Hannibal

Hannibal nesporně patří k dějinným postavám, jejichž památka byla zatemněna katastrofou jejich životního úsilí.

Kartáginský vojevůdce, narozený roku 247 nebo 246 př.n.l, syn známého válečníka a politika Hamilkara Barky, patří mezi nejslavnější osobnosti starověku. O jeho matce nevíme nic. Při vyslovení jeho jména se nám vybavuje přechod jeho vojska přes Alpy i vítězství nad římskou armádou u Trasimenského jezera nebo italské osady Cann.

Jeho válečná kariéra začala již v dětství, když k němu přistoupil otec a zeptal se, jestli s ním chce jít do boje. Hannibal souhlasil, proto ho vzal otec k oltáři, kde musel malý Hannibal přísahat, že nikdy nebude přítelem Římanů. Jeho dětská duše netušila celou vážnost slibu.

Na jaře r. 219 př.n.l. se Hannibal s kartáginským vojskem objevuje před Saguntem a začíná obléhání. Hannibal obléhal toto nepřístupné město 8 měsíců, ale na podzim je konečně Sagunt zničen. V následujícím roce začala 2. punská válka a uskutečnilo se Hannibalovo tažení přes Alpy. Nevíme přesně, jaká byla síla punské expediční armády, můžeme uvést pouze domněnky některých historiků. Tak například Gorlitz se domnívá, že měl 90 tisíc mužů a 37 slonů. S ním se téměř shoduje Egelhaaf (ten ovšem tvrdí, že měl 102 tisíc mužů a 37 slonů). Existuje mnoho různých názorů. Hannibal svádí drobné boje s místními kmeny při cestě na sever a přechází na Pyreneje nedaleko pobřeží na hranicích dnešního Katalánska a Rousillonu. Přechod přes Alpy trvá 15 dní. Po únavném přechodu Alp se vojsko zotavuje mezi přátelskými kmeny Gallů, ale po čtrnáctidenním odpočinku svedou Gallové boj s kmeny, které zachovávají přátelství s Římem. V listopadu roku 218 př.n.l.,když se punská armáda vzpamatovala z oslabení, zahrazuje římský konzul Hannibalovi cestu u Ticinu a hned první vetší srážka Římanů s Kartáginci v této válce je nešťastná. Bojuje hlavně jízda, a tak se ukazuje Hannibalova převaha. Kartáginský vojevůdce neztrácí čas, obhlíží si bažinaté břehy řeky Trebie a vymýšlí plán další bitvy. Podle něj Sepronius (státník řím. lidu) brzy vyvede celé vojsko do boje. Římané jsou unavení a hladoví, přecházejí řeku s námahou. Hannibalovo vojsko je svěží. Od počátku bitvy je v přesile punská armáda. Opět jsou Římané poraženi. Hannibal se rozhodl vydat cestou okolo Tyrrhenského moře, to je však nesnadné a nebezpečné, protože vede neschůdnými bažinami. Jarní povětrností trpí Hannibalův zrak. Vojevůdce jede poloslepý na posledním slonovi, který mu zůstal. Roku 217 př.n.l. překračuje Apeniny a vítězí v bitvě u Trasimenského jezera. To bylo pro Římany velice nevýhodné místo. Hannibal obsadil průsmyk okolo jezera. Flaminius (římský generál) časně ráno táhne kolem jezera. Římané jsou obklíčeni, nemohou se rozvinout na nedostatečném prostoru a překážejí jeden druhému. Flaminius také bojuje, je probodnut jedním Gallem a jeho smrt znamená konec boje. Římané prchají. V srpnu roku 216 př.n.l., kdy Hannibalova armáda rozložila své stany u vesnice Canny, se zde také strhne bitva. Opět vyhrává Hannibalovo vojsko. Makedonský král Filip uzavírá spojeneckou smlouvu s Hannibalem. Zkáza Říma může být punsko-makedonskou koalicí zpečetěna. Začíná první makedonská válka. V Syrakusách zemřel starý tyran Hieron, který se za