Fridrich Barbarossa

I. SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ PŘED NAROZENÍM F. BARBAROSSY

Svatá říše římská se utvářela v průběhu staletí ještě před narozením jednoho z jejich nejvýznamnějších panovníků Fridricha Barbarossy. Obnovení titulu císař Římské říše se datuje do roku 800, kdy byl o Vánocích za císaře korunován francký král Karel Veliký. Korunovace proběhla během bohoslužby, kdy papež Lev III. neočekávaně vložil Karlu Velikému na hlavu císařskou korunu. Tento prostý akt byl jeden z pozdějších papežských argumentů k závislosti císařské moci na papežství.
Po smrti Karla Velikého roku 814 v Cáchách na francký královský trůn usedl Ludvík I. Pobožný, který byl už roku 813 svým otcem, Karlem Velikým korunován bez přítomnosti papeže (po vzoru byzantských císařů). Roku 816 byl Ludvík znovu korunován papežem Štěpánem IV. Tím bylo uznáno právo papežů udílet císařskou hodnost.
Ludvík v roce 817 vydal Ordinatio imperii, což byl nástupnický řad, podle něhož měl císařský titul připadnout nejstaršímu synovi Lotharovi. Pro mladší syny vznikly úděly (Pippin dostal Akvitánii, Ludvík Němec Bavorsko). Další úděly neměly vznikat a Lothar se stal spoluvládcem Ludvíka I. Pobožného. Tento nástupnický řád však sám Ludvik I. porušil, když pro Karla Holého, syna své druhé manželky Judity, v roce 829 vytvořil úděl v Alamanii. Rok na to přišla první vzpoura Ludvíkových synů z důvodu císařova porušení Ordinatio imperii, avšak pro nejednotu synů byl úděl Karla Holého potvrzen. Už roku 824 se nechal v Itálii Lothar korunovat papežem Paschalem I. a na základě Constitutio Romana získal v papežském státě tato císařská práva: dozor nad soudnictvím a přísahu papeže císaři před vysvěcením.
V roce 833 začala druhá vzpoura Ludvíkových synů, když císař odňal Pippinovi Akvitánii. Na Červeném poli u Kolmaru ovšem přešlo Ludvíkovo vojsko k jeho synům. Císař byl poté zavřen do kláštera a říše rozdělena na tři části. Napřesrok byl Ludvík znovu dosazen na Francký trůn, čímž se Pippin a Karel Němec pokusili zmenšit Lotharovu moc. V roce 838 získal Karel Holý, po smrti Pippina, Akvitanii. Roku 840, po smrti císaře Ludvíka I. Pobožného, vedl Karel spolu s Ludvíkem Němcem válku proti Lotharovi, usilujícímu o jedinovládu. Lothar byl v bitvě u Fontenoy 841 poražen a s ním i myšlenka jednotné říše.
Po dalších bojích byla roku 843 ve Verdunu uzavřena smlouva, která definitivně rozdělila Franckou říši na střední, východní a západní. Císař Lothar obdržel střední díl a zůstal mu i titul císaře Římské říše. Východofrancké části vládl Ludvík Němec a Karel II. Holý západofrancké části. V této době byla východofrancká říše sužována nájezdy Normanů a Maďarů.
Smrt Lothara I. Znamenala pro střední říši rozděleni mezi jeho tři syny: Ludvika II. (Itálie a císařská koruna), Lothara II. (oblast Severního moře a dnešního Lotrinska) a Karla (Burgundsko a Provence). Po Karlově smrti si území rozdělili jeho bratři a po smrti Lothara II. roku 870 byla uzavřena smlouva v Mersenu přidělující Ludviku Němci východní část Lotrinska. Když v roce 875 zemřel poslední ze synů Lothara I., bezdětný císař Ludvík II. ovládl Itálii nakrátko Karel II. Holý. Ten se nechal papežem korunovat na císaře, ale za jeho vlády se západofrancká říše rozpadala.
Po smrti Karla II. Holého (877) ovládl Karel III. Tlustý, syn Ludvika II. Němce, v letech 881-887 Itálii a přijal z rukou téhož papeže císařskou korunu. Za jeho vlády ale ve Východofrancké říši narůstala anarchie a tak byl v roce 887 říšským sněmem v Triburu donucen k abdikaci.
Na trůn Východofrancké říše usedl Arnuf, vnuk Ludvíka II, který podporoval říšskou jednotu a od západofranckých knížat přijal lenní přísahu. V roce 896 byl korunován papežem Formosem na římského císaře. Po jeho smrti se na trůnu východofrancké říše vystřídali Ludvík IV. Dítě (900-911) a Konrád I. (911-918).
V roce 919 byl králem, za podpory Franků a Sasů, zvolen Jindřich I. Ptáčník. Ten je považován za zakladatele saské (otonské) dynastie a Svaté říše římské, která byla od té doby považována za vyjádření jednoty křesťanstva v čele s císařem (moc světská) a papežem (duchovní moc). Odvrátil nájezdy Maďarů v bitvě u Riade a český kníže Václav mu byl povinován platbou tributů.Tributy byly poplatky za to, že silnější Jindřich I. Ptáčník nenapadne české knížectví.
Po Jindřichovi nastupuje na královský trůn jeho syn Ota I. Veliký, korunovaný v Cáchách. Ota porazil v roce 939 povstání franckého a lotrinského vévody. V roce 950 se mu podřídil po patnáctiletém boji český kníže Boleslav I. Ota byl ve svých vojenských akcích úspěšný, to vyplývá i z toho, že v roce 955 porazil Maďary na řece Lehu u Augsburgu a odvrátil tak nebezpečí hrozící z východu. Jeho úspěšná cesta k moci byla završena v roce 962, kdy byl v Římě korunován na císaře.
Po něm vládli Ota II. (973-983), Ota III. (983-1002) a Jindřich II. (1002-1024). Všichni tři příslušníci otonské dynastie. Když ukončil svou vládu císař Jindřich II., skončilo s ním i období zhruba stoleté vlády otonů, protože byl na trůn zvolen a v Mohuči korunován Konrád II., zakladatel sálské císařské dynastie. Mezi jeho největší vladařské úspěchy patří císařská korunovace v Římě (1027) a připojení Burgundského království k Říši (1033).
Po něm na císařský stolec usedl Jindřich III., který porazil českého knížete Břetislava I. (1041) a Maďary (1044) a tím upadl český i uherský stát do lenní závislosti na Říši. Svou vládu završil získáním císařské koruny (1047).
Po tomto císaři na trůn v roce 1056 usedl Jindřich IV. s jehož jménem je spojen zdlouhavý proces boje o investituru, což byl spor o prvenství mezi světskou a církevní mocí ( lat. investio = oblékat slavnostní roucho, přeneseně udělovat biskupský prsten a berlu). Konflikt začal, když byl v roce 1073 na papežský stolec bez souhlasu císaře zvolen Řehoř VII. Jako reakci na tuto volbu svolal Jindřich IV. synodu (shromáždění římského kléru) a na ni spolu s německými biskupy prohlásil papeže za sesazeného, ten na oplátku na císaře uvrhl klatbu a exkomunikoval jej (tj. vyloučil s církve a řad věřících ). Tím byla říšská knížata zproštěna přísahy věrnosti a vzbouřila se proti císaři. Jindřich proto provedl na začátku roku 1077 u severoitalského hradu Canossa pokořující pouť k papeži a tři dny stál v oděvu kajícníka před hradní branou a prosil o odpuštění. Poté musel papež zrušit klatbu. Po bojích s protikrálem, kterého si mezitím zvolila Říšská šlechta, byla v roce 1080 klatba obnovena.
Teprve tehdy, když se proti císaři postavil i jeho vlastní syn, byl císař donucen k abdikaci a na trůn nastoupil roku 1106 Jindřich V. Za jeho vlády došlo k vyřešení otázky boje o investituru, podepsáním konkordátu Wormského (23.9.1122). Byla to smlouva mezi papežem Kalixtem II. a císařem. Dokumentem se král vzdal investitury prstenem a berlou (symboly duchovní moci) a předával pouze žezlo (symbol světské moci). Skonem císaře Jindřicha V. roku 1125, jehož manželství s anglickou královskou dcerou Matildou zůstalo bezdětné, vymřela Sálská dynastie.

