Indicko – Pákistánský konflikt

Tento vleklý konflikt trvá s přestávkami již od té doby, kdy získala Indie nezávislost na Velké Btitánii. O půlnoci 15. 8. 1947 tak vznikly na indickém subkontinentu dva nezávislé státy Indická republika a Pákistán. Abychom pochopili příčiny a vznik tohoto konfliktu, musíme nejdříve poznat státy, které v něm účinkují.

1. INDIE

Státní zřízení: Indická republika
Rozloha: 3 287 590 km²
Počet obyvatel: + 1 mld. (2.nejlidnatější stát)
Hustota zalidnění: 284 obyv./km²
Hlavní město: New Delhi
Úřední jazyky: angličtina, hindština a jazyky jednotlivých svazových států
Administrativní členění: 25 států a 7 svazových teritoríí
Měnová jednotka: 1 indická rupie (INR) = 100 paisů

Poloha:
Indie se ze dvou třetin nachází na poloostrově Přední Indie. Na jihu je náhorní plošina Dakkhin ( max. 2695 m. n.m. ), která stupňovitě klesá k pobřeží ( Západní a Východní Ghát ). K severu přechází do Indoganžské nížiny s veletoky Ganga a Brahmaputra.Na severních hranicích jsou horské soustavy Himaláje ( ty zasahují do Indie jen menší částí ) a Karakorum ( hraniční Čhokori, 8611 m. n.m. ).

Podnebí:
Podnebí je teplé tropické a monzunové se suchou a jasnou zimou a letními vydatnými monzunovými dešti ( v květnu a červnu ). Na jihu vyrovnaný průběh teplot ( 24 - 30º C ) blízký tropickému pásu, na úpatí severních hor subtropické podnebí s většími rozdíly, ve velehorách chladné vysokohorské podnebí. Na návětrných svazích severních hor jsou extrémní hodnoty srážek ( 3000 – 5000 mm, Čérápundží až 12000 mm ročně ), ale na severozápadě je naopak nedostatek vláhy (poušť Thár).

Fauna a flóra:
V Indii se nachází velmi různorodá vegetace, od stále zelených deštných pralesů po savany v suchých oblastech ( Dakkhin ), vysokohorské křoviny, louky a pustiny. Celkem je chráněno 4,5% území. Indie má 57 národních parků. Například Kanha ( 1499 km², chráněn tygr indický ), Gir ( 1404 km² , lev indický ), Corbettův národní park ( 520 km², džungle v předhůří Himaláje ) aj.

Obyvatelstvo:
Obyvatelstvo Indie je mnohonárodnostní. Většinou původu indoevropského (asi 72%) a dravidského (25%), dále Austro-asijci a mongoloidní etnika. Nejpočetnější jsou Hindové (38,8%), Telugové (8%), Bengálci (7,6%), Maráthové (7,3%), Tamilové (6,6%), Urduové (5,2%), Gudžarátci (4,8%). V Indii se vyskytuje přes 700 jazyků a dialektů. Ústava stanoví 15 hlavních jazyků, psaných vlastními písmy.
Náboženská orientace: hinduisté (80,3%), muslimové (11%), křesťané (2,4%). Za zmínku stojí menšina Sikhů (2%), žijících na severu země u hranic s Pákistánem (Panžáb - sídelní město Amritsar). Sikhští separatisté požadují samostatný stát (Chálistán) a mimojiné zavraždili I.Gándhiovou.
Přirozený přírůstek obyvatelstva je 2,1% ročně, existuje státní program regulace porodnosti a plánování rodiny. Průměrná délka života je u mužů 60 let a u žen 61 let. Negramotnost činí asi 53% obyvatelstva, ale stále klesá.

Hospodářství:
Indie je rozvojový zemědělský stát se značným nerostným bohatstvím. Hrubý národní produkt činí asi 290 USD/obyv. Podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva je 39%, 61% pracuje v zemědělství, které tvoří jen asi 31% hrubého národního produktu.

Zemědělství:
Obdělává se 51,4% území, na 3,7% jsou pastviny, 20,3% je zalesněno. Zemědělství je převážně zaostalé, samozásobitelské a silně závislé na klimatických výkyvech ( zavlažováno 26% půdy ). Dominuje rostlinná výroba: rýže ( 110 mil. tun, 2.místo na světě ), pšenice ( 54,2 mil. tun, 3.místo na světě ), proso ( 11,5 mil tun ), čirok ( 22,9 mil. tun, 1.místo na světě ). Indie je největší producent cukru ( 13,3 mil. tun z 240 mil. tun cukrové třtiny), podzemnice olejné, banánů, fazolí, juty a čaje. Živočišná výroba je rozsáhlá, ale vzhledem k nedostatku krmiv málo produktivní. Indie má největší stáda skotu ( 197 mil. kusů ) a buvolů ( 77 mil. kusů ) na světě, dále jsou chovány ovce a kozy, málo prasat. Vzhledem k výhodné geografické pozici je zde hojný rybolov ( 3,8 mil. tun ).

