Historie bojových umění

Úvod

Bojová umění – tak zní název mého referátu. Toto téma jsem si vybral proto, že se sám jedním takovým uměním zabývám a chtěl jsem toto téma rozebrat do detailů.

Historie

Dříve zahrnovaly bojová umění systém výcviku, který se nezabýval jen bojem, ale také duševní stránkou bojovníka. Bojová umění vytvořila jedinečnou trojici, složenou z boje, filozofie a náboženství a každou z nich museli vyznavači tohoto umění zvládnout. Jejich podstata totiž nespočívá jen ve vítězství nad protivníkem, ale ve vyrovnání se sebou samým a s vesmírem. Mistři těchto umění se snaží dosáhnout stejných cílů jako buddhisti, atd., ale postupují jiným způsobem. Svoji mentální a duchovní energii neusměrňují do meditace, ale zvolili si cestu dlážděnou útrapami, cestu, která vyžaduje velkou fyzickou námahu.
Na této „velké cestě“ učení se žák dostává za hranice fyzického boje a vstupuje do oblasti filozofie. Snaží se pochopit to, co Číňané pojmenovali jako „tři největší hodnoty“ – člověka, zem a nebe a zároveň odhalit, jak spolu tyto hodnoty souvisejí.

Čínská bojová umění

Čínská bojová umění se dělí na tzv. „vnitřní styly“ a „vnější styly“.

Vnitřní styly
Vypadají na první pohled jako velice jemné a neškodné mávání rukama, ale ve skutečnosti velcí mistři jsou díky velice intenzivnímu soustředění své energie schopni vyslat pomalý a plynulý úder, který protivníkovi často smrtelně poškodí orgány v jeho těle.
Jeden z těchto stylů se nazývá „tchaj-ťi čchüan“. Je to cvičení pro zdraví, zároveň bojové umění a cesta k filozofické moudrosti. Jeho vznik se připisuje taoistickému filozofovi Čang San-fengovi. Legenda tvrdí, že za vlády dynastie Jüan odešel Feng do hor, kde prováděl alchymistické pokusy, které mu měly odhalit tajemství nesmrtelnosti. Jednou si připravil zvláštní bylinkový odvar. Po jeho vypití prý upadl do bezvědomí a zdál se mu divný sen. Z nebe na něj zavolal nějaký hlas a kdosi mu ukázal řadu bojových manévrů, při kterých se používala taktika vyhýbání se útoku.
Feng si všechny pohyby zapsal a každý den je cvičil. Po necelých dvou letech se mu začala narovnávat shrbená záda vrátila se mu vitalita.
Po předání svých znalostí svému nejlepšímu žáku zemřel – podle legendy se dožil 200 let.
Toto umění se postupně rozšiřovalo a cvičí se i dnes.

Vnější styly
Mezi vnější styly patří např. kung fu, nebo jeet kune do. Nejvýznamnější osobností, která proslavila jeet kune do, je Bruce Lee, Malý
drak. Lee byl filmová hvězda, choreograf a mistr i v jiných bojových uměních v jedné osobě.
Narodil se 27. listopadu 1940 v roce a v hodině draka (mezi 7. až 9. hodinou večerní) v San Franciscu v čínské nemocnici. Byl čtvrtým z pěti dětí (Peter, Agnes, Phoebe, Bruce a Robert) manželů Hoi Chuen a Grace Li. Bruce je vlastně přezdívka, kterou dostal od lékařky Mary Gloverové. Začal ji používat později, když si poangličtil příjmení Li na Lee.
Bruce měl velice slibnou kariéru, byl dokonce režisérem svých filmů. Kdybych zde měl popisovat celou jeho kariéru, zabral bych tím minimálně deset, možná i více stránek.
Bruce pracoval na filmu (mimo jiné) Game of Death. Čas mu ale nedovolil, aby film dokončil. 10. května 1973 se zhroutil. Měl problémy z dýcháním. Lékaři bojovali o záchranu jeho života a nakonec se jim to přece jen podařilo. Uvažovali o různých příčinách – přepracovanost, selhání ledvin, atd. S největší pravděpodobností to byl mozkový edém. Když Bruce po úplném uzdravení vyšetřovali ti nejlepší američtí lékaři, nic neobjevili. Jenom oznámili třicetileté filmové hvězdě, že má tělo jako osmnáctiletý mladík.
Později (20.července), během návštěvy u jedné herečky (Betty Ting Pei) si stěžoval na bolesti hlavy, tak si vzal prášky a šel si lehnout. Po chvíli chtěla Betty Bruce vzbudit, ale on nereagoval. Zavolala lékaře. Sanitka okamžitě odvezla Bruce do nemocnice. 20.července roku 1973 Bruce Lee zemřel. Svět byl šokován.
Objevila se řada teorií o příčině jeho smrti, ať už se mělo jednat o sebevraždu nebo vraždu spáchanou mistry kung fu nebo odborníkem na tajné umění dim mak – „opožděný dotyk smrti“ – úder, po kterém oběť neumírá hned, ale až po několika hodinách nebo dokonce dnech. Oficiální pitva, kterou provedlo Ministerstvo Velké Británie (což dokazuje, že Bruce byl považován za důležitou osobnost), odhalila, že jeho mozek byl nasáklý jako houba a vážil místo obvyklých 1400g skoro 1580g. To bylo z důvodu přecitlivělosti na prášek proti bolesti hlavy, který si vzal než usnul naposledy.

