Historie křesťanství

Křesťanství vzniklo ve 4. desetiletí n. l., na římské půdě, v Palestině a částečně navazovalo na judaismus. První křesťané pocházeli z židovského prostředí a objevili se také první nepřátelé = Židé, tím vznikaly spory o víře. Ale byl to právě antický svět, kdo se rozhodující měrou zasloužil o jeho rozšíření po celé Evropě. Prvním křesťanským centrem byl Jeruzalém. Křesťanství se z Palestiny šířilo všemi směry, ale nejrychleji v římské říši, kde se muselo vyrovnat s řeckou filozofií a nepřátelstvím lidu.
Náš letopočet byl zaveden jedním křesťanským mnichem na počátku 6.století. Odvíjí se od roku narození Ježíše Krista, zakladatele tohoto náboženství a zároveň boha křesťanské víry. Dnes již není pochyb o tom, že žil. Narodil se za vlády Augusta, nejspíše v r. 4 pnl. a nábožensky působil v době císaře Tiberia. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Kristus, z řec. Christos, znamená totéž, co Mesiáš (ve Starém zákoně král, jenž byl při korunovaci pomazáván olejem. Posléze slovo užíváno ve významu vykupitele, kterého Bůh sešle na svět, aby jeho prostřednictvím svět spasil.)
Ježíšovo poselství, na kt. se začalo rozvíjet kř. , bylo jednoduché a zároveň revoluční. Jeho zásadní doporučení byla 2: milovat Boha plným srdcem a milovat bližního svého i svého nepřítele.
Křesťanská církev se budovala na základě pospolitostí věřících, tzv. obcí, které se vytvářely ve městech. Zpočátku pocházeli jejich příslušníci hlavně z chudých vrstev, kterým toto učení přinášelo naději. V obcích vládla rovnost a věřící si byli navzájem sestrami a bratry v Kristu. Později se rozšířilo i do širších kruhů a vyšších vrstev společnosti. Kř. neznalo rozdílu mezi Římanem či Židem nebo snad dokonce barbarem. Nemělo žádné zasvěcovací obřady, pouze křest, který byl symbolickou očistou od hříchu. Od křesťanů se pak jen očekávalo „žít ve víře a pravdě“ a účastnit se bohoslužeb.
Církev si postupně formulovala svou věrouku a budovala organizaci. V čele obcí stáli starší obce či kněží, kteří měli posvěcení pro obřady. Nad větším počtem obcí měli dohled biskupové, sídlící ve městech, kteří se stali hlavními autoritami církve. Prvním biskupem v Římě byl podle legendy apoštol Petr. Po Ježíšově smrti začali jeho učedníci kázat sami. Nejaktivnější v tom byla sekta známá jako nazaréni, vedená Petrem a Jakubem. Protože tvrdili, že Ježíš je král, představovali hrozbu pro Římany i židovské vládnoucí vrstvy. Na nazarény se proto konaly štvanice, v nichž obzvláště vynikal jistý Saul (Šavel) z Tarsu.
Když se opět jednou vypravil, aby zničil další křesťanskou komunitu, zažil na cestě do Damašku náhlé a dramatické obrácení na víru a stal nazarénem.
Šavel za svých pozdějších cest vešel ve známost pod svým římským jménem Pavel. Za svého čtrnáctiletého působení - v letech 43-57 n.l. - zahájil Pavel svou vlastní revoluci: začal šířit radostnou zvěst o Ježíšovi, evangelium. Jako římský občan plně využil možností, daných uplatňováním zákona
o spravedlnosti, jež pramenily z „římského míru“ i snadnosti dorozumění prostřednictvím řečtiny a privilegovaného postavení židovské církve. Nová církev, kterou založil, se hned ujala hlásání evangelia, takže ke konci 2. století se už její působení rozšířilo po celém Středomoří, do Egypta a severní Afriky a dokonce až na území dnešní Francie. Křesťanství přinášelo opravdový důvod k životu: život na tomto světě i naději na život posmrtný. V Pavlově pojetí se Ježíš stal čistě duchovním vůdcem.
