Gajus Julius Caesar se narodil 13. července roku 100 před naším letopočtem. Caesar byl příslušníkem urozeného, ale celkem chudého rodu Juliů, který se stal vlastně teprve Caesarovou zásluhou opravdu významným politickým činitelem. Jeho otec neměl zvláštní příležitosti, aby zasáhl hlouběji do běhu událostí své doby. Nejvyšší hodnost, které kdy dosáhl byla preatura. Zemřel, když bylo mladému Caesarovi šestnáct let. Rovněž matka, která se dožila ještě synových úspěchů v Galii, neměla na svého syna podstatnější vliv.
Již od mládí Caesar toužil zabývat se jednou politikou. A tehdejší doba, v níž vstoupil do veřejného a politického života, dávala mimořádně vhodné možnosti, aby již tenkrát projevoval svou silnou osobnost. Politicky se Caesar spíše přikláněl ke straně populárů, s nimiž ho nespojovala jen politická sympatie, ale i svazek osobní. Žena hlavního představitele (Gajus Marius) byla totiž Caesarova teta. Díky Gajovi Mariovy byl Caesar jako třináctiletý chlapec zvolen knězem nejvyššího římského božstva. Roku 83 před naším letopočtem uzavřel Caesar sňatek s Kornélií, dcerou čelného Mariova přívržence Lucia Kornelia Cinny, čímž se jeho vztahy k populárům dále upevnily.
Hlavním představitelem optimátů té doby byl bezpochyby Sulla. On a Caesar spolu vedli časté politické souboje. Dokonce po sňatku s Kornélií (což Sulla velmi těžce nesl), byl Caesar postižen jak ztrátou kněžské hodnosti, tak manželčina věna a nároků na dědictví v rodu. Uprchl mimo Řím a zvolil si život psance. Několikrát padl do rukou Sullových vojáků, ale naštěstí se mu dařilo úspěšně podplácet jejich velitele a tak byl vždy propuštěn.
Po Sullově smrti ( v roce 78 před naším letopočtem) se Julius vrací do Říma a je jasné, že nezůstává stranou od politického dění. Nechal předvést před soud dva Sullovy přívržence Cornelia Dolabellu, bývalého konzula a triumfátora a Antonia, obvinil je z vyděračství. Ovšem jeho úspěch byl jen částečný, neboť Dolabella byl zproštěn vznesených obvinění a soudní usnesení o Antoniovi nebylo vůbec vyhlášeno. Z touhy po zdokonalení svého řečnického umění odchází Caesar opět z Říma a odebírá se na Rhodos k proslavenému učiteli řečnictví Molonovi. Velkou zajímavostí je jistě to, že u téhož Molona se vzdělával i mladý římský řečník, politik a filosof Marcus Tullius Cicero. Na ostrově Rhodos se zdokonaluje v řečnickém umění a jako politik mimořádných kvalit činí vše pro to, aby získal především široké lidové vrstvy. Po smrti manželky Kornélie (měli spolu dceru Julii), se znovu oženil. S Pompejí, dcerou Quinta Pompeia, ale brzy ji obvinil z nevěry s Clodiem a rozvedl se s ní.
Pozvolná Caesarova kariéra se začíná prudce zrychlovat. Za pouhých osm let stoupá v hodnostech od kvestora (v Západní Hispánii) přes edila, pontifika maxima (nejvyššího kněze), prétora, proprétora až k vrcholu svého diplomatického umění, k tzv. prvnímu triumvirátu s Pompejem a Markem Crassem. Oba patřili v té době k nejvýznamnějším osobnostem Říma. Crassus pro své velice pochybně nabyté bohatství a Pompejus pro svou slávu vojevůdce ještě ze sullovské éry. Opíraje se tedy o oba své společníky v triumvirátu stal se Caesar konzulem. Prosadil řadu na svou dobu velmi pokrokových zákonů, zejména zákon o pozemkové reformě ve prospěch Pompejových vysloužilců
a chudých spoluobčanů. Stal se také tvůrcem, respektive zakladatelem prvních novin na světě. Navrhl a zavedl vydávání denních zpráv o jednání v senátě. To byl dalekosáhlý taktický tah a od té doby musel senát přihlížet i k veřejnému mínění a to bylo na straně Caesarově.
Svou čtrnáctiletou dceru Julii provdal za tehdy již padesátiletého Pompea a sám se oženil s Calpurnií, dcerou Lucia Pisona, který se měl stát konzulem po Caesarovi. Podle římské tradice měl konzul, jehož volební období už vypršelo, nárok na správu některé provincie. Zpočátku mu byla přidělena Galie Předalpská a Ilýrie, ale zakrátko mu senát povolil i Galii Zaalpskou, to je část dnešní jižní Francie. Galie tehdy představovala část Francie, Belgii, část Holandska, Švýcarska a Německa na západ od Rýna.