Průmysl:
Těžba dřeva ( 274,5 mil. m³ ), černé uhlí ( 209,4 mil. Tun ), ropa ( 30 mil. Tun ), rudy železa ( 56,9 mil. Tun ), neželezné a vzácné kovy ( mangan, zinek, olovo, chrom, měď, zlato ), bauxit ( 4,8 mil. Tun ), magnezit, diamanty, slída, sůl, fosfáty, grafit. Převládá malovýroba spotřebního zboží, vyspělá řemesla. Nejvýznamnější průmysl je potravinářský, textilní ( vlněné koberce, šátky, tašky ), hutnický, strojírenský ( Hindustan steel ), chemický ( umělá hnojiva ), petrochemie ( Delhi ), polygrafický průmysl a rozšířený filmový průmysl. Tento filmový průmysl se v Bombaji označuje jako Bollywood. Pokrývá většinu indické produkce a ročně natočí přes tři sta filmů různých žánrů. Výrazná převaha importu ( potraviny, zeměděl.stroje, spotřební zboží ) nad exportem ( ocel, železo, bavlněné a jutové výrobky, umělecké výrobky ). V dopravě dominuje železnice ( 63 287 km tratí ), silniční síť je méně kvalitní. Velký význam mají velké města jako Bombaj ( Mumbai ) a Kalkata. Bombaj a Kalkata jsou dopravními středisky, kde se nachází asi 100 letišť a velké přístavy.

Historie:
2500 – 1500 pnl – vznik tzv. harappské kultury, dále védská kultura ( největší báseň všech dob – Mahábharáta ), říše magadhská ( 550 – 320 pnl ) – budhismus, Gautama Síddhárta ( 563 – 483 pnl ), maurijská říše ( 320 – 185 pnl ) – Čandragupta Maurja, Ašóka ( sjednotitel celé Indie ), říše guptů ( 320 – 550 nl ). Počátkem 16.stol. příchod Portugalců, od 17.stol. pronikání Francouzů a Britů, 1763 pařížský mír potvrdil britskou hegemonii v Indii, 1858 – potlačeno Velké indické povstání a Indie se stává britskou kolonií, 15.8.1947 Indie získala samostatnost, hlavně díky M.Gándhímu, který vedl nenásilný boj proti Britům a stál v čele národního osvobozenecké hnutí. Indiese. Indie se tak stává nezávislou federativní republikou a členem Commonwealthu, hlavou státu je prezident (Nárájanan).

2. PÁKISTÁN

Státní zřízení: Pákistánská islámská republika (u moci armáda)
Rozloha: 879 811 km² (zahrnuje i sporné území Kašmíru)
Počet obyvatel: 140,5 mil. obyv. (zahrnuje i sporné území Kašmíru)
Hustota zalidnění: 160 obyv./km²
Hlavní město: Islámábád
Úřední jazyk: urdština
Administrativní členění: 4 provincie, území hlavního města a 6 kmenových území
Měnová jednotka: 1 pákistánská rupie (PKR) = 100 paisů

Poloha:
Pákistán se nachází na severozápadě poloostrova Přední Indie. Jádrem je nížina řeky Indus, do které přitéká z Panžábu řada přítoků z okolních hor, Satladž, Čanáb aj. Na západě vystupuje Sulajmánské pohoří (až 3441 m n.m.), na severu pohoří Hindukuš ( Tirič Mir – 7706 m n.m. ), v obsazené části Kašmíru se nachází pohoří Karakorum ( Qogir Feng 8611 m n.m. ) a výběžky Himaláje. Na jihu u hranic s Indií je poušť Thár a na jihozápadě bezodtoké pouště.

Podnebí:
Podnebí je na severu subtropické, na jihu suché tropické. Letní monzunové deště zasahují jen zčásti do Panžábu a na svahy Himaláje. Ve velehorách je drsné a studené podnebí.

Fauna a flóra:
Rostlinstvo převážně suchomilné, stepní a polopouštní.

Obyvatelstvo:
Pákistán je stejně jako Indie mnohonárodnostním státem. Nejpočetnější zastoupení mají Panžábci ( asi 48% ), pak Paštunové ( 13% převážně u hranic s Afghánistánem ), Sindhané ( 12% ) a Saraikové ( 10% ).
Náboženství je muslimské (97%, z toho 2/3 sunnité), nacházejí se zde také menšiny křesťanů a hinduistů.
Přirozený přírůstek obyvatel je 3% ročně. Průměrná délka života mužů činí 62 let a žen 64 let. Negramotnost je v Pákistánu vyšší než v Indii a to 65%.

