Francouzská revoluce a napoleonské války

Situace před revolucí:
Západoevropská společnost mezi počátkem 16. a koncem 18. st. prožila velké změny. Reformace otřásla jednotou křesťanství. Osvícenství staví rozum oproti víře. Osvícenci se nezajímají jen o duchovno, ale zabývají se také společností, lidskými právy – heslo „volnost, rovnost, bratrství“ se stalo heslem revoluce. Francie byla více než 100 let nejmocnější evropskou zemí.
Ve Francii vládl Ludvík XVI. (1774 – 1792)
Příčiny revoluce:
Hospodářská i společenská krize.
Absolutistická monarchie.
Finanční krize: Nákladný život královského dvora. Vyčerpání z pomoci Američanům ve válce za nezávislost a ze sedmileté války. Dluhy.
Francouzská společnost byla rozdělena do 3 stavů:
2 privilegované: duchovenstvo a šlechta – pouze 3% obyvatel, ale vlastnily největší bohatství a měly všechnu politickou moc. Neplatily daně.
Třetí stav představoval 97% obyvatel. V čele stála střední třída, buržoazie, tj. obchodníci, podnikatelé, majitelé manufaktur a inteligence (lékaři, právníci, učitelé). Mnozí z nich byli bohatí a vzdělaní. Dále sem patřili dělníci a městští řemeslníci. Nejchudší byli rolníci – většinou poddaní nebo nevolníci. Třetí stav platil daně.
Většina obyvatel na venkově. Převážně cechovní výroba. Obchod bržděn vnitřními cly.
Ludvík XVI. byl proti reformám. Jeho žena Marie Antoinetta byla neoblíbená.
Chudé žně v letech 1787 a 1788.
Lidové bouře a stávky.

Ludvík XVI. měl kolem sebe schopné ministry, filozofa Turgota a bankéře Neckera. Ti se snažili o reformy (zrušení cechů, zdanění šlechty, svoboda obchodu a podnikání). Obnovené parlamenty však tyto návrhy odmítli a oba ministři byli odvoláni.

Fáze revoluce:
1. fáze
I. období generálních stavů a ústavodárného shromáždění 5. 5. 1789 – 30. 9. 1791.
5. 5. 1789 král svolal generální stavy (naposledy se sešly roku 1614), aby schválily vypsání daní pro šlechtu a duchovenstvo. Největší zastoupení v nich měla neprivilegovaná buržoazie, proto šlechta a duchovenstvo požadují, aby stavy zasedaly odděleně a každý stav měl 1 hlas (potom by 2 privilegované stavy mohly přehlasovat třetí stav). Třetí stav proto zasedá sám a prohlásil se 17. 6. 1789 Národním shromážděním (= zástupci národa). V čele Mirabeau a Sieyés. Požadovali reformy. 9. 7. se národní shromáždění prohlásilo Ústavodárným (ÚNS) s cílem vypracovat ústavu. Král zrušil Národní shromáždění a pokusil se zasáhnout vojensky, aby donutil třetí stav k poslušnosti. To však vyvolalo útok na Bastilu, politické vězení, symbol starého režimu. 14. 9. 1789 dobytí Bastily = počátek revoluce. Vznikají národní gardy = lidové vojsko, v čele Markýz La Fayette, k udržení pořádku místo královské policie. Organizovaly se revoluční výbory. Král uznal Ústavodárné shromáždění. Přijetí barev revoluce v trikoloře = symbol jednoty krále a lidu (bílá = barva královského rodu, červená a modrá = barvy Paříže). Roajalistická emigrace = útěk vysoké šlechty a církevních hodnostářů za hranice, příprava odvety.
Srpnové dekrety Ústavodárného národního shromáždění: 1789.
Zrušen sociální systém starého režimu (absolutismus, stavovské zřízení).
Deklarace práv člověka a občana (náboženská a názorová svoboda, rovnost před zákonem, svobodné podnikání). Král ji odmítl, proto se stal zajatcem na zámku Tuilerie.
1789 – 91 reorganizace státu a církve:
pravice = nepřátelé revoluce, levice = nejradikálnější = sansculoti (městské lidové vrstvy, republikáni), střed = rolníci. Skutečná moc v rukou buržoazie.
Decentralizace země: Zrušeny dosavadní provincie, země rozdělena na 83 departementů.
Diferenciace uvnitř ÚNS : Vznikaly diskusní kluby: cordeliéři (nejradikálnější, přívrženci republiky a demokracie, G. J. Danton, J. P. Marat, J. R. Hébert), jakobíni (Mirabeau, Sieyés, Barnave, Robespierre).
Krátce se pokusil o útěk, aby mohl zvenčí skoncovat s revolucí, ale zatčen na hranicích).
Církev byla proti revoluci. Zabírání a prodej církevních statků.
1791 přijat Le Chaplierův zákon = zákaz spolčování dělníků.
3. 9. 1791 přijata 1. francouzská ústava, Francie se stala konstituční monarchií.
1791 tzv. Pilnické prohlášení – dohoda Pruska a Rakouska o násilném potlačení revoluce, z obavy šíření revoluce za hranice Francie.
II. období zákonodárného shromáždění 1. 10. 1791 – 20. 9. 1792.
Ústavodárné shromáždění se mění na zákonodárné. V popředí stále pravice = konstituční monarchisté, tzv. feuillanti, střed = nezávislí poslanci, levice = menšina, radikální jakobíni, umírnění girondisté a klub cordeliérů (rozpuštěn 17. 7. 1792).
1. protifrancouzská koalice. Tvořilo ji Rakousko a Prusko.
V dubnu 1792 vyhlášena válka Rakousku.
Povstání lidu z 9. na 10. srpna 1792 – král zatčen a uvězněn, svržena monarchie.
Moc se dostala do rukou komuny = obecní rada ze zástupců lidu, zvlášť sansculotů.
20. 9. 1792 byla u Valmy zastavena pruská vojska a Francouzi přešli do protiútoku.
Byla porušena ústava, zákonodárné shromáždění rozpuštěno, uvolnilo místo Konventu = konec 1. fáze.

