Gladiátorské hry

SPARTAKOVO POVSTÁNÍ

Gladiátoři (odvozeno od gladius - meč) byli zápasníci určení v Římě pro Gladiátorské hry (munus gladiatorium), které byly převzaty z Etrurie (do Říma se dostaly z Campanie). Původně byly tyto hry součástí pohřební slavnosti, při níž měla gladiátory prolévaná krev vyjadřovat míru bolesti. V Římě zápasily poprvé r. 264 př. n. l. při pohřbu na dobytčím trhu tři dvojice etruských gladiátorů.
Počátkem 1. století př. n. l. hry ztratily svůj původní význam a byly pořádány při triumfech, o svátcích i mimo ně jako hry zábavné. Pořádání her nabylo velkého politického významu. Na starost je měli aedilové a v době císařské praetoři. Již záhy v době republiky se za aedily dávali volit ti, kdo si chtěli získat přízeň a hlasy voličů. Gladiátorské hry byly původně pořádány na fóru, v cirku a od konce republiky v amfiteátru. Byly velmi oblíbené, takže se amfiteátry v době císařské stavěly v celém impériu (ve vých. Části říše se Glad. hry konaly v divadlech).

Gladiátoři stáli společensky níže než profesionální zápasníci. Stávali se jimi z trestu otroci, dále zajatci, zločinci, lidé odsouzení na smrt nebo k nuceným pracím, a koncem republiky i chudí občané najatí za peníze (auctorati). Gladiátoři byli ubytováni v kasárnách, byli dobře živeni a procházeli příslušným výcvikem ve zvl. školách pod vedením učitele (lanista). Tyto školy (ludi) byly zpočátku soukromé, později se jejich řízení ujal stát, když si senát a císaři začali uvědomovat, že není dobré, aby v Římě měli soukromníci vlastní ozbrojené čety (-> městské školy, později císařské). Tato výcviková střediska byla v Římě (při Colosseu byly postaveny čtyři moderně vybavené státní školy), v Capui, v Pompejích, Alexandrii i jinde). Speciální výcvik se sestával z obtížných cviků (i nebezpečných) – užívalo se při něm např. dřevěných figur zabodnutých do země; o životosprávu a ošetření utržených ran se starali vlastní lékaři. Kázeň byla vyžadována přísně, až krutě. Pro krutost s jakou se s gladiátory zacházelo, byly gladiátorské školy ohniskem vzpour otroků (z proslulé školy Lentulovy v kampánské Kapui vyšel i vůdce největšího povstání římských otroků Spartacus).

V předvečer zápasů se v kasárna gladiátorů konala veřejná hostina, na níž si mohli fanoušci zblízka prohlédnout zápasníky. Slavnostní nástup a pochod gladiátorů arénou v den zápasu byl spojen s pozdravem císaře: „Ave, imperator, morituri te salutant“ (Zdráv buď císaři, jdoucí na smrt tě zdraví).

Podle výzbroje se gladiátoři dělili v čety (familiae), které byly označovány jmény kmenů, z nichž se obvykle rekrutovalo nejvíce zápasníků:
- Samnité měli přilbu a s hledím a chocholem, velký štít, na jedné noze kovovou holeň a krátký rovný meč
- Thrákové měli přilbu s hledím, malý kulatý, nebo čtverhranný štít, kovové vysoké holeně na obou nohou a zahnutou krátkou šavli
- Gallové (zvaní též murmillones) – štít, meč, holeně
Dále se gladiátoři dělili podle způsobu boje:
- retiarii se snažili zaplést protivníka, který představoval rybu, do sítě (rete) a zasáhnout jej trojzubou vidlicí
- essedarii bojovali na vozech (essedum = vůz)
- andabatae bojovali snad na koních
- dimachaeri útočili dvěma dýkami
- laquearii se snažili hodit na protivníka provaz se smyčkou (laqueus)
Mezi sebou se utkávali gladiátoři stejně, ale i různě vyzbrojení.
Se stoupající náročností obecenstva se zvyšoval počet zápasících dvojic až na 100 párů. V císařské době přibyl pak ještě jeden druh gladiátorů a to bestiarii – zápasníci se šelmami (bestiae). Bojovalo se též proti slonům a jiným zvířatům. Štvanice (venatines) byly zpočátku připojovány ke hrám v cirku jako zvláštní číslo a za Caesara byly přeneseny do amfiteátru. Za principátu byla dokonce založena zvláštní škola (ludus matutinus) pro výcvik zápasníků se zvěří. Venationes byly pořádány ještě v 6. století.