Hospodářství:
Pákistán je rozvojovým státem. Hrubý domácí produkt je 440 USD/obyv. Z ekonomicky aktivních obyvatel pracuje 45% v zemědělství a 18% v průmyslu.

Zemědělství:
Orná půda pokrývá 28% území (z toho 80% je zavlažováno), louky a pastviny 7% a zalesněné plochy zabírají 5% Pákistánského území. Pěstují se převážně obilniny ( 22,9 mil. tun, především pšenice a rýže ), cukrová třtina ( 44,4 mil. tun, 3 mil. tun cukru ), luštěniny, zelenina, brambory, bavlník ( 1,9 mil. tun vlákna, 4.místo na světě ), čajovník, ovoce a olejniny. Je rozšířen pastevní chov ovcí ( 29 mil. Kusů ), koz, skotu a buvolů ( 19 mil. kusů, 2.místo na světě ).

Průmysl:
Těží se ropa, zemní plyn, sůl, vápenec a sádrovec. Průmysl zpracovává zemědělské produkty, hlavní průmyslová odvětví jsou potravinářské, textilní, chemické, strojírenské a kožedělné. Stejně jako v Indii přetrvává řemeslná výroba. Doprava je hustá jen v nížinách, hlavním přístavem je Karáčí při ústí řeky Indus. Pákistánský zahraniční obchod je pasivní. Exportuje se bavlna ( bavlněné výrobky ), rýže, vlna ( vlněné výrobky ) a datle. Importují se hlavně potraviny a spotřební zboží.

Historie:
Pákistán vznikl 15.8.1947 a měl podobu dnešního Pákistánu a Bangladéše (tzv. Západního a Východního Pákistánu). 23.3.1956 byla vyhlášena Islámská republika. Východní Pákistán se 26.3.1971 odtrhnul a vznikla Bangladéšská lidová republika, která se po neúspěšné válce Pákistánu a Indie 16.12.1971 osamostatnila. Pákistán je federativní republika, člen Commonwealthu, v čele s prezidentem (Mohammad Rafík Tarar) voleným na 5 let.

3. NÁBOŽENSTVÍ

Náboženské konflikty jsou v lidské historii na denním pořádku, uvedu příklad středověkých křižáckých výprav, které měli za následek obrovský pokles populace ve středověké Evropě. Ve svých dějinách však nemusíme chodit tak daleko, stačí si vzpomenout na nedávnou válku v bývalé Jugoslávii. Náboženství je také jednou z hlavních hybných sil konfliktu mezi Indií a Pákistánem, což je konflikt Hinduismu s Islámem.

Hinduismus

Když odpočteme menšiny hinduistů žijících v Bangladéši, Srí Lance a Pákistánu, žije dnes 95% všech vyznavačů hinduismu v Indii a Nepálu. Toto náboženství vyznává přibližně 800 miliónů lidí. Jeho hlavním cílem je konečné duchovní osvobození ( mókša ) z koloběhu existencí.
Ačkoli se hinduismus řadí počtem svých vyznavačů k největším náboženstvím na světě, podstatně se odlišuje od křesťanství, islámu nebo budhismu. Příslušnost k tomuto vyznání je totiž určena rodovým původem člověka. Plnoprávným hinduistou může být jedině ten, kdo se narodil z indických rodičů nebo rodiče. Tím získal zařazení do hinduistického kastovního systému.
V průběhu svého tisíciletého vývoje si hinduismus vytvořil velmi širokou škálu náboženských představ a názorů, ze kterých si každý jeho vyznavač může vybrat ty, které nejvíce odpovídají jeho založení. Je tu ovšem i společný základ, a tím je víra v reinkarnaci, existenci nesmrtelné duše, jež po smrti fyzického těla přechází nepřetržitým koloběhem životů do jiné tělesné schránky (tento koloběh se nazývá sansára). Přechod do jiného těla není čistě náhodný, podmiňuje a určuje jej totiž chování člověka v předchozí existenci. Je to souhrn dobrých a špatných skutků (karmanů), kterých se člověk za celý svůj život dopustil. Správný hinduista by měl žít řádným životem, vyvarovat se všeho zla a dobrými skutky shromažďovat duchovní zásluhy.
Bohužel tomu tak není, protože v dnešní Indii je náboženství jednou z hlavních příčin etnického a separatistického násilí. Například roku 1984 se hinduisté střetli se sikhy poté, co stovky sikhských separatistů v Paňdžábu zabila armáda při jejich vpádu do posvátného chrámu v Amritsaru. V témže roce zavraždil indickou předsedkyni vlády I. Ghándíovou její sikhský osobní strážce, byla to pomsta za násilí v Amritsaru. Důsledkem bylo propuknutí nepokujů v Dillí, během nichž hinduistický dav zabil více něž tisíc Sikhů.