své vlády osvědčil jako věrný spojenec Říma. Území Syrakus bylo pro Římany velmi důležité, protože to dosud nebyla římská provincie a nepodléhala římské pravomoci. Dokud Hieron žil, nemusel se obávat ohrožení z této strany. V době nejméně vhodné Hieron umírá, jeho vnuk a nástupce Hieronymos se v odporu k dědově tradici spojuje roku 215 př.n.l. s Puny. Přestože je brzy zavražděn, zůstávají Syrakusy ve spolku s Hannibalem. Roku 212 př.n.l. odpovídají Římané na zradu Syrakus obléháním a svírají je už přes dva roky. Syrakuská obrana je tuhá, mistrně ji vede největší technik a fyzik starověku Archimedes. Nakonec se Římané zmocňují města lstí v okamžiku, kdy se většina obyvatelstva shromáždila při náboženské slavnosti a hradby byly jen slabě střežené. Tento římský úspěch je vyvážen prohrami na jiných frontách. Hannibal se zmocňuje důležitého přístavu Tarentu a poráží římské vojsko v Apulii i Lucanii. Roku 211 př.n.l. se Římané rozhodnou pokořit nejmocnějšího punského spojence v Kampanii, Capuu, město proslulé obchodem a průmyslem. Hannibal ví, jak veliký význam má Capua, a proto jí táhne z Tarentu na pomoc. Chce odehnat Římany od města, ale brzy pozná, že je to nad jeho síly. Hannibal se rozhodne odlákat obléhající voje pochodem na Řím. Podle svého zvyku nechá v táboře zapálené ohně a tiše vyrazí směrem na sever.Táhne vojsko tak, aby Římané nemohli nic zpozorovat. Až se v táboře dovědí o jeho pochodu, bude už někde v blízkosti Říma. A většina římských vojáků se vrátí, aby kryla hlavní město. Hannibal ante portas! Několik kilometrů před Římem u říčky Anionu rozbíjejí Kartáginci ležení. V Římě vládne poplach. Hannibal před branami! Největší nepřítel stojí v dohledu římských hradeb. Je to však jen planá demonstrace s cílem zachránit Capuu. Lest se však nezdařila a Capua padne. K čemu byla všechna ta vítězství, všechna námaha a utrpení předchozích let? Jen proto, aby se podíval tváří v tvář nenáviděnému městu a konstatoval, že je příliš slabý na to, aby se jej zmocnil. Jak mohl doufat v dobytí tak velkého města, když se mu jenom obléhání Saguntu protáhlo na osm měsíců. Pryč, co nejdál, aby neslyšel nářek zničené a krutě trestané Capue. Ale ještě není nic ztraceno. Co se nepodařilo jedinému Hamilkarovu synovi, podaří se snad dvěma bratrům, Hannibalovi a Hasdrubalovi. Roku 209 př.n.l. se podaří zasadit punskému panství téměř smrtelnou ránu dobytím Nového Kartága. V Římě opět vládne zděšení. Jestliže se podaří oběma bratrům spojit svá vojska, může být stát ztracený. Hasdrubal posílá Hannibalovi vzkaz po dvou gallských a čtyřech numidských jezdcích.Všichni prošli šťastně Itálii, ale u Tarentského zálivu padli do zajetí římských hlídek. Z dopisu se konzul Claudius Nero dovídá, že se mají obě punská vojska spojit v Umbrii. Roku 207 př.n.l. se vojsko nachází na březích Metauru. Hasdrubal se pokusí přejít bystřinu a v tom okamžiku se rozpoutá bitva. Sám Hasdrubal bojuje neohroženě, prchající vrací a statečností se rovná svému otci. Ale je zde neúspěšný a je poražen. Roku 205 př.n.l. končí první makedonská válka. Trosky armády, která kdysi zamýšlela převrátit svět naruby, přistávají na africkém pobřeží. Vojsko zatím odpočívá v Hadrumetu. Hannibal se snaží posílit vojsko, najímá ještě několik tisíc