Genealogie, jak na rodokmen

Dost možná, že řada z vás někdy uvažovala o svých vzdálených předcích, nebo chtěla více poznat minulost a příbuzenské vazby předků v rodině, případně jste uvažovali o zpracování rodokmenu vlastního rodu. Své rodiče vidíme většinou často, také dědu s babičkou většinou známe, ti šťastnější z nás (mladší) si mohli či mohou povídat i s prababičkou a pradědečkem. Ale co už jejich rodiče a vůbec naši nejstarší předci? Co víme o těch, kteří žili v minulých stoletích a jejichž krev nám i dnes částečně koluje v našich žilách? Většina lidí nic moc.Vaší rodiče jsou jistě schopni seznámit vás a podat vám informace především o svých rodičích v obou větvích, ale vás třeba zajímá vědět více i o jejich rodičích i o prarodičích, ale třeba i o vzdálenějších předcích například až z 19. nebo 18. století, případně i dál. Pro takové případy je dobré se seznámit alespoň s některými základy a pravidly vědní disciplíny, která se nazývá genealogie (z řeckého slova genos a latinského genus = rod). Tato věda popisuje časovou posloupnost a příbuzenské vztahy mezi osobami, rodinami a rody. Nás bude hlavně zajímat občanská genealogie jako rodopis zaměřeny na vyhledávání vlastních předků a na zpracování zejména grafické historie rodokmenu vlastního rodu.

Nejdříve o příbuzenství - rozlišujeme příbuzenství pokrevní a pak příbuzenství právní

Příbuzenství pokrevní (lat. cognatio) je příbuzenství přirozené, určené tedy přírodou. Zde pak dále rozlišujeme linii přímou (lat. linea recta), do které patří osoby nejblíže příbuzné – tj. děti a děti dětí, dále pak rodiče a rodiče rodičů. Sestavujeme-li rodokmen ve zpětné časové řadě, tj. zpátky do historie, rozlišujeme v tomto případě předky (ascendenty), naopak v běžné časové linii se dostáváme k potomkům (descendentům). Znamená to tedy, že u potomků jde o stoupající linii od nejbližších předků k časově vzdálenějším – otec, matka, dědové a báby, pradědové a prabáby, prapradědové a praprabáby atd. Zpracováváme-li rodokmen v běžné časové ose současnosti, jde o klesající linii rodu a dostaneme se od svých nejbližších potomků k potomkům vzdálenějším, Zde dostaneme naopak řadu – syn, dcera, vnuk, vnučka, pravnuk, pravnučka, prapravnuk atd. Jednotlivé členy vzestupné i sestupné linie nazýváme stupně nebo generace a udáváme tak vzdálenost předků či potomků od počítajícího člověka. V prvním stupni jsme tedy příbuzní se svými rodiči, stejně jako se svými dětmi – v obou případech stačil jediný porod, aby příbuzenství vzniklo. Nakonec víme, že osoby spřízněné v přímé linii nemohou uzavírat vzájemné sňatky.

Pak existuje ještě pobočná linie (lat. linie transversa), která zahrnuje osoby, které spojuje pouto původu od společných předků. Zde patří především sourozenci, ale i děti sourozenců (synovci a neteře), sourozenci rodičů (teta a strýc) a děti sourozenců rodičů (bratranci a sestřenice). Mezi pobočně příbuznými se nerozlišují předkové a potomci, stupně (generace) se počítají stejně jako v linii přímé. Mají-li sourozenci oba rodiče společné, jsou to sourozenci vlastní (plnorodí). Pokud mají společného jen jednoho z rodičů, jsou to sourozenci nevlastní (polorodí). Zde jde o sourozence ze společného otce, nebo o sourozence ze společné matky.