Islám

Islám je nejmladším z náboženství, které počítáme mezi světové. Jeho vznik se datuje do let 610 – 632, kdy došlo k Mohamedově prorockému osvícení. Mohamed působil nejprve v Mekce a potom v Medíně, tam se pod jeho vedením spojili všechny kmeny obývající toto město a uznaly islám jako náboženství a Mohameda jako soudce ve všech sporných otázkách. Do tohoto společenství se podařilo velmi rychle integrovat všechny okolní kmeny, což bylo základem pro to, aby se Islám začal šířit dál.
V roce 632, kdy Mohamed zemřel, byl skoro celý Arabský poloostrov obrácen na islámskou víru. Mohamedovi nejbližší stoupenci se mezi sebou dohodli na ustanovení nového vůdce Kalifa. Ten sjednotil dříve nejednotné arabské kmeny pod korouhev islámu a po té začalo závratné arabské dobývání. Islám byl násilně šířen na rozsáhlém území, sahajícím od Španělska až po Indii a za dobu mírně přesahující jedno století se díky němu zrodila nová oslňující kultura.
Muslimové nevidí Islám jako náboženský systém oddělený od reálného života, pro který by si vyčlenili jen třeba nedělní odpoledne, jejich chápání je odlišné. Vysvětlují své náboženství jako „ucelený způsob života“, nerozlišují mezi světskými a náboženskými záležitostmi. To vysvětluje, že Islám sice nevytvořil církev jako takovou, ale vytvořil ucelený systém práva, kde všechno podléhá islámské moci a předpisům, a proto je možné najít v Koránu předpisy například z dědického, rodinného či trestního práva.
Muslimům předepisuje Korán základní náboženské povinnosti, které by měli dodržovat. Mezi ně patří vyznání víry ( šaháda ), konání motlitby pětkrát denně ( salát ) vždy čelem ke svatému městu ( Mekka ), placení náboženské daně ( zakát ), půst v měsíci ramadánu ( saum ) a pouť do svatého města Mekky, kterou by měl vykonat každý muslim jednou za svůj život vykonat.
Další základní povinností muslimů je bojovat proti vnějšímu ohrožení islámské komunity a navíc se vyrovnávat s vlastním vnitřním odporem proti pravidlům božího zákona. Toto se nazývá džihád neboli „svatá válka“ muslimů proti nevěřícím, v níž nemusí být nezbytně užito vojenské síly. Džihád se řídí přísnými islámským zákony o válce, které stanoví podmínky, za nichž se taková válka může vyhlásit ( ať už se jedná o válku srdcem, mečem nebo slovem ). Obvykle bývá vyhlášena proti určitému konkrétnímu nepříteli, který brání dodržování víry.
Počet muslimů na světě je asi jedna miliarda, což znamená, že každý šestý člověk je muslim. Tím Islám vyrovnává a pomalu převyšuje počet křesťanů, přičemž křesťanství je zatím nejrozšířenějším světovým náboženstvím. V současné době mimoto dochází k renesanci islámu a oživování náboženských tradic.

Po tomto porovnání Indie a Pákistánu z hospodářského a kulturního hlediska, jsou nám známa důležitá fakta vedoucí ke vzniku konfliktu mezi těmito dvěma státy.

4. INDICKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 1947 – 1948

Snaha dosáhnout roku 1947 nezávislosti Indie na Velké Británii a zároveň tento subkontinent sjednotit neuspěla. Hlavním důvodem bylo, že se Muslimská liga ( v čele s pozdějším generálním guvernérem Pákistánu Muhammadem Alí Džinnáhem ) a hinduisticka Kongresová strana ( v čele s pozdějším indickým premiérem Džavarharlálem Nehrú ) nedokázaly dohodnout, a to i přes britské pokusy vytvořit federální unii.
Boje mezi hindy a muslimy se po „Velkém kalkatském vraždění“ ( 16. - 20. Srpna 1946 ) rozšířily po celé zemi. Předcházely tomu události ze 14. srpna 1946, kdy bylo oznámeno rozdělení Indie a Pákistánu. Rozdělení bylo 16. Srpna následováno občanskou válkou mezi hindy a muslimy, která začala v Paňdžábu, ale s obrovskou rychlostí se rozšířila po celé zemi. Přinejmenším 5 500 000 utečenců se vydalo na cestu mezi Západním Pákistánem a západní Indií, asi 1 250 000 hindů odešlo z Východního Pákistánu do západního Bengálska a dalších 400 000 hindů bylo nuceno uprchnout před smrtí ze Sindu v Západním Pákistánu do Indie.
Nepokoje trvaly i nadále a asi 1 000 000 utečenců zemřelo, protože první indický ministerský předseda D. Nehrú nepřipustil, aby se do této občanské války zapojily britské jednotky.