Vítěz byl odměňován palmovou ratolestí a ověnčením, od doby Augustovy i peněžitou odměnou. O život prosil poražený gladiátor pozdvihnutím palce nebo ukazováčku levé ruky, výsledek však závisle na milosti diváků. Splnění jeho prosby dávalo obecenstvo najevo máváním šátky, nebo vztyčením palce, zamítnutí obrácením palce dolů (pollice verso). Vítězní gladiátoři mohli dosáhnout propuštění z otroctví, ale mohli se stát pouze dediticii (svobodní obyvatelé říše bez občanských práv; původně nepřátelé, kteří se vzdali na milost Římanům). V době císařské však, kdy vývoj zápasnictví vůbec spěl stále více k profesionalismu, mohli gladiátoři dokonce udělat významnou kariéru – dostávalo se jim přístupu do předních rodin i ke dvoru, a šlechtici a římské paní se od nich nechali zaučovat do šermu.

Gladiátorské hry se postupně rozšířily nejen po celé Itálii, nýbrž i do východní části říše, pro svou surovost se však setkávaly i s odporem. Roku 325 je císař Konstantin zakázal ve východní části říše a na počátku 5. stol. byly císařem Honoriem zrušeny vůbec.

SPARTACUS
- vůdce největšího povstání otroků v římské říši v letech 73 – 71 př. n. l. Pocházel z Thrákie a sloužil v pomocných římských jednotkách. Podařilo se mu odtud sice uprchnout, byl však zajat a prodán do gladiátorské školy v Capui. Organizoval zde povstání, ale jeho plán byl prozrazen, a tak se útěk zdařil jen menší skupině otroků (cca 70). Vzbouřenci se uchýlili na blízký Vesuv. Římané proti nim vyslali menší vojenskou jednotku, která obsadila jedinou cestu vedoucí na Vesuv. Otroci se lstí dostali z obklíčení, zaútočili na Římany a porazili je. Ke vzbouřencům se po tomto úspěchu začali přidávat četní noví přívrženci, a to i z řad svobodného zemědělského obyvatelstva, nejspíše bezzemci. Spartakovým cílem bylo odvést vzbouřence z Itálie a z římské říše. Část otroků s tímto programem nesouhlasila. Pod vedením Crixovým se oddělila od Spartaka část nespokojenců, byla však Římany snadno poražena. Spartacus dorazil se svým vojskem na sever až k Mutině (v pádské nížině) a tak zvítězil nad římským vojskem. Od Mutiny se však nečekaně obrátil zpět k jihu a vrátil se do jižní Itálie. Zde se pokusil přepravit se na Sicílii, avšak tento pokus ztroskotal. Římané jmenovali velitelem vojska poslaného proti Spartakovi Marca Licinia Crassa; ten uzavřel vzbouřence Bruttiu. Od Spartaka se oddělila další část otroků vedené Gannikem a Castem. Odštěpenci byli Římany poraženi. Rozhodná bitva mezi Spartakovým a Crassovým vojskem byla svedena v Apulii. Otroci byli poraženi a Spartacus sám padl v boji. 6 000 zajatých otroků dal Crassus ukřižovat podél silnice Via Apia vedoucí z Říma do Capue.

- Spartakovo hnutí bylo mnohokrát zpracováno literárně – např. R. Giovagnoli: „Spartaco“, J. Vrchlický: „Spartacus“ (báseň z díla Zlomky epopeje lidstva), J. S. Machar: „Smích Crassův“ (sbírka V záři hellénského slunce), S. K. Neumann: „Kázání Spartakovo“ (Rudé zpěvy); i hudebně – A. Chačaturjan: „Spartak“.