Karate (kara - prázdno, te – ruka)

Všechny styly bojových umění se dělí na –jutsu a –dó (jsou to vlastně koncovky před samotným názvem).
-jutsu : -v překladu válka (sloužily k válčení)
-tato b.u. existovala do 1.svět. války (do té doby, než se vyrobily střelné zbraně)
-dó : -cesta (slouží pro psychickou výchovu cvičence)
-tato b.u. vznikla po 1.svět. válce

Karatejutsu prakticky nemá jediného tvůrce, ale ví se, kde vzniklo. Obchodní trasy Dálného východu existovaly po celá staletí. Ostrov Okinawa byl křižovatkou většiny těchto cest, a tak není divu, že se v Okinawě míchalo obrovské množství kultur. Po staletí se okinawský způsob boje smíchával s prvky asijských bojových umění (cizinci mu říkali okinawa-te).
Kvůli nějakému králi, který vydal zákaz vlastnit zbraně (aby ho nikdo nesvrhl z trůnu) se museli okinawané bránit jiným způsobem. Proto, jak je uvedeno výše, vzniklo karatejutsu.
Karatedó se poněkud liší od svého předchůdce. Založil jej Gichin Funakochi [:gišin funakoši:]. Funakochi se narodil roku 1868 na Okinawě v rodině vládního úředníka. Narodil se předčasně a často stonal. Na základní škole se spřátelil se synem slavného mistra karatejutsu Jacutane Azata. Poprvé se s karate seznámil, když viděl svého přítele, jak napodobuje otcovy pohyby. Ve svých třinácti letech se jeho zdravotní stav výrazně zlepšil a Azato ho přijal za žáka. Funakochi začal oficiálně trénovat. Během deseti let se stal odborníkem karate. Každou volnou chvíli věnoval cvičení.
Později se stal učitelem na škole, což mu umožnilo přesvědčit okinawskou vládu, že je karate vynikajícím prostředkem na podporu zdraví a disciplíny, ať už po stránce psychické nebo fyzické. Později se karate stalo součástí výchovného procesu.
Roku 1922 Funakochiho po veřejné demonstraci karate přemluvil Jigoro Kano (zakladatel juda), aby po nějaký čas zůstal v Japonsku a předvedl více ukázek karate. Díky tomu se karate (do té doby známé jako okinawa-te) proslavilo po celém Japonsku.
Když se Funakochi blížil k šedesátce věku, založil si tréninkovou školu. Tuto školu (nebo také dojo [:dódžó:] = tělocvična, tréninková hala) nazval Šoto-kan (Šoto byl Funakochiho pseudonym, který používal při psaní poezie – v překladu znamená vlnící se borovice). Později se Funakochiho styl s názvem šotokan proslavil a dnes patří k nejoblíbenějším a nejrozšířenějším.
V této době se rozvíjely i jiné styly karate, ale kdybych je tady měl všechny popsat, tak by jsme se nedočkali konce.

Ninja a umění ninjutsu

V posledních letech upoutalo veřejnost nejvíce umění ninjutsu. Legendární postavy v černém oděvu, které procházely bouřlivými dějinami Japonska téměř tisíc let, za sebou zanechaly jen neštěstí a smrt. Bojovník ninja byl pravděbodobně nejsmrtonosnějším bojovníkem v celé historii bojových umění. Ninjové, kteří byli od narození učeni nejvražednějším činnostem, po sobě zanechali ohromné množství zbraní a technik, jež se dnes znovu tajně objevují jako prosředek sebeobrany a jako způsob života.
Ninjutsu je uměním nepozorovaného proniknutí nebo vkrádání a jeho vyznavači se nazývají ninjové. Nikdo neví přesné datum vzniku, ale obecně se předpokládá, že se ninjutsu začalo vyvíjet kolem roku 600 n.l., kdy Japonsko procházelo obdobím politických a náboženských změn.
Výcvik ninji v tajných bojových uměních začínal prakticky již poté, co se dítě narodilo. Už od malička si dítě muselo uvědomovat, co se kolem něj děje. Malí ninjové mezi sebou hráli různé hry na vylepšování jejich zručnosti.

Dospělí mistři si dokázali v případě soustředění navodit různé změny v organismu, jako například snížení krevního tlaku a zpomalení srdeční činnosti. Velmi zkušený ninja dokázal dokonce i omezit dýchání až na několik hodin. Zmíněných schopností později využíval v případě, že chtěl například předstírat smrt.

Závěr

Nepsal jsem samozřejmě o všech bojových uměních, ale o těch nejrozmanitějších a nejzajímavějších.

Seznam použité literatury

Lewis Peter : Bojová umění – V roce 1987 vydalo nakladatelství Saturn books, Ltd., z anglického originálu přeložily Jarmila Rákoczyová a Barbora Křivánková