Historie Židů v Čechách a na Moravě

Židé –kdo jsou a odkud přišli?
Je to starobylý národ, který vyznává nejstarší monoteistické náboženství – JUDAISMUS. Podle Starého zákona jsou Židé potomky Abrahámovými, kteří se usadili v Kanaánu (dnešní Izraeli) asi před 3 800 lety. Před suchem pak asi v 17 století př. n. l. uprchli do Egypta, kde byli zotročeni faraonem Ramsesem II., a kolem roku 1230 př. n. l. je Mojžíš z Egypta vyvedl.. Starý zákon také líčí, jak Židé dostali na hoře Sinaji desatero přikázání, jak vybudovali svůj chrám v Jeruzalémě a jak byli uvrženi do babylonského zajetí. Později se dostali do područí Římanů, kteří v roce 70 př. n. l. potlačili židovské povstání a zničili podruhé postavený Jeruzalémský chrám. Židé se pak postupně rozptýlili do tzv. diaspory po celé Evropě a Blízkém východě. Z náboženských důvodů byli často pronásledováni ; nesměli vykonávat některá povolání a byli soustředěni ve zvláštních čtvrtích , z nichž se nesměli stěhovat, přestože jejich počet narůstal. Tyto čtvrtě se nazývali GHETTA. Největší byla ghetta v Itálii (Benátky, Řím), v Německu ( Frankfurt nad Mohanem) a v českých zemích ( Praha). Z Anglie byli v roce 1290 všichni Židé vypovězeni a směli se vrátit až v 17. století, ze Španělska byli v 16. století úplně vyhnáni nebo násilně obraceni na katolickou víru. V 19. století Židé v řadě evropských zemí postupně získávali občanské svobody, což jim umožnilo opustit fyzické i kulturní ghetto a zapojit se do politického i kulturního života většinové společnosti. To však současně znamenalo začátek rozsáhlé ASIMILACE. Mnozí Židé přejímali identitu národních společenství, v nichž žili, a často úplně opouštěli náboženství, jemuž zůstali jejich předkové věrni po tisíciletí. Řada z nich se proslavila ve vědě, v politice, ve výtvarném umění, v literatuře, v hudbě, v divadle atd. Úspěchy asimilovaných Židů však vyvolávali antisemitské reakce = předsudky či nenávist vůči Židům (např. jako byla Dreyfusova aféra –1984 ve Francii). Trvající antisemitismus vedl ke vzniku židovského národního hnutí – sionismu, jehož cílem byl návrat Židů do Palestiny. Staleté pronásledování Židů vyvrcholilo nacistickým vyhlazováním v koncentračních táborech, dnes nazývaným holocaust nebo šoa. Při něm bylo systematicky povražděno asi šest milionů Židů. Hitlerovský antisemitismus již nebyl výhradně náboženský, i když na historické předsudky vůči Židům navazoval, ale byl součástí nacistického rasismu. V roce 1948 byl založen židovský stát Izrael, avšak většina Židů žije v diaspoře. Na celém světě nyní žije asi 13 milionů Židů, jejichž etnický původ je velmi rozmanitý.

Příchod a postavení Židů v českých zemích
Postavení Židů v Českém království právně určil král Přemysl Otakar II., který roku 1254 vydal Židovská statuta (Statuta Judaeorum). Na základě těchto výsad, majících platnost zákona, byli Židé poddáni přímo panovníkovi, který je chránil, sliboval svobodu náboženského života a povoloval obchod s penězi. Ale za všechny tyto výsady musela židovská obec platit vysoké daně a poskytovat mu půjčky. Podle oněch Židovských Statut byl jakýkoli útok proti Židům chápán jako útok proti samotnému králi a jeho zájmům. Každý, kdo jakkoliv ublížil Židovi, či ho dokonce zabil, musel zaplatit vysokou pokutu do panovnické pokladny a navíc ještě zaplatit odškodné postiženému. Dalo by se tedy říci, že židovské obyvatelstvo bylo v Českém království dobře právně zabezpečeno. Ale každý nový panovník musel výsady Statutu znovu potvrdit.
