Indie ve starověku

Celkový vývoj Indie byl velice ovlivněn přírodními podmínkami. Tato oblast je nesmírně členitá, jsou zde různé klimatické podmínky, vegetační pásma apod. Oceán na jihu a hraniční horstva na severu chránily Indii před vnějšími útočníky, ale zároveň ji i izolovaly od vnějšího světa, bránily ji kulturnímu a politickému rozhledu. Himaláje měly také význam jako klimatická hradba. Chránily před suchými větry z Tibetu a zároveň se o ně zaráželo monzunové proudění, které je zdrojem srážek. V Himalájích také pramení řeky Indus, Ganga a Brahmaputra, které nikdy nevysychají, a v jejich povodí je úrodná půda. V indoganžské oblasti, ideální pro rozvoj zemědělství, se proto vyvinula vyspělá civilizace srovnatelná s ostatními starověkými kulturami.
Osídlení Indie započalo již v pravěké době kamenné. Již ve 4.tis. BC dochází k přechodu od sběru plodin k zemědělství a k domestikaci zvířat. První vyspělou civilizací byla tzv. harappská civilizace (2300 – 1600 BC) v nížině řeky Indu. Její vznik souvisel s dalším rozvojem zemědělství. Hlavními plodinami byl ječmen, pšenice, sezam a bavlna, při jejichž pěstování využívali rolníci řeky Indu a jejího pravidelného záplavového cyklu. Zvláštností této civilizace je kulturní uniformita, účelnost a také neměnnost. Hlavními centry byla sídliště Harappa a Móhandžó-daro, na kterých je uniformita nejvíce patrná. Patrové domy z pálených cihel, o stejné velikosti a stejně kladeny na sebe, lemovaly pravoúhle se protínající ulice. Architektura byla naprosto jednoduchá, nevynikala krásou ani monumentalitou. Na druhé straně jsou však mnohé příbytky vybaveny koupelnou a záchody, kanalizací i vodovody s pitnou vodou. Řemeslná výroba harappské civilizace byla dost vyspělá, keramiku vyráběli na hrnčířském kruhu, typické pro ně byly terakotové sošky (z pálené hlíny) žen a zvířat, vyráběli šperky z drahých kovů a ze slonoviny a měděné a bronzové nástroje. Další zvláštností je i obrázkové protoindické písmo, které bylo nalezeno na kamenných, kovových i hliněných pečetidlech nebo na hliněných destičkách, a které nebylo nikdy rozluštěno. Kolem r. 1750 BC dochází v harappské civilizaci k období úpadku, který se projevil rozpadem kulturní jednoty a oslabením základních norem života. Čím byl úpadek způsoben se přesně neví, mohly to být zároveň přírodní i lidské faktory.
Jedním z možných důvodů mohl být i příchod indoevropských árijských kmenů, kočovných pastevců, v 2 tis. BC. Jejich kolonizace neproběhla naráz, ale postupně, v několika vlnách. Přišli ze severozápadu z íránských zemí. Zpočátku se usadili v Paňdžábu, ale snažili se dobýt a zabrat celé území Indie. Nakonec se usadili v povodí Gangy. Vzpomínky na rané období svých dějin zapsali árijci do nejstarších literárních památek, do véd. Byly psány nejspíš již v době postupné árijské expanze, ale k jejich uspořádání do sbírek došlo až na přelomu 2. a 1.tis. BC. Období vzniku prvních sídlišť árijských kmenů v Indii, se označuje jako doba védská (1200 – 600 BC), protože se o jejím průběhu dovídáme právě z véd. Védskou dobu rozdělujeme ještě na starší (rgvédskou) a mladší dobu. Ve starším rgvédském období tvořilo důležitou součást obživy zemědělství (pěstování ječmene), vzhledem ke kočovnému původu árijců však