož formulace nutně nevyplývá doba jeho vzniku, nýbrž pouze doba připomínané události.
Často tyto památky také podávají různé sentence či citáty literárního rázu. Jen zcela výjimečně jsou ve středověku převáděny do epigrafické formy památky povahy právní.
donátor – dával impuls, aby text vznikl a poskytoval prostředky
realizátor – vykonavatel technické práce; textace nápisu nemusí být jeho prací
Mnoho nápisů je dodnes uchováno na svých původních místech, přesto je jich dosti velké množství na místech druhotných a zejména v různých muzeích a lapidáriích. Hlavním jazykem nápisů je latina a řečtina.

Dělení nápisů

A – Podle způsobu zhotovení: tesáním či řezáním, rytím, odléváním, malováním, vnášením do omítek, skládáním do mozaik, psaním či škrábáním na zdech, tkaním či vyšíváním
B – podle použitého materiálu: kámen, dřevo, látky, kovy, omítky a zdi, opracovaná hlína a sklo
C – podle primárního umístění: budovy a stavby, zvony, přímo v terénu (hraniční kameny, kříže apod.), mobiliář, produkty uměleckého řemesla, textový doprovod uměleckých děl

Historie epigrafiky

Vznik epigrafiky se datuje do období humanismu. Prvním známým sběratelem nápisů byl Ital Cola di Rienzo, který jim věnoval část ve své knize o Římě. Od té doby se epigrafika dále rozvíjela až do minulého století, kdy byly v Berlíně souborně vydány známé latinské nápisy pod názvem Corpus inscriptionum Latinarum (CIL) a řecké nápisy jako Corpus inscriptionum Graecarum (CIG). Ke vzniku těchto souborů, čítajících desítky svazků, dal podnět německý epigrafik a filolog Theodor Mommsen ; ačkoliv se dnes už mnohé jejich části jeví zastaralé, zůstávají nejdůležitějšími epigrafickými publikacemi.
První impulsy k soustavnějšímu studiu nápisů u nás, zejména nápisů na zvonech, dal Josef Dubrovský a po něm v Českém muzeu František Palacký. Epigrafika se jako vědní obor začala vyučovat na přelomu století. Mezi významné epigrafiky patří Fr. Groh, Ant. Salač a Jos. Dobiáš.

Nápisy v ČR

Nepočítáme-li několik památek z římského období, začíná domácí vývoj nápisových památek a nápisového písma až sporadickými doklady z doby kolem roku 1000 ze slavníkovské Libice. Kromě několika málo německých či českých opisů na pečetích z konce 13. a 14. století jsou všechny nápisy až do doby Karla IV. výlučně latinské.

Snad nejstarší český nápis je zatím doložen k roku 1415 ve Slaném, zanikl však v minulém století, takže není ani plně textově a vůbec už ne paleograficky znám. Ceské nápisy se množí až v pozdním 15. století.
Řada textů – zejména z 15. až 16. století - je dvojjazyčná, přičemž je pozoruhodné, že v nich nejde o mutace téhož textu, nýbrž o návazné informace.

Jednotný systém pro používání zkratek a symbolů byl dohodnut roku 1931 na orientalistickém kongresu v Leydenu, a proto se tento systém nazývá leydenským.
Hlavní zásady leydenskeho systemu:

Lul[ius] doplnění mezer vzniklých poškozením nebo odlomením části kamene

Lul(ius ) rozvedení zkratky
Luius doplňky nebo změny vydavatele (stojí-li v tomto případě na kameni IVIVS nebo IVEIVS)
Luli{u}us přebytečná písmena odstraněná už na kameni
Lulius nejistá písmena
… mezera na kameni s přesně zjistitelným počtem písmen
- - - mezera na kameni s nezjistitelným počtem písmen
v nevyplněná mezera v šířce jednoho písmena

leydnský systém se uplatňuje v papyrologii
např.
Ita ut s(upra) {s}scr[i]ptum est ..na papyru byla vedle sebe tři S
První z nich je zkratka pro s(upra)
Druhé napsal písař omylem
Třetí patří ke lsovu scriptum, v němž se doplňuje i