2. fáze
Vyvrcholení. Heslo: „Vítězství nebo smrt“.
I. období girondistického Konventu 21. 9. 1792 – 2. 6. 1793
Centrem dění se stal Konvent zvolený na základě všeobecného volebního práva, ale nebylo v něm zastoupeno rolnictvo. Projevovaly se v něm 2 politické frakce (kluby): girondisté = umírnění, poslanci z provincií hájící zájmy průmyslníků a obchodníků a jakobíni = radikální, tzv. Hora, v čele M. Robespierre, J. P. Marat, G. Danton. Uprostřed stál početný střed. Společná snaha o odstranění krále.
22. 9. 1792 vyhlášena republika.
V lednu 1793 Ludvík XVI. seťat gilotinou, v říjnu následovala poprava Marie Antoinetty.
Z obavy před revolucí se vytvořila silná protifrancouzská koalice (Rakousko, Prusko, Španělsko, německé a italské státy, Velká Británie, později i Rusko).
Zhoršení hospodářské situace. Proti girondistům propukají povstání.
Například povstání rolníků ve Vendée
Stupňování jakobínského teroru.
31. 5. 1793 povstání pařížského lidu proti girondistům = 2. 6. 1793 konec vlády girondistů.
II. období jakobínského teroru 2. 6. 1793 – 27. 7. 1794
Jakobíni vládli prostřednictvím 2 institucí:
1. Výbor pro obecné blaho – v čele Maximilien Robespierre. Řídil obranu země, zahraniční politiku, válečnou výrobu a zásobování.
2. Výbor veřejné bezpečnosti – vedl boj s domácími odpůrci revoluce, dohlížel na policii.
Jakobíni zrušili feudální povinnosti, šlechtické tituly, rozdělili obecní půdu. Září 1793 byl zaveden Zákon o všeobecném maximu (byly určeny nejvyšší přípustné ceny všeho zboží).
1793 byla sepsána demokratická ústava, která ale nevešla v platnost, protože revoluční doba potřebovala silnou diktaturu.
V červenci 1793 byl zavražděn Jean Paul Marat. Jeho smrt byla záminkou k rozpoutání hrůzovlády.
Země byla v totální válce. Zrodil se revoluční teror, pokus o zničení nepřátel revoluce. Nepřátelé revoluce byli zatýkáni a popravováni.
Byli popraveni Danton a Desmoulins, protože chtěli ukončit teror. Strach zavládl i mezi jakobíny. Vznik opozice.
26. 7. 1794 popraven Robespierre
27. 7. 1794 thermidorský převrat = konec vzestupné fáze revoluce

3. fáze – sestupná
I. období thermidorské reakce 27. 7. 1794 – 25. 9. 1795
Politická moc přešla do rukou zbohatlíků revoluce. Pronásledování jakobínů.
Velkoburžoazie povolala girondisty.
Srpen 1795 nová thermidorská ústava: zrušena opatření a reformy jakobínů, byla zachována republika, ale volební právo měli jen majetní.
II. období direktoria 26. 10. 1795 – 9. 11. 1799
Nové zákonodárné shromáždění zvolilo pětičlennou výkonnou radu, zvanou Direktorium. Konstituuje se zákonodárný sbor o 2 komorách:
Rada pěti set = dolní sněmovna
Rada starších = senát
Došlo k ekonomickému oživení.
Formovala se levice z pozůstatků jakobínů, tzv. rovní. V čele Gracchus Babeuf 1796 spiknutí rovných – poraženo.
Zprava pokus royalistů (= přívrženci monarchie) o státní převrat – poraženi.
Neklidná doba, nespokojenost s vládou. Nespokojená byla i buržoazie, která chtěla klid pro podnikání.
9. 11. 1799 Napoleonův převrat = konec Velké francouzské revoluce.
Revoluce politicky a ekonomicky sjednotila zemi, zbavila ji provincialismu starého režimu a otevřela tak síly tržní ekonomie, a to nejen ve francii. Vytvořila první moderní občanskou společnost a občanskou armádu. Zavedla politiku pro občany a učinila suverenitu lidu základem legitimity západních vlád.