II. RODINA, MLÁDÍ A OSOBNOST FRIDRICHA BARBAROSSY

Po smrti Jindřicha V. byly tři kandidáti na říšský trůn: Štaufský vévoda Fridrich (otec Fridricha Barbarossy), Babenberský markrabě Leopold III., který byl se Štaufy spřízněn sňatkem s matkou vévody Fridricha, a saský vévoda Lothar. Ze svobodné volby vzešel jako vítěz a nový král Lothar III.
Když se v roce 1227 vrátil z delší poutě do svaté země Fridrichův bratr Konrád, byl prohlášen vzdorokrálem. Nicméně poté, co si Lothar dokázal vylepšit své postavení tím, že provdal svou jedinou dceru Gertrudu za mocného bavorského vévodu Jindřicha Pyšného z rodu Welfů , byla pozice Štaufu natolik špatná, že se museli králi v roce 1135 podrobit. Oba Štaufští bratři přislíbily císaři svou účast na jeho tažení do Itálie a byli vzati na milost. Tím se podařilo Lotharovy na poslední dva roky své vlády zajistit zemi mír.
Ještě než císař zemřel, předal říšské insignie do rukou švagra Jindřich Pyšného a po Lotharově smrti do rukou Jindřicha přešlo i Sasko. Ten si byl proto před volbou nového krále takřka jist svým nástupnictvím. Volební sněm se měl konat v Mohuči 22. května 1138, přesto se knížata shromáždila už v březnu toho roku v Koblenci. Zde, v průběhu ceremoniálu, který může být právem nazýván státním převratem, byl za krále zvolen někdejší vzdorokrál Konrád.
Jindřich Pyšný odmítl složit novému panovníku hold a za to byl uvržen do klatby. Rovněž mu bylo odňato Sasko a Bavorsko. Sasko udělil král Konrád III. Albrechtu Medvědovi a Bavorsko svému nevlastnímu bratrovi Leopoldovi IV. Rakouskému. Přestože když v roce 1139 zemřel Jindřich Pyšný, v zemi klid nezavládl. Hnutí odporu se soustředilo kolem vdovy po Lotharovy III. a kolem bratra Jindřicha Pyšného.
Teprve po její smrti a po smrti Leopolda IV. Rakouského byla vzkříšena naděje na mír. Tehdy došlo k vyrovnání: Albrecht Medvěd se vzdal Saska ve prospěch neplnoletého Jindřicha Lva (syna Gertrudy a Jindřicha Pyšného) a Bavorsko získal Rakouský markrabě Jindřich II. Jasomirgott, nový Gertrudin manžel. Bohužel toto uspořádání nemělo mít dlouhého trvání. Příčiny krachu tkvěly jednak v tom, že král si chtěl říšské državy v Bavorsku podřídit výlučně vlastnímu rozhodování, a jednak v okolnosti, že Gertruda, hlavní postava v této politické hře, zemřela krátce po svatbě, v průběhu šestinedělí.
V této neklidné a vnitřními zmatky rozvrácené době vystupuje poprvé z šera dávných pramenů králův synovec Fridrich, nazývaný v Itálii podle svého zrzavého vousu Barbarossa. Již od jara 1138, pouhých několik týdnů po volbě krále Konráda III. nacházíme mladého, tehdy šestnáctiletého Štaufa jako svědka uvedeného v panovnických listinách. Na těchto listinách je zmiňován pouze vedle svého otce a teprve v posledních měsících před otcovou smrtí, tedy od roku 1147, je rovněž uváděn s titulem vévoda švábský.
O raném mládí a dětství pozdějšího císaře není známo takřka nic. Dokonce ani přesné datum narození, které se odhaduje na prosinec 1122. Kmotrem mu byl Ota z Cappenbergu, jenž ho později poctil cennými dary - stříbrným pohárem a proslulým relikviářem s jedním z nejznámějších portrétů císaře.
V mládí se Fridrichovi dostávalo vzdělání, které bylo vedeno v rytířském duchu. Hlavní důraz byl kladen na zacházení se zbraní a fyzické zocelení organizmu. Za charakteristiku mladého Fridricha vděčíme opatovy jenž na jaře 1152 referoval papeži Evženu III. o volbě tohoto Štaufa novým králem a o pozoruhodných rysech jeho osobnosti. Napsal, že se král vyznačuje bystrým rozumem, rychlým rozhodováním při jednáních, mimořádným válečnickým štěstím, ctižádostí, odporem vůči nespravedlnosti, přístupností a štědrostí, jakož i značným rétorickým nadáním v mateřském jazyce.
Zajímavá je rovněž okolnost, že se mladý Fridrich cítil silně vázán na rod, ze kterého pocházela jeho matka Judita, tedy Welfy, zapřísáhlé odpůrce krále Konráda III., Fridrichova strýce. Toto souvisí pravděpodobně s tím, že o matku přišel již v raném věku.
V roce 1147 přichází jeden ze zlomových okamžiků v Fridrichově životě, toho roku se on, jakož i císař Konrád III. a další němečtí rytíři, chopili kříže a tím přislíbili účast na 2. křížové výpravě. Právě na ni, přestože výprava skončila neúspěšně, se poprvé projevily Fridrichovy vojevůdcovské a diplomatické schopnosti. Svědčí o tom fakt, že se Fridrich zúčastnil podpisu smlouvy mezi jeho strýcem Konrádem III. a byzantským císařem Manuelem I. Také byl zván k vojenským poradám, vedeným na nejvyšší úrovni.
Po neslavném konci 2. křížové výpravy si Fridrich vzal za manželku Adélu, dceru markraběte Diepolda z Vohburgu. Tímto sňatkem si dále upevnil pozici Švábského vévody a jeho územní mocenská základna se zároveň podstatně rozšířila na východ.
V posledních letech vlády Konráda III. se Štaufský vévoda objevoval stále častěji u dvora. Král byl poznamenán těžkou nemocí a vévoda se před jeho smrtí prakticky nevzdaloval od jeho lože. Konrád si musel být vědom významu svého synovce jakožto nejslibnějšího kandidáta následnictví v říši, zvláště proto, že jeho vlastní syn byl mrtev. Proto Konrád předal před smrtí švábskému vévodovi říšské insignie. Krátce po císařově skonu ( Bamberk 15.února 1152 ) byl Fridrich zvolen ve Frankfurtu 4. března 1152 králem.