Právní příbuzenství je příbuzenství umělé (lat. agnatio) a proto se může zakládat a rušit. Toto právní příbuzenství zakládají muži. Ženy nemohou zakládat toto příbuzenství a tak platí, že žena je hlavou i koncem své rodiny. Stupně (generace) právního příbuzenství se počítají stejně jako u pokrevních příbuzných. Za umělé právní příbuzenství se považuje švagrovství či afinita. Tj. příbuzenství založené sňatkem a podmíněné trváním manželství. Rozvodem nebo smrtí jednoho manžela zaniká. Afinitou je poměr jednoho manžela k pokrevním příbuzným druhého manžela – tedy tchán, tchyně, švagr, švagrová, otčím či macecha.

Kromě uvedených příbuzenství existuje i příbuzenství duchovní, vznikající mezi křtěncem a kmotrem nebo biřmovancem a kmotrem. Pokud se rodiče o své dítě nemohli starat přebírali kmotři rodičovskou povinnost. Nakonec zákonné příbuzenství vzniklé osvojením považuje,a to i podle církevního práva, adoptované děti za děti toho nebo těch, kteří je adoptovali.

Rodopisný výzkum, postupy a zdroje informací pro sestavování rodokmenu

Máme-li zájem poznat své předky a zpracovat dějiny svého rodu, je potřeba postupovat po určitých krocích, systematicky a znát i možnosti a zdroje pramenů pro zpracování rodokmenu.

Pátrání v rodině - pro poznání historie vašeho rodu a sestavení rodokmenu je důležité soustředit se nejdříve na obsáhlý rodinný a rodový archiv nejrůznějších materiálů a informací. Vaší zásadou pro počátek rodinného bádání by se mělo stát - vycházet z přítomnosti, tj. od známého a také ověřitelného a sledovat postupně do minulosti, často do neznámého, generaci za generací. V první řadě je tedy potřeba zjistit všechno ve vlastní rodině, poslouchejte vypravování od rodiče, prarodiče, zapůjčete si a shromážděte rodinné památky a listiny, nebo si alespoň pořiďte jejich kopie. (poznačte si kde a u koho je uložen originál). Po určitém čase zjistíte potřebu zhotovení si svého malého archívu, kam budete postupně ukládat originály i kopie, údaje o lidech, jejich datech a místech, zkrátka výsledky vašeho pátrání. Chcete-li amatérsky pátrat a zjišťovat údaje o svých předcích, nevěřte na žádný jiný postup – získané materiály a údaje ve vašem příručním archívu pro konečné zpracování vydrží dlouho, ale vzpomínky a zaznamenání vypravování vašich rodičů, prarodičů (pamětníků) je přece jen omezeno dobou jen jejich života. Nejlepší pro zahájení prací na rodokmenu jsou pohovory s vlastními předky, cílené získávání různých informací a dat, které si rodiče a prarodiče pamatují a nejlépe i písemně doloží. Sami si zaznamenáváte jejich vzpomínky, jména osob, místa a data narození či úmrtí a shromažďujete také originály (pořízené kopie) nejrůznějších rodopisných dokladů a památek od svých příbuzných a známých. Pokusíte se sestavit prvotní přehled o svých předcích žijících v posledním stoletém období – tj. zhruba zpátky 3 až 4 generace, to je pak pro vás začátek pro rozpracovávání rodopisného stromu.

Jak pokračovat? Začnete hlavní linii z otcovy strany (váš otec, jeho otec a matka, jeho děd a bába ze strany otce), pak pokračujete sledováním hlavní linie z matčiny strany (vaše matka, její otec a matka, její děd ze strany jejího otce). Nejlépe je, dostanete-li se k osobním dokumentům svých rodičů nebo i prarodičů. Budete se tak předně zajímat o rodné a křestní listy, oddací listy, úmrtní listy i úmrtní oznámení (parte). Výhodou těchto písemností je, že na nich je uvádění rodičů, místa narození, svatby či úmrtí. Tímto se můžete dostat ke zjištění místa příslušné matriky, kde můžete požádat o vyhledání a vystavení výpisů či kopií už konkrétních matričních dokladů. Hodně informací a dat rodinného charakteru lze také získat například ze záznamů v rodinných biblích a albech, z uschovaných svatebních oznámení, ze smutečních proslovů při pohřbu. Také pokud se v rodině shromažďovaly osobní doklady a různé osobní knížky (OP, vandrovní knížky, cestovní pasy, domovské listy, pracovní či vojenské knížky, vysvědčení, výuční listy, diplomy, pracovní dekrety, spolkové či stranické legitimace, doklady týkající se náboženství a víry …). U osob pokřtěných lze rovněž pátrat po údajích o narození a o předcích v místně příslušných farních úřadech.