5. INDICKO – PÁKISTÁNSKÁ VÁLKA 1947 – 1948

Rozdělení Indického subkontinentu na Indii a Západní a Východní Pákistán nevyřešilo postavení Džammú a Kašmíru, nezávislého království ležícího na hranicích Západního Pákistánu, Indie a Číny. V tomto království žilo převážně muslimské obyvatelstvo, kterému vládli autokratičtí hindové.
Kašmír, po kterém toužila Indie i Pákistán, byl navíc soužen přáním svých vládců udělat z něj „asijské Švýcarsko“ a úsilím hindo – muslimské All – Džammú a Kašmírské národní ligy provést nejprve jeho demokratizaci. Tyto snahy se spojily s požadavky Pákistánu v říjnu 1947, kdy pathanští muslimové v Poonchi povstali proti útlaku kašmírských hinduistických velkostatkářů. 22. října vyslal Pákistán své vojsko, které obsadilo Muzaffarabad a Uri, vypalovalo vesnice, vraždilo civilisty a postupovalo na hlavní město Kašmíru Šrínagar.
Kašmírský maharádža Hari Singh se rozhodl tuto situaci vyřešit tím, že připojil Kašmír s převážně muslimským obyvatelstvem ( 60% věří v Alláha ) k hinduistické Indii a tím pádem byla Indie nucena nasadit své jednotky ve válce proti Pákistánu. Stalo se tak 27. října 1947, kdy Sikhské jednotky zatlačily útočníky zpátky do Pákistánu. Pákistán ještě chvíli uvažoval o vyslání dalších jednotek, pak ale britští důstojníci působící v pákistánském vojsku pohrozily rezignací. Pákistánská vláda se tedy rozhodla přesunout do této oblasti takzvané dobrovolníky, kteří ji měli držet jako Azad ( svobodný ) Kašmír.
Do Dillí a Kalkaty proudily davy hinduistických uprchlíků, tím zvyšovali vzájemné napětí a přispívali k lidovým bouřím. Nepokoje nabyly takové intenzity, že byl 30. ledna 1948 hinduistickým frakcionalistou spáchán atentát na všeobecně ctěného hinduistického vůdce Mahátma Ghándího. Ten veřejně protestoval proti válce a prosazoval myšlenku vzájemného soužití muslimů a hinduistů. Jeho smrt však indické muslimy a hinduisty sjednotila. Po čtrnáct měsíců trvajících bojích zasáhla Organizace spojených národů a v dubnu 1948 tak došlo k přerušení bojů. Výsledkem bylo kromě křehkého příměří i vytvoření tzv. demarkační linie, známé jako LoC. Obě strany souhlasily s tím, že demarkační linii uznají za dočasnou hranici. Podle ní připadla větší, jižní část Kašmíru, tvořící téměř 2/3 celkové rozlohy země ( 138 991 km2 ), pod indickou správu a severní část rozprostírající se na 86 806 km2 připadla Pákistánu. Po těchto událostech nastal relativní klid až do roku 1965.

6. INDICKO – PÁKISTÁNSKÁ VÁLKA 1965

Stále trvající nepřátelství mezi Indií a Pákistánem vzrostlo po roce 1958, kdy se vlády v Pákistánu zmocnil generál Muhammad Ajjúb Chán. Ten podepsal přátelskou smlouvu s Čínou, která uvedla do nebezpečí kašmírskou hranici s pekingským územím.
Neúspěch vyjednávání a vzrůstající napětí podnítily 9. – 30. dubna 1965 pohraniční srážky mezi indickými a pákistánskými jednotkami Rann of Kutch. Přerušení bojů umožnilo počátkem července téhož roku odvolání jednotek. 6. září však vypukla otevřená válka indická i pákistánská vojska překročila demarkační linii a ničila vše, co jim přišlo do cesty.
Indie podnikla třísměrný výpad proti městu Lahore, kterého se zúčastnilo kolem 900 000 indických vojáků. Ještě než stačila zasáhnout Organizace spojených národů a vyjednat mír, stihla indická vojska zničit kolem 450 pákistánských tanků, k Lahore se ale naštěstí nedostala. Příměří předešlo hrozbě čínské intervence a umožnilo oběma armádám, jimž se nedostávalo zásob, aby se stáhly za předsrpnové bitevní pole.
Za společného úsilí Velké Británie, Spojených států a Sovětského svazu byla roku 1966 zprostředkována konference v Taškentu. Na této konferenci si obě strany slíbily vzájemnou spolupráci, přátelství a referendum v Kašmíru ( Taškentská deklarace ), jež mělo rozhodnout zda se země přičlení k Indii či nikoliv. Indický představitel, ministerský předseda Lál Bahádur Šástrí, zemřel v průběhu konference a ačkoliv jeho nástupkyně Indíra Ghándiová většinu slibů splnila, došlo mezitím k Pákistánské občanské válce, která měla za následek vypuknutí třetí Indicko – Pákistánské války a tím pádem i k dalšímu oddálení slibovaného referenda v Kašmíru.

7. PÁKISTÁNSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 1971

Vztahy mezi Východním a Západním Pákistánem začaly být v 60. letech napjaté, protože východní část, obstarávající tři čtvrtiny pákistánského zahraničního obchodu, získávalo jen velmi málo finančních výhod.
Po generální stávce roku 1966, která tvrdě požadovala zvýšení autonomie východní části, následovala povstání v letech 1968 a 1969, kdy byl jmenován nový pákistánský prezident generál Ághá Muhammad Jahjá Chán. Ten nařídil roku 1970 uspořádání voleb do národního shromáždění ( prvních od roku 1947 ).Východní Pákistán obdržel 163 míst a téměř všechny je zaplnil představiteli Awamijské ligy, což bylo hnutí za úplnou autonomii Východního Pákistánu vedené šejkem Mudžíbur Rahmánem. Jahjá Chán nejprve dvakrát otevření národního shromáždění odložil a pak se rozhodl zrušit výsledky voleb. Východní Pákistán zahájil generální stávku a přestal odvádět daně. Jahjá Chán na to reagoval vyhlášením stanného práva a když se krizi nepodařilo vyřešit jednáním, poslal do Východního Pákistánu 60 000 nejlepších vojáků. Mudžíbur Rahmán byl zatčen a jednotky pověřené znovunastolením pořádku napadly 25. března 1971 studentské ubytovny a přeplněné bazary v Dháce. Následujícího dne byla vyhlášena nezávislost Východního Pákistánu vytvořením státu Bangladéš. Západopákistánské jednotky však byly vojensky natolik schopné, že stačily povraždit stovky tisíc „povstalců“ a asi 10 miliónů uprchlíků odešlo do západního Bengálska, jedné z nejchudších indických oblastí.
Indie, která podporovala východopákistánské povstání, zaútočila 4. prosince 1971 na Západní Pákistán ( viz. Indicko – Pákistánská válka 1971 ) a tím pádem zahájila válku na dvou frontách. Do poloviny prosince se jí podařilo donutit západopákistánské jednotky v Bangladéši ke kapitulaci. Jahjá Chán rezignoval ve prospěch svého ministerského předsedy Zulfikára Alí Bhuta, Mudžíbur Rahmán byl propuštěn a stal se prvním bangladéšským ministerským předsedou. Napětí mezi Bangladéší a Pákistánem bylo roku 1972 zmírněno diplomatickou cestou, roku 1973 došlo k výměně zajatců a roku 1974 Pákistán uznal nezávislost Bangladéše.

8. INDICKO – PÁKISTÁNSKÁ VÁLKA 1971

Pákistánská občanská válka vyhnala kolem 10 miliónů uprchlíků do západního Bengálska. Díky tomu se v Indii zhoršil již tak dost složitý problém s potravinami, indická vláda žádala o mezinárodní pomoc, neobdržela však prakticky žádnou. Určitý podíl viny nesla samozřejmě i Indie. Jak již jsem uvedl, podporovala východopákistánskou snahu o nezávislost. Z toho ji obvinil i tehdejší americký prezident Richard M. Nixon, když prohlásil, že pákistánská občanská válka byla vyvolána indickou snahou o destabilizaci Pákistánu a jako protiakci pozastavil Indii americký úvěr.
Pákistánské vládě se indické vměšování do státních záležitostí nelíbilo a k vypuknutí otevřeného konfliktu nemalou měrou přispělo i vysoké sebevědomí živené podporou Spojených států. Pákistánské vojenské letouny zaútočily 3. prosince 1971 na indická letiště v Kašmíru. Následujícího dne zahájilo indické vojsko dvanáctidenní válku, při níž napadlo Západní i Východní Pákistán. 6. prosince 1971 uznala Indie bangladéšskou nezávislost o deset dní později dosáhly indické vzdušné i pozemní jednotky pádu Dháky a kapitulace pákistánského vojska v Bangladéši. Indie získala asi 90 000 válečných zajatců a 17. prosince sjednala příměří v Západním Pákistánu i v Bangladéši.
Pákistán vyšel z těchto bojů ve velmi špatném stavu. Nejenže prohrál válku, ale ztratil i polovinu svého obyvatelstva, armáda a ekonomika se ocitly na pokraji zhroucení a morálka národa rapidně klesla, a to i přes povzbuzení a podporu Spojených států, které odkládaly uznání Bangladéše až do 4. dubna 1972. Naproti tomu činily ztráty Indie přibližně 2400 mrtvých, 6200 zraněných a 2100 zajatých. Posledním bodem, který měl stanovit mír, bylo modifikování již dříve stanovené demarkační linie. 7. prosince 1972 tak byl na dlouhých dvacet let ukončen Indicko – Pákistánský spor o Kašmír.