III. PRVNÍ LÉTA VLÁDY NOVÉHO KRÁLE

Ihned po frankfurtské volbě složila všechna přítomná knížata lenní přísahu věrnosti a nový král se vydal lodí na cestu do Cách, tradičního korunovačního města. V neděli 9.března kolínský arcibiskup Fridricha pomazal a korunoval. Po korunovaci se Fridrich pustil do okružní cesty Německem a jeho hlavním cílem byla konsolidace poměru v Německé části říše. Podařilo se mu vyřešit několik lokálních konfliktů a na říšském sněmu konaném o Svatodušních svátcích (1. května) v Mersenburgu, se mohl král pochlubit úspěšným vyřešením sporu o dánský trůn a poprvé si tak vydobyl vážnost nejen v říši, ale i v očích jejich sousedů.
Mezitím se z Itálie ozývaly hlasy volající po volbě jiného krále. Fridrich výrazně zneklidněn touto situací si od německých knížat získal slib účasti tažení do Itálie, kde měl být Fridrich korunován císařem. Také vyslal do Říma diplomata hraběte z Lenzburgu, tomu se na přelomu let 1152-1153 povedlo uzavřít s papežem Evženem III. smlouvu, jež po ratifikaci v březnu 1153 v Kostnici vešla ve známost jako „kostnická smlouva„. Fridrich se ve smlouvě zavázal k podpoře Římské církve proti hnutí římských měšťanů, Sicilskému králi Rogerovi a případné Byzantské expanzi do Itálie. Papež na proti tomu Fridrichovi přislíbil císařskou korunovaci, exkomunikaci nepřátel říše a podíl na zásahu proti již zmíněním expanzivním snahám Byzance.
Po uzavření Kostnické smlouvy nechal Fridrich papežským legátem rozvést své manželství s Adélou. Podle oficiální verze bylo důvodem tohoto kroku blízké příbuzenství, ve skutečnosti však patrně za rozvodem stály dalekosáhlé politické motivy.
V říjnu roku 1154 vytáhl panovník v doprovodu nejmocnějších knížat a s narychlo postaveného vojska, tvořeného pouhými 1800 rytíři, na první italskou výpravu. Koncem listopadu rozbilo Fridrichovo vojsko tábor na pláních u Roncaglie, nedaleko Piacenzi, ležící na řece Pádu.
Tam také proběhl první dvorský sněm konaný mimo území Německa. Byly zde předneseny stížnosti, týkající se převážně chování měst, která prováděla politiku zaměřenou proti okolní šlechtě, vlastnímu biskupovi, nebo slabším městům. Tímto chováním prosluli hlavně Milánští a jejich spojenci z Tortony, proti nimž byla vznesena závažná obvinění. Protože se ze stany Milánských jednalo o jasné hegemoniální a expanzivní snahy, byl Fridrich nucen, nechtěl-li připustit citelné narušení rovnováhy sil, bezpodmínečně zakročit. K přímým akcím proti Milánu ovšem neměl dostatek sil. Omezil se tedy na tažení okolím města, v jehož průběhu ničil opevnění a mosty. Ovšem zahájil také přímý postup proti Chieri a Asti, podstatně menším městům. Mohl také počítat s vojenskou podporou ze strany biskupa Anselma a markraběte Viléma, mocných odpůrců těchto měst. Obě města byla bez boje obsazena a vypálena. Poté dostalo Říšské vojsko posilu v podobě italských kontingentů postavených měšťany několika měst.
Takto posílen se Fridrich odhodlal k obléhání nejsilnějších Milánských spojenců, a to města Tortony. Během dvouměsíčních bojů se v plné nahotě ukázala obtížnost vojenské akce vedené rytířským vojskem proti dobře opevněnému sídlu. Podařilo se dobít a zpustošit pouze dolní město zatímco horní se úspěšně bránilo, dokud nebylo donuceno ke kapitulaci přerušením přívodu vody.
Po jednání byly obyvatelům dány životy a svoboda. Museli ale opustit město a přihlížet jeho ničení. Po tomto úspěchu se Barbarossa odebral do Říma. Zde vedl s papežem složitá vyjednávání, po kterých byl 18.června 1155 v chrámu sv. Petra korunován papežem Hadriánem IV na císaře Svaté říše římské. Aby získal na svou stranu dalšího protivníka Milána udělil Cremoně právo ražby mincí, náležící dříve Milánu.
Po těchto událostech se císař rozhodl pro návrat do Německa. Cestou se však ocitl v bezprostředním ohrožení života. Při překonávání řeky Adiže nad Veronou unikl jen těsně atentátu, připravenému Veronskými. Naštěstí se včas zjistilo, že pontonový most, postavený měšťany má nedostatečnou nosnost. V soutěsce poblíž města byla pak stezka obsazena lapky, vedenými jedním z Veronských rytířů. Fridrich se ocitl v krajní tísni, s pomocí dvou věrných rytířů se mu podařilo uniknout. Po návratu se na dvorském sněmu v Řezně konaném v říjnu téhož roku objevila delegace Veronských zástupců, která se pokoušela dokázat nevinu svého města na výše zmíněných událostech. Císař však vzal Veronské na milost až mnohem později.
Během tří následujících let pokračoval Barbarossa ve svých snahách o upevnění moci. V roce 1156 se podruhé oženil. A to s Beatrix, dědičkou Burgundského knížectví. Roku 1157 se mu podařilo ve Wormsu získat slib říšských knížat k účasti na dalším Italském tažení, jehož začátek byl plánován na Svatodušní svátky 1158. K účasti se zavázal také český kníže Vladislavem II., který byl za to v lednu roku 1158 korunován českým králem. Také od Uherského krále Gejzy II. dostal Fridrich 500 bojovníků. Podpořil obchod tím, že zrušil říšská cla, vyjma celnic ve Frankfurtu, Neustatu, a Aschaffenbergu, čímž podstatně ulehčil obchodníkům, zároveň si však dokázal zajistit říšská práva i příliv financí.
V srpnu roku 1157 provedl úspěšné tažení do Polska. Podnětem k této akci se stalo vyhnání polského knížete Vladislava II. jeho bratry a jejich odmítání zaplatit roční tribut ve výši 500 hřiven stříbra.
Již tehdy si Fridrich uvědomoval úspěšnost svých dosavadních opatření. Dokumentuje to fakt, že na jaře roku 1157 požádal svého strýce , biskupa Otu s Fresingu, aby literárně zpracoval jeho činy a poskytl mu k tomu dokonce stručné, vlastnoručně zpracované podklady.
Koncem září 1157 se přesunul do Burgundska, kde se v městě Bensacon konalo velké říšské shromáždění. Objevili se zde dva papežští legáti, aby císaři předali papežův list, obsahující stížnost ve věci zajetí arcibiskupa Eskila z Lundu. Nejdůležitější na této listině je fakt, že vyvolala pohoršení tím, že v pasáži v níž papež císaři nabízí ještě větší beneficia než dosud, bylo slovo beneficia přeloženo jako „léno„. Poté, co bylo všeobecné rozhořčení nad papežovými slovy dále umocněno diskusí na téma nástěnné malby v Lateránu (spodobnění Lothara II. jako papežova leníka), k jejímuž odstranění přes veškeré sliby dosud nedošlo, nastala doslova vřava. Papežovým legátům bylo důrazně dáno najevo, že podstata vlády císaře pochází od Boha, nikoliv od papeže a tedy Bůh řídí tento svět udílením dvojí moci - duchovní papeži a světské císaři. V Burgundsku podnikl císař okružní cestu, kterou potvrdil svou svrchovanost nad těmito oblastmi a vrátil se zpět do Saska. Zde začal formovat vojsko ke své druhé Italské výpravě. Tu zahájil v polovině června 1158 průchodem Brennerským průsmykem.