Cílem výzkumu vlastních předků je nejen poznání kostry přímé rodové linie od probanta (střena) k nejstaršímu doloženému předku. Nosným pilířem práce rodopisců je zpracování rodového kmene celého rodu (grafického stromu). Ten vychází od badatele a pokračuje do minulosti (ascendentním směrem) výhradně po mužské (po meči) linii. Doporučuje se postupovat od data vašeho narození (jako probanta či střena) k datu sňatku vašich rodičů, datu narození našeho otce (1. krok), k datu sňatku vašeho děda, datu narození vašeho děda (2. krok), k datu sňatku vašeho praděda, datu narození vašeho praděda (3. krok), k datu sňatku vašeho prapraděda, datu narození vašeho prapraděda (4. krok) atd. Musíte počítat s tím, že rozhodně nepůjde o práci jednoduchou, vždyť počet přímých předků se v každé generaci zdvojnásobuje. Vždyť v páté generaci už je to 16 přímých předků a v desáté generaci už 512. Během století se obvykle vystřídají čtyři generace, počet předků se dále rozšiřuje o příbuzné z pobočné linie a o příbuzné z rodu přivdaných žen. V rodopisném bádání podle zápisů v matrikách se můžete úspěšné dostat do roku 1900, v archívech lze úspěšné sledovat své přímé předky od počátku 18. století.

Úplný tzv. rozrod ( soupis všech přímých potomků jednoho zakladatele rodu) se obvykle sestavuje jen pro 4 další generace, tj. kam sahají vzpomínky rodinných pamětníků. Jednodušší rodinné rozrody lze sestavovat podle jednotlivých rodin. Rodokmen je výtahem z rozrodu a zachycuje všechny potomky konkrétního jedince v mužské linii, tedy agnátské právní příbuzenství po praotci. V grafickém schématu u každého člena rodu zapíšete vedle jména (u žen rodné jméno) příslušná data narození, úmrtí a případně datum sňatku. Pro přehlednost se rodokmen sestavuje ve svislém schématu (viz graf v příloze), přestože tradiční rodokmeny byly znázorňovány vodorovně, kde praotec rodu představoval kmen genealogického rodu.

Matriky jsou dodnes úřední veřejné knihy, do nichž byla zapisována jména osob hlavně pro potřeby právní evidence. Přestože povinnost vedení a vzory matričních zápisů u nás stanovil už tzv. Římský rituál z roku 1614, prošly matriky a další obdobné osobní evidence občanů u nás v minulosti nejrůznějším vývojem. Vlastní badatelskou práci s matrikami lze rozdělit na dvě časová období - do roku zhruba 1900 (to jsou tzv. mrtvé matriky) a po roce 1900 (živé matriky, kam je ze zákona přístup dosti omezen – ochrana osobních údajů apd.). Při vyhledávání údajů o předcích je možno využít záznamů a knih z tzv. živé matriky z místně příslušných matrik, které jsou na matrikách a farních úřadech od roku 1900 doposud. Do živé matriky můžete nahlédnout a požadovat výpisy, pokud prokážete důvod zájmu a přímý vztah ke konkrétní osobě (občanský průkaz, rodný list, úmrtní list, prokázání že se zajímáte o vašeho přímého předka…).