dominantní zůstával chov dobytka a koní. Na nejvyšším stupni společenské hierarchie stáli drobní náčelníci (rádžové), kteří spravovali území svého kmene. V průběhu pokračující árijské expanze, která si žádala pevnější organizaci árijců, vzniklo kastovní rozdělení obyvatel. Vznikly tak 4 kasty (varny): brahmáni, kšatrijové, vájšijové a šúdrové. Upevňování kastovního systému i proces zhoršování životních podmínek nejnižších vrstev probíhal i v dalších historických dobách. Šúdrové neměli žádná práva, museli poslouchat a sloužit ostatním kastám. Později se staly kasty přísně dědičné, exkluzivní a uzavřené. Náboženství v tomto období spočívalo v uctívání početných božstev ovládajících přírodní síly – uctívali např. boha bouře Indru, uctívali Nebe. Zemi, Slunce nebo Oheň. Jejich přízeň a náklonnost si získávali obětními rituály. V mladším védském období vzniká brahmánismus. To je učení o posmrtném životě a o převtělování duší do vyššího nebo nižšího společenského postavení. Brahm. věřil, že modlitbou a obětí lze nejen získat přízeň bohů, ale lze ji i ovládat (z tohoto důvodu neměli Indové z bohů strach). V mladším období zaznamenalo určitý pokrok i zemědělství. Nejen v rozšíření počtu pěstovaných plodin (přibyla rýže, pšenice, sezam a luštěniny), ale i v metodách obdělávání půdy. V 7. a 6.st. BC vznikly tzv. upanišady reagující na kult obřadního rituálu bráhmanismu. Vznikly pojmy Bráhma a átman jako duchovní principy. Staré náboženské představy árijců a množství bohů tím byly zredukovány na jedinou božskou podstatu, která prolíná člověka, i celý jeho svět.
7.stol. BC lze pokládat za počátek vlastního historického období indického subkontinentu. Vznik této doby je spojen s velkými sociálně ekonomickými změnami. Dochází k rozvoji řemesel, obchodu a zemědělství, šíří se používání železa, objevují se první peníze, vznikají velká města a cechovní organizace a také rozsáhlé státní celky. Severní Indie je v tomto období rozdělena na 16 velkých nezávislých států s různým politickým zřízením. K nejvýznamnějším z nich patřilo Košálsko a Magadhsko, které spolu s ostatními státy mezi sebou bojovaly o politickou nadvládu v severní Indii. Z tohoto boje nakonec vítězně vzešlo Magadhsko. Vznikla Magadhská říše (6. – 4.st. BC) Rozkvět říše je spjat s králem Bimbisárem (6. a 5. st.) a jeho synem, kteří za své vlády rozšířili území Magadhska (původně území jižního Biháru) až k Nepálu a podrobili si většinu severoindických států. Na vrcholu moci se Magadhská říše ocitla za vlády dynastie "devíti Nandů", která položila základy sjednocení Indie. Jejich velké bohatství jim dovolilo vytvořit velkou armádu a s ní expandovat až na jih. Změny v sociálně ekonomické sféře vyvolaly také změnu tradičního náboženství. Vznikla množství filozofických škol, mezi nejznámější patří buddhismus (zakladatelem Sidhárta Gautama) a džinismus.
V r. 327 BC byla severní Indie ohrožena tažením Alexandra Makedonského. A.M. dobyl většinu severozápadní části, jeho vojsko mu pak ale vypovědělo službu a byl nucen se stáhnout. Po Alexandrově smrti (323 BC) byli všechny jeho zbylé jednotky vypuzeny z Indie. Toto tažení, ač nemělo žádné politické důsledky, zahájilo nové kulturní spojení Indie a Středomoří a vytvořilo nové obchodní cesty.
