Hnutí Solidarita

Hnutí Solidarita a jeho význam

Letos to bude již dvaadvacet let, co Lech Walesa, v té době nezaměstnaný elektrikář, v jídelně gdaňské loděnice podepsal papír s několika požadavky a založil hnutí, které změnilo svět. Když dopsal a propukly ovace, sovětské impérium se otřáslo v základech. Vznikla Solidarita.

Na rozdíl od jiných komunistických zemí, nebyly stávky v Polsku ničím ojedinělým. Zažilo je horní Slezsko (1954), Poznaň a Varšava (1956), Pomoří (1970) i střední Polsko (1976). Přesto se do dějin zapsala až stávka zahájená v gdaňských loděnicích 14.srpna 1980.
Jeden z důvodů gdaňské mimořádnosti tkvěl v solidaritě. I když moc splnila téměř všechny požadavky stávkujících (včetně podstatného zvýšení mezd), odmítli se zaměstnanci loděnic vrátit ke strojům, dokud nebudou splněny podmínky ostatních stávkujících továren v okolí. Loďaři navíc trvali na tom, že komunisté musí povolit vznik svobodných, na straně a vládě nezávislých odborů a vytvořit podmínky k jejich nezávislému působení.
Uvědomělý postoj dělníků funkcionáře zaskočil. Rozhodli o okamžitém zásahu. Stávku však už v té době vedl dělnický aktivista, šestatřicetiletý elektrikář Lech Walesa, tč. bez práce, neboť jej z politických důvodů vyhodili právě z gdaňské loděnice (jeho opětovné přijetí bylo jedním z čelních požadavků stávkujícího výboru). Moc na to reagovala odstraněním nejméně oblíbených hlav z vedoucích postů, ale ani to již nepomohlo. Protestní vlna narůstala a šířila se po stovkách továren už nejen v Pomoří, ale v celém Polsku.
Rozsah vzpoury se nakonec stal rozhodujícím argumentem. Zvláštní krizový štáb složený z představitelů vnitra a armády usoudil, že v přímém střetu nemá komunistické vedení reálné šance. Zplnomocněncem k rozhovorům se stal vicepremiér Mieczyslaw Jagielski, který 31.srpna v gdaňské loděnici podepsal s Walesou dokument, jenž ukončil více než dvoutýdenní okupační stávku ve více než třech stovkách polských továren. Zároveň tato smlouva zaručovala vytvoření svazu nových samosprávných odborů.
Jakmile ovšem komunistům trochu otrnulo, snažili se vzniku nezávislých odborů ze všech sil zabránit. Soud, který novou organizaci registroval, změnil text jejích osnov – svévolně do nich připsal klauzuli o vedoucí úloze komunistické Polské sjednocené dělnické strany a pasáže omezující právo na stávku. Přineslo to další protestní vlnu.
V prosinci 1980 byl v Gdaňsku odhalen pomník na počest zaměstnanců loděnic, kteří před deseti lety zahynuli při rozhánění stávkujících armádou. Slavnosti se účastnili představitelé Solidarity, církve i komunistického vedení. Smířlivost se objevovala i v oficiálních prohlášeních státní moci, zato však bylo vedení stále agresivněji napadáno citáty z tisku sousedních komunistických stran.
4.prosince 1980 americký prezident James Carter veřejně oznámil, že podél polských hranic dochází k hromadění sovětských sil. Den poté byli polští komunisté pozváni do Moskvy. Rozhodnutí o intervenci ale nakonec nepadlo a polští soudruzi opouštěli sovětské hlavní město naprosto zděšeni. Chování sovětských vůdců totiž prozrazovalo jejich velmi omezený kontakt s realitou. Např. Leonid Brežněv radil, aby byla antisocialistická Solidarita rozehnána s využitím dělníků. Přitom však v té době Solidarita sdružovala již deset milionů osob a devadesát procent dělníků bylo jejími členy.
Po moskevské poradě (kdy bylo jasné, že Rusové se nechtějí v Polsku přímo angažovat) uzavřela obě křídla polské komunistické strany – „liberálové“ a „konzervativci“ – spojenectví, díky němu byl v únoru 1981 zvolen polským premiérem dosavadní ministr obrany generál Wojciech Jaruzelski. Nahromadění civilních funkcí v rukou Jaruzelského bylo provázeno postupnou militarizací státní správy. Armádní generálové se stali ministry a náměstky ministrů. Vojáci se také jako „pomocníci“ začali objevovat v komunálních orgánech.
Mezitím své organizace nezávislé na komunistech ustavují i umělecké a akademické kruhy. Vznikají politické strany. Velmi intenzivně se rozvíjí vydávání knih a časopisů. Byl přijat nový zákon o cenzuře a na televizní obrazovky a plátna kin se postupně dostávají všechny dosud zakázané filmy a programy vyrobené po válce.
Na celostátním sjezdu Solidarity, který proběhl na přelomu září a října 1981 v Gdaňsku, bylo vydáno „Poselství pracujícím východní Evropy“, které bylo projevem podpory všem v komunismu ovládnuté východní části Evropy, kdo usilují o svobodu a obranu lidských práv. Gdaňský sjezd Solidarity se však stal velkým svátkem demokracie především proto, že od této doby se i na sjezdech komunistické Polské sjednocené dělnické strany staly zvykem takové postupy jako např. tajné hlasování, schvalování programu zasedání všemi zúčastněnými atd.
Stinnější stránkou života v Polsku byla ekonomická situace, která se i na poměry RVHP stávala dramatickou. K lístkům na cukr, zavedeným už od roku 1976, se postupně přidávaly lístky na máslo, mouku, rýži, maso, uzeniny, prací prášky, mýdlo, benzin, alkohol, čokoládu a dokonce i na boty (1 pár na osobu na půl roku). I když za katastrofální nedostatek samozřejmě nemohly protesty organizované Solidaritou, ale zavinil jej prostě kolaps socialistické ekonomiky v Polsku, komunistická propaganda vysvětlovala špatnou situaci „chaosem“ a „neklidem“ šířeným do společnosti z nových odborů. A měla v tom úspěch aspoň do té míry, že mezi lidmi zesílilo volání po vládě pevné ruky.
V noci ze 12. na 13.prosince 1981 provedl generál Jaruzelski vojenský převrat. Během několika hodin obsadila polská armáda bez jediného výstřelu většinu důležitých institucí a podniků, přerušila vnitrostátní spoje, zatkla téměř 40 tisíc funkcionářů Solidarity, z nichž téměř jednu třetinu odvezla do předem připravených internačních táborů.
Přesto šlo o velmi iluzorní vítězství. Výjimečný stav narazil na vytrvalý odpor – nejdříve ve formě stávek a pak masových demonstrací organizovaných na jaře a v létě 1982. Tento odpor se sice armádě dařilo potlačit, ale určitě ne zlikvidovat. Nejen zákaz nočního vycházení a masové represe donutily tisíce lidí emigrovat. Asi osmi stovkám členů Solidarity, mezi nimiž byli někteří regionální i celostátní vůdci, se podařilo uniknout zatčení a skrýt se v ilegalitě. Ač byl aparát polské obdoby StB rozvinut do rozměrů předčících dokonce teroristická léta padesátá, nepodařilo se mu vnutit Polsku „normalizaci“ situace. Představitelé svazu podmiňovali jakékoli rozhovory se státní mocí rozhodnutím Lecha Walesy. Ten měl ovšem jedinou, zato podstatnou podmínku: opětovnou legalizaci Solidarity. Režim se chystal Walesu zavraždit, ale plány byly pozastaveny poté, co vůdce Solidarity dostal Nobelovu cenu (1983).
V dané situaci nebyla bez významu ani stále hlubší ekonomická krize. Přes všechny režimní experimenty sahající od „soběstačnosti“ až po snahu otevřít komunistické hospodářství západním investicím na tom bylo Polsko čím dál hůř. Kromě politických příčin se i ekonomika nepochybně podepsala na tom, že během 80.let opustil zemi téměř milion jejích obyvatel.