V archivech je už nutno vyhledávat záznamy starší matriky před rokem 1900, a to jak ve státních oblastních archivech, tak i zemských archivech podle platného územního členění atd. Pátráním v bývalých okresních archívech naleznete údaje zhruba od zrušení roboty (okolo 1850) do dneška. Jsou vhodné pro získání opisů vysvědčení různých místních škol, opisů kronik, zpracovaných lokálních historií příslušné obce apod. Jsou zde archivovány i místní a regionální noviny a časopisy, takže je možné zde strávit dosti času. Pátrání v okresních archívech nevyžaduje zvláštní znalosti ani předpoklady, v archívech může studovat každý občan ČR, po vystavení badatelského listu a uvedení účelu, kterým je rodopisné bádání, je třeba mít i nějaké peníze na kopie záznamů. Pro práci v oblastních a zemských archívech se už předpokládá jistá znalost základních pojmů, historie dané lokality. Výhodu mají znalci německého či dokonce latinského jazyka, pro zápisy před rokem 1850 i znalci čtení starého písma. Výhodou oblastních archívů je soustředění tzv. rodinného stříbra do oblastních archívů (např. gruntovních knih jednotlivých obcí), což vám ušetří jízdy po celém kraji. Nejčastější uspořádání dokumentů je na principu vrchnostenské dokumentace, ze které se po roce 1850 stala dokumentace tzv. velkostatků. Proto je dobré vědět, do kterého velkostatku konkrétně patřila vyhledávaná osoba nebo obec. Matriční knihy se v archivech zapůjčují pouze prezenčně v tzv. badatelně, za poplatek lze v archívu také požádat o pořízení kopií konkrétních zápisů z matričních knih.

Platnost a pravdivost údajů, nejrůzněji získaných informací, osobních a místopisných dat musíte samozřejmě navzájem porovnávat a ověřovat. Vedle starších chyb tiskových se můžete setkat například s různě psanými jmény, případně se shodnými jmény, s různě uváděnými popisy míst i osob, také s neúplnými či později dopisovanými záznamy matriky. Je třeba toto porovnávat, konfrontovat v širších souvislostech a kriticky hodnotit. Vždyť například jména nemanželských otců se zapisovala až od roku 1770, oddělené vedení matrik u nás byl nařízeno až roku 1784, svůj vývoj prodělalo i ustálení rodových příjmení otce, dříve se uváděly i v matrikách přezdívky nebo jména tzv. po chalupě. Jmenné seznamy (indexy) zaevidovaných osob bylo matrikám nařízeno vést až od roku 1790 a dvojí vyhotovení stejnopisů matrik (s platností originálu) bylo zavedeno až v letech 1835 a 1836.

Po zpracování základního rodokmenu vašich předků a potomků můžete materiály dál obohacovat o nejrůznější fotografie, naskenované kopie písemností, dobových tisků, sepisovat např. rodovou kroniku, vést podrobnější osobní listy osob (předků) uvedených v rodokmenu (dnes za využití počítačů a nejrůznějších programů), fotoalba rodinných snímků, rodinných památek, zvukových snímků a videozáznamů. Poté prostřednictvím kopií rodokmenů, kopií počítačových disket a kompaktních disků můžete s výsledky bádání seznámit další příbuzné a založit v rodině tradici uchovávání genealogických materiálů pro příští generace. Sepsání kroniky rodu by mělo být dovršením rodopisných výzkumu a bádání po předcích.

Na závěr jedna nejen osobní zkušenost – všechno výše uvedené chce zejména nekonečnou trpělivost a výdrž. Rodopisná práce není jen několik neuspořádaných dat o předcích, ani není jen na několik návštěv archívů. Jestliže nechcete snobsky skončit jen u prvotního grafického zobrazení přímého rodu, ale chcete dál pátrat v historii, a poté pak popsat i způsob života a souvislosti předků, připravte se na několikaletou práci. A pokud vás toto chytne, stane se to vašim koníčkem a máte to na doživotí.

Poznámka: Pro další prohloubení znalostí v oblasti genealogie a zpracovávání rodokmenů již byla vydána řada knih a přehledů z genealogie a zpracovávání rodokmenů. Genealogii lze nalézt i na webových stránkách na Internetu, seznámit se s problematikou lze i u členů České genealogické a heraldické společnosti v Praze a krajských odbočkách.