IV. CESTA NA VRCHOL MOCI

Celé říšské vojsko se spojilo teprve na území Itálie, hlavní síly vedené císařem se spojily v prostoru Brescie s předním vojem tvořeným vojskem českého krále Vladislava II. Odtud armáda vyrazila proti Milánu. Prvního většího úspěchu bylo dosaženo dobytím hradu Trezzo - klíčového centra odporu mezi Milánem a Bresciou.
Dne 6. srpna zahájilo vojsko, posílené četnými kontingenty z Italské části říše, obléhání Milána. Milán nemohl velké přesile dlouho odolávat a tak jeho obránci 1.září kapitulovali. Museli zaplatit vysokou pokutu (9120 hřiven stříbra), byla jim odňata městská práva a zakázána stavba falce. Město si však mohlo ponechat opevnění vybudované před pouhým rokem.
Po krátkém odpočinku uspořádal císař 11. listopadu poblíž Piacenzi velký říšský sněm. Na něm bylo hlavní prioritou určit vztah mezi italskými městy a císařem. Za vrcholy tamního jednání lze považovat přijetí tří zákonů. Zákona o zavedení jurisdikce a výkonné moci říše, zákona umožňujícího císaři budování falcí a zřizování úřadů všude, kde, to uzná za vhodné a zákona definujícího jednotlivé druhy daní. Snaha o realizaci těchto zákonů, zvláště pak prvně jmenovaného, tvořila v následujících letech těžiště Fridrichovy politiky.
Na konci roku se tedy císař mohl pyšnit mnoha úspěchy. Dokonce i vztah s papežem se vrátil do normálních kolejí, i když rozhodně nemohl být označen za dobrý. Nový konflikt se rozhořel v otázce obsazení arcibiskupského stolce v Ravenně. Po smrti arcibiskupa Anselma prosazoval Fridrich na jeho místo syna jednoho ze svých oblíbených hrabat. Do konce roku nabyla roztržka velmi vážných rozměrů. Císař rozzuřen papežovým odmítavým postojem v ravennském případě i jiných záležitostech, nařídil, aby papež byl napříště v oficiálních listinách oslovován v singuláru. Zdánlivě šlo pouze o otázku etikety a protokolu, ale ta ovšem způsobila vážné rozladění.
Počátek nového roku 1159 se nesl v upevňování pozic, jak císaře, tak Milánských, kteří se opět začali otevřeně stavět na odpor proti Fridrichovi. Milánským se podařilo počátkem dubna znovu získat hrad Trezzo, císař se o této události dozvěděl krátce po Velikonocích a okamžitě zahájil odvetná opatření. Milánští byli prohlášeni za rebely, obviněni z velezrady a opět na ně byla uvalena klatba. Ovšem na okamžitou odpověď vojenským silami nemohlo být ani pomyšlení, protože císařova vojska byla rozptýlena po celé Itálii. Omezil se tedy jen na boj proti menším městům, náležícím k Milánským spojencům.
Při obléhání jednoho z nich zastihla císaře zpráva, že zemřel papež Hadrián IV. Mezitím se v Římě konala volba nového papeže a došlo k rozporu mezi dvěmi frakcemi papežské kurie. Jedna část volila výrazně protištaufského Rolanda (papež Alexandr III.), kancléře zemřevšího papeže. Naopak menší část kurie volila kardinála Ottaviána z Monticelli (papež Viktor IV), který byl císařovi nakloněn. Jelikož v této době ještě při papežské volbě neplatil majoritní systém, byla nejdůležitější průbojnost a přesvědčovací schopnosti obou kandidátů. Také hrálo roli, že většina Římských obyvatel byla nakloněna císaři. Takto vzniklo papežské schizma, což znamená, že byli zvoleni zároveň dva papežové. Císař se rozhodl svolat církevní shromáždění, na které písemně pozval oba papežské kandidáty. Ještě než se císař na církevní koncil vydal, dobyl Cremu, další město udržující spojenectví s Milánem, a srovnal ji se zemí.
Na koncil do Pavie se dostavil Fridrich 2.února 1160. Hlavním tématem se stal problém papežského schizmatu. Ovšem zatímco Viktor IV. dorazil osobně, Alexandr III. účast odmítl s odůvodněním, že papeže není nikdo oprávněn soudit. Výsledkem koncilu bylo uznání Viktora IV. jako jediného papeže, ovšem pouze císařem a částí koncilu.
Viktor IV. exkomunikoval svého protikandidáta a tím byl oficiálně zahájen konflikt uvnitř říše. Alexandr III. zase exkomunikoval Viktora i císaře. Hlavního cíle se Fridrichovi dosáhnout nepodařilo, jelikož Viktora IV. neuznali ani Anglie ani Francie.
Po těchto událostech se císař chtěl vrátit zpět do Německa, to mu ovšem znemožňovaly probíhající boje na severu Itálie. Koncem července 1160 došlo k zavraždění Mohučského arcibiskupa obyvateli města a říšská knížata obnovila slib účasti na dalším tažení proti Milánu. Do zimy se Fridrichovi nepodařilo zajistit bezpečný průchod Alpami pro nové vojenské jednotky z Německé části říše. Proto byl císař nucen přezimovat na Italské půdě bez posil. Na jaře v roce 1161, stále bez posil z Německa, ale zato s čerstvými silami z Italských měst, se Fridrich vydal na tažení proti Milánu. Barbarossa neměl dostatek sil na obléhání a proto se musel omezit na akce v Milánském okolí. Císařova armáda blokovala přísun dřeva a ničila pole v okolí Milána, proto se na konci roku 1161 zdálo vítězství takřka nadosah. Když vojska zablokovala přísun potravin z Brescie byli po jednáních obyvatelé Milána donuceni k úplné kapitulaci. Všichni Milánští bojovníci složili k císařovým nohám zbraně a slíbili panovníkovi poslušnost. Pár dní nato museli všichni obyvatelé opustit město a to bylo císařovými vojsky srovnáno se zemí. Ušetřeno zůstalo pouze několik málo kostelů. Po porážce a zničení Milána se octl císař na vrcholu moci.