Význam Solidarity byl obrovský. Existence nezávislé mnohamilionové organizace a hlavně marný pokus o její násilnou likvidaci zasadily sovětskému impériu smrtelný úder. Během sedmi let výjimečného stavu se Solidarita nedala ani zničit, ani rozdělit.
Spouštěčem změn se staly stávky roku 1988. První vlnu na jaře ještě režim potlačil násilím, srpnovou sérii protestů však uklidňoval už Lech Walesa výměnou za slib vlády, že začne jednat s opozicí o dalším osudu Polska. Jednání – známá jako rozhovory u kulatého stolu – ovšem začala až počátkem února 1989. Ke změně stanoviska přiměla komunistické vedení teprve hrozba demisí, kterou položili na stůl Jaruzelski a ministři všech silových resortů jeho kabinetu. Výsledkem dvouměsíčních diskusí byla dohoda, která zajišťovala komunistům parlamentní většinu, post prezidenta, kontrolu nad armádou a policií a beztrestnost pro vykonavatele výjimečného stavu. Výměnou za tyto „jistoty“ získala opozice účast na moci v rozsahu, jaký si do té doby nikdo pod rudou vlajkou nedovedl představit.
V letních volbách získali kandidáti Solidarity drtivou většinu ve všech volebních obvodech, kde jim dohoda umožnila kandidovat. V srpnu 1989 stanul v čele vlády nekomunista, známý katolický intelektuál Tadeusz Mazowiecki, a vzhledem ke své funkci zaujal i patřičný post v Radě Varšavské smlouvy. Sovětský blok tak de facto přestal být blokem. V létě zasedla ke kulatému stolu s opozicí vláda v Maďarsku, které v říjnu přestalo být „lidovou“ republikou. Na to navázaly masové demonstrace ve východním Německu, a když tamní režim kapituloval, probudilo se i Československo. Železná opona padla.

