V roce 1933 byl v sousedním Německu zvolen Adolf Hitler říšským kancléřem a k moci se dostali fašisté. Následné budování silné útočné armády naznačovalo snahy nacistického německy o získání nadvlády v Evropě. První překážkou bylo Československo.
Vlastní vojenská obrana naší republiky se dala zajistit dvojím způsobem. Buď vybudovat mohutnou, plně motorizovanou armádu se silným letectvem, schopnou odrazit nepřátelský útok a vést moderní pohyblivý boj nebo náležitě zesílit přirozené terénní překážky stálím železobetonovým opevněním.
Výhodnější se zdála být druhá varianta-stálé opevnění. Pevnostní objekty se daly postavit z dosažitelních zdrojů předem na místech a směrech, kde bylo možno předpokládat nepřátelský útok a navíc jeho konstrukce nezastarávala tak rychle jako konstrukce drahých mobilních zbraní. Ke krytí opevněného úseku, který nebylo možno obejít, stačil pouhý zlomek ozbrojených sil nutných k obraně pozic v otevřeném terénu. Vybudováním opevnění bylo možno ušetřit síly a začlenit je do mobilních jednotek schopných okamžitých přesunů na ohrožené úseky. Při plynulé modernizaci vnitřního zařízení a výzbroje mohla postavená opevnění udržet svůj obranný význam po mnoho let.
Pohraniční opevnění mělo především zabránit překvapivému vpádu nacistických mechanizovaných divizí, a tak umožnit v první dny války nerušené dokončení mobilizace, zajistit klidnou koncentraci ozbrojených sil na více ohrožené úseky, chránit důležité komunikace, politicko-správní centra a průmyslové oblasti. Pokud by byl počáteční průběh války nepříznivý, měly linie opevnění umožnit postupnou evakuaci Čech a Moravy a krýt manévry ozbrojených sil na poslední obranou linii v prostoru moravsko-slovenské hranice. Tam by měla čs. armáda v poziční obraně vyčkat na ofenzívu spojenců a ve vhodnou chvíli pak přejít do protiútoku.
Protože skutečně účinné opevnění pro tyto účely by bylo finančně velmi náročné a stavebně neuskutečnitelné, bylo nutno rozhodnout o typu opevnění v souvislosti s terénem, možnosti nepřítele a jeho útočných záměrů. Porto bylo pro výstavbu opevnění zvoleno několik různých typů objektů, které se lišily odolností, vybavením a účelem. Současně bylo nutno stanovit hlavní směry nepřátelského útoku a zhodnotit možnosti obrany v jednotlivých oblastech. Na základě těchto průzkumů se pak navrhoval druh opevnění v jednotlivých úsecích.
Nejohroženější část hranice byla s Německem v délce 1100 km. Na některých místech tohoto úseku nebyly přirozené přírodní překážky, proto bylo nutné je zabezpečit formou těžkého opevnění. Hranice s Maďarskem, dlouhá více jak 800 km. Byla také ohrožena, měla však více terénních překážek. Na severu státu jsme měli téměř 1000 km dlouhou hranici s nepříliš přátelským Polskem. Hranice s neutrálním Rakouskem v délce téměř 500 km byla považována za zajištěnou, ale po obsazení Rakouska byl úsek jižní Moravy jednou z nejohroženějších oblastí. Absolutně neohrožená hranice byla v dálce 200km pouze se spojeneckým Rumunskem. Tato nevýhodná zeměpisně-vojenská situace byla do jisté míry zvýhodněna pohraničními řekami a horskými hřebeny.
Za nejohroženější úsek našeho pohraničí byl považován prostor mezi řekami Odra a Labe na severní hranici státu. Zde byl plánován téměř souvislý sled objektů těžkého opevnění, který byl v těžko prostupných horách zeslaben. V Krkonoších, na Pradědu, v Českosaském Švýcarsku, v Lužických a Jizerských horách bylo plánováno pouze uzavření komunikací. Na jižní Moravě, kde naším sousedem bylo neutrální Rakousko, bylo počítáno jen s opevněním lehkým a využitím toku řeky Dyje jako překážky. Po obsazení Rakouska Německem byl tento prostor urychleně doplňován těžkým opevněním. Další možný směr nepřátelského nástupu byl v prostoru Kralicka, v němž mělo být vybudováno těžké opevnění opřené o masív Kralického Sněžníku a Orlíku. Nástupní prostor v severních Čechách byl zajištěn těžkým opevněním v prostoru Náchod-Trutnov, v jižních Čechách přirozenými překážkami rybníků, zesílené lehkým opevněním. Plzeň byla chráněna linií lehkého opevnění s využitím vodních toků Mže, Radbuzy a Úhlavy. K zesílení obrany byla vytvořena tzv. pražská čára na linii Berounka, Slaný, Slapy s opřeným křídel o tok Vltavy.
Z finančních a strategických důvodů byla výstavba opevnění rozdělena do časových etap a období. V I.období výstavby (1935-1941) se plánovalo vybudování základního systému opevnění prakticky po celé délce ohrožené hranice. Ve II.období výstavby (1946-1950) se mělo vybudovat další postavení těžkého opevnění na severní hranici a na jižní Moravě.
Celkový náklad na vybudování opevnění, výzbroj a střelivo, postavení překážek proti tankům a pěchotě, maskování oběktů, vnitřní vybavení, stavbu přístupových komunikací, výstavbu kasáren pro pevnostní jednotky, telefonní spojení a přípravou k ničení komunikací, které by mohly sloužit nepříteli, byli plánovány na téměř 11 miliard korun, které měly být proplaceny v letech 1936-1941. Do skončení opevňovacích pracích prací v roce 1938 bylo proplaceno 2 miliardy 566 miliónů 850 tisíc Kč, což byla necelá čtvrtina z celkové plánované sumy.
28. prosinec 2012
3 278×
729 slov