V. DALŠÍ VÝVOJ ITALSKÉ POLITIKY AŽ PO ROK 1183

Na jaře roku 1162 byla císaři uštědřena nepříjemná porážka ve věci církevního schizmatu. Papeži Alexandru III. se podařilo uniknout do Janova a poté do Francie. I přes tuto nepříjemnost proběhly 8. dubna 1162 v Pavii velkolepé oslavy milánského triumfu.
Fridrich ještě dokončil podmanění odbojných severoitalských měst a potom se soustředil na vyřešení církevních otázek a přípravu tažení proti proalexandrovskému království obojí Sicílie. Tažení proti Sicílii musel císař odložit, protože došlo ke střetu mezi Piacenzou a Janovem, městy, která měla zajistit námořní přesun císařských vojsk. Když ztroskotaly císařovy plány proti Sicílii vydal se do města St. Jean de Losne u hranic s Francií. Zde se setkal s francouzským králem Ludvíkem VII. Císař si od tohoto setkání sliboval vyřešení otázky schizmatu a vydání Alexandra III. Bohužel naděje to byly marné a nic se nevyřešilo. Císař se vrátil zpět do Německa a začal okamžitě připravovat další italské tažení.
V říjnu 1163 se císař opět přes Brenner vydal do Itálie. Tentokrát sebou Fridrich neměl žádný větší kontingent. Jeho pozice na severu byli dostatečně zajištěny. Cílem třetí italské výpravy byla příprava a další plánování tažení proti Sicilii, především však prohloubení přímé říšské správy ve střední i jižní Itálii.
Počátkem roku 1164 se na severu Itálie vystupňoval latentní odpor severoitalských měst a vznikla Lega Veronese, neboli Veronská liga. Bylo to spojenectví měst pod vedením Verony. Mezi hlavní opory veronské ligy patřila města Vicenza a Padova. Proto císař prostřednictvím mandátů vyzval německá knížata k sestavení kontingentů proti Veronské lize.
Když v dubnu zemřel v Lucce papež Viktor IV., svitla naděje na vyřešení papežského schizmatu. Ovšem jenom do té doby než Rainald z Dasselu, významný pomocník císaře, bez jakékoliv předběžné porady z Fridrichem prosadil zvolení Guilda z Cremy, který se jako papež Paschal III. stal novým protivníkem Alexandra III. Po počátečním váhání, jež bylo patrně výrazem císařova rozladění nad svévolným Rainaldovým postupem, císařovi nezbylo než uznat nového papeže. Vyhlídky na ukončení schizmatu se tak rozplynuly.
V červnu roku 1164 vytáhla císařova vojska proti Veroně, ale pro sílu nepřítele byla donucena k návratu. Nezbytnost sestavení silného vojska, potřebného k úspěšnému boji proti vzbouřeným městům, donutila císaře k návratu do Německa.
Zde byla situace velice nestabilní, proto nemohlo být na okamžité zahájení dalšího Italského tažení ani pomyšlení. Fridrich urovnal spory mezi Welfy a Tübingeny, také na podnět Rainalda z Dasselu složil na sněmu takzvanou Würzburgskou přísahu. Ta ho zavazovala k podpoře Paschala III. A také v ní slíbil, že nikdy neuzná papeže Alexandra III. K této přísaze se připojili i vyslanci anglického krále a veškerá přítomná světská a duchovní knížata. Poté musela přísahu složit i všechna nepřítomná říšská knížata. Ovšem mnozí proalexandrovští duchovní se od císaře distancovali a přísahu nesložili.
V listopadu roku 1165 zažil císař radostnou událost a to když se mu narodil druhý syn Jindřich. Na Vánoce se Barbarossa vydal do Cách, kde se konal dvorský sněm. Na tomto sněmu byl kanonizován, jako první středověký panovník, Karel Veliký. Tento akt měl výrazné politické důsledky. Karel Veliký byl totiž dle francouzských tradic považován za předka tamních panovníků a jeho prohlášení za říšského světce vyvolalo ve Francii vlnu pobouření.
Nyní už mohl Fridrich začít s přípravami dalšího tažení. Je třeba říci, že k zahájení svého tažení proti Sicilskému království si císař nemohl vybrat vhodnější dobu, protože před zahájením výpravy skonal sicilský král Vilém I. V říjnu roku 1166 zahájil císař už čtvrtou italskou výpravu.
Situace se v Itálii proti poslednímu císařovu pobytu výrazně změnila. Odpor již nevycházel pouze z měst Veronské ligy ale také z měst, která byla tradičními císařovými spojenci. Stížnosti přicházely například s Cremony nebo Pavie. Týkaly se hlavně teroristického postupu císařových úředníků. Počátkem března roku 1167 se císaři, který svá vojska mezitím přesunul ze severu Itálie k středoitalskému městu Ancona a zahájil jeho obléhání, donesla zpráva o vzpouře několika lombardských měst. Ta si vzala za vzor Veronskou ligu a vytvořila Lombardský městský spolek. Do tohoto spolku patřila města Bergamo, Brescia, Cremona, Mantova, Ferrara a zároveň vysídlení obyvatelé Milána. Koncem května k Anconě dorazila radostná zpráva. Vojska pod vedením Rainalda z Dasselu porazila u města Tuscula Římany.