9. OD POSLEDNÍ INDICKO – PÁKISTÁNSKÉ VÁLKY K DNEŠKU

Mohlo by se zdát, že boje mezi Indií a Pákistánem byly již dosti strastiplné a vyžádaly si dost lidských obětí. Je tedy opravdu s podivem, že po tolika mírových jednáních, příslibech a ztrátách na životech se spor znovu probudil k životu na začátku roku 1989 a jak se zdá za těch několik let načerpal spoustu nové energie. Staré „šarvátky“ se stávají znovu aktuálními a bohužel se k nim přidávají i problémy nové.
Tím prvním je bezesporu nárůst hinduistického extremismu paralelně s kříšením islámského fundamentalismu. Indická vláda čelí stále krvavějším povstáním, protože Fronta za osvobození Džammú a Kašmíru vyzvala ke „svaté válce“. To je samozřejmě pro Indii velmi nepříjemné, jelikož Džihád je u muslimů tím nejdůležitějším v jejich náboženství. Pro pákistánské generály, tedy pro ty, kteří jsou momentálně u moci, je tato fanatická touha po záchraně muslimských obyvatel připojených k hinduistické Indii obrovským plusem. Nemají zapotřebí plýtvat časem na účinnou propagandu, protože ono přesvědčení vést svatou válku je v každém muslimovi a je jedním z nejúčinnějších.
Vedle militantní organizace Fronta za osvobození Džammú a Kašmíru, která usiluje o svobodný a nezávislý stát Kašmír, operují na kašmírském území také organizace požadující připojení k Pákistánu. Založily tzv. Kašmírské hnutí za svobodu, které zahrnuje například Islámský studentský svaz, Stranu svatých bojovníků a další skupiny preferující islámský režim. Na straně Pákistánu stojí tedy především pevné odhodlání obyvatel.
Oproti tomu na straně indické je velká vojenská síla, do které patří 980 000 příslušníků pozemních vojsk, 55 000 námořníků a zhruba dvojnásobný počet tanků, dělostřelectva, vzdušných sil a válečných plavidel než má Pákistán. Tento obrovský vojenský potenciál Indie odráží jak fakt, že země není součástí regionální vojenské aliance, tak i dřívější napětí na hranicích s Čínou. Hlavně indické letectvo patří k nejmodernějším v celém rozvojovém světě. Také na něj indický daňový poplatník zaplatí 10,5 USD ročně a každoroční zbrojní rozpočet se tak vyšplhá na 10 miliard USD. Ve srovnání s Pákistánem, který ročně na svou armádu vydá „jen“ 4 miliardy USD, je na tom Indie podstatně lépe.
Nyní jsou však největší hrozbou nukleární testy z května 1998, které připojili oba jihoasijské rivaly ke skupině jaderných mocností. Ačkoliv je vědeckotechnická základna Pákistánu v oblasti jaderného výzkumu méně dokonalá než indická, existují oprávněné domněnky, že pákistánským vědcům při výrobě jaderných zbraní výrazně pomohla Čína. Ta měla dodat až tři desítky raket dlouhého doletu s dosahem až 300 km. Obě země nicméně tvrdí, že další jaderné testy neplánují.
Otázkou ale zůstává, jak moc se v této chvíli dá důvěřovat zemím, které za padesát let trvání tohoto konfliktu nedokázali najít společný kompromis. Nynější hlavní představitelé obou zemí, premiér Pákistánu Naráz Šaríf a jeho indický protějšek Atal Bihárí Vádžpéjí, svorně tvrdí, že to není jejich země, které chybí ochota ukončit konflikt. Indie již dokonce podnikla první kroky k demilitarizaci vybraných měst jakožto vstřícné gesto se snahou uvolnit napětí. Obdobný krok se ale od Pákistánu očekávat nedá, protože na rozdíl od Indie je pákistánská armáda samostatným organismem, který je ovládán pákistánskými generály. A ti Kašmír vyprodat nehodlají. Pákistán neustále žádá, aby proběhlo referendum, ve kterém by samotní obyvatelé Kašmíru rozhodli o svém dalším osudu. Indie sice referendum již několikrát přislíbila, ale nemůže se k němu stále odhodlat, protože je celkem jasné, jak by se z velké části muslimské obyvatelstvo rozhodlo. Indická vláda se tedy stále odvolává na rozhodnutí maharádži Hari Singha staré více než padesát let.
21. února 1999 se však konečně sešli premiéři obou zemí a odhodlali se podepsat tzv Láhaurskou deklaraci, v níž se mluví o snad již konečném ukončení vzájemného nepřátelství a také o minimalizováni nebezpečí jaderné nehody.