žoldnéřů a 80 kusů slonů. Z Hadrumetu ležícího na pobřeží táhne do vnitrozemí k Zamě. Rozloží se na návrší, odkud má skvělý rozhled. Chce se pokusit o uzavření míru, ví, že nemá příliš šancí na vítězství. Ale Scipio byl ctižádostivý, záleželo mu na osobní slávě a chtěl své dosavadní úspěchy stvrdit přemožením neporazitelného Hannibala. Proto odmítl vyjednávání. Bitva u Zamy (roku 202 př.n.l.) se rozpoutá na rovině. Od začátku jsou Římané v převaze. Zápas se blíží ke konci – Punové prchají nebo jsou pobiti a zajati. Hannibal v čele hrstky jezdců utíká k Hadrumetu, odkud přechází do Kartága, aby radil k neprodlenému uzavření míru. Řím přijímá vlídně kartáginské posly přicházející jednat o míru. Senát odhlasuje mír a Scipio dostane plnou moc k jednání. Podmínky míru jsou tvrdé: Kartágo musí kromě 10 odevzdat všechny válečné lodě, všechny slony, zajatce, zběhy, odstoupit celé mimoafrické území, zaplatit do padesáti let 10,000 talentů válečné náhrady a nesmějí vést válku mimo Afriku a v Africe jen v případě, že ji schválí Řím. Mír je schválený roku 201 př.n.l.. Roku 200 př.n.l. vzplanul nový konflikt mezi Makedonií a Římany. Začíná tedy druhá makedonská válka, která tentokrát končí roku 197 př.n.l.. Kartáginci nadále ponechali Hannibalovi vojenské velení. To však bylo Římanům trnem v oku, a tak stále hledali způsob, aby ho této funkce zbavili. Nakonec se jim to podařilo. Ale jeho popularita zůstala nedotčena. Naopak se zvýšila tak, že v roce 196 př.n.l. byl Hannibal zvolen sufetem, a stanul zcela legálně v čele kartáginského státu. V této funkci dokázal, že se dovede v úskalích politiky pohybovat stejně dobře, jako v čele svých armád. Roku 195 př.n.l. podali na Hannibala stížnost jeho protivníci v samotném Římě. Vyslali do Kartága komisi, která měla prozkoumat hraniční spory mezi Kartágem a numidským královstvím. Tentokrát Hannibal nechtěl trpně přihlížet, jak jiní rozhodnou o jeho osudu. Dříve než Římané stačili s Kartáginci domluvit, opustil Kartágo a odešel k Antiochovi Syrskému. Hannibalův příchod na východ byl vítán jako výrazné posílení Antiocha. Podle zachovaných zpráv hovořil Antiochos s Hannibalem o svých plánech zaútočit na Římany v Řecku. Roku 192 př.n.l. zaútočil Antiochos na Řecko, a dal tak podnět k otevřené válce mezi Římany a Sýrií. Sýrie prohrávala, již při předběžných jednáních o mírové smlouvě se Římané netajili tím, že budou požadovat na poraženém Antiochovi, aby jim vydal Hannibala. Antiochos varoval Hannibala a ten bez váhání opustil Sýrii. Když roku 188 př.n.l. byla v syrském městě uzavřena smlouva, byl Hannibal již mimo nebezpečí. Ale přesto Římané pokládali za nutné vtělit do textu smlouvy větu, ve které žádali o Hannibalovo vydání. Tím se stal Hannibal štvancem. Usídlil se na statku v Bithýnii. Když mu jeden z otroků sdělil, že se tam blíží neobvyklé množství ozbrojených lidí, věděl, že musí rychle jednat. Jenže v tu chvíli již byly všechny východy obsazeny, a tak Hannibal volil poslední prostředek, který mu zbýval, aby nepadl do rukou svých nepřátel. Jed otevřel Hannibalovi cestu z římského obklíčení. Teprve jeho smrt roku 183 př.n.l. ukončila život štvance.

Prameny:
Burian Jan : Hannibal
Grand Michael : Dějiny antického Říma
Marzocco Bemporad : Antický Rím