Proto Fridrich ukončil obléhaní Ancony, která se vzdala a vyrazil k útoku na Řím, kde se v té době zdržoval papež Alexandr III. K panovníkovu velkému zklamání, se ovšem podařilo Alexandrovi uprchnout dříve než vojsko Fridricha dorazilo k Římu. Přesto zahájil Fridrich útok proti Věčnému městu. Boje se soustředily především do okolí chrámu sv. Petra, který byl v průběhu bojů mírně poškozen. Mezitím kardinálové s císařem vyjednávali a slavili úspěch. Město se sice muselo vzdát, ale nedošlo k plenění.
Tyto události umožnily 30. července slavnostní nastolení Paschala III. v chrámu sv. Petra a ten dva dny poté nasadil na hlavu Fridrichovi manželky Beatrix císařskou korunu. Poté zasáhla císařské vojsko obrovská rána, byla to epidemie malárie. Výkvět štaufské moci se zhroutil jako domeček z karet. K obětem katastrofy patřili Rainald z Dasselu, pražský, lutyšský a kolínský biskup, vévodové Fridrich Švábský, Welf VII: a Děpold z Čech. Zemřela též řada hrabat a dalších šlechticů. Císařské vojsko ztratilo tisíce mužů.
Se zbytky zdecimované armády se císař vydal na cestu zpět do Německa. Během strastiplné cestě dorazilo Fridrichovo těžce zkoušené vojsko 12. září 1167 do věrné Pavie. Město, které stálo na císařově straně od samotného nastolení jeho vlády, přichystalo císařovi velkolepé přijetí. Už 21. září zde byla na veřejném shromáždění lidu uvalena klatba na nepřátelské města. V průběhu toho Fridrich v dramatické scéně hodil rukavici a vyzval nepřátelská města k boji. Císařova vojenská situace byla ovšem zoufalá, říšská knížata se dožadovala návratu do vlasti, kde musela hájit své vlastní zájmy, a tak se císař spoléhal na lombardské jednotky z měst Pavia, Novara a Vercilla. Po složitém vyjednávání císař v přestrojení uprchl z Itálie, kde musel dokonce nechat svou manželku. Následovala jej nepříjemná zpráva, že došlo k uzavření spojenectví mezi Benátkami a veronskou a lombardskou ligou. Od říše se také odtrhla města Novara a Vercilli. Tyto události znamenaly ztrátu vlivu na ekonomicky nejsilnější část říše, Lombardii.
Po návratu do Německa našel i zde své pozice silně otřesené. Musel řešit spor o Sasko mezi Jindřichem Lvem a koalicí východosaských knížat. Obě strany sice na císařovo naléhání načas nechali bojů, ale konflikt se znovu rozhořel a císař se jím musel ještě mnohokrát zabývat. Rovněž musel Fridrich vyřešit problémy týkající se četných statků a panství, které zůstaly bez pána v důsledku smrti řady šlechticů před branami Říma. Císař z římské katastrofy dokázal vytěžit pozoruhodné teritoriální zisky. Například hrabě Rudolf z Pfullendorfu ustanovil po smrti svého jediného syna za dědice právě Fridricha. Stejně jednal i Barbarossův strýc Welf VI.
Dne 20. září 1168 byl do hrobu uložen papež Paschal III. Fridrich, který chtěl štaufské dynastii zajisti pokračování i po své smrti, nechal v roce 1169 zvolit svého sotva čtyřletého syna Německým králem. Nejpozději v této době císař rovněž uznal nového vzdoropapeže Calixta III. zvoleného přívrženci zesnuvšího Paschala III. V dalších letech si opět císař upevnil své pozice a v roce 1172 vyhlásil, i přes odpor knížat, další italské tažení, které se mělo být zahájeno v průběhu příštích dvou let.
V roce 1173 musel císař řešit situaci v dalším krizovém ohnisku, tím byly české země. Vřelý vztah s králem Vladislavem II. byl narušen když císař neuznal volbu Vladislavova syna Vojtěcha do čela salzburského arcibiskupství. Král Vladislav navíc abdikoval ve prospěch svého prvorozeného syna Bedřicha, aniž před tím požádal císaře o souhlas. Na podzim 1173 svolal Barbarossa sněm na němž odňal české země Bedřichovi a udělil je Oldřichovi. Oldřich byl synem Soběslava I., předchůdce Vladislava II. na knížecím stolci a těšil se Fridrichově přízni od dob bojů v Itálii. Ovšem ani Oldřich si české země neponechal a s císařovým souhlasem se jich vzdal ve prospěch svého bratra Soběslava II. Oba bratři navíc přislíbili účast na dalším Italském tažení.
