Giuseppe Garibaldi

Narodil se 4.7.1807 v Nizze. Jeho rodina spadala do oblasti lidí, kteří sympatizovali s národně osvobozeneckým hnutím.
Již v 10 letech se stal námořníkem obchodní lodi Constanza.

V Marseille se seznámil s G. Manzzinim.S jeho pomocí se Garibaldi stal vůdcem hnutí Mladá Itálie (tajná politická organizace, usilující o sjednocení Itálie).
G. Manzzini připravoval savojskou výpravu, kterou pověřil Garibaldiho. Ten vstoupil na fregatu Euridika a mezi mužstvem vyvolala vzpouru. Dva proudy po 100 lidech měly vtrhnout do Piemontu a připravit povstání. V lednu 1834 oba oddíly vyrazily. 1. byl zadržen hned na počátku švýcarským vojskem.Signál pro oddíl Garibaldiho nepřicházel a proto se vypravil do Janova sám. Jen stěží uprchnul. Prchal přes Nizzu do Marseille, ale cestou byl zatčen. Z vězení ale uprchnul.

V letech 1835 – 1848 se účastnil revolučních bojů za nezávislost jihoamerických republik ( Uruguaye a Brazílie). Italští legionáři v čele s Garibaldim se roku 1848 dozvěděli o reformách provedených hl. papežem. To bylo jejich impulzem pro návrat do vlasti. Záhy se však dozvěděli, že papežův postoj je pouze maskou a že patří mezi zástance reakčního absolutismu. Zpět do Itálie se vydali 15.4.1848.

V lednu 1848 došlo k 1. velkému hnutí na Sicílii, kde se vzbouřil lid a vyhnal armádu, úředníky a krále.
19.3.1848 se vzbouřilo Milánské obyvatelstvo, které po několikadenním boji vyhnalo rakouské vojsko. Současně s Milánem povstalo i Benátsko a prohlásilo se za republiku. Piemontský generál vyhlásil Rakousku válku.
23.6.1848 přistál se svou posádkou v Nizze.
V čele svých dobrovolníků se vydal do Alp organizovat partyzánskou válku. V Luinu došlo k útoku. Výsledkem bitvy byla porážka rakušanů. Ale zde skončily úspěchy tažení. Garibaldi onemocněl a vydal se zpět do Nizzy.
Vydal se do Benátek, ale cestu mu v Apeninách komplikoval zákaz překročení hranic papežského státu.
V dubnu 1849 přišla zpráva, že Francouzi chtějí zaútočit na Řím a proto šel Garibaldi a vojáci bránit Řím. Francouzi byli zahnáni zpět na moře. Ale nakonec Italové prohráli díky nedůvěrě Manzziniho ke Garibaldimu.
Poté Garibaldi opouští Řím.
On a jeho posádka začali být pronásledováni na moři. Byli nuceni přistát. Garibaldi však nebyl schopen pořádné organizace, kvůli kritickému stavu jeho ženy,která ještě ten den zemřela.
Poté Garibaldi prchá sám před pronásledovately, ale je zatčen a uvězněn v Janově. Dále je rozhodnuto, že bude odvezen do exilu na ostrov sv. Magdaleny.

V roce 1859 bojoval s Rakouskem jako piemontský generál.
Roku 1860 vedl lidové povstání na Sicílii a dobyl Neapol, tím pomohl svrhnout vládu Bourbonů a sjednotit Itálii.
1866 bojoval v řadách Italské armády proti Rakousku.
Účastnil se prusko – francouzské války na straně Francie a je zvolen do francouzského Národního shromáždění.

Sympatizoval s italskou irenditou (úsilí řipojit území nár. menšiny v jednom státě ke státu sousednímu obývanému tentýž národem),
1. internacionálou (mezinárodní sjednocení stran spolků dělnického hnutí) a Pařížskou komunou (městský parlament vytvořen během povstání pařížské Národní gardy proti vládě).

Poslední roky života žil v bídě. 2.6.1882 umírá.

Giuseppe Garibaldi
Radovan Krátký

Encyklopedie DIDEROT