Jidášova zrada umožnila učinit za Ježíšovu smrt zodpovědnými Židy, a nikoli Řím. To popudilo křesťany v Jeruzalémě a způsobilo rozpor mezi Pavlem a nazarény. Křesťané byli považováni za zvláštní odnož judaismu a zatímco Židé často představovali významné členy společnosti, křesťané byli chudí a stávali se proto snadnými obětmi pronásledování. Slova pronášená při křesťanském obřadu přijímání vzbuzovala dojem, že jeho účastníci jedí lidské maso a pijí lidskou krev. Tyto ďábelské věci vedly samozřejmě k pohromám. Oblíbeným římským úslovím se stal výrok „To vinou křesťanů neprší.“ První velké vzplanutí protikřesťanských nálad došlo v 60.letech 1.století za Nerona, když hořel Řím. Nejoblíbenější císař hledal obětního beránka, na kterého by požár svedl, a vybral si křesťany. Dal je věznit, mučit a zabíjet po stovkách. Někteří byli ubodáni býky, jiní ukřižováni či zapáleni jako lidské pochodně. Ve 2.století stačilo k tomu, aby člověka odsoudili k smrti, jenom být křesťanem. V této době pravděpodobně zahynuli Pavel a Petr. Pak císař Trainanus pronásledování křesťanů zrušil. To ovšem nijak nezabránilo dalšímu rozkvětu křesťanství. Evangelia se objevila v druhé polovině 1.století. Byla napsána řecky a určena jak pro židovské křesťany, tak pro Římany a Řeky. V roce 248 oslavili Římané 1000 let existence Věčného města. Krátce nato se císař Decius a po něm i Valerianus rozhodli vnitřně posílit říši „návratem k víře předků“. Nařídili, aby všichni občané složili přísahu věrnosti státu a císaři ji stvrdili obětí. Protože se velké množství křesťanů odmítlo tomuto nařízení podřídit, došlo k příkazu císařů k prvnímu celoříšskému pronásledování křesťanů. Byli soudně stíháni, mučeni a popravováni byli především biskupové, spisovatelé a učenci. Pronásledování ale spíše církev upevnilo a na tuto víru přecházeli i pohané. Po nich nastoupil císař Docletianus, kt. se prohlásil za vtělení boha Jova a provedl mnoho reforem. Jedna z nich se týkala i křesťanů. Jejich počet stoupal a císař ho chápal jako „stát ve státě“, což pro něj bylo neúnosné. Od roku 303 vyhlásil několik ediktů proti křesťanům, které podnítili největší a nejtvrdší pronásledování křesťanů vůbec. Trvalo téměř 10 let a zemřeli při něm desítky tisíc křesťanů. Toto pronásledování stejně jako ta předešlá, přinesla církvi těžké materiální ztráty, ale svůj účel však nemohlo splnit. Bylo to ale pronásledování poslední.
V roce 305 se Diocletianus vzdal vlády a boj o trůn vyhrál Konstantin, později nazvaný Veliký. Byl silným, energickým, ale i tvrdým panovníkem. Z politických důvodů – pochopil marnost násilných snah zastavit šíření křesťanství – využil křesťanství jako oporu říše, vydal roku 313 edikt milánský, jenž prohlašoval křesťanství za svobodné náboženství. Křesťanství bylo vzato na vědomí a zanedlouho se stalo státním náboženstvím.
Kolem roku 324, kdy dobyl východořímskou říši, se Konstantin prohlásil křesťanem a legalizoval odkazy majetku církvi a vyhlásil neděli veřejným svátkem. Myslel si že nová víra utuží stát, ale opak byl pravdou. Vznikali odlišné pohledy na tuto víru – tzv. hereze. K nejvážnější v této době patřilo tzv. ariánství, jehož původcem byl alexandrijský kněz Areios, který odmítal pro Krista (Boha-Syna) stejnou podobu jako měl Bůh-Otec. Jeho učení vyvolalo rozkol zvláště mezi východními biskupi. Konstantin, aby zabránil rozporům svolal r. 325 sněm v městě Níkaji. Zúčastnilo se ho na 300 biskupů. Sněm odsoudil Areiovo učení a potvrdil oficiální katolický směr schválením základního vyznání víry – Credo, ve kterém shrnul závazná dogmata, tj. neomylná tvrzení.