V této době znovu vystupuje na světlo dějin Milán, jenž byl v roce 1169 znovu založen a v Itálii měl v rámci Lombardské ligy od roku 1174 jedno z vůdčích postavení. Situace se v říšském prostoru jižně od Alp stala vážnou, ale Fridrichovi se ani přes rozsáhlé přípravy nepodařilo shromáždit tak silné vojsko, jaké měl k dispozici v předešlých taženích.
I přes tento fakt zahájil císař v září 1174 v pořadí již pátou italskou výpravu. Po vstupu na území Itálie dosáhl menších vojenských úspěchů a také se k jeho vojsku připojily skromné italské síly pocházející především z Pavie. Koncem října zahájil Fridrich obléhání města Alessandria, to bylo založeno Lombardskou ligou a pojmenováno podle papeže na důkaz loajality. Dobře opevněné a navíc v bažinatém terénu postavené město bylo obléháno půl roku. Císařovo postavení stěžovala navíc, kromě nepřízně počasí, vysoká dezerce, rozmáhající se především mezi českými oddíly.
Po posledním pokusu o překvapivý útok (13. dubna 1175) byl císař donucen, pod tlakem blížících se vyprošťovacích oddílů, ustoupit a zahájit vyjednávání. Zpočátku se zdálo, že dlouholetý boj je u konce. Lombarďané se vrátili do svých měst a císař rozpustil svá vojska. Ovšem jednání zkrachovala na císařově požadavku zničit Alessandrii.
Boje byly obnoveny a císař se obratným manévrováním v Alessandriském prostoru dokázal udržet. Ovšem případné císařovy úspěchy spočívaly v přísunu nových sil z Německa. Za účelem dojednání vojenské podpory se císař sešel v lednu 1176 se svým Welfským bratrancem Jindřichem Lvem. Jednání ztroskotala na Jindřichových územních požadavcích v Německu. Přesto se od některých říšských knížat Fridrich dočkal vojenské pomoci. Když se spojila jeho vojska s čerstvými silami vytáhl císař do Pavie. Italská města spatřovala v posilování Fridrichových vojsk vážnou hrozbu. Dne 29. května se mu proto do cesty postavily poblíž Legnana ligistické oddíly v čele s Milánskými. Fridrichova porážka v tomto boji měla obrovský politický význam. Přesto, že se nejednalo o žádnou rozhodující bitvu a císař utrpěl v zápase s městy již dříve několik porážek, podlehl u Legnana poprvé vojsku spojených měst. Sám císař byl několik dní nezvěstný, dokud se neobjevil v Pavii, kde si jeho choť již chystala smuteční šat.
Po této porážce se u císařského dvora začaly množit hlasy volající po usmíření s papežem. Mírový kongres byl naplánován na červenec do města Benátek. Zde došlo 24. července 1177 k pohnuté scéně, jež se vryla hluboko do paměti všech přítomných. Císař Fridrich Barbarossa se zde usmířil s papežem, s nímž vedl po dobu osmnácti let neúprosný boj. Kromě míru s církví bylo uzavřeno šestileté příměří se spolkem lombardských měst a patnáctiletý mír se sicilským králem Vilémem II.
Po italských událostech a po upevnění císařské moci v Burgundsku okružní cestou, se císař vrátil do Německa. V lednu 1179 uspořádal Barbarossa Wormský říšský sněm. Na něm mělo dojít k vyřešení stížností vznesených proti Jindřichu Lvu, saskými knížaty. Jindřich Lev se na sněm nedostavil a byl proti němu v nepřítomnosti zahájen proces. Nic se ve Wormsu nevyřešilo a tato otázka byla odložena. Když se Jindřich nedostavil ani na další sněm byla na něj uvržena klatba. V lednu 1180 došlo ve Würzburgu ke konečnému vyřešení tohoto sporu. Byl zde proti Jindřichovy veden lenně právní soud. Pro urážku císařského majestátu, které se dopustil vytrvalým ignorováním předvolání ke dvoru, byla vévodovy odebrána veškerá říšská léna, zejména pak obě vévodství - saské a bavorské - a dána k dispozici panovníkovi. Ten slavnou Gelnhausenskou listinou udělil v léno vévodství saské. To Fridrich rozdělil na několik částí, tím se pokoušel zamezit vzniku příliš mocného vévodství uvnitř říše. Bavorsko přidělil Otovy z Wittelsbachu, svému osvědčenému stoupenci. Po krátkém vojenském odporu se musel Jindřich podrobit (1181) a odejít do doživotního exilu v Anglii. V roce 1183 uzavřel Fridrich v Kostnici s hornoitalskými komunami mírovou smlouvu. Císař v ní navrátil práva regalii a zavázal se respektovat městské samosprávy. Na oplátku města slíbila za regalia platit roční daně a tato dohoda tvořila do budoucna pevný základ štaufské finanční politiky.