Po Alexandrově odchodu využil vojevůdce Čandragupta Maurja sílícího odpor obyvatel proti despotickému útlaku a krutosti vládnoucí dynastie Nandů, vyhnal zbytek makedonských vojáků a ujal se vlády. Tak vznikla Maurijská říše (325 – 185 BC).V r. 317 BC již ovládal celé území severní Indie. Jeho potomkům se pak podařilo říši ještě dál rozšířit. V době nástupu krále Ašóky v r. 273 BC, uznával maurijskou nadvládu celý indický subkontinent. Po krvavé válce v r. 260 BC (u Kalingy) přijal Ašóka zásady buddhismu, jeho čtyři vznešené pravdy a Buddhovu osmidílnou stezku, odmítal násilí, usiloval o to, aby byl spravedlivý a laskavý vládce poddaných. Značnou pozornost věnoval i charitativní činnosti. Stavěl nemocnice, útulky pro pocestné, hloubil studny nebo vysazoval ovocné stromy. K největším monumentálním památkám této doby patří kamenné sloupy do nichž nechával Ašóka vytesat texty svých královských výnosů, ve kterých propagoval mravní zásady – lidskost, toleranci nebo spravedlnost. Ašóka se zajímal i o rozvoj hospodářství, dbal o správný chod státní správy a vybírání daní, budoval zavlažovací systém a silnici, dbal rozvoj řemesel a obchodu. Po jeho smrti v r. 232 BC se začala Maurijská říše postupně rozpadat. Značná politická a vojenská nestabilita umožnila na přelomu letopočtu vpády kočovných kmenů Skythů, Parthů a Kušánů.
Kmen Kušánů založil na území Indie mocnou Kušánskou říši (1. st. AC), rozkládala se od Afghánistánu k Váránasí. V tomto období dochází k hospodářskému a kulturnímu rozmachu. Rozšiřují se obchodní styky se Střední Asií a se Středomořím , vrcholu dosahuje i sanskrtská literatura a výtvarné umění. Také buddhismus se mění, rozděluje se na učení hinajány a mahajány. K úpadku Kušánské říše dochází ve 3.st. AC.
Od 1.st. se také objevují zmínky o jihu Indie, jejíž vývoj nebyl až do této doby přesněji znám. Počátkem 2.st. AC dochází k sjednocení zdejších tamilských království. Na jihu vznikají důležité obchodní přístavy, používané římským a čínským obchodním loďstvem. V této době také dochází ke kolonizaci a šíření indického vlivu na Cejlon a do jihovýchodní Asie (do Malajska, Indonésie, Kambodži, Siamu apod.).
Po rozpadu Kušánské říše se Indie opět rozpadla na malé rodové státy. Sjednocovací proces zahájil znovu ve 4.st. AC rod Guptovců, panovníků v Magadhsku. Největšího rozkvětu dosáhla Guptovská říše (4. – 5.st. AC) za vlády Čandragupty II. Toto období, v jehož průběhu dosáhla staroindická společnost největšího kulturního rozvoje, je považováno za klasický věk. Svědčí o tom dokonalost zpracování řemeslných výrobků, vyspělost používaných výrobních technik a postupů, rozvoj vědy (hl. lékařství, matematiky – výpočet Ludolfova čísla, znalost Pythagorovy věty a desítkové soustavy, a astronomie – přesný výpočet délky slunečního roku), rozvoj vzdělanosti, literární tvorby i výtvarných umění, stejně jako četné doklady o vysoké životní úrovni vládnoucích tříd. Již na počátku našeho letopočtu se původní brahmánismus proměnil v hinduismus. Za vlády Guptovců se pak rozdělil na 6 směrů (jedním z nich je např. jóga). Důležitou změnou tohoto období se však stal počátek přechodu od otroctví k feudalismu. Půda se začíná pronajímat, nebo se přiděluje klášterům nebo státním hodnostářům. Vládnoucí společenská vrstva se stává feudálními pány, jejich hlavním příjmem se stává naturální renta.
Koncem 5. st. AC se Guptovská říše rozpadá po nájezdech kmene Hefthalitů, tzv. bílých Hunů, kočovných kmenů z mongolských stepí. Říše, kterou vytvořili však neměla dlouhé trvání. Guptovcům se totiž záhy podařilo vytlačit je ze zabraného území. Nová Guptovská říše však byla těmito válkami vysílena a tak se v 6. st. AC opět rozpadla na několik samostatných státních celků. Poslední pokus o sjednocení uskutečnil v 7.st. AC kníže, později král, Harša. Po jeho smrti se však jeho říše rozpadla na množství feudálních států. Opětovné sjednocení v jeden státní celek se podaří teprve koncem 12.st. muslimským dobyvatelům.