Lech Walesa
Elektrikář, který se stal politikem světového věhlasu a první dělník na světě, který se stal nositelem Nobelovy ceny míru, Lech Walesa, se narodil 29.září 1943 ve vesnici Popowo u Lipna v chudé zemědělské rodině. Pochází vlastně z Francie a do Polska se jeho předci dostali na útěku před Francouzskou revolucí. Tady si také změnili příjmení na Walesa, což znamená „ten, kdo putuje, potuluje se, skrývá se“.
Už ve škole měl prý problémy – ve školském systému vyžadujícím přizpůsobivost absolutně nemohl uspět. Vyučil se zemědělským mechanikem a nastoupil ve Státním strojírenském středisku. Ve svém oboru se stal opravdovým odborníkem. Poté, co jej opustila dívka, odjel do Gdaňska, kde pracoval jako elektrikář v loděnicích V.I.Lenina. V prosinci 1970 krátce promluvil na střeše telefonní budky a podařilo se mu odvést dělníky, kteří útočili na gdaňskou policejní stanici, od úmyslu dobýt také vězení. Při stávce 1976 ho propustili z práce. Roku 1978 se stal trvale nezaměstnaným. Jezdil po Polsku s „rozhrkaným“ autem Warszawa a na předním skle měl text první polské ústavy z roku 1791, za což mu byl později odebrán řidičský průkaz. V roce 1978 byl také jedním ze zakladatelů svobodných odborů. V srpnu 1980 dělníci z loděnic vstoupili na protest proti propuštění jeřábnice do stávky. Walesu propustili sice už před čtyřmi lety, ale okamžitě se vrátil k bývalým kolegům a velmi brzy začal mít vliv na celosvětový historický vývoj. Jeho projevy nadchly nejen dělníky v loděnicích, ale strhly celu zem. Brzy se stal vůdčí osobností boje proti komunistické diktatuře v Polsku a symbolem lidového odporu. Za výjimečného stavu, vyhlášeného generálem Jaruzelskim v roce 1981, byl internován. Hned po smrti Leonida Brežněva byl propuštěn a vrátil se do práce v loděnicích. V roce 1983 obdržel jako první dělník na světě Nobelovu cenu míru. V únoru až dubnu 1989 se účastnil zasedání u kulatého stolu, na jejichž základě byla legalizována činnost Solidarity a otevřena cesta k demokratickému vývoji v Polsku.
Když mu po historickém zvratu v roce 1989 hrozilo, že upadne v zapomnění (což mu ostatně doporučovali i jeho poradci), odmítl tuto variantu a stal se prvním svobodně zvoleným polským prezidentem. Vyznačoval se diktátorským stylem. Mezi jeho bonmoty patří: „Já demokraticky, polodemokraticky a dokonce nedemokraticky buduji demokracii.“ Svými autokratickými projevy si nadělal mnoho nepřátel. Byl dokonce obviněn, že se v první polovině 70.let stal agentem státní bezpečnosti. Walesa přiznal, že skutečně podepsal tajné policii nějaké dokumenty. Oficiální stanovisko znělo: na lustračních seznamech „byl a nebyl“. Po pěti letech prezidentování neuspěl ve volbách a zůstal bez nároku na státní důchod. Rozhodl se znovu nastoupit v loděnicích jako elektrikář. Na směnu přijel v černém mercedesu a s osobním strážcem. Poté byl změněn zákon a byl mu přiznán doživotní důchod a užívání titulu prezident.
Lech Walesa je emocionální, rozporuplný a odvážný. Víra je jedním ze základních pilířů jeho života. Je vášnivý rybář a hráč ping-pongu, rád luští křížovky. Není teoretik, ale praktik a jeho síla není v koncepcích, ale v okamžité reagování. Je ženatý, má devět dětí.
Vyznamenání:
Nobelova cena za mír, 1983
Cena lidských práv Evropské rady za rok 1989
Cena Nechat žít, Švédsko 1991
Medaile svobody, USA 1992
Čestné občanství Gdaňska, 1997
Čestné členství v Amnesty International, 1998
Řád bílého lva za mimořádné zásluhy o pád komunismu, ČR 1999

Použitá literatura:
Respekt, č.36/2000
Koktejl, č.4/1999
Jiří Vykoukal: Východ (Libri, Praha 2000)