Pokud jde o Pompea (jeho manželka, Caesarova dcera zemřela roku 54 před naším letopočtem), ukázalo se, že touží po absolutní moci stejně jako Caesar, jenže ve svém vztahu k senátu byl však taktičtější než on. Během války, v roce 54 př.n.l. zemřel Crassus v Parthii, a tak začal boj mezi Pompejem a Caesarem o místo samostatného konzula. Senát se bál eventuálního převratu ze strany Caesarovy, a tak obdařil Pompea plnou mocí a jmenoval ho, samozřejmě bez Caesarova vědomí, konzulem bez kolegy. Ten se připojil k požadavku některých senátorů, aby byl Caesar zbaven vojenského velení v Galii a aby byl odzbrojen. Stalo se a Caesar byl zbaven všech pravomocí. Vypukla občanská válka!
„ALEA IACTA EST“ – „KOSTKY JSOU VRŽENY“ – prohlásil Caesar a překročil Rubikon. Stalo se tak 10. ledna roku 49 př. n. l. . Tato válka trvala plných pět let a počet obyvatel Říma za tuto dobu klesl o polovinu. Přepravil vojsko přes řeku a svolal tribuny lidu, kteří po svém vypuzení z města dorazili k němu a uspořádal vojenské shromáždění.
Podniká vojenské tažení podél Jadranského moře k Brundisiu. Tam se skrýval Pompejus a ostatní konzulové, ale nezabránil jim ve výjezdu a tak se obrátil zpátky na Řím a napadl velmi mocné vojenské zbory Pompejovy, které byly v Hispánii. A ačkoliv ho zadrželo obléhání Marseille, která mu na jeho tažení uzavřela brány, jakož i krajní nedostatek zásobování, přece všechno v krátkém čase zdolal.
Odtud se vrátil znovu do Říma a přepravil se do Makedonie a téměř čtyři měsíce obléhal Pompea a po bitvě farsálské jeho početně větší armádu porazil. Pompeius nevyčkal ani do konce bitvy a uprchl do Egypta v naději, že zde nalezne pomoc u krále Ptolemaia XII., ale ten ho nechal zavraždit, aby se zavděčil vítězi. Caesar z toho ale moc radost neměl a dal Pompea pohřbít se všemi poctami. později dokonce nechal postavit jeho sochu v nadživotní velikosti. Tím ovšem občanské války neskončily. Po dobrodružství v Egyptě, kde vyprovokoval svým zasahováním do sporů o trůn povstání, tzv. alexandrijskou válku, při níž shořela i alexandrijská knihovna, a kde prožil milostný vztah s pověstnou Kleopatrou ( měli spolu syna Kaisarióna ), se vrací do Říma.
Zde se vypořádal s posledními protivníky. Roku 47 před naším letopočtem vyhrál Caesar svoji poslední bitvu v Hispánii proti Pompeiovým synům. Po této bitvě byl ustanoven diktátorem na deset let a v roce 44 př. n. l. diktátorem doživotním. Po skončení válek slavil veliký triumf. Oslavoval to několika překrásnými průvody, každý s ojedinělou výpravou a okázalostí. Na Kapitol vystoupil za svitu pochodní, kdy čtyřicet slonů zleva i zprava neslo světlonoše. V zástupu nechal nést nápis o slovech „VENI, VIDI, VICI“- „PŘIŠEL JSEM, VIDĚL JSEM, ZVÍTĚZIL JSEM“. Tímto chtěl naznačit rychlost, jakou byla ukončena válka.
Veteránům svých legií udělil nejenom velký žold, ale také půdu. Výborně se také staral o chudinu, které zabezpečil trvalé přidělování obilí ze státních prostředků a vytvářel pro ně pracovní příležitosti při vytváření nových kolonií. Zajistil též pro méně majetné úlevy na daních.
Do historie vešla především jeho reforma kalendáře. Kalendářní rok přizpůsobil slunečnímu oběhu tak, aby měl pravidelně tři sta pětašedesát dní a každý čtvrtý rok byl vkládán jeden přestupný den- po 24. únoru. Aby se pak do budoucna od prvního ledna shodoval čas s ustálenými svátky, vložil mezi listopad a prosinec předchozího roku ještě dva jiné měsíce. A tak měl rok, v němž byla oprava připravována patnáct měsíců i s jedním přestupným měsícem, který do něho právě připadl.