VI. POSLEDNÍ LÉTA FRIDRICHOVY VLÁDY

V roce 1184 zahájil Fridrich svou šestou a poslední italskou výpravu. Zde se po demonstrativní návštěvě Milána vydal do Verony, kde jednal s novým papežem Luciem III. Poté cestoval po Itálii a zastihla ho série krutých ran osudu. V průběhu dvou měsíců totiž zemřely jeho nejmladší dcera Agnes, manželka Beatrix a další z jeho dcer, která byla v té době zasnoubena s Richardem Lví Srdce (její jméno, se bohužel v pramenech nedochovalo). V průběhu následujícího roku urovnal Fridrich několik lokálních konfliktů a 27. ledna 1186 byl přítomen sňatku svého syna Jindřicha VI. s Konstancí Sicilskou. Ihned po obřadu byl Jindřich VI. rovněž korunován italským králem. Koncem června 1186 císař opustil Lukmanským průsmykem Itálii, netušil, že v tom okamžiku spatřil tuto zemi naposled ve svém životě.
V Německu čekalo na císaře vyřešení otázky Trevírského arcibiskupa, kterým byl Fomar z Trevíru, vysvěcený novým papežem Urbanem III. Ten jednal proti císařovým zájmům a proto musel Formos před Fridrichem prchnout do Anglie, kde našel bezpečné útočiště. To přispělo k vyhrocení vztahu mezi Plantagenety a Štaufy, kteří se proti anglickému vládnoucímu rodu spojili s Francii.
Tato situace se uklidnila po smrti papeže Urbana III. na jehož místo v říjnu 1188 usedl Řehoř VIII. Ten se orientoval hlavně na vyřešení muslimské otázky ve svaté zemi. Papež byl ochoten, zvláště po dobití Jeruzaléma vojsky Saladina, k mnoha ústupkům, mimo jiné uskutečnit císařskou korunovaci Fridrichova syna a řešit otázku Trevírského arcibiskupa.
Po papežových ústupcích se Fridrich Barbarossa chopil spolu s jedním ze svých synů Konrádem na dvorském sněmu ve Wormsu (1188) kříže a přislíbil tak účast na třetí křížové výpravě. Ke komplikacím mohlo dojít, když záhy po svém uvedení do papežské funkce zemřel Řehoř VIII. Naštěstí na jeho místo nastoupil Klement III. a ten slíbil císařskou korunovaci Fridrichova syna, jakmile ten dorazí do Říma. Císař se spokojil se slibem a zahájil intenzivní přípravy křížové výpravy, která do dějin vejde jako „Slavná„. Svou účast totiž přislíbili i anglický král Richard III. Lví srdce a francouzský král Filip II. August.
Císař se vypravil do Řezna, kde byla shromážděna jeho vojska. Odtud 11. května 1189 se celé, na tehdejší dobu obrovské vojsko ( 15-20 tisíc), dalo do pohybu. Vydalo se přes Pressburg (nynější Bratislava) skrz uherské území k hranicím Byzance. Ta se postavila na otevřený odpor proti průchodu křižáckých vojsk Na své cestě vojsko plenilo území Byzantské říše. Když se k Fridrichovu postupu proti Byzanci připojili i Bulhaři, byl donucen Byzantský král k vyjednávání a zavázal se k podpoře křížové výpravy. Tak byl císař a jeho armáda přepravena na palubách byzantských lodí přes Hellespont a zahájil poslední strastiplný pochod svého života. Na císaři ani přes pokročilý věk bezmála sedmdesáti let nebyly patrny sebemenší známky slabosti. Ba právě naopak. Během četných drobných šarvátek a přepadení křižáckého vojska se velmi účinně podílel na odrážení nepřátelských útoků. Vojsko se pomalu blížilo k území ovládaném Seldžuky, kteří slíbili Barbarosovi podporu.
Ještě předtím však museli koncem dubna překonat oblast osídlenou Turkmeny. Po dalších útrapách dorazil Barbarossa před seldžucké hlavní město. Proti jeho vyčerpaným křižákům se zde postavilo mohutné vojsko. Statečně bojující císař strhl svým příkladem ostatní vojáky a jejich útok na město skončil úspěchem. Po menším odpočinku se vydali křižáci na další cestu. Ta vedla horami do údolí řeky Salef. K obvyklým strastem se přidala úmorná vedra. Neděle 10. června 1190 byla dalším z řady parných dnů. Na břehu řeky se císař zastavil k odpočinku a občerstvení. Chtěl se ochladit a vstoupil proto do vln Salefu. Byl to zřejmě tepelný šok, jenž způsobil smrt starého císaře.
Doposud není přesně známo jak skončily ostatky jednoho z nejvýznamnějších panovníků evropských dějin.

POUŽITÁ LITERATURA

Ferdinand Opll: Fridrich Barbarossa císař a rytíř (n. L. Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl, 2001)

Hermann Kinder, Werner Hilgermann: Encyklopedický atlas světových dějin (n. Lidové noviny, Praha, 1998)