Nyní už můžeme jen doufat, že dlouholeté indicko – pákistánské nepřátelství se uzavřelo podepsáním Láhaurské deklarace. Snad se už nikdy nepřihodí to, co se v dějinách tohoto konfliktu několikrát stalo. To znamená porušení mírové smlouvy ať už z pákistánské a nebo indické strany.

10. CHRONOLOGICKÉ SEŘAZENÍ VÝZNAMNÝCH UDÁLOSTÍ INDICKO –
PÁKISTÁNSKÉHO KONFLIKTU

14. 8. 1946 Oznámení o rozdělení Britské Indie na Indii a Pákistán
16. - 20. 8. 1946 „Velké Kalkatské vraždění“
2. 9. 1946 Džáváharlál Nehrú pověřen sestavením dočasné indické vlády
1947 – 1948 Indická občanská válka
15. 8. 1947 Britská Indie získává nezávislost vznik Indie a Pákistánu
září 1947 začátek první Indicko – Pákistánské války
22. 10. 1947 Pákistán vysílá své jednotky do Kašmíru
26. 10. 1947 maharádža Hari Singh požádal o připojení Kašmíru k Indii
27. 10. 1947 Sikhské jednotky vyslané indickou vládou zatlačily pákistánské vojsko zpět do Pákistánu
30. 1. 1948 Mahátma Gándhí zavražděn brahmánským atentátníkem – konec Indické občanské války
31. 12. 1948 Indie a Pákistán uzavřely příměří a ustanovili tzv. demarkační linii v Kašmíru
26. 1. 1950 Indie se stává členem Commonwealthu
23. 3. 1956 Pákistán vyhlášen Islámskou republikou
1958 vlády v Pákistánu se zmocnil generál Muhammad Ajúb Chán a uzavřel smlouvu o přátelství s Čínou
9. – 30. 4. 1965 pohraniční srážky mezi Indií a Pákistánem
6. 9. 1965 indická i pákistánská vojska překročila demarkační linii – začátek druhé Indicko – Pákistánské války
10. 1. 1966 mírová konference v Taškentu přijata tzv. Taškentská deklarace – obě strany si slíbily přátelství, spolupráci a referendum v Kašmíru
1966 generální stávka ve Východním Pákistánu
1968 a 1969 povstání ve Východním Pákistánu s cílem získat nezávislost na Západním Pákistánu
1970 pákistánské volby do Národního shromáždění
25. 3. 1971 západopákistánské jednotky napadly studentské ubytovny a přeplněné bazary v Dháce ( Východní Pákistán ) – Pákistánská občanská válka
26. 3. 1971 ve Východním Pákistánu vyhlášena Bangladéšská lidová republika
3. 12. 1971 pákistánská letadla napadla indická letiště v Kašmíru – začátek třetí Indicko – Pákistánské války
4. 12. 1971 Indie útočí na Západní Pákistán a vysílá svá vojska do Východního Pákistánu
6. 12. 1971 Indie uznává nezávislost Bangladéše
16. 12. 1971 kapitulace pákistánských vojsk
17. 12. 1971 sjednáno příměří mezi Indií a Pákistánem
4. 4. 1972 USA uznává nezávislost Bangladéše
7. 12. 1972 modifikování demarkační linie a na dobu zhruba dvaceti let ukončení indicko – pákistánského sporu
1974 Pákistán uznává nezávislost Bangladéše
květen 1998 Indie a Pákistán provádějí jaderné testy
21. 2. 1999 uzavření tzv. Láhaurské deklarace – prozatímní konec konfliktu mezi Indií a Pákistánem

OBSAH:

1. INDIE
2. PÁKISTÁN
3. NÁBOŽENSTVÍ
4. INDICKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 1947 – 1948
5. INDICKO – PÁKISTÁNSKÁ VÁLKA 1947 – 1948
6. INDICKO – PÁKISTÁNSKÁ VÁLKA 1965
7. PÁKISTÁNSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 1971
8. INDICKO – PÁKISTÁNSKÁ VÁLKA 1971
9. OD POSLEDNÍ INDICKO – PÁKISTÁNSKÉ VÁLKY K DNEŠKU
10. CHRONOLOGICKÉ SEŘAZENÍ VÝZNAMNÝCH UDÁLOSTÍ INDICKO – PÁKISTÁNSKÉHO KONFLIKTU

Použitá literatura:

Readerś Digest Výběr: Rodinná encyklopedie světových dějin
Rok vydání: 2000

George C. Kohn: Velká enczklopedie válek
Rok vydání: 1986

Imternet:

http//:www.kashmir.com