Dále plánoval zřizování veřejných knihoven s římskou i řeckou literaturou. Provedl sčítání lidu a aby vyčerpaný Řím měl dostatek obyvatelstva, stanovil, že se žádný občan starší dvaceti a mladší čtyřiceti let, pokud neslouží ve vojsku, nesmí vzdálit z Itálie na souvislou dobu tří let. Zvýšil tresty za zločiny. Vrahy potrestal propadnutím veškerého majetku, ostatní zločince propadnutím poloviny majetku. Na zboží z ciziny uvalil dovozní cla.
Podle Suetonia byl po straně zevnějšku vysoké postavy, bílé barvy kůže, obličej měl poněkud příliš plný, oči černé a živé. Velice ho trápila nezvladatelná plešatost, kterou nesl velmi těžce, obzvláště když se často stávala předmětem mnoha vtipů. Proto měl ve zvyku chybějící porost nahrazovat přetahovanými vlasy z okolku. Nejraději nosíval senátorskou tuniku s širokým purpurovým pruhem a vavřínový věnec. Velmi vášnivě se zajímal o umění. Nakupoval drahé kameny, tepaná díla, perly, sochy a obrazy staré práce.
Najednou se po Římě rozšířila fáma, že Caesar hodlá přenést hlavní město říše římské do Alexandrie nebo postavit novou metropoli na troskách Tróje, a že na nejbližším jednání senátu bude přednesen návrh, aby mu byl udělen královský titul, protože podle Sibyllina proroctví může Parthy (proti kterým měl Caesar v úmyslu táhnout) porazit pouze král. Toto už fáma nebyla. Také urazil všechny senátory, protože na zasedání senátu nemínil vzdát nejvyšší poctu senátorům a odmítl povstat při jejich příchodu.
Spiklenců proti Caesarovi bylo více než šedesát, ale v jejich čele stáli Gajus Cassius a Decimus Brutus. Zpočátku váhali, kdy na něj mají zaútočit. Tento osudný den nastal 15. března roku 44 před naším letopočtem, kdy bylo svoláno zasedání senátu do radnice Pompeiovy, snadno dali přednost tomuto času i místu. Hrozící zavraždění bylo však Caesarovi ohlášeno neklamnými znameními. Když několik měsíců před tím v kolonii Capua rozbírali kolonisté velmi staré náhrobky objevili také desku s nápisem: „Až budou odkryty kosti Capyovy, bude zabit jeho potomek rukou jeho pokrevních přátel a jeho smrt bude brzy pomstěna velkými pohromami Itálie.“
Onoho rána se Caesar dlouho rozhodoval, zdali má na zasedání jít nebo ne. Konečně až na přímluvy Decima Bruta, aby neopouštěl senátory, kteří se v hojném počtu sešli a již dlouho naň čekají, vyšel z domu. Když v radnici usedal, obstoupili ho spiklenci pod záminkou úsluhy a hned k němu přistoupil Tillius Cimber, který převzal vůdčí úlohu, jako by o něco chtěl požádat. Caesar mu ovšem odmítal vyhovět a posunkem ho odkazoval na pozdější dobu, strhl mu z ramen tuniku. Na Caesarovo zvolání :“Tohle je ale násilí!“ ho raní jeden z Casců zezadu něco níže pod hrdlem. Caesar ho chopil za paži a probodl ji pisátkem. Pokusil se vyskočit, ale nová rána mu v tom zabránila. Byl probodán dvaceti třemi ranami. Všichni spiklenci se rozprchli. O něco déle senát odhlasoval, aby byl Caesar ctěn jako bůh a aby nebylo změněno ani to nejmenší, co za svého úřadu zřídil. Brutus a jeho druzi byli senátem vyznamenáni a také jim byly přiděleny provincie.
Atentát byl spáchán pod záminkou záchrany republiky. Ironií bylo právě to, že Caesarovou smrtí republika definitivně padla. Pohřeb byl velkolepý a uskutečnil se na Martově poli. Jeho tělo bylo s velikým smutkem spáleno na hranici. Caesarovi byl na foru postaven sloup z numidského mramoru s nápisem: „OTCI VLASTI“.
Radnici, v níž byl zabit, bylo usneseno dát zazdít a 15. března nesměl být nikdy svolán senát a tento den byl nazván“ dnem otcovraždy.“
Z vrahů ho nepřežil téměř žádný déle tří let a nikdo z nich nezemřel přirozenou smrtí. Odsouzeni byli všichni, každý zahynul jinou nehodou, část ztroskotáním na moři, část v boji a někteří se zahubili sami touž dýkou, kterou násilně obrátili proti Caesarovi.
A tak skončil jeden z nejznámnějších a nejvýznamnějších římských císařů!
28. prosinec 2012
23 126×
1829 slov
super
dobré
není moc poznat čím se proslavil je to takové moc informací najednou