Nejprve bylo Konstantinovým sídlem Mediolanum, pak Sirmium. V roce 324 nechal na strategicky výhodném místě, kde stála řecká osada Byzantion vybudovat nové osídlení. Dostavěno bylo roku 330 a bylo zasvěceno Panně Marii, což dosvědčuje záměr stavby. Bylo stavěno jako křesťanské město. Městu byl dán název Konstantinopolis. Od té doby sloužilo jako sídlo císařů.
Roku 395 dochází k rozdělení Říma na říši ZÁPADOŘÍMSKOU a VÝCHODOŘÍMSKOU. Odlišně se také vyvíjela i církev. Na západě císařové potvrdili vůdčí postavení římského biskupa – papeže, odvozené od působnosti sv. Petra v Římě. Na Východě zůstával hlavou církve císař.
Postupně rostla moc hlav křesťanské církve – papeže v Římě a patriarchy v Konstantinopoli, ale i jejich boj o svrchovanou moc. V roce 1054 pak vyobcoval papež konstantinopolského patriarchu z církve a ten udělal totéž jemu. Tímto aktem byla oficiálně oddělena řecká a latinská církev. Začaly tak vedle sebe existovat současně východní ortodoxní řecko-katolická církev a západní římsko-katolická, což dnes bývá označováno jako velké východo-západní schizma.
Po zhroucení Říma pokračovala říše na východě v Cařihradě až do roku 1453, ale její východní provincie postupně dobývali muslimové. Postup drasticky snížil počet křesťanů i ve Střední Asii. Ale do roku 1000 se většina kmenů od Irska po Rusko pokřesťanštila, některé pod římským, některé pod řeckým vlivem.
K tradicím kmene se přidala římská nebo řecká kultura a vytvořily se odlišné křesťanské civilizace západní Evropy a Ruska. Jazykové a kulturní rozdíly způsobily, že se východní a západní křesťanství od sebe vzájemně vzdalovalo.
V době renesance, v letech 1515-1516 v Německu mladý mnich a učenec Martin Luther při přípravě přednášky o listu sv. Pavla Římanům dospěl k přesvědčení, že spásy lze dosáhnout pouze vírou, a nikoli dobrými skutky, jak to hlásala církev. Vyzvali ho, aby se podrobil autoritě papeže, ale on odmítnul. Tak vlastně začala reformace, hnutí, z něhož později vyrostly protestantské církve.
Od konce 15. století se západ Evropy dovídal o nových cestách a dosud neznámých zemích; a do 16. století začalo Rusko zkoumat své rozlehlé asijské zázemí. Všichni považovali za svoji povinnost obrátit nové sousedy na křesťanství.
V Latinské Americe bylo křesťanství vnuceno španělskými dobyvateli. Na většině dalších území nepřicházelo dobývání v úvahu.
Od 16. století vysílala římskokatolická církev misie do Afriky a Asie.
V 18. století se hodně rozšířily misie pravoslavné církve na Sibiř a protestantské církve na různá místa. Misie někdy využívaly imperiálních výbojů (jako smluvních přístavů v Číně), mnohé misie předcházely imperiální expanzi ke konci 19. století.

Závěrem tedy člověk, který založil křesťanskou víru svou smrt a její podrobnosti několikrát předpověděl, ale i již tehdy staré spisy židovských proroků. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Zpočátku se řídilo učením Ježíše Krista, který ho předává apoštolům a ti pak dalším. Podrobnosti života Ježíše, apoštolů a první církve se v písemné formě zachovali v souboru knih nazývající se Nový zákon, jež je součástí Bible. Autorita prvních církví pocházela z Ducha Svatého, kterého vylil Bůh o letničních svátcích, a Bible je jím plně inspirována. Bibli sice psali lidé, ale nepsali své vlastní myšlenky a názory, obsah je od Boha. Ostatní zachovalé knihy tehdejší a pozdější doby, které nejsou součástí Bible, jsou ovlivněny lidskou fantazií a tehdejšími představami, proto se o nich neříká, že jsou inspirovaným Slovem Božím, tak jako o Bibli.