Zato postoj Karla IV. k protižidovským bouřím není tak jasný. Na jedné straně nevěřil báchorkám o židovských travičích a jiným pomluvám útočících proti nim, ale na druhé straně ponechával útokům na Židy v německých oblastech říše volné pole, nikoliv ale v českých zemích.
Hlavním nositelem protižidovských nálad byla katolická církev. Roku 1349 vyšla tzv. Arnoštova statuta z podnětu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Obsahují žaloby na „Kristovy vrahy“, současně ale varují před zbytečnými srážkami mezi křesťany a Židy.

Jak žili Židé v protektorátu Čechy a Morava
Židovská komunita ani v předválečném Československu netvořila početnou menšinu, ale disponovala značnou ekonomickou silou, zahrnující významné průmyslové a obchodní podniky. I méně majetní jednotlivci podporovali činnost mnoha židovských spolků, sdružení a zejména Židovských náboženských obcí, které v předválečných letech velmi prosperovaly. Holocaust přežilo necelých 10 procent českých a slovenských Židů, jejichž majetek byl úplně zabaven, a to jak na území takzvaného Protektorátu tak ve "Slovenském štátě".
Ze 120 tisíc Židů žijících před válkou na území Čech a Moravy zahynulo 80 tisíc v koncentračních táborech, 20 tisícům se podařilo utéct před vlnou deportací a z 20 tisíc lidí, kteří holocaust přežili, většina emigrovala v letech 1948 a 1968. Z majetku, který po sobě zanechali oběti holocaustu, tvořila po válce značnou část především takzvaná odúmrť - neboli majetek bez dědiců, připadající státu. Pro ty co přežili, byla sice takzvanými Benešovými dekrety obnovena vlastnická práva, ale navrácení majetku zabránily únorové události a nástup komunismu. Hromadné a vyvražďování Židů nacisty (holocaust) započalo po 1. lednu 1942, když byly na schůzce pohlavárů nacistické éry dohodnuty podrobné podmínky takzvaného "konečného řešení židovské otázky" dané Postupimskou dohodou. Daleko dřív - v červnu 1939, začaly v "Protektorátu Čechy a Morava" platit Norimberské zákony a Židé - občané "druhého" řádu, byli postupně omezováni ve všech právech, včetně práva na majetek. Od podzimu 1941 byli pak Židé hromadně transportováni do ghett na východ (po zřízení terezínského ghetta také do Terezína) a po zmíněném datu o organizaci holocaustu pak z ghett do vyhlazovacích táborů. O tom, kdo má být za Žida považován, existovaly podrobné předpisy, které vycházejí z Norimberských zákonů.
Obyvatelé protektorátu buď prokázali "árijský" původ a nebo museli být evidováni u své náboženské obce. Vyhlazování Židů předcházel důsledně promyšlený systém na soustředění a evidenci židovského majetku. Už podle nařízení říšského protektora z června 1939 se Židům, židovským podnikům a židovským osobním sdružením povolilo nakládat s nemovitostmi pouze s písemným schválením příslušného obrlandrátu. To znamenalo, že bez svolení nebylo možné s nemovitostí nakládat, prodat ji ani darovat. Možné ale například bylo exekucí nebo zástavou nemovitosti splatit dluh árijskému věřiteli. Zemědělské a lesní pozemky byly Židé podle zmíněného nařízení povinni přihlásit příslušnému obrlandrátu. Pro Židy pak začal platit zákaz pozemky kupovat, najímat je, nebo zřizovat hospodářské závody. V lednu 1940 sice ještě neplatil,(tak jako na území Německa), nucený prodej židovské nemovitosti, ale podle nařízení protektora bylo možné zakázat provoz židovského podniku a nařídit jeho likvidaci. Nařízením a prováděcími výnosy protektorátních ministerstev o vyřazování Židů z hospodářství protektorátu, nařízením o odejmutí nájemních místností pro živnost i zákazem zakládat obchodní společnosti a disponovat vklady a majetkem, zanikaly postupně židovské firmy, obchody a společnosti.
Prováděcí vyhláškou říšského Ministerstva financí byly v roce 1940 Židům zablokovány účty v bankách. Všechny platby - důchody, platy, honoráře, splátky dluhu i loterijní výhry bylo možné Židům vyplatit pouze poukazem na vázaný účet. (I při výplatě loterijní výhry musel občan protektorátu prokázat árijský původ, jedině pak mu byla výhra vyplacena, v opačném případě byla zaslána na jeho vázaný účet). Ze všech svých účtů dohromady si pak jejich majitel mohl vybrat nejvýše 1.500 korun týdně na obživu pro celou rodinu. Zlato a šperky byly Židům odnímány už po 15. březnu 1939 gestapem, z jejichž trezorů byly od roku 1941 (nařízením Reinharda Heydricha) zasílány do berlínské říšské pokladny. Současně byli Židé i židovské firmy od roku 1939 povinny přihlásit drahé kovy u Národní banky a o půl roku později následoval pro Židy příkaz povinného prodeje zlata a šperků obchodní společnost Hadega. Ta podléhala přímému dozoru úřadu protektora a peníze z prodeje, stanovené na minimální cenu, pak prodejcům posílala na účet, s nímž, jak už bylo řečeno nebylo možné disponovat. V roce 1941 byly tři miliony korun z tohoto prodeje převedeny prostřednictvím Zentralstelle fur judische Auswanderung (Úřadu, který se zabýval takzvaným řešením židovské otázky, jímž mělo být vystěhování Židů z protektorátu) na takzvaný Vystěhovalecký fond, z něhož mělo být, jak se v té době domnívali i sami Židé, hrazeno jejich "vystěhování" z území patřícího "říši". Ghetta, kam byly celé rodiny vystěhovány pouze s nejnutnějšími potřebami (50 kilogramy na osobu) a kde - ač v neuvěřitelně špatných podmínkách ještě byl život, byla pro mnohé poslední zastávkou před transportem do táborů s plynovými komorami. Hodnota movitého majetku, který po sobě Židé zanechali, a který zůstal v rukou okupační správy, činila (včetně peněz z vázaných účtu) dva miliony říšských marek. Ke stupňujícím se represím vůči Židům, ještě před započetím jejich hromadného vyvražďování, patřila vedle omezení na majetku i řada jiných protektorátních opatření, nemajících do té doby v novověké historii lidstva obdoby. Podle vládních nařízení o začleňování Židů do práce nesměl být už od července 1939 Žid činný například v soudnictví nebo ve veřejné správě. Podle pozdějších nařízení mohl být zaměstnán pouze s povolením úřadu práce, neměl nárok na nemocenskou dávku, nepřípustné (pod pokutou 100 tisíc korun) bylo přiznat Židům odměny, třináctý plat, nebo nárok na dovolenou. Výpověď bylo možné dát židovskému zaměstnanci ke konci následujícího dne. Židé směli vykonávat pouze řemeslnou práci, na níž byli povinni se přeškolovat.
Brzy po obsazení republiky se v rámci "řešení styku árijského a židovského obyvatelstva" objevily v úřadech, bankách a jiných veřejných místnostech cedule, označující vymezenou hodinu, kdy si zde Žid smí vyřídit své záležitosti. Určen musel být čas v době nejmenší návštěvnosti. Od října 1941 nesměl Žid podle nařízení říšského ministra vnitra opustit bez povolení obecní obvod svého bydliště. V té době se už pro obyvatele "druhého řádu" uzavřely školy, divadla, kina, kavárny i restaurace a ani děti, pokud dovršily šestý rok, nesměly na veřejnost bez žluté hvězdy s černým označením JUDE. V létě 1942 vydalo Říšské ministerstvo zemědělství a krmiv zákaz prodávat Židům ovoce, zeleninu a maso a pouze Českomoravský svaz zahrádkářů byl splnomocněn k prodeji "hrubší" zeleniny. V této době se už každý obyvatel protektorátu vystavoval nejtěžšímu trestu, pokud by se jakkoliv stýkal se Židem.

Židovské obce v České republice
Židovské osídlení dnešního území Čech a Moravy se datuje přibližně do 8. stol., první písemné zmínky jsou z 10. stol.
Členy Židovských obcí mohou být podle rabínského souboru zákonů (halacha) pouze ti, kdo mají židovskou matku a tzv. proselyté (ti, kdo na židovskou víru přestoupili). Podle současných stanov Federace židovských obcí se mohou stát členy Židovských obcí v ČR ti, kteří mají nejméně jednoho židovského prarodiče.
Federace židovských obcí (FŽO) je hlavním orgánem, který sdružuje v současné době 10 Židovských obcí v Čechách a na Moravě. Kolektivními členy FŽO jsou i další židovské organizace a spolky jako např. Terezínská iniciativa, sdružení bývalých vězňů nacistických koncentračních táborů, Unie židovské mládeže, sportovní oddíl Makkabi atd. Židovské obce jsou zastoupeny ve vrcholném orgánu Federace, v Radě, volenými zástupci, jejichž počet se řídí počtem členů obce, kolektivní členové jsou zastoupeni předsedy jednotlivých spolků. Rada Federace volí ze svého středu předsedu a místopředsedy, kteří spolu s tajemníkem a vrchním zemským rabínem, jehož jmenování Rada schvaluje, tvoří Presidium. FŽO navenek zastupuje předseda a tajemník. Jednotlivé Židovské obce mají samostatnou právní subjektivitu a jejími statutárními zástupci jsou volení předsedové. V současné době působí ŽO v Brně, Děčíně, Karlových Varech, Liberci, Olomouci, Ostravě, Plzni, Praze, Teplicích a v Ústí nad Labem. Podmínkou vzniku a činnosti Židovské obce je pravidelné konání bohoslužeb. FŽO je kolektivním členem Světového židovského kongresu a Evropské Rady Židovských Obcí.
Činnost
FŽO zastupuje židovskou pospolitost vůči tuzemským orgánům a institucím, včetně státních, a vůči zahraničí. Činnost jednotlivých Židovských obcí lze rozdělit na:
-činnost náboženskou, která se soustřeďuje na vedení šabatových bohoslužeb a všech dalších židovských svátků, z nichž nejdůležitější jsou Roš Hašana - Nový rok, Jom Kippur - Den smíření, Chanuka, Purim a Pesach,
-činnost vzdělávací, soustředěnou nejen na mladou generaci, ale i na vzdělávání dospělých, a to nejen vlastních členů, ale i široké veřejnosti. Židovská obec v Praze provozuje mateřskou školu, od září 1997 školu, vede nejrůznější vzdělávací kursy a ve spolupráci s Universitou Karlovou se podílí na výuce judaismu na Filosofické fakultě a zejména na Teologické fakultě husitské,
-činnost sociální, která obnáší zdravotní péči, výpomoc seniorům, až po finanční příspěvky sociálním případům. Židovská obec v Praze provozuje domov důchodců a chystá jeho rozšíření o návazné zařízení typu LDN,
-činnost stavební, zaměřenou na rekonstrukce významných židovských památek, zejména synagog a hřbitovů, na celém území ČR. K zajištění tohoto nelehkého úkolu založila FŽO nadaci Dědictví.
FŽO je rovněž zakladatelem nakladatelství Sefer, které se soustřeďuje na vydávání titulů z oblasti náboženské literatury, literatury faktu (zejména období Holocaustu), jakož i díla význačných českých a světových židovských autorů. Věstník Židovských obcí v Čechách a na Moravě (a na Slovensku) Roš Chodeš je periodikum, které vychází jednou měsíčně a přináší aktuality ze života židovské komunity u nás a ve světě.
V r. 1994 založila FŽO spolu s pražskou Židovskou obcí a Ministerstvem kultury ČR Židovské muzeum v Praze. To se vedle svého hlavního poslání, jímž je prezentace sbírek v pražských synagogách, významně podílí na kulturní a vzdělávací činnosti. Pro tento účel založilo speciální středisko, které vytváří tematické programy jak pro vědeckou, tak i pro laickou veřejnost.
Počet Židů na celém světě se dnes odhaduje na 14 milionů. ( 5 mil. žije v USA, 4 mil. v Izraeli, 3 mil. ve státech bývalého Sovětského svazu, 1,5 milionu v západní Evropě a zbytek po celém světě.)
V 10 Židovských obcích v ČR je registrováno přibližně 3.000 členů, v ostatních židovských spolcích asi 2.000. Odhaduje se, že v ČR dnes žije 15 - 20.000 Židů, avšak většina z nich není registrována.
Příkladem jedné takové židovské obce je:
Židovská obec v Praze
Pražská židovská obec (PŽO) má dlouhou a bohatou historii, která sahá do 10. století. Tehdy Židé sídlili nejspíš pod Pražským hradem, v místě dnešní Malé Strany, nejpozději ve 12. století se začali usazovat na druhé straně řeky, nedaleko Karlova mostu. Jejich osada se během staletí rozrostla v Židovské Město s vlastním zastupitelstvem, soudnictvím a rozsáhlou samosprávou, jež bylo od křesťanského města odděleno zdí. Mimořádný význam obce spočíval vedle její početnosti a kulturního i hospodářského bohatství také v tom, že až do poloviny 17. století zastupovala ve vztahu k panovníkovi a zemským úřadům všechny ostatní židovské obyvatele Čech. Na osudu pražské obce závisel často osud všech Židů v zemi, její historie tvoří podstatnou část českých židovských dějin.
Jako každá jiná obec, měla i PŽO svá léta rozmachu i úpadku. Za její zlatý věk lze označit konec 16. a počátek 17. století, především čas vlády Rudolfa II. (1576-1611), kdy bylo hospodářsky silné a lidnaté ghetto, zvané Em be Jisrael, i jedním z hlavních aškenázských středisek vzdělanosti, jakýmsi hlavním městem v diaspoře. V Praze působily známé talmudistické školy (jejich tradice sahá do 11. st.), vznikala tu význačná literární a vědecká díla, pracovaly tu (už od r. 1512) hebrejské tiskárny. Vznikla tu také moderní forma chevra kadiša, která se stala vzorem pro podobné instituce po celém aškenázském světě. U jejího zrodu stáli rabi ELIEZER AŠKENAZI (1512-1586), primas Židovského Města, dvorní Žid a finančník Rudolfa II., nejbohatší muž Prahy, mecenáš a stavitel ghetta MORDECHAJ MAISL (1528-1601) a nejvýznamnější reprezentant duchovního života obce rabi JEHUDA LÖW. Z ostatních významných osobností té doby je třeba vzpomenout alespoň na matematika, astronoma, prvního moderního židovského historiografa DAVIDA GANSE a lékaře, filosofa a astronoma JOSEFA ŠELOMO DELMEDIGA. Všichni jmenovaní jsou pohřbeni na Starém židovském hřbitově
Židé v Čechách získali plná občanská práva až r. 1867. Osud jim dovolil tato práva využívat jen sedmdesát let, z toho pouhá dvě desetiletí v demokratické republice, kde měli zcela svobodné podmínky k životu a práci. Není náhodou, že se koncem 30. let Praha stala vedle Paříže hlavním útočištěm uprchlíků, hlavně židovských, kteří utíkali z Německa a anektovaného Rakouska. V březnu 1939 ale obsadili nacisté i Prahu. Chystal se největší pogrom v dějinách, jehož obětí se stala i naprostá většina pražských Židů.
Stejně jako židovské komunity v jiných zemích Evropy, byla i komunita v Čechách vždy vystavena náboženskému, hospodářskému i fyzickému nepřátelství. Je třeba říci, že tu nikdy, až do času šoa, nedošlo k vraždění tak velkých rozměrů jako např. v německých zemích, ve Španělsku, na Ukrajině či v Rusku. I tady však byly pogromy: k největšímu došlo v Praze, kde o Pesachu r. 1389 bylo vypáleno ghetto a zavražděno na 3000 jeho obyvatel. Pražští Židé byli spolu s ostatními potřikrát, vždy s odstupem dvou set let, vyhnáni ze země: 1541-64, 1744-48 a 1941-45. Na počátku 2. světové války žilo na území České republiky 118 000 Židů. Během války jich asi 80 000 zahynulo v nacistických vyhlazovacích táborech - jejich jména jsou vepsána do zdí starobylé Pinkasovy synagogy v Praze. Na počátku deportací do koncentračních táborů (listopad 1941) bylo v Praze 39 395 Židů, z nichž přežilo jen 7540.
V poválečných letech se mnoho přeživších Židů vystěhovalo do Izraele a do jiných zemí, další vlna emigrace přišla po sovětské invazi v letech 1968-1969. V Čechách zůstalo nakonec asi 12 000 Židů, největší komunitu představovalo hlavní město.
Po celou dobu totalitního režimu, tedy od roku 1948 až do roku 1989, PŽO nepřestala - i za velmi těžkých podmínek, pod dohledem státních orgánů, především Státní tajné bezpečnosti - pracovat. Plnila své náboženské funkce a stala se tak po pádu komunistů (1989) základem pro obnovení židovského života v Praze.

Judaismus
Je to tradiční židovské náboženství vycházející z hebrejské bible (odpovídá přibližně Starému zákonu) a náboženských komentářů. Věří v jediného Boha, jenž stvořil svět a Židy, jako svůj vyvolený národ, osvobodil z egyptského otroctví. Odchod Židů z Egypta se nazývá exodus. Za zakladatele židovského národa je považován již zmíněný Abraham.
Jedním z hlavních proroků judaismu je Mojžíš. Judaismus hlásá, že se jednou na Zemi objeví Mesiáš, jenž Židy shromáždí v zaslíbené zemi a znovu vybuduje Jeruzalémský chrám. V něm se nacházela Schrána smlouvy obsahující desky s Deseti přikázáními.
Učiteli judaismu jsou rabíni a za střed judaistické kultury a náboženství se považuje rodina.
Centrálním textem judaismu je tóra, což se někdy překládá jako zákon. Jde o prvních pět knih bible, které se nazývají Pět knih Mojžíšových nebo řecky Pentateuch. V těchto spisech je popsáno stvoření světa, příběhy praotců, smlouva Hospodina s Abrahámem, pobyt Izraelců v Egyptě a jejich odchod z otroctví pod vedením Mojžíše, seslání desatera na Sinaji a příchod Izraelitů do zaslíbené země. Vedle těchto vyprávění obsahují základní liturgické a právní předpisy a několik básnických pasáží. Kromě tóry tvoří židovský kánon ještě tzv. Proroci, sbírka legend, historických záznamů a proroctví. Třetím okruhem židovské bible jsou Spisy, různé knihy moudrostí, poezie a dalších vyprávění.
Židovský Bůh je Jehova, jak ho v 15. století přeložili západní učenci z psané hebrejštiny, v níž se zapisuje jako sled souhlásek JHVH. Židé, kteří Boha nazývali Adonai („Pán“), považovali boží jméno za příliš posvátné, než aby se smělo přímo vyslovit. ( Dnes se dává přednost tvaru Jahve.) Židé uchovávají své svaté texty na pergamenových svitcích, které jsou pietně uloženy v nádherných skříňkách, umístěných v čele synagógy ve svatostánku zakrytém bohatě zdobenou oponou. Při bohoslužbách z těchto svitků předčítají vyvolení muži.

JUDAISMUS DNES

Evropská civilizace, která židovství za tolik vděčí, není vůči Židům nevinná. Po staletí panoval názor, že Židy je potřeba pokřtít nebo vyhladit.Po zkušenostech s křesťanskou misií a holocaustem jsou poněkud uzavření a nedůvěřiví. A kdo z nich dnes nepotkal agilní křesťany z církví a charismatických skupin, kteří přicházejí s rozzářenýma očima, aby poučovali o bibli? Pokud má někdo toto nutkání, měl by si uvědomit, že oni ji napsali. Je to především jejich kniha. Oni ji čtou v originále a přemýšlejí o ní už tři tisíce let. My ostatní ji můžeme číst jen jako vypůjčenou knihu, která nám tak docela nepatří.
Tím nechci říci, že snaha židovství porozumět je marná a odsouzena k nezdaru, neřkuli, že je v naší době zbytečná. Krom četby kvalitních knih o judaismu přispěje k jeho poznání nejvíce návštěva Izraele. Na každém kroku tam lze potkat otisky našich vlastních dějin, našich představ, naší víry, našich snů. Jeruzalém je exotické a tajemné město, ve kterém se ale Evropan cítí jako doma.

Použitá literatura:
Internet
Encyklopedie lidské vzdělanosti –Reader´s Digest Výběr, spol. s.r.o., 2001,Praha
Kdy, kde , jak a proč se stalo v českých dějinách – Readers´s Digest Výběr, spol. s